Štítky článku: •  

Mozaiky (II)

Když jsem se pouštěl do prvního dílu, ještě jsem si nebyl jist kudy se budou moje vzpomínky ubírat. Myslím, že už je mi známa nějaká základní osnova. V první řadě vzpomenu na svoje „pionýráky“, dětské tábory.

Úplně prvním táborem, na který jsem jel, byl v obci Chřibská. Bylo to někde u Krásné Lípy poblíž Českého Švýcarska. Míval jsem z toho tábora i dobovou fotografii. Maličký trpaslík s obrovským kufrem. Z toho tábora si pamatuji jen několik detailů: že táborem protékal jakýsi potok, nebo říčka, a po ní připlavala do tábora jakási střevní infekce, takže všichni blili (jen pan hlavní vedoucí zvracel). Spali jsme v jakýchsi dřevěných barácích. Taky se mi vybavila koupelna. Byla to betonová ratejna s železnými, smaltovanými žleby, a mám pocit hraničící s jistotou, že ta studená voda, co tam tekla, byla čerpána rovnou z toho potoka.

Domů jsem psal pilně. Jen jsem ty dopisy zapomněl poslat, takže jsem je po táboře přivezl pěkně domů v tom obrovském kufru. A k tomu kufru ještě jedna věc: bylo mi líto rozházet tak pěkně složené hromádky prádla, které mi tam maminka naskládala, takže jsem kufr přivezl nazpět naprosto neporušený. V čem jsem na tábor odjel, v tom jsem se po třech týdnech spokojeně vrátil. V kufru došlo pouze ke dvěma změnám: na jednom z pyžam jsem si někde zatrhnul skobu, kterou jsem se pokusil zašít a druhé kalhoty k pyžamu, změněné v lehce podělané, když jsem nedoběhl včas a pak nevěděl, co si s nimi počít.

Prázdniny po druhé třídě byly jaksepatří vypečené. Asi jsem měl zase někam jet, ale podpis na vysvědčení byl ještě mokrý a já se osypal od hlavy k patě – spalničky (nebo to byly plané neštovice?). Ještěže jsem byl na chatě. V paneláku v Praze bych se asi zbláznil. Tak se na malé verandě zatáhly přes okna závěsy (aby prý se vyrážka nedostala do očí) a pomazáván tekutým pudrem trávil svůj nečas. Ani číst jsem si nesměl. Zbýval jen tranzistorák.

Po měsíci to bylo za mnou a já se těšil alespoň na zbytek prázdnin. Ouha. Prvního srpna zalehla sestra se stejnou chorobou. Tak už jsme byli na verandě dva. Na záchod jsme také nesměli, tak stál u postele kýbl. Alespoň jsme se mohli hádat kdo za to může.

Na konci srpna jsme byli zdrávi a „náležitě odpočati“ vyrazili do školy. Vypráskané prázdniny skončily.

Druhým táborem o rok později byl asi Pionýrský tábor v Dolanech. Byl to maxitábor; snad dva tisíce dětí. Byl veden s příkladným pionýrsko-vojenským drilem. Jediným příjemným byl ranní budíček, kdy se z „obecního“ rozhlasu vylinula skladba Simona a Garfunkela Mrs. Robinson. Už nevím, jestli to byla původní nahrávka, nebo verze Václava Neckáře. Každopádně, jak ty amplióny na mnoha sloupech mířily na různá místa, ve výsledku vznikla kakofonie zvuků, která ze spacáku dostala každého naprosto spolehlivě.

Myslím, že jsme měli nějakou rozcvičku a pak se myli v potoce, snídaně. Pak následoval denní rozkaz. To jsme se sešli na obrovském place, seřadili se po oddílech, vyrovnali se na délku paže a do zákrytů a hlavní vedoucí (kupodivu si dodnes pamatuji, že se jmenoval Lojek) přečetl nějaké fráze z papírku, načež za dohledu čety pionýrů v rudých šátcích byla vztyčena státní vlajka. Velen rozchod a nástup na dopolední zaměstnání.

To zaměstnání se v podstatě skládalo ze samých sportovních klání – zřejmě podle hesla: „v zdravém těle zdravý vzduch“. Tak jsme běhali, přetlačovali se na laně, skákali do dálky i do šířky. No a po obědě povinná hodinka odpočinku a znova na hřiště. A při večerním rozkazu se rozdávaly jakési prefabrikované diplomy pro ty slavné atlety. Pak nezbytně zazněla státní hymna, pionýři salutovali, div si nevytrhli ruku z ramene a pak se státní vlajka spustila.

Bylo mi vlastně tenkrát líto, že nejsem mezi těmi pionýry. Oni byli jako něco víc, než my ostatní. Já být pionýrem nemohl, nějaký špatný původ, nebo co. O pár let později jsem byl na ten třídní původ hrdý.

Děda byl soukromý krejčí, dokonce snad vlastnil cihelnu někde ve Hvozdnici, z druhé strany rodiny babička vykořisťovatelka, která při domácí výrobě sodovek kořistila nadhodnotu od členů své vlastní rodiny.

Však se jim budovatelé světlých zítřků oběma pomstili. Táta o tom moc nemluvil, jen když jsme šli po Praze, ukazoval v každé ulici: „tady jsme bydleli, tady jsme taky bydleli…“ A ty domečky byly čím dál tím menší a chudší. Až ten poslední stál v Kaprově ulici a byl široký jen na jedno uzoučké okénko.

Babičku nakonec kaktusáci ze sodovkárny vyhnali. A jako vydřiduch dostala „státní důchod“ 73 Kč měsíčně. Nemít dceru, nepřežila by.

To jsem to ukončil nějak smutně. A to jsem chtěl vzpomínat jen na pěkné věci.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 510 × | Prestiž Q1: 6,83

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top