Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Problémy postdemokracie

Před třiadvaceti lety jsme si toužebně přáli nastolení reálné demokracie místo té lidové. Získali jsme ji? Funguje ku prospěchu všech občanů, nebo vzala nějaký divný směr a jsme dnes prakticky stejně bezmocní, jako jsme byli předtím? Těžká otázka a ještě těžší odpověď.

Čas od času můžeme číst slavný výrok sira W. Churchilla: „Demokracie je nejhorší forma vlády — kromě všech ostatních, ovšem“. Když si ale uvědomíme, že když jsme před dvěma desetiletími ve východní Evropě po demokracii hlasitě volali (a po období vlády jedné strany se není čemu divit), možná jsme si málo uvědomovali, že v té době už státy s dříve tradičními demokraciemi zápasily s těžkými problémy postdemokracie.

Čím dál více můžeme vnímat, že tyto demokracie už nějakým způsobem vyčerpaly své původní principy. Nebo možná přesněji: používáním se „opotřebovaly“. Původní idealistické mechanismy se s přibývajícími lety vlády a parlamenty naučily účinně obcházet.

Jaké problémy dnes postdemokracii provází?

Jedním z nich je ztráta důvěry občanské veřejnosti ke zvoleným zástupcům a vládám (tento jev nastupuje třeba v USA už v šedesátých letech, v období vietnamské války, v Paříži 1968 apod.).

Po třiadvaceti letech můžeme i u nás vysledovat podobný trend. Ano, volby jsou demokratické, jak potvrzují opakovaně zahraniční pozorovatelé. Ale demokracie nejsou jen periodické svobodné volby s neomezeným přístupem politických subjektů do volební soutěže. Demokracie jsou i následné čtyři roky uvádění zvítězivších volebních programů do života.

Otázky a odpovědi na ně bychom si mohli sestavit do jednoduchých hesel (odpovězte si na ně sami):

  1. politikové jsou upřímní;
  2. poslanci zůstávají s voliči v kontaktu;
  3. politikům a státním úředníkům na nás záleží;
  4. nemají jen zájem o naše hlasy;
  5. nejdříve stát, pak strana;
  6. slibují jen splnitelné;
  7. mají dostatek znalostí.

Takových otázek bychom si nejen my, ale i občané dalších států, mohli pokládat celé zástupy.

Jakkoliv je obtížné srovnávání mezi jednotlivými vyspělými státy (pokusila se o to třeba práce „What is Troubling the Trilateral Democracies?“ Princeton University Press, 2000; autory jsou tři univerzitní vědci, Robert Putnam, Susan Pharr a Russell Dalton), můžeme si dovolit určité zobecnění, že na otázku: „Myslíte si, že se politikům dá věřit?“ má výsledná křivka významně sestupný charakter. Obdobný výsledek mají otázky: „Zaleží poslancům na voličích, jako jste vy?“ a „Do jaké míry důvěřujete vládě vzešlé z jakékoli strany v tom, že před stranickými zájmy upřednostňuje potřeby státu?“. Všeobecné deziluzi z politiky a politiků se snad vymyká jen Nizozemí, Island a Dánsko. [Zdroj: R. Dalton: „World Values Surveys“]

Důvěra v ozbrojené síly, právní systém, policii, parlament a státní správu ve většině států s demokratickým zřízením setrvale klesá.

Pokusme se vnímání veřejnosti dokumentovat na několika příkladech:

USA196019802000
Jak často můžete federální vládě věřit, že jedná správně? 75% 52% 40%
Vládu víceméně řídí pár větších zájmových skupin starajících se o sebe samé 29% 55% 63%
Většině volených státních úředníků nezáleží na tom, co si lidé jako já myslí 33% 53% 66%
Velká důvěra v exekutivu 42% 23% 12%
Velká důvěra v Kongres 42% 22% 11%

Kanada196019802000
Důvěra ve vládní systém země 70% 51% 34%
Vládu nezajímá, co si lidé jako já myslí 45% 55% 67%
Velká důvěra v politické strany 50% 30% 11%
Velká důvěra v dolní komoru Parlamentu 68% 49% 21%
duvera-v-exekutivu-usa-can.png (52,290 kiB)
Grafický výstup

Čísla pro země západní Evropy (Velká Británie, Francie, Německo, Švédsko, Itálie) jsou velice podobná. „Vládu nezajímá, co si lidé jako já myslí“ je nejvýrazněji vyjádřeno např. v Itálii – vzestup z 68 % na 84 % za 40 let.

Můžeme vůbec vyvodit z takovéto statistiky nějaké závěry? Pokusme se třeba o tyto:

  1. Demokracie se stala obětí vlastního úspěchu. Je to možné? Ano, je.
  2. Lidé kladou na stát stále vyšší nároky a jejich nenaplnění vede ke zklamání. Je to možné? Ano, je.
  3. Deziluze vzniká ze stále vyššího vzdělání voličů. Zvyšuje se skepse. Je to možné? Ano, je.
  4. Média vrhají více světla na neúspěchy vlád. Je to možné? Ano, je.

Přes výše uvedený pokles důvěry v demokratické instituce je nadále důvěra v demokracii jako takovou ve vyspělých státech někde kolem 70 %. Ale hlasy hovořící o „krizi demokracie“ stále sílí.

Určitým průvodním symptomem „krize demokracie“ je neustále se zmenšující členská základna politických stran, která vede k personální krizi uvnitř stran. Strany pak nedisponují kvalitními jedinci a kandidáty do vrcholových funkcí a strany se pak stávají jen jakýmsi „výtahem k moci“ mocichtivých. Místo schopných se tak do jejich čela dostávají spíše „všehoschopní“.

Druhým jevem je stále nižší volební účast. Ačkoliv se dříve tvrdilo, že čím vyšší je spokojenost voličů, tím méně jich k volbám chodí, dnes se zdá, že tento výklad byl jen přáním a rétorikou etablovaných stran. Voliči dnes dospívají spíše k přesvědčení, že volit nemá valný smysl. Že strany jsou si podobné a je lhostejné, která bude vládnout. K tomuto závěru vede i soustavné stírání rozdílu mezi kdysi jasně profilovanými stranami, tedy rozmytí původního pravolevého dělení.

Někteří politologové soudí, že pokles víry v tradiční instituce je datován už protestními hnutími v šedesátých letech.

Bez pozornosti by neměl zůstat ani faktor vlivu nevolených profesionálních nátlakových skupin (lobby, ale i odbory), které v zákulisí ovlivňují vládní politiku daleko více, než může ovlivnit občan prostým volebním aktem. A že tyto tlaky hájí zájmy jen malých, ale velmi vlivných skupin, často ke škodě většiny obyvatelstva.

Co s tím?

Jedním z řešení je nastolení mnohem menších vládních těles. Zásadní redukce ministerstev jen na ta základní, nesoucí odpovědnost za vnitřní a vnější bezpečnost a za zahraniční politiku. Čím menší budou vládní tělesa (a prováděcí byrokratický aparát), tím méně (nesplnitelných) slibů budou moci vlády nabízet. O to menší budou náklady na vlastní chod státu. O snížení prostoru pro korupci ani nemluvě.

Demokracii podle všeho není nutné zrušit, ale zásadně ji revitalizovat. Zdá se, že celý tento proces může nastartovat nástup tzv. „kritických občanů“, kteří si uvědomují, že stávající formy jejich účasti na rozhodování za demokratickými ideály značně pokulhávají. Nástroje nám nabízí zejména všeobecně dostupná elektronická komunikace. [Critical Citizens, Oxford University Press, 1999]

Vlivy zmíněného řešení můžeme vnímat již dnes. Řada odlišných států (např. Itálie, Japonsko, Británie a Nový Zéland) se velmi vážně zabývají změnami svých volebních systémů. Řada států světa začíná v současném rychlém a složitém světě vnímat nezbytnost užití prvků přímé demokracie prostřednictvím referend. Řada států směřuje k omezení moci parlamentů tím, že naopak dává nové pravomoci soudcům a umožňuje jim přezkumy rozhodnutí, jež volení politikové činí. Vlády celého světa navíc zavádějí nová pravidla financování politiků a politických stran.

Známý odpůrce demokracie kdysi prohlásil: „Demokracie pro většinu lidí neznamená nic jiného, než se jednou za čas rozhodnout, který konkrétní zástupce utiskující třídy by se měl dostat do parlamentu, aby jej zastupoval a utiskoval“. (Pokud nevíte kdo to řekl, tak to byl jistý Carl Marx.) Když si odmyslíme že mu šlo pouze o zdůvodnění nutnosti „třídního boje“, něco pravdy na tom souvětí vlastně je i dnes. Je nejvyšší čas, aby se takovéto heslo stalo jen úsměvnou zmínkou v učebnicích dějepisu.

Příště bych se rád zabýval rozborem nutnosti existence politických stran. Jsou dnes vůbec k něčemu dobré?

Hlasy „kritických občanů“ jsou stále více a více slyšet. To je dobře.

A že se to „mocným“ velmi nebude líbit a budou klást zavilý odpor je naprosto logické.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 102 × | Prestiž Q1: 16,44

+36 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Problémy postdemokracie

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top