Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Role peněz v politice

V minulých dvou článcích jsem se zabýval krizí demokracie a krizí politických stran. Politické strany potřebují a spotřebovávají stále více peněz. Dnes se podíváme, jak do celého procesu politiky vstupují bohatí a mocní. A jak jim v tom bránit.

Jako demokracie sama je snad stará snaha bohatých a mocných kupovat si politickou moc. Jen s lehkou nadsázkou můžeme i říci, že bez peněz není demokracie. Právě politické strany jsou výborným pláštíkem pro získávání značných prostředků, tzv. „soft money“.

Svoboda projevu je různými ústavami zaručena. Právo být slyšet však zaručeno není. Proto strany vynakládají obrovské částky na mediální masáže, aby slyšet byly. K těmto nákladům přispívá i potřeba používat moderní sofistikované způsoby zpracovávání dat a moderní technologie. Strany se dnes mění v poměrně profesionální struktury lukrativně placených zaměstnanců. A stále více politiků podléhá pokušení zneužívat svých pozic i k soukromému obohacování. To se sice nějakými zákony dá omezovat, ale nadále nám ve hře zůstává „finanční hlad“ jednotlivých politických stran. Jednou z cest jak jej uspokojovat je napojení na zájmové skupiny, které jsou pro své cíle schopny plnit politické pokladny, nebo kofinancovat volební kampaně. (U nás byla poměrně dobře známá aféra s volební kampaní ČSSD, v níž dosud tato strana nezveřejnila uspokojivě ani celkovou výši nákladů na kampaň, ani její zdroje.)

Že toto financování strany není jen nezištným darem „oblíbené straně“ je patrné ve světě i u nás. Strany jsou pak nezřídka schopny „otočit o devadesát stupňů“.

Jak strany financovat?

Jedním z nejčistších postupů je financování z členských příspěvků členů strany. Zcela špatný není ani finanční odvod ze mzdy zvolených zástupců (třeba BRD). Strany jsou pak tlačeny k rozšiřování členské základny (což má blahodárný efekt na lepší výběr politiků i na širší politickou účast občanů). Odvody politiků z mezd však musí být povinné a jednotné, aby si nikdo z výše postavených a lépe placených politiků neosoboval právo silnějšího hlasu na směřování strany.

Problém však spočívá v tom, že na pokrytí výdajů strany nebudou tyto peníze postačovat: členský příspěvek nesmí být příliš vysoký – odrazoval by od členství ve straně. Stejně nesmí demotivovat zvolené politiky.

Preventivním opatřením by měl být zákonem definovaný zákaz přijímání darů z určitých zdrojů (například podniků se státní účastí, cizinců, dotovaných podniků, podniků s finanční ztrátou apod.). Možností může být i veřejný souhlas akcionářů firmy, či naopak členské základny strany.

Primární však musí být vždy a za všech okolností průhlednost tohoto financování, veřejná dostupnost účtů a účetních závěrek politických subjektů. V řadě zemí jsou např. používány veřejné seznamy sponzorských darů včetně výše a zdroje (v USA např. již od $ 250 [Kč 5 000!] s horním stropem $ 1 000 [Kč 20 000!]). Přesto i zde musí dozorčí orgány státu dbát na to, aby tyto dary neskončily na soukromých účtech politiků.

Ve většině států jsou politické strany financovány přímo daňovými poplatníky (formou daňové asignace). Asignací lze rozumět cílené určení části daně. Buď je možno si dobrovolně zvýšit daňovou povinnost ve prospěch své oblíbené strany (daňový příplatek), nebo použít část z vyměřené daně na financování své strany (zadržená daň). V USA např. $ 3 na volbu presidenta.

Nabízí se také možnost financovat strany přímo z veřejných zdrojů podle nějakého klíče. Ač se zdá, že je logické, aby si občané přispívali na náklady demokratického zřízení, v minulém článku jsme si dokázali že jde o chybné řešení, protože dochází ke zhoubnému prorůstání státu a stran, strany se stávají státním nástrojem.

U nás byl bohužel zvolen tento nejhorší model. Navíc do něj byly včleněny další deformity: např. státní podpora pouze za volební úspěch (peníze jen za uplatněný hlas). Nejvíce peněz dostanou tedy od státu jen vítězné strany; následně volby vyhrávají strany s nejvyššími finančními prostředky. Proto zde máme účelově zakonzervovaný systém několika málo stran s vyčerpaným morálním kreditem a ideologickou prázdnotou. Je pravděpodobné, že stávající strany si vždy odhlasují takový mechanismus, který jim uchová co největší šanci znovuzískání moci v neprospěch stran, které by voliči mohli chtít v budoucnu. Amorální a demotivující je ještě fakt, že plátce daně je nucen bez možnosti volby podporovat i ty politické směry se kterými se ztotožnit vůbec nemůže – jsou v přímém protikladu k jeho zájmům (či jsou nositeli zavrženíhodné ideologie). Společně s omezením vstupu politických subjektů do férové soutěže (5% klauzulí) vidíme, jak je u nás tato kombinace pro fungující demokracii zhoubná.

Nejen v GB ale podporují daňoví poplatníci opoziční strany ve sněmovně jen symbolicky. Španělsko např. povoluje sponzoring jen do 5 % příspěvku státního.

Japonsko (např.) zcela rezignovalo na kontrolu příjmů politických stran (tučné konto => volební vítězství) a vydalo se cestou omezování výhod, které z nashromážděného bohatství stran plynou. Pro volby zavedlo pravidlo malých a velkých volebních okrsků, které neutralizují vliv masivní reklamy. Velká Británie výslovně zakázala placené reklamní spoty stran v televizi a rozhlase, čímž klesá důvod ke shánění enormních částek na kampaň. Francie přijala podobný zákon a navíc zakázala používání tiskové reklamy, plakátů a billboardů a bezplatných telefonních linek.

Jestliže se stranám znemožní, či ztíží využití peněz ke získání moci, je logický předpoklad, že budou ztrácet chuť je získávat. Samozřejmě lze také třeba striktně omezit částky, které budou na kampaň vynaloženy celkově, bez ohledu na užitá média.

Ale je zde také protiargument! Zejména v USA, které jsou velmi citlivé na dodržování Ústavy a z ní vyplývající svobodu slova, proběhl precedentní soud (Buckley vs. Valeo z roku 1976), jehož nálezem bylo, že svobodu slova nelze ničím omezit, tedy ani nějakými restrikcemi ve vedení volební kampaně, ani v metodách získávání finančních prostředků na ni. Samozřejmě, tyto otázky jsou už spíše v rovině filozofické.

Pokud se však ponoříme do problému zpět, nalezneme i otázky ryze praktického rázu. Budeme-li – z jakkoliv dobrého důvodu – do volebního mechanismu, financování stran, či mechanismu vynakládání peněz zasahovat, měli bychom brát v úvahu i časové určení výdajů politických stran. Poměrně dobře je již dnes prokázáno, že výdaje a jejich efekt nemají lineární průběh. Například investice do stranické infrastruktury, nebo do databází informací dlouho před volbami, má daleko větší efekt, než billboardová mega-kampaň těsně před volbami. Prostředky vynaložené na počátku mají mnohem vyšší návratnost. Pak je ale obtížné stanovit v jakém časovém horizontu restrikci uplatnit. (GB např. omezuje výdaje stran jen na krátké období vlastní kampaně po vyhlášení voleb, Francie uplatňuje retrospektivní omezení na období jednoho roku.)

Dalším z možných rizik je, že strany nemusí svoji kampaň pořádat z vlastních prostředků, alevyužijí třetích subjektů. Některé státy tuto právní kličku výslovně zakazují. Kampaň smí provozovat a financovat jen strany, případně dílčí kandidáti.

Mimořádnou pozornost si zasluhuje přímo vláda, která je sama vlastně třetím subjektem.Vlády mají přístup k takovým finančním prostředkům, že jednotlivým stranám se o nich ani nesní. (V našich podmínkách pro příklad: bezprecedentně zmanipulované referendum o přistoupení k EU, kdy z veřejných prostředků – za 200 mil. Kč – byla zaplacena masivní jednostranná mediální kampaň s podsunutou „správnou“ odpovědí „ANO EU“ [vláda Vl. Špidly, 2003].)

Je třeba vytýčit velmi ostrou hranici mezi řádným financováním vládní strany a zneužitím veřejných prostředků jen k udržení se u moci. Znovuzvolení je však v praxi přímo ovlivněno vynaloženými veřejnými prostředky. Utrácení veřejných prostředků vládou na vlastní sebepropagaci (anebo kupování si voličů z veřejných prostředků, či průzkumy obliby) je už přesně za touto hranicí.

Všechna výše uvedená řešení však naráží na problém vynutitelnosti. V prostředí, kde všechny zainteresované subjekty tato stanovená pravidla masivně ignorují, nemá praktický smysl je zavádět. Všechny strany a kandidáti mají na nějaké finance oprávněný „nárok“, aleplatí za něj svou závislostí na různých sponzorech, skupinách či v nejhorším případě přímo na státu.

V této souvislosti je třeba také zdůraznit hluboký rozdíl ve vlivu mezi „velmi bohatými“ skupinami či jednotlivci a ojedinělým občanem – voličem, který do těchto vlivových sfér může zasahovat jen velmi sporadicky a poměrně neúčinně. Jeho jediným nástrojem jsou po předchozím mediálním zmasírování volby.

Modelů může být samozřejmě ještě více a neexistuje jediné správné řešení. Mnoho záleží na politické kultuře jednotlivých států. A není bez zajímavosti, že v USA, BRD a jiných státech byl problém metody financování politických stran přesunut na Ústavní soud.

Obecně však můžeme konstatovat, že financování stran z veřejných zdrojů je stejně problematické jako financování ze soukromých sponzorských darů, či přímé/utajené kupování si politického vlivu. Ze zřetele bychom také neměli ztratit, že ač víme, že veškeré regulace plodí v důsledku většinou zlo, regulace politických stran, které se vymkly veřejné kontrole, je asi namístě. Z načrtnutých modelů nejlépe vychází financování stran daňovou asignací s veřejnou kontrolou jejich účtů.

Příště se ještě společně podíváme na přínos a rizika Ústavního soudu, resp. na roli soudců v politice.

„Došel jsem k závěru, že politika je příliš vážná věc, než aby byla přenechána jen politikům.“ Charles de Gaulle

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 653 × | Prestiž Q1: 10,24

+16 plus Známkuj článek minus –2

Interní diskuse

Role peněz v politice

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top