Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 5 min.

Nezávazné povídání o češtině (XXXI)

Už uteklo drahných pět let od doby, co jsem napsal dlouhý cyklus článků o češtině. Zlobilo mě tenkrát, že zejména vinou počítačů, internetu a mobilních telefonů řada lidí ignoruje i ta nejzákladnější pravidla češtiny a píše jako prasátko, často s odůvodněním, že na tom nezáleží.

Zejména dnes, s ohledem na sílící takzvaně „národnostní cítění“ bych rád připomenul, že jazyk je jedním ze základních atributů národa a že jestliže má někdo představu, že je věrohodným Čechem, nesmí mít takový písemný projev, jaký vidíme na ilustračním obrázku.

cestina.jpg (44,846 kiB)
„Národovec“

Ale o tom jsem nechtěl ani příliš hovořit. Chtěl jsem se zaměřit jednak na fakt, že ve vedení Ústavu pro jazyk český AVČR skončil po třinácti letech pan doc. RNDr. Karel Oliva, jednak se podívat na skupiny nejčastějších chyb, kterých se dopouštíme.

A už zde máme krásnou ukázku toho, kde se velmi často chybuje: zcela nesprávné použití kombinace slov „jednak“ a „druhak“, což je samozřejmě chybně. Slovo „druhak“ vůbec neexistuje (natož Третьяк, či čtvťak), a chceme-li tímto výčtovým způsobem s informacemi pracovat, pak používáme postup: jednak (případ A, čárka), jednak (případ B, čárka), případně další jednak.

K panu Olivovi mě, kromě češtiny, váže ještě jedna drobnost: jsme si tak trochu podobni. V několika příštích odstavcích (a možná tak dvou následujících článcích) se pokusím shrnout několik závěrů, které pan doktor Oliva zmínil v jednom z poskytnutých rozhovorů.

doc-rndr-karel-oliva.jpg (10,311 kiB)
doc. RNDr. Karel Oliva, Dr.

Vrátíme-li se k češtině, lze konstatovat, že dnešní chyby se významně liší od chyb, kdy jsme počítače ještě příliš nepoužívali a psali rukou (ostatně, pokud mi i dnes na nějakém textu velmi záleží, píšu jej nejprve na papír). Často používáme techniku kopírování přes schránku a vkládání textu a velmi snadno tak vytváříme chyby. Například ve vloženém textu dodatečně změníme výraz „osoby“ na „lidé“ a rázem nám neodpovídají všechna příčestí minulá. Dobrým zvykem je po sobě texty (i několikrát) přečíst. Ačkoliv je přirozeně člověk postižen takzvanou autorskou slepotou (to znamená není schopen svoje vlastní chyby vidět) přesto se větší části chyb zbavit dokážeme. Nejlepší je nechat texty „uležet“ přes noc a přečíst si je až druhý den.

Kde se asi nejvíce chybuje, jsou patrně čárky v souvětích (a přiznám se, že to je asi i moje vlastní nejčastější chyba). Netřeba připomínat, nakolik čárka může ovlivnit smysl věty. Kupříkladu v chronicky známém výroku: „propustit, ne pověsit“ vs. „propustit ne, pověsit“. Proto uděláme menší chybu, pokud vedlejší větu oddělíme čárkami z obou stran vždy, i když například u vedlejší věty souřadicí by nebyla potřebná. Ostatně jazykový korektor ve Wordu se nám tyto čárky snaží vnutit i v případě těchto souřadicích vět vedlejších, což mi někdy docela vadí.

Když už jsem zmínil jazykový korektor Wordu (protože předpokládám, že nikdo není tak nepraktický, aby své články psal rovnou v nějakém internetovém textovém poli prohlížeče, ale spíše si text připraví v řádném textovém editoru, zkontroluje jej nejen po stránce obsahové, ale i po stránce jazykové, a až potom jej přes schránku vloží do formuláře redakčního systému), nespoléhejme se na něj příliš.

Korektor pravopisu je vybaven dvěma metodami kontroly chyb. Červeně nám podtrhává výrazy, které nejsou nalezeny ve slovníku, tedy je předpoklad, že jsou buď chybně zapsány, anebo se jedná o výraz nezvyklý, který se ve slovníku nevyskytuje. Pokud se jedná o slovo, které používáte častěji, je možné si je do vlastního slovníku přidat, ale buďte obezřetní, protože případně chybně zadané slovo či výraz se z osobního slovníku odstraňuje dosti komplikovaně.

Druhý typ chyb je vyznačen zelenou vlnovkou a podtrhává nám chyby gramatické, zejména právě chybějící čárky v souvětích, špatné shody přísudku s podmětem apod. Korektor se při kontrole gramatiky pokouší vždy nalézt nejprve podmět a přísudek. Ovšem ve větách komplikovaných, nebo s neobvyklou strukturou, jej ani nalézt nemusí umět. (Dr. Oliva je spoluautorem této části.)

V celkovém úhrnu však korektor nalezne pouhopouhých čtyřicet procent zcela nezpochybnitelných chyb. Ani při nejlepší vůli (a to je v databázi několik milionů nejrůznějších frází a slovních vazeb) není schopen nalézt chyby všechny, protože v určitých situacích je možný dvojí výklad. A jestliže si korektor není zcela jist, pak raději chybu nevyznačuje.

Vezměme jednoduchou větičku: „Chlapci šly“. Hned na první pohled vidíme, že ypsilon ve slovesu je chyba zcela evidentní a přesto nám korektor tuto chybu nevyznačí! O kolik jinak bude stejná fráze vypadat v kontextu následujícím: „Oba se podívali na své hodinky. Chlapci šly.“ Vidíme, že v tomto případě je jasné, že ve větě je zamlčen podmět a že přísudek se vztahuje k hodinkám z předchozí věty, proto korektor tuto chybu nevyznačí. Kontext dané větičky je schopen odhalit pouze lidský faktor, počítač dosud ne. 

Pokud to nějak zobecním, pak zhruba 60 % chyb korektor nenalezne. Ale pokud vám již něco vyznačí, pak je to chyba téměř s jistotou.

Protože se začínám nebezpečně blížit limitu počtu slov na jeden článek, zmíním ještě důvod, proč si myslím, že mnoho lidí v používání češtiny chybuje. Selhává podle mého názoru hlavně škola a to zejména v nižších ročnících, protože právě ve věku do deseti let se dětem podvědomě vstřebává používání spisovné češtiny, kterou by měl každý ovládat (byť v denním užití potom například hovoří jazykem obecným). Chybu spatřuji v tom, že dnešní školství je „příliš liberální“ a pokud nějaký učitel hovoří spisovnou češtinou, pak je to tak nejvýše češtinář a ostatní učitelé používají bez uzardění obecnou mluvu, čímž mateřštině bez zlého úmyslu ubližují.

Ale na vině není jen škola. Povšimněte si mluveného projevu nejen v rádiu, či v televizních pořadech, ale například i u politiků. V posledním článku jsem zmiňoval, že jsem sedm hodin poslouchal přenos parlamentní schůze, a za tu dobu jsem registroval pouhé čtyři poslance, kteří se byli schopni vyjádřit tak, aby jejich sdělení bylo věcné, stručné a jasné. Ti ostatní jen pustě plácali slova a obsah sdělení byl téměř nesrozumitelný (pro zajímavost dobrou rétorickou schopnost prokázali pouze poslanci Filip, Kalousek, Stanjura a Okamura). Což mě v tomto okamžiku ještě vede k otázce, proč kupříkladu základní škola nevyučuje rétorice; nepříliš dávno bývala součástí trivia, tedy nejzákladnějšího vzdělání. Vidíme pak, že se absolventi škol nejsou schopni kloudným způsobem vyjadřovat a mají tak velmi ztíženou schopnost předávat své myšlenky jiným, či formulovat přesně své požadavky.

A protože už je to opravdu velmi dlouhé, tak se pokusím jen krátce ocitovat konstatování jednoho učitele ZŠ, které mne dnes zaujalo a na kterém je hodně pravdy:

„… Když už jsme u té Marie Terezie. Ona nezavedla povinnou školní docházku. Ona uzákonila všeobecnou vzdělávací povinnost pro chlapce i dívky. Povinná školní docházka byla zavedena mnohem později, a je to ta největší tragédie současného školství. Do školy se nechodí kvůli vzdělání. Dochází se tam. Málokoho dnes zajímá, když se žáci nevzdělávají. Ale jakmile nepřijdou do školy, to je hukot. Základní školy jsou sociální službou.“

V příštím dílu se pokusím přiblížit ještě několik oblastí, ve kterých se dnes chybuje nejvíce.

PeTaX

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 359 × | Prestiž Q1: 8,37

+11 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Nezávazné povídání o češtině (XXXI)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top