Štítky článku: •  

Kde začíná konec svobody?

Začíná každým dnem, kdy nejsme dostatečně ostražití, kdy si nehlídáme svá práva a své svobody. Každým dnem se postupně a nenápadně vzdáváme svých svobod až se nakonec probudíme v tyranii.

obcansky-prukaz-min.png (174,351 kiB)
Občanský průkaz

Náhodou jsem včera odposlechl z rádia, že je tomu na­chlup šedesát jedna let, co Velká Británie zrušila obdobu na­šich ob­čan­ských průkazů. Zavedl je za války Winston Chur­chill na ob­ra­nu proti vnikání německých špiónů na ú­ze­mí Spojeného krá­lov­ství.

Několik let po válce byly tyto průkazy v Británii zrušeny ja­ko bezpředmětné. United Kingdom zřetelně nemá po­tře­bu tak vy­so­ké­ho dohledu nad svými občany. Například k založení účtu prý postačí k identifikaci člověka řidičský prů­kaz, či doklad typu „účet o zaplacení e­lek­tři­ny“ (či ply­nu) dodavateli. Nechytejte mě za slovíčko, po­kud tomu ne­ní přesně tak. Jak jsem koupil, tak prodávám. U nás však už vět­ši­nou nestačí jen jeden průkaz a instituce chtějí dva až tři.

Ani u nás nemají občanské průkazy příliš dlouhou tradici. By­ly u nás zavedeny až za Protektorátu Böhmen und Mähren Adolfem Hitlerem, v podobě tzv. Kenkaret, k zajištění kontroly nad pracovní silou určenou k válečné výrobě, totálnímu nasazení v Reichu. A není bez za­jí­ma­vo­sti, že i Pracovní úřady byly vynálezem třetí říše.

Po válce u nás však nedošlo k jejich zrušení, neboť se velmi hodily k totální kontrole o­by­va­tel­stva v komunistickém lágru. Postupně nabyly podoby v plátně vázaných knížek (pochopitelně ru­dých), které kromě fotografie a osobních údajů evidovaly i jména rodičů, dosažené vzdělání a po­vo­lá­ní, výčet pracovních poměrů s příslušnými razítky, samozřejmě trvalé bydliště, případně pře­chod­né bydliště, rodinný stav, vojenský stav, státní příslušnost a národnost, osobní data man­že­la/ky a dětí, dokonce i záznamy o některých očkováních, a v padesátých letech dokonce otisk pal­ce. Rodné číslo, které se začalo vydávat také až v padesátých letech, nebylo v OP evidováno a vy­dá­va­lo se na zvláštním dokumentu.

A samozřejmě povinné nošení při sobě, perzekuce za jakékoliv i malé poškození a stupidní tyátr při jejich oficiálním předávání. Ostatně nevyzvednutí OP v přesně stanoveném termínu je i dnes chápáno jako (tuším) přečin.

Po převratu už nikoho ani nenapadlo tyto (tou dobou už plastikové, ale nadále rudé) průkazy ru­šit, jen se knížečky vyměnily za nějakou mezinárodně normalizovanou kartu, která by v blízku měla být ještě doplněna biosenzorickými údaji.

Soudíte, že evidence a kontrola musí být a že „tak je to správne, tak to ma byt“? Budu tvrdit, že nikoliv! Bohatě by k evidenci občanů dostačovaly záznamy v matrikách! U cizinců pasy. Ta­ko­vá­to krajní kontrola občanů je typickým rysem totalitních, socialistických států ve kterých je ob­čan chápán jako majetek státu.

I v tomto případě je uplatněna salámová metoda postupného omezování osobní svobody. V této souvislosti je dobré zmínit i často překrucovanou věc, že USA jsou kolébkou demokracie a So­cha svobody bývá označována za symbol demokracie. Nic není pravdě dále. V americké ústavě do­kon­ce o demokratickém řádu není ani zmínka. Americká ústava hovoří výslovně o svobodě. O svobodě člověka a její nezcizitelnosti. (Praxe nás však přesvědčuje o tom, že i ta a­me­ric­ká občanská svoboda je od třicátých let minulého století soustavně omezována a označíme-li dnes USA za Spojené Socialistické státy Americké, nebudeme od pravdy příliš vzdáleni.)

Vždy si nějaká státní administrativa najde nějaký zdánlivě dobrý a veřejně působivý důvod, proč osobní svobodu, částečku po částečce, pomaloučku omezovat. Konečným stavem je pak vždy konečná totalita, nesvoboda, otroctví a poroba úplná.

Namítáte, že máme ustavený pluralitní politický systém tak jakápak totalita? Jednak proto, že to­ta­li­ta nemusí být jen politická, jak jsme ji znali za existence jediné státostrany. Totalitní stát vzni­ká i z nadsazení zájmů státu (a tím i nějaké strany – klidně ji můžeme označit za politickou, i když ve skutečnosti se za ní mohou skrývat zcela jiné zájmy) nad zájmy významné části občanů to­ho­to útvaru.

Druhým důvodem je to, že naše deklarovaná politická pluralita je jen krycím pláštíkem k prodrání se k moci. Naše politické strany si jsou v podstatě podobné jako vejce vejci, liší se pouze rétorickými výstupy před volbami. Pak po úspěšném převzetí moci splňují všechny zá­klad­ní rysy totalitarismu. Exaltovanou sebestřednost a pohrdání jak názory občanů, tak i občany ta­ko­vý­mi, a nakonec i vlastními volebními proklamacemi a programy. Politické strany zde neslouží zájmům občanů, ale bezvýhradně a pouze zájmům svým, čímž se zcela diskvalifikují.

Velmi dobře vyjádřil tento princip Ludwig von Mises: „Kdo není scho­pen svým spo­lu­ob­ča­nům slou­žit, ten se jim snaží vládnout.

 

Možná se Vám to zdá malicherné. Ale velké nesnáze vždy začínají zanedbatelnými ma­lič­kost­mi.

„Kdo v demokracii spí, probudí se vždy v diktatuře.“ (J. W. Goethe)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 5 574 × | Prestiž Q1: 40,80

+395 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top