Štítky článku: •  

Co jsme kupovávali (12)

Dnešní díl vzpomínání na staré výrobky zaměřím na drobné domácí spotřebiče… A samozřejmě nejen je.

obrazek44.jpg, 44kB
Obrázek 1
Brožované romány

Ještě, než se pustím do domácích spotřebičů, objevil jsem fotografii takové laciné verze vydávaných románů edice „Ka­ra­va­na“. Formát byl asi nepříliš praktický – A4, nicméně bro­žo­va­ná vazba vycházela velmi lacino. Kromě těchto do­bro­druž­ných románů pro mládež, které se prodávaly v trafikách, e­xi­sto­va­la velmi oblíbená edice „Románové novinky“ v po­lo­vič­ním formátu. Vyšly v ní stovky publikací. Za připomenutí stojí také edice „Bílá růže“, kterou vydávalo českobudějovické na­kla­da­tel­ství stejného jména na konci šedesátých let. Vyznačovala se černou barvou obálky a hlavně tím, že její vedení začalo v době uvolnění Pražského jara vydávat dříve zakázané kníž­ky pro děti: Foglarovky, E. T. Setona a podobné autory. Hned po začátku normalizace bylo toto na­kla­da­tel­ství rozehnáno a vedení za odměnu přeřazeno k „lopatám“. A nelze nezmínit knihy pro mládež z knižní edice KOD – Knihy odvahy a dobrodružství, kde vycházely periodicky velmi oblíbené a kvalitní knížky. Ta ediční řada dosáhla za svou existenci přes dvě stě titulů. Škoda, že když se jich maminka potřebovala z důvodu stěhování zbavit, prakticky nikdo je ne­chtěl vykoupit. Měli jsme je skoro všechny. Nakonec skončily v Diakonii v Broumově. Alespoň že tak.

obrazek45.jpg, 93kB
Obrázek 2
mladá fronta
(fčil, сегодня, tudej?)

Když už jsem byl u těch stánků PNS, či jak název přežil, trafik, na druhém obrázku je dobový výtisk „Mladé fronty, de­ní­ku ÚV SSM“ z října 1989. Trochu trne v zádech z těch ti­tul­ků: „NDR – faktor mírové Evropy“, „Oslavy 45. výročí karpatsko-dukelské operace; nový smysl odkazu“, „L. Adamec na konferenci v Trnavě“, „JZD do prvního kola“. A když si u­vě­do­mí­me, že ty noviny byly jedny jako druhé, stejný jazyk, stejné zprávy, stejné fráze staré 40 let. Ať to bylo Rudé prá­vo: hlásná trouba ÚV KSČ, Mladá fronta: ÚV SSM, Lidová de­mo­kra­ci­e: ÚV Strany lidové, Svobodné slovo: ÚV Čes­ko­slo­ven­ské strany (národně) socialistické, Práce: ÚV ROH, či snad Ústřední rady odborů, Obrana lidu: nejspíš asi ÚV Li­do­vé armády. Číst se snad dala jenom „Drbna“, neboli Večerní Praha. „Zabili trafikantku pro jednu Styuwesantku…“ A­les­poň někdy byla sranda. Ale když to vezmeme kolem a kolem, ta drbna byla vlastně naším tehdejším bulvárem.

rustina-knihy.jpg, 43kB
Obrázek 3
Vzdravstvujtě, zachvatčiki

A když už jsem u těch knih a tiskovin, za zmín­ku, ne­pří­jem­nou, ještě stojí učebnice Ruského jazyka. Zůstal pro mě o­ku­pant­ským jazykem, stejně jako pro rodiče byla naprosto ne­při­ja­tel­ná němčina. Také se ji museli učit povinně a také ji při nejbližší příležitosti zapomněli. Vzpomínám si, jak jsem šo­ko­val na střední škole učitelku ruštiny. Od prvního září diktovala odpovědi na maturitní otázky. Já už ty bukvy zapomněl, tak jsem si je zapisoval foneticky a latinkou. Přišla na to koncem září. Obávám se, že nebýt Fausta, někdo by musel tu pověst na­psat o ní. Také málem prolétla stropem.

obrazek56.jpg, 27kB
Obrázek 4
Žehlička ETA

Tímto přecházím k té­ma­tu elektřiny a elektrovýrobků, ve kte­rém už setrvám až do konce celého seriálu. Na čtvrtém ob­ráz­ku je vcelku obyčejná žehlička, zřejmě značky ETA, pro­to­že jiné nebyly. Lišily se jen tvarem a barvou držátka. Bývaly sa­mo­zřej­mě postrachem novomanželů. Na běžné svatbě se to­tiž mezi svatebními dary objevovovala s nevídanou čet­nos­tí. Obecně zřejmě panovalo přesvědčení, že bez deseti že­hli­ček nelze v běžné rodině existovat.
Když, někdy v pětasedmdesátém roce, mamka potřebovala nut­ně pořádnou žehličku na práci, musel jí ji přivézt z Ameriky jeden známý. Stála ji více, než ce­lou měsíční výplatu, ale byla s vestavěnou elektronickou regulací, napařovací, s te­flo­no­vým po­vr­chem a tolika vylomeninami, že si to ani nelze vymyslet.

fen-prastary.jpg, 68kB
Obrázek 5
Fén (nebo Föhn?)

Na pátém sním­ku vidíme obrázek jednoho extrémně starého fénu. Ale podobný typ, jen s maliko lepšími parametry, se roky používal v každém kadeřnictví. Nebyl nijak oslnivě krásný, ale byl výkonný a nezničitelný. A maminka mi z dálky napovídá: „…mám ho dodnes. Teď s ním už jenom rozmražuju lednici. V zimě je to jedno, ale v létě, když chvátám, je to hned.“

vysavac-eta-rex.jpg, 95kB
Obrázek 6
Vysavač Esa — Rex

Na šestém snímku vidíme vysavač ze začátku še­de­sá­tých let se značkou Esa Rex. Rodiče měli ještě pravý švéd­ský Elektrolux na 120 V (odtud dodnes přežívající termín — luxování), který ještě ani ne­měl kolečka, ale jakési lyžiny a ukládal se do originální dře­vě­né krabice na které jsem jako ro­bě sedával. V roce 1961 si koupili za obrovskou cenu Kčs 900,- (to byla prakticky ce­lá výplata) nejnovější vysavač Ju­pi­ter, velmi podobný tomu na obrázku. Shořel mu motor jen několik týdnů po skončení záruční doby. Spálené motory se ten­krát převíjely. Ten převinutý opět jen krátce přežil záruku. Zato potřetí v opravně na­mon­to­va­li originálně vyrobenou kotvu a ten vysavač pak pracoval ještě desítky let.

hnusny-varic-eta.jpg, 45kB
Obrázek 7
Dvouplotýnkový vařič EPH

Na snímku sedm vidíme dvouplotýnkový vařič z podniku Elektro-Praga v Hlinsku. Není sice tak starý, ale prakticky v nezměněné koncepci i designu se vyráběl dlouhé desítky let. Ten na obrázku je notně opotřebovaný a zřetelně nepříliš u­dr­žo­va­ný, ale s jemu podobnými kusy jsem se setkal v životě mno­ho­krát. Jen původně osazované hřející ocelové desky byly ča­sem nahrazeny kovovým závitem s topnou spirálou uvnitř. Jejich předchůdce měl topnou spirálu ještě volně viditelnou a pří­stup­nou, když voda z hrnce přetekla, vařič „vyhodil“ po­jist­ky — byly-li vůbec jaké.


remoska-historie-4.jpg, 13kB
Obrázek 8a
Remoska Original
remoska-original-2.jpg, 28kB
Obrázek 8b
Remoska Original
remoska-kabel.jpg, 161kB
Obrázek 8c
Kabel k Remosce

Ještě u jednoho letitého výrobku se zastavím. Je jím Remoska, opět pocházející ještě z předválečného období. Ta úplně původní ještě neměla skleněný průzor do pečící nádoby. Ty na obrázcích pocházejí již ze znárodněného podniku OPMP Český Brod. Remosky se vyráběly v mnoha verzích a byly vel­mi úspěšné a oblíbené. Jejich ekonomika byla zcela zřejmá — 500 W se vytápěl jen malý ob­jem pečící nádoby. Narozdíl třeba od pečicí trouby. Kromě těchto elektrických se v jisté době vy­rá­bě­ly i Remosky na propan-butan. Byly stejně dobré. Výtečně se v nich – kromě jiných laskominek – připravuje například rýže. V běžném hrnci, nebo kastrolu ji tak dobrou ne­u­dě­lá­te. Na obrázku 8c si povšimněte původní napájecí šňůry. Z hlediska bezpečnosti jsou dnes nepřijatelné, ale tehdy se jednalo o běžný typ zástrček používaných třeba k žehličkám. Fir­ma Remos byla v restituci vrácena původním majitelům a Remosky se vyrábí dále. Hli­ní­ko­vé pečící nádoby jsou dnes potaženy teflonem, u některých modelů jsou i čtvercové.

horske-slunce.jpg, 33kB
Obrázek 9
Horské sluníčko Sirius

O řadu let mladším je výrobek z obrázku devět. Nesmělé po­ku­sy vytvořit zdroj UV (ultraviolet) záření jsou sice staršího da­ta, dokonce jsem si vzpomněl, že někdy po šedesátém roce jsem chodil na horské sluníčko do místního dětského stře­dis­ka na lékařský předpis. Volá na mě teď z kuchyně maminka, že jezdila k dětskému lékaři na horské sluníčko už za války. (A pak prý si vždy vymohla chlebíček se slanečkem z la­hůd­kář­ství naproti. Musel se na něj odevzdat 5g potravinový lís­tek na maso.)
Později se sporadicky horská sluníčka vyskytovala i v do­mác­nos­tech. Jistý čas se používaly doma také IR (infrared) žá­rov­ky Solux k prohřívání nosních a čelních dutin. To horské sluníčko z obrázku jsem vídal tak od sedm­de­sá­tých let a mám těžké podezření, že se vyrábělo v tehdejší NDR. Na přístroji je u­pro­střed hořák obyčené rtuťové výbojky a po stranách dvě ko­run­do­vé trubice jako zdroj IR, které sloužily jako předřadník pro výbojku.
Ještě v roce jsem tento přístroj používal k vytvrzování speciálního lepidla na lepení skla. Ně­ko­li­krát jsem se jím škaredě popálil.

obrazek70.jpg, 70kB
Obrázek 10
Píchačky

Pro zhoršenou kvalitu fotografie přepisuji text: „Každý za­měst­na­nec píchá pouze svou vlastní píchačku“. Takovéto ko­ni­ny se samozřejmě vyskytují, co je člověk člověkem. Aneb cesty do pekel bývají dlážděny dobrými úmysly. J

Chtěl jsem spíše zdůraznit ten výrobek národního podniku Elektročas, který byl takřka povinný snad ve všech podnicích. Pro ty, kteří nepamatují, sloužil k evidenci docházky za­měst­nan­ců. Každý z nich měl svoji papírovou kartu platnou jeden mě­síc, která se vložila do horního otvoru, jehož hloubka a po­lo­ha se měnila podle výše kalendářního data. Stiskem páky po straně se na kartu natiskl přesný čas. Pokud tedy píchací hodiny šly správně. Ostatně, asi jste je viděli ve filmu „Marečku, podejte mi pero“. Velké fabriky jich měly v řadě více, než je dnes v supermarketu pokladen.


Tak pro dnešek asi vše… Příště se podíváme na elektroniku podrobněji.

Nechci nijak navozovat dojem, že to byly krásné časy. Pokud to tak vypadá, tak jen proto, že jsme tehdy byli velmi mladí, možná hloupí a důvěřiví.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 4 070 × | Prestiž Q1: 19,68

+50 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top