Štítky článku: •  

Socialismus s lidskou tváří?

Osvícenství Pražského jara? Jen další z českých historických mýtů, byla to obyčejná rvačka mezi soudruhy, stejně jako pozdější samet, ale české etnikum si vždy vybere raději líbivou pohádku než prostou realitu.

Pražské jaro nezačalo konferencí o Franzi Kafkovi v Liblicích, jak se to svým rozborem „krizových let“ snažil namluvit roku 1969 veřejnosti ideologický odbor ÚV KSČ a jmenovitě známá kreatura soudruh Švestka, i když si to dlouho poté kdejaký kafkolog hrdě připomínal.

Sovětský svaz už nějaký čas s nevolí sledoval jakési společenské uvolnění v Československu, které Rusové považovali za naprostou devastaci socialistické morálky. Málokdo dnes a i tehdy věděl, že to ale byl ministr vnitra Barák, kdo umožnil v Praze otevření divadla Semafor a že to bylo ministerstvo vnitra, které dalo do vínku této scéně dva magnetofony a jinou zvukovou aparaturu rovněž na přání ministra Baráka. Nepřičítejme mu ovšem altruismus bez míry a hranic. Barák prostě hledal nějaké využití pro pražskou mládež, která začala dělat VB značné starosti.

Semafor a kavárna Luxor měly být místy, kde se mládež vyblbne, aniž to skončí rvačkou s policií. Tam se mohli lidé zasmát dvojsmyslným vtipům, získat pocit jakéhosi uvolnění a pak dál loajálně robotovat na panském.

Zcela zřejmý faktor Pražského jara ovšem bylo obyčejné vědomí, že takhle už to dál nejde a i z toho důvodu, že tisíce ruských poradců a jejich bezbřehá blbost a arogance na všech úrovních řízení stačily znechutit už i mnohé jinak věrné členy komunistické strany.

V roce 1962 se Sovětský svaz rozhodl pro útočnou strategii Varšavského paktu vůči Západu, čímž neobyčejně vzrostla strategická úloha Československa sousedícího s Rakouskem a SRN. Jenže československý prezident Antonín Novotný požadavek rozmístit na území Československa jaderné zbraně a sovětské vojenské jednotky Rusům třikrát odmítl. A to navzdory tajné smlouvě o umístění nukleárních zbraní na území ČSR uzavřené ministry zahraničí SSSR a Československa v roce 1965.

Po posledním jeho odmítnutí odletěl Brežněv z návštěvy Prahy do Bratislavy za Alexandrem Dubčekem, za s nejvyšší pravděpodobností vyškoleným a „spícím“ sovětským agentem, a s jeho přispěním pak SSSR zařídil Novotného vystřídání v čele KSČ. Saša byl vždy pravý sovětčík oddaný Moskvě a kovaný bolševik — na 13. sjezdu KSČ v roce 1966 pronesl silně protizápadní řeč a dožadoval se „nepřetržité bolševizace“ KSČ v duchu Klementa Gottwalda, již před létem 1968 podepsal tajnou direktivu pro zřizování koncentračních táborů pro politické odpůrce KSČ.

Kdyby nevtrhl do Československa v srpnu 1968 SSSR s vojsky zemí Varšavské smlouvy, postarala by se KSČ v čele s Dubčekem o likvidaci svých politických odpůrců sama, možná hůře, než to o několik měsíců později udělal Husák a jeho soldateska.

Novotný už tušil, že jsou patrně jeho dny sečteny, ale nehodlal se vzdát. Za pomoci svého hocha na špinavou práci Mamuly začal jednat. Okamžitě po odjezdu Brežněva (9. prosince) začíná Novotný organizovat opatření k likvidaci svých politických oponentů v KSČ. Věrný Miroslav Mamula (který pravděpodobně pracoval na dvě strany) informuje představitele armády a bezpečnosti o připravovaném úderu proti nepřátelům ve straně.

Gomulka v té době zuřivě čistil Polsko a rozpoutal divokou antisemitskou kampaň a Novotný spolu s Mamulou se netajili s názorem, že Gomulka koná správně. Na Mamulův pokyn vypracovávala Bezpečnost seznamy osob, které měly být v hodinu H zatčeny, a jejich počet šel do tisíců. Některé tankové a motorizované jednotky armády v okolí Prahy byly uvedeny do stavu bojové pohotovosti stejně jako celý policejní aparát a Lidové milice. Zároveň se chystala kapacita věznic a vyšetřovatelů.

Podle očitých svědků bylo o komfort Lidových milicí hlavně jejího štábu postaráno. Lidové milice si zřídily sídlo svého štábu v budově Politické akademie Klementa Gottwalda, jen pár kroků od sídla kontrarozvědky v Sadové ulici. Štáb statečně popíjel a čekal na rozkaz k hodině „H“. Při své opilosti členové štábu ztratili zábrany, vyjadřovali svou touhu po akci a radost z toho, že se bude zavírat — Dubček a jeho slovenští nacionalisté, sionisti, hajzlové z kultury a také profesor Šik.

Několik členů Politické akademie o všem neprodleně informovalo své přátele na ÚV. Generál Prchlík, náčelník hlavní politické správy ČSLA okamžitě informoval Dubčeka, okamžitě také o těchto veletajných přípravách píše francouzský Le Monde.

19. až 21. prosince se schází ÚV KSČ a po zuřivé hádce mezi Novotným a Hendrychem je Novotný přehlasován a výsledek rozdělení funkce prezidenta a prvního tajemníka KSČ je 5:5. Novotný konstatuje, že se ve straně vytvořila nepřátelská frakce a dává pokyn k zahájení akce. Jenže armáda se nezapojuje a akci zastavuje generál Martin Dzúr (sovětský agent) který telefonicky informuje svého známého generála Pepicha a ten s celým okruhem velitelů úspěšně sabotuje Mamulův program.

Dzúr i Pepich mají proč, oba jsou na seznamu 1032 vojáků kteří mají být zatčeni. Jen generál Janko se snaží zachránit situaci a svolává do Prahy 2. ledna poradu velitelů vojenských okruhů a jejich štábů. Kolder, osoba, která se rovněž radila 8. prosince s Brežněvem, dává Novotnému ultimátum, aby svolal zasedání ÚV, toho času na „vánočních prázdninách“.

To se sejde 5. ledna a v jeho průběhu vyhovuje ÚV jeho „žádosti“ a uvolňuje ho z místa prvního tajemníka. Odpůrci Novotného jsou si jisti jeho pomstou a rozjedou sérii masových veřejných schůzí a hledají podporu proti Novotnému. Popud k tomu dává nový první tajemník Alexandr Dubček.

23. února informuje prostřednictvím armádního deníku „Obrana lidu“ generál Pepich veřejnost o tom že v prosinci připravoval Novotný vojenský puč. Dubček pro jistotu odvolává ohlášenou přehlídku lidových milicí.

25. února prchá do zahraničí generál Šejna, Novotného přítel, tajemník Hlavního výboru KSČ na MNO.

14. března páchá sebevraždu generál Janko, náměstek ministra národní obrany. Pod tlakem zveřejněných odhalení a atmosféry svobody, která se často nespravedlivě obrací osobně proti Novotnému, tento abdikuje 22. března i jako prezident republiky.

Občané, alespoň jejich většina, se radovala z iluze svobody, i z toho že se mohlo psát i o dosud tabuizovaných věcech jako byla smrt Jana Masaryka. Nové vedení ovšem neváhalo v zájmu získání lidové podpory jít k jeho hrobu položit 7. března věnce. Ale jaro 1968 přineslo zároveň nebývalou aktivitu KGB proti Československu v zájmu udržení této kolonie pod ruskou správou. Týden po Novotného abdikaci byl překvapivě zvolen prezidentem republiky Ludvík Svoboda, od roku 1939 spolupracovník sovětské tajné služby.

Účelem uvolnění cenzury po lednu 1968 bylo vyvolat vůči Novotnému tzv. hněv pracujícího lidu a dát mu volný průchod ve sdělovacích prostředcích, aby se usnadnilo jeho odvolání z funkce prezidenta, což KSČ sama formálně učinit nemohla. Ovšem odvolanou cenzuru už pak nešlo bez použití represí znova nastolit a soudruhům se začala situace vymykat z rukou. Češi prostě reagovali jinak, než ruské stádo, které byli soudruzi zvyklí absolutně ovládat.

Dubček, neschopen realizovat Brežněvovy pokyny, otálel se svým svolením k umístění sovětských vojsk a potácel se od zdi ke zdi. Svůj pobyt v Československu i prodlužovala sovětská armáda dlící tam na spojovacím vojenském cvičení Varšavské smlouvy, čekajíc, až to Dubček zařídí. Ten k tomu nenašel odvahu, a tak sovětská armáda musela na pár týdnů zemi potupně opustit.

Dubček už nebyl schopen kontrolovat masy a média a Moskva s ním začala jednat jako s agentem, který selhal a svůj úkol nesplnil.

Již v dubnu 1968 se československá rozvědka dověděla prostřednictvím svého agenta ve francouzské zpravodajské službě o sovětském plánu umístit své jednotky v Československu i bez československého souhlasu. Dubček byl o tom záměru neprodleně informován. V květnu v Moskvě Rusové Dubčekovi svůj požadavek upřesnili na 10 000 až 12 0000 vojáků Varšavského paktu na československém území. Kdyby nevtrhl do Československa v srpnu 1968 SSSR s vojsky zemí Varšavské smlouvy, postarala by se KSČ o likvidaci svých politických odpůrců sama, jen o několik měsíců později.

Pražské jaro 1968 bylo tedy zřejmě jen doprovodným sledem událostí ke snaze umístit sovětská vojska v Československu, v podstatě jakousi kouřovou clonou, stejně jako odstranění Novotného, který byl podezírán ruskou stranou, že chce být český Ceaușescu.

Píše pan Josef Němec na FCB


Komentář Otokar Löbl: V mnohém vám dám za pravdu, ale jelikož jsem to osobně prožil, tak je to trochu kostrbaté. Samozřejmě by mnozí členové ÚV KSČ a jiní, nejen ti které jste zde jmenoval, včetně Dubčeka, měli dodatečně dostat Oskary za vynikající hereckou činnost. Že to byla rvačka mezi soudruhy, která trvá dodnes, je samozřejmě pravda. Částečně jsme jim na to naletěli ve své neznalosti a špatnému všeobecnému vzdělání. I Ota Šik a prof. Jiří Kosta, u kterého jsem v Německu též studoval a chodil na jeho přednášky, byli přesvědčeni, že by ten socialismus mohl ekonomicky fungovat. Teprve koncem 80. let se opravil.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 705 × | Prestiž Q1: 6,93

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top