Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 12 min.

Nenažrané kapitalistické prase

Kdyby se menšinám podařilo prosadit zákon, který vyžaduje růst mezd všem členům odborů na desetinásobek, podařilo by se jim odbory prakticky zlikvidovat. Členství v odborech by strmě klesalo. Zaměstnavatelé by vyhodili všechny odboráře. Pokud by to neudělali, zbankrotovali by.

„Pokud bychom neměli minimální mzdu a jiné pokrokové právní předpisy, zaměstnavatelé, nenažraní kapitalističtí vykořisťující zaměstnavatelé, abychom byli přesní, by snížili mzdy tak nízko, jak jen by chtěli. V nejlepším případě bychom se vrátili zpět do dob manufaktur, v horším případě do doby průmyslové revoluce a ještě dále, do dob, kdy lidstvo vedlo často prohranou bitvu s hladem.

Takové je lidové ponětí o otázce minimální mzdy. Avšak bude ukázáno, že toto pojetí je špatné, tragicky špatné. Předpokládá padoucha tam, kde žádný není. Čeho chce vlastně zákon o minimální mzdě dosáhnout a jaké jsou jeho skutečné důsledky?

Na první pohled není zákon o minimální mzdě legislativou upravující zaměstnanost, ale nezaměstnanost. Nenutí zaměstnavatele najmout zaměstnance za minimální nebo za jakoukoliv jinou mzdu. Pouze nutí zaměstnavatele nepřijmout do práce zaměstnance s určitou mzdou, konkrétně nižší, než je minimum stanovené zákonem. Nutí pracovníka, aniž bychom zkoumali, jak moc nerad pracuje za nižší než minimální mzdu, nepřijmout práci. Zavazuje ho ve volbě mezi málo placenou prací a nezaměstnaností zvolit nezaměstnanost. Zákon o minimální mzdě nezvyšuje mzdy, pouze odstraňuje taková místa, která nesplní kritérium.

Jak se stanovují mzdy v případě neexistence legislativy o minimální mzdě? Pokud je na trhu mnoho dodavatelů práce (zaměstnanců) a mnoho poptávajících (zaměstnavatelů), potom mzdy mají tendenci být na úrovni toho, co ekonomové nazývají „mezní produktivita práce“. Mezní produktivita práce je takový zisk, který přinese zaměstnavateli daný zaměstnanec. Jinými slovy, pokud najmutím dodatečného pracovníka vzroste zaměstnavateli zisk o 60 dolarů za týden, mezní produktivita tohoto pracovníka je právě 60 dolarů týdně. Mzda zaměstnance má tendenci se rovnat jeho mezní produktivitě. Proč je tomu tak, když přihlédneme ke skutečnosti, že by zaměstnavatelé nejraději neplatili svým jakkoliv produktivním zaměstnancům vůbec nic? Odpovědí je konkurence mezi zaměstnavateli.

Uvažujme například zaměstnance s mezní produktivitou jeden dolar za hodinu. Pokud by byl zaměstnán za hodinovou mzdu pět centů, zaměstnavatel by za hodinu přišel k zisku 95 centů. Ostatní zaměstnavatelé tomuto zaměstnanci nabídnou práci. I kdyby mu zaplatili 6, 7 nebo 10 centů za hodinu, stále by měli dost velký zisk. Nabídky skončí na mzdě jeden dolar za hodinu. Protože pouze ve chvíli, kdy je mzda rovna mezní produktivitě, zmizí motivace ostatních zaměstnavatelů získat tohoto zaměstnance.

Předpokládejme nyní, že se zaměstnavatelé domluví, že nikomu nedají vyšší mzdu, než pět centů za hodinu. To se dělo během středověku, kdy kartelové dohody zaměstnavatelů získaly pomoc ze strany státu. Ten prosadil zákony zakazující mzdy nad stanovené maximum. Takové dohody ale můžou z dobrých důvodů přežít pouze s pomocí státu.

V situaci bez kartelu zaměstnává zaměstnavatel určitý počet pracovníků — tolik, kolik podle něj ideálně přinese maximální možný zisk. Pokud zaměstná pouze deset lidí, je to tím, že je přesvědčen o tom, že produktivita desátého zaměstnance je vyšší než jeho mzda a že produktivita jedenáctého zaměstnance je nižší než tato částka.

Pokud tedy kartel uspěje ve snížení mzdy z jednoho dolaru na pět centů, každý ze zaměstnavatelů bude chtít zaměstnat více lidí. To je známo jako „zákon klesající poptávky“ (čím je nižší cena, tím více nakupující danou věc poptávají). Zaměstnanci budou dychtit za 5 centů na hodinu i po těch, kteří se jim těsně nevyplatili za 1 dolar.

To vede k prvním otřesům v kartelu — každý zaměstnavatel má velkou peněžní motivaci podvádět. Budou se snažit získat zaměstnance na úkor ostatních. Jedinou možnou cestou je přeplacení zaměstnanců. Jakou částkou? Až do výše jednoho dolaru, jak jsme si již ukázali, a ze stejných důvodů.

I kdyby členové kartelu nepodváděli, další otřesy způsobí zaměstnavatelé mimo kartel, kteří se budou snažit zaměstnance se mzdou 5 centů za hodinu získat. To obdobně vede ke zvýšení mzdy na jeden dolar. Ale i další, potenciální zaměstnavatelé mimo oblast kartelu, soukromé osoby, které si předtím nemohly dovolit zaměstnance, či zaměstnavatelé, kteří si mohli dříve dovolit pouze zaměstnance na částečný úvazek, ti všichni přispívají k rostoucímu trendu hodinové mzdy.

Tyto síly fungují, dokonce, i když zaměstnanci neví o výši mezd v jiných oblastech nebo jsou izolováni v místech bez alternativního zaměstnání. Není důležité, aby obě strany znaly všechny relevantní podmínky směny. Říká se, že pokud alespoň jedna ze stran není dokonale informovaná, dochází k „nedokonalé konkurenci“, při které ekonomické zákony jaksi neplatí. To však není pravda. Zaměstnanci mají obvykle malé ponětí o trhu práce, zatímco u zaměstnavatelů se předpokládá, že ho znají mnohem lépe. Ale to stačí. I když zaměstnanec nezná všechny své možné alternativy, stačí, že chce kývnout na nejvyšší nabídku. Vše, co je nutné, je zaměstnavatel, který předstoupí před zaměstnance se mzdou pod mezní produktivitou a nabídne mu více.

A to je přesně to, co se přirozeně děje. Zaměstnavatelé jednající ve svém vlastním zájmu jsou vedeni „neviditelnou rukou“ k vyhledávání zaměstnanců s nízkými mzdami, kterým následně nabídnou mzdy vyšší, čímž jim pomůžou. Celý tento proces má tendenci vyrovnávat mzdy s mezní produktivitou. A to nejen u dělníků ve městech, ale i u lidí v osamocených oblastech, ignorujících jiné své možnosti a bez prostředků nutných k informování se o nich, i kdyby chtěli. Je pravdou, že u těchto zaměstnanců bude rozdíl mezi mzdou a mezní produktivitou tak velký, aby kompenzoval zaměstnavatelovy náklady spojené s vyhledáním zaměstnance, informováním ho o práci a náklady jeho nástupu do nové práce. Avšak tak je tomu vždy a zaměstnavatelé si to dobře uvědomují.

Příkladem jsou mexičtí ilegální imigranti. Jen málo skupin má menší ponětí o trhu práce a méně peněz na změnu zaměstnání. Nejenže za nimi zaměstnavatelé z jižní Kalifornie cestují stovky mil, ale často jim i poskytnou přepravu či jim pošlou peníze potřebné na přesun severním směrem. Ve skutečnosti za levnou pracovní silou (tedy za zaměstnanci s nižší mzdou, než je jejich mezní produktivita práce) jezdí až z Wisconsinu. To je výmluvné svědectví o fungování tajemného ekonomického zákonu, o kterém nejspíše nikdy neslyšeli. (Existují námitky ohledně špatných pracovních podmínek těchto zaměstnanců. Takové námitky vznáší buď dobře smýšlející lidé, kteří nerozumí ekonomické realitě, nebo ti, kteří nejsou příliš rádi, že tato skupina nešťastníků získává to, co si zaslouží. Mexičtí dělníci preferují kombinaci americké mzdy a pracovních podmínek před kombinací mexickou. To můžeme sledovat rok co rok, když v období sklizně utíkají do Spojených států.)

To, co odlišuje západní civilizaci od doby kamenné, tedy není minimální mzda. Existují tržní síly a zisk maximalizující chování podnikatelů, které zajišťují, že mzda nepadne pod úroveň produktivity. A úroveň produktivity je určena technologiemi, vzděláním a množstvím naakumulovaného kapitálu ve společnosti, nikoliv množstvím „sociálně pokrokových“ zákonů. Minimální mzda nevede k deklarovanému výsledku. Co tedy dělá? Jaké jsou její důsledky?

Jaká bude reakce typického zaměstnance na uzákoněné zvýšení mzdy z jednoho na dva dolary? Pokud je již plně zaměstnán, možná bude chtít pracovat více. Pokud je nezaměstnán či zaměstnán částečně, bude chtít více pracovat téměř s jistotou.

Na druhou stranu, typický zaměstnavatel bude reagovat naprosto opačně. Bude chtít vyhodit prakticky všechny zaměstnance, kterým musí nuceně zvýšit mzdu. (Jinak by jim mzdu zvýšil již dříve.) V dané situaci nemusí vše probíhat okamžitě, protože zaměstnavatel musí udržet výrobu. V delším období však nahradí méně produktivní zaměstnance několika více produktivními zaměstnanci a lepšími technologiemi, aby jeho celková produktivita zůstala stejná.

Studenti úvodních kurzů ekonomie se učí, že pokud je cena nastavena nad rovnovážnou, vzniká přebytek. Například, pokud je stanovena minimální mzda nad jeden dolar, vzniká přebytek práce, jinak také nazývaný jako nezaměstnanost. Jakkoliv obrazoborné se to zdá, je skutečně pravdou, že minimální mzda způsobuje nezaměstnanost. Pokud je nastavena nad přirozenou úroveň, lidé chtějí více pracovat, ale mají k dispozici méně pracovních míst.

Jediná otázka, o které se můžeme bavit, je, jak velkou nezaměstnanost zákon o minimální mzdě vytvoří. To záleží na tom, jak rychle dokážou méně produktivní zaměstnance nahradit zaměstnanci více produktivními ve spojení se stroji. Například když v nedávné historii USA byla zvýšena minimální mzda ze 40 centů za hodinu na 75, začala být nahrazována lidská obsluha výtahů. Trvalo to nějakou dobu, ale většina dnešních výtahů je automatická. To samé se stalo nekvalifikovaným myčkám nádobí. Byly a jsou stále nahrazovány automatickými myčkami na nádobí, které jsou opravovány a udržovány kvalifikovanými pracovníky. Tento proces pokračuje. Kdykoliv je minimální mzda aplikována na další a další oblasti práce a její úroveň roste, stále více a více nekvalifikovaných pracovníků se stává nezaměstnanými.

Nakonec je důležité upozornit, že minimální mzda ovlivňuje pouze ty, kteří vydělávají méně, než je limit nastavený zákonem. Zákon vyžadující plat minimálně 2 dolary za hodinu nijak neovlivní člověka, jenž vydělává 10 dolarů. Ale před konstatováním, že minimální mzda vede pouze k růstu mezd nekvalifikovaných zaměstnanců, se podívejme na příklad, kdy je nastavena na 100 dolarů za hodinu. Kolik z nás má takovou produktivitu, že by za naše služby byl zaměstnavatel ochotný zaplatit 100 dolarů za hodinu? Pouze ti, kteří by byli považováni i nyní za výdělečné, by získali práci, zbytek by zůstal nezaměstnaný. Jde samozřejmě o extrémní případ, ale princip, podle kterého by takový zákon fungoval, funguje i nyní. Pokud jsou mzdy zvýšeny zákonem, pracovníci s nízkou produktivitou jsou propouštěni.

Kdo je poškozen minimální mzdou? Nekvalifikovaní lidé, jejichž produktivita je pod úrovní uzákoněné mzdy. Nezaměstnanost černošských teenagerů je odhadována na (podhodnocených) 50 procent, to je třikrát tolik, než jaká byla nezaměstnanost během deprese v roce 1933. A toto procento zdaleka nebere v úvahu množství těch, kteří hledání práce tváří v tvář této nezaměstnanosti vzdali.

Ušlá mzda, o které mluvíme, je pouhou špičkou ledovce. Mnohem důležitější je kvalifikace v práci, kterou by mohli tito lidé podstoupit. Kdyby pracovali za 1 dolar na hodinu (či méně) a nebrali dávky v nezaměstnanosti ve výši 2 dolarů za hodinu, učením by mohli zvýšit svou produktivitu tak, aby dosáhli v budoucnosti na ještě více než dva dolary. Místo toho jsou odsouzeni na rohy ulic, k lenosti a k učení se pouze tomu, co je dříve nebo později dostane do vězení.

Jedna z největších překážek, které černošští teenageři čelí, je shánění první práce. Každý zaměstnavatel vyžaduje pracovní zkušenosti, ale kde je mají získat, když je nikdo nezaměstná? Nejde o žádnou „konspiraci zaměstnavatelů“ proti teenagerům z menšin. Může za to minimální mzda. Pokud je zaměstnavatel nucen platit za kvalifikované zaměstnance, není žádného divu, že takové hledá.

Je paradoxem, že mnoho černošských teenagerů má produktivitu vyšší, než je úroveň minimální mzdy, ale zůstávají kvůli ní nezaměstnaní. Aby byli zaměstnáni za dvoudolarovou minimální mzdu, nestačí dokázat vydělat zaměstnavateli dva dolary. Musíte pro zaměstnavatele vypadat, že jste schopni dva dolary vydělat, protože pokud byste ve skutečnosti nebyli, prodělal by na vás, a pokud by se pletl častěji, mohl by zkrachovat. S minimální mzdou si zaměstnavatel nemůže dovolit riskovat. A bohužel, jako skupina jsou černošští teenageři považováni za „rizikové“. Před odmítavým zaměstnavatelem se může hrdina z románů Horatia Algera mužně postavit a nabídnout svou práci na dva týdny za symbolickou či žádnou mzdu. Během této doby může náš hrdina zaměstnavateli dokázat, že si zaslouží vyšší mzdu. A co více, nese spolu se zaměstnavatelem část rizika ze zaměstnání nevyzkoušeného pracovníka. S návrhem zaměstnavatel může souhlasit, protože riskuje zanedbatelně.

Avšak Algerův hrdina nemusel bojovat se zákonem o minimální mzdě, která činí takovou dohodu nelegální. Zákon tak zabezpečuje, že je pro černošského teenagera méně poctivých cest, jak prokázat svou užitečnost.

Zákon o minimální mzdě nepoškozuje pouze černošské teenagery, ale také obchodníky v černošských ghettech a tamní podnikatele. Bez tohoto zákona by měli, na rozdíl od svých bělošských kolegů, snazší přístup k levné pracovní síle černošských teenagerů. Ti jsou pro něj více dostupní, protože obvykle bydlí ve stejné lokalitě a mají tak lepší přístup k pracovišti. Také mají nepochybně lepší přístup a vztah k černošským podnikatelům. A protože to je jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících produktivitu práce, černošský podnikatel může platit vyšší mzdy — a stále vydělávat.

Přes veškeré nešťastné dopady na mladé černošské pracovníky, minimální mzda je tragédií pro handicapované (chromé, slepé, hluché, ochrnuté a mentálně postižené). Zákon o minimální mzdě činí pro zisk-vyhledávajícího zaměstnavatele zaměstnávání handicapovaných nezákonným. Veškeré naděje a zbytek soběstačnosti jsou ztraceny. Tito lidé čelí volbě mezi nicneděláním a vládou podporovanými práci-vytvářejícími programy, které sestávají z triviálních činností, stejně demoralizujících, jako nicnedělání. To, že tyto programy podporuje stejná vláda, která předtím znemožnila přístup k poctivé práci, je ironií, která by jen několika handicapovaným připadala úsměvná.

V poslední době byly některé skupiny handicapovaných (těch méně handicapovaných) vyjmuty z účinnosti zákona o minimální mzdě. Nyní je v zájmu zaměstnavatelů „méně handicapované“ zaměstnat, a tak mají práci. Pokud tedy bylo pochopeno, že minimální mzda škodí „méně handicapovaným“, určitě si lze uvědomit, že ničí šance i ostatním. Proč by neměli být vyjmuti i vážně handicapovaní?

Pokud minimální mzda neslouží lidem, pro které byla vytvořena, aby je chránila, komu tedy slouží? Proč by taková legislativa procházela?

Mezi nejvíc hlasité zastánce minimální mzdy patří odbory — a to by nás mělo donutit se zamyslet, protože průměrný člen odborů vydělává mnohem více než 2 dolary za hodinu. Pokud vydělává 10 dolarů, tak jak jsme mohli vidět, minimální mzda se ho nedotýká. Co tedy způsobuje jeho vášnivou oddanost minimální mzdě?

Těžko se zajímá o utlačované dělníky — své černošské, portorikánské, mexické či indiánské bratry. Protože obvykle 99,44 % odborů tvoří běloši a odbory se sebevíc snaží mezi sebe nevzít nikoho z menšin. Co tedy stojí za zájmem odborů na minimální mzdě?

Když se zákonem vynutí minimální mzda nekvalifikované práce, zákon klesající poptávky způsobí, že zaměstnavatelé nahradí nekvalifikovanou práci prací kvalifikovanou. Ze stejných důvodů, pokud odborům, složeným především z kvalifikovaných pracovníků, začnou růst mzdy, zákon klesající poptávky způsobí, že zaměstnavatelé nahradí kvalifikované pracovníky nekvalifikovanými! Jinými slovy, protože jsou kvalifikovaní a nekvalifikovaní pracovníci do jisté míry zaměnitelní, ve skutečnosti spolu vedou konkurenční boj. Může to být tak, že 10 nebo 20 nekvalifikovaných dělníků konkuruje, a tedy je může substituovat, dvěma či třem kvalifikovaným dělníkům a více složitému stroji. Ale o zaměnitelnosti samotné, speciálně v dlouhém období, nemůže být pochyb.

Existuje snad lepší způsob, jak se zbavit konkurence, než ji zdražit, a tím ji odsunout z trhu? Existuje snad lepší způsob, kterým by se odbory samy pojistily, že jejich mzdové navýšení nebude motivovat zaměstnavatele k najímání nekvalifikovaných, v odborech nezapsaných stávkokazů (speciálně členů menšin)? Taktikou je nechat projít zákon, který zvýší mzdy nekvalifikovaných natolik, že je nelze zaměstnat, nehledě na to, jak nehorázné mzdové požadavky mají samotné odbory. (Kdyby se menšinám podařilo prosadit zákon, který vyžaduje růst mezd všem členům odborů na desetinásobek, podařilo by se jim odbory prakticky zlikvidovat. Členství v odborech by strmě klesalo. Zaměstnavatelé by vyhodili všechny odboráře. Pokud by to neudělali, zbankrotovali by.)

Podporují odbory takto škodlivý zákon úmyslně a záměrně? Zde nás nezajímají motivy. Zajímá nás jednání a jeho následky. Následky zákona o minimální mzdě jsou katastrofální. Negativně ovlivňuje chudé, nekvalifikované a členy menšin — ty samé lidi, kterým byl údajně prosazen ku pomoci.

[Tento článek je výňatek z knihy Obhajoba neobhajitelného — kapitola 29. Nenažrané kapitalistické prase]

Mises.cz: 4. října 2011, Walter Block

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 424 × | Prestiž Q1: 7,76

+10 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Nenažrané kapitalistické prase

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top