Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Svědectví o privatizaci očima Tomáše Ježka

Průběh, závažnost a zlomovost privatizačního procesu, jež u nás probíhal na počátku devadesátých let, byly nastíněny v předchozích článcích. V tomto pojednání se podíváme na reflexi privatizace očima jejího otce, Tomáše Ježka.

„Vlastnictví a právo se zrodily společně a společně také umírají.“

Jeremy Bentham

tomas-jezek2.jpg (33,115 kiB)
Tomáš Ježek | Zdroj: Euro.cz

„Věz, že soukromé vlastnictví, které přivádíš na svět privatizací, nevzniká přirozeně, nýbrž vzchází z tvé vládní laboratoře jako dítě ze zkumavky. Neobejdeš se proto bez speciálních zákonů a postupů. Věz však, že mohou a smějí platit jen v tvé laboratoři a krátce. Mysli na to, že je budeš muset co nejdříve zrušit. Věz však také, že nesmíš dovolit, aby pravidla normálního obchodního styku začala platit předčasně, ještě ve vládní laboratoři.“

Ač se na první pohled může zdát, že privatizační proces byl kvůli korupčním aférám sešit jehlou s velmi tenkou nití, jednalo se o proces velmi dobře promyšlený a připravený. Již v polovině šedesátých let se formovala skupina ekonomů, jež působila v prostředí překvapivě velké akademické svobody a tiše připravovala koncept transformačních změn spojených s pádem socialismu a centrálně plánované ekonomiky.

Komunistický režim nechával ekonomům (na rozdíl od historiků) značnou volnost, neboť doufal, že díky této svobodě vědeckého bádání se jim podaří vymyslet magickou formuli, která vyřeší ožehavý problém kalkulace v socialismu. Tyto snahy pramenily z touhy po systému celospolečenského řízení a zároveň nechuti k tržnímu hospodářství a soukromému vlastnictví. Ale jelikož bez existence trhu je vytvoření systému plánovitého řízení nemožné, jednalo se o snažení sisyfovské. Z tohoto ekonomického diskursu a akademického prostředí krystalizovala ona výše zmíněná skupina ekonomicky „osvícených“, kteří poté po roce 1989 nastoupili do zásadních vládních postů.

I když ekonomická stránka transformačního procesu byla v pokročilém stadiu přípravy, naopak právní hledisko privatizace se dosti podcenilo. Tomáš Ježek poznamenává, že „jedno z největších poučení z české privatizace je poučení o nepostradatelnosti spolupráce právníků a ekonomů.“ Koncepční problémy spojené s privatizačním procesem tak měli v gesci hlavně ekonomové a prostor pro právní rámec a zásahy byl, hlavně díky absenci silného právního myšlení a mentální nepřipravenosti právníků vyškolených v právním pozitivismu, velmi omezený.

Sama vláda si plně uvědomovala, že její úkol bude primárně transformační, tzn. vystavět stabilní infrastrukturu trhu a přilákat dostatečné množství soukromých subjektů, které by tuto infrastrukturu používaly a oživovaly. Její úloha nebyla snadná, neboť domácí podmínky pro transformační proces, před kterým stála československá vláda v roce 1990, byly velmi ojedinělé a těžko se pro ně hledala alternativa v mezinárodním měřítku sloužící jako inspirační zdroj.

Prioritou měl být pro vládu tedy transformační cíl — co nejrychleji převést masu „mrtvého“ majetku ze státního do soukromého vlastnictví, tj. předpoklad nutný k začátku fungování trhu. Tato abstraktní představa však narážela na konkrétní argumenty a svody deroucí se na prvenství v důležitosti — maximalizace příjmů z privatizace nutných k vyrovnání vnitřní zadluženosti státu či pocit odpovědnosti za dobré rozvrstvení podniků a jejich prosperitu.

Rizikem spojeným s nedostatkem domácích úspor, které hrozilo při upřednostnění státu chovajícího se jako obchodní partner s cílem maximalizace svých příjmů, byla privatizace probíhající jen na úvěr a finanční nestabilita bank. Toto porevoluční období tedy vyžadovalo po vládě zříci se pozice účastníka trhu a koncentrovat se na jednostranný cíl vybudování dosud neexitujícího tržního řádu a dohlížet na jeho dodržování.

Rozdílnost československé verze privatizace byla také dána právním rámcem, neboť ekonomická transformace u nás musela řídit podle zvláštních zákoníků, jež měly povahu pouhých vládních nařízení (nikoliv norem vzájemného chování soukromých subjektů). Dalším zásadním rozdílem odrazujícím aplikaci privatizačních technik známých ze zahraničí byl již výše zmíněný nízký objem úspor, tedy obrovský rozdíl v poměru majetku státu a úspor obyvatelstva.

Takže pokud by se privatizace odehrávala pouze jako prodej majetku státu občanům a byla časově přizpůsobená tempu tvorby úspor obyvatelstva, trvala by nutně desítky let. Pokud by probíhala jen jako prodej majetku státu, tedy jako přeměna struktury státních aktiv, stát by disponoval obrovským objemem peněz. Oba možné scénáře vývoje byly nepřijatelné, jelikož hrozila ekonomická nestabilita země, rozkrádání a rozpočtová neukázněnost. Specifičnost ekonomické situace české ekonomiky tedy vyžadovala aplikaci nestandardních privatizačních metod, kterými jsme se k těm standardním strukturám vyspělých zemí měli postupně dopracovat.

„Buď velmi opatrný při výběru lidí, s nimiž budeš spolupracovat. Věz, že jedna kapka jedu může zkazit vodu v celé studni. I když to bude velmi obtížné, hleď, abys byl co nejméně závislý na kvalitě práce institucí, které nemůžeš kontrolovat.“

Koncept pojmout privatizaci jako rozdávání majetku státu občanům byl záhy vtělený do projektu kuponové privatizace, jež je součástí tzv. velké privatizace. Kamenem úrazu po zahájení kuponové metody bylo improvizované nařízení federálního ministerstva financí začlenit do již probíhajícího procesu investiční privatizační fondy (IPF). Toto rozhodnutí bylo učiněno na základě kritiky, že by účast jednotlivých občanů (vlastníků investičních kuponů — DIKů) mohla vést k rozptýlenému vlastnictví drobných akcionářů.

Vznik IPF však problém kvanta rozptýlených akcionářů řešil pouze zčásti a navíc přinesl novou mnohem závažnější obtíž. Jelikož neexistovala právní ochrana minoritních akcionářů, docházelo k jejich systematickému okrádání majoritními akcionáři. Absence právního rámce zahrnujícího zakládání a činnost fondů či zejména neexistence jakékoli instituce dohlížející na jejich fungování otevřela prostor krádežím a zpronevěrám ve velkém měřítku.

kuponova-knizka.jpg (99,150 kiB)
Základní výbava každého DIKa neboli „držitele investičních kupónů“ | Zdroj: ceskatelevize.cz

Panovalo značné znepokojení (např. ze strany Prezidia Fondu národního majetku ČR či vlády) nad až zarážející pasivitou a tajnůstkářstvím federálního ministerstva financí[1] jež mělo legislativu formování tržní ekonomiky a vypracovávání zákona o IPF v gesci. Zákon o investičních společnostech a fondech s číslem 248/1992 Sb. [2] schválilo federální shromáždění s obrovským zpožděním až 28. dubna 1992 a v platnost vešel o měsíc později. Např. zákaz používat při propagaci prodeje akcií nepravdivé a zavádějící informace začal být účinný až poté, co reklamní kampaň fondů slibujícím držitelům investičních kuponů přemrštěné zisky úspěšně skončila.

Při formulování tohoto zákona se také příliš nedbalo na čerstvou praxi chování fondů v období právního vakua. Jeho osudovou chybou byla nejen absence časové lhůty, do které by měly IPF emitovat své akcie, ale hlavně odstranění věty, že „majetek zakladatelů fondů musí být oddělen od majetku akcionářů.“ Hrozilo tedy, že si správci fondů (jako majoritní akcionáři) majetek ve fondech přivlastní a budou s ním volně nakládat.

zakon-248-1992.jpg (44,442 kiB)
Klíčový zákon o investičních společnostech a fondech, jenž právně posvětil rozkrádání cizího majetku | Zdroj: psp.cz

Zakladatelům IPF se tedy prodávala legálně posvěcená možnost nakládat s cizím majetkem jako s vlastním. Až v roce 1998 tuto právní mezeru vyřešila novela tohoto zákona z roku 1992, jež stanovila přeměnu investičních privatizačních fondů na otevřené podílové fondy. Po skončení období kuponového investování byla asi třetina DIKů okradena a z majetku ve fondech bylo zpronevěřeno téměř 50 miliard Kč.

Z celkového počtu 555 fondů bylo následně 152 z nich transformováno na běžné akciové společnosti („holdingy“). Motivem této přeměny byla obava z přísného režimu regulace, jež měly přinést připravované novely zákonů usměrňující kapitálový trh a vymknutí se z kontroly ministerstva financí (jež bylo až do 1. dubna 1998, vzniku Komise pro cenné papíry, odpovědné za dohled nad finančním trhem).

Roku 1997 se začaly hromadit žaloby ze strany minoritních akcionářů fondů týkající se nezákonnosti transformací fondů na holdingy. Ač byly posléze judikátem Nejvyššího soudu skutečně uznány za protiprávní, nebylo již možné domáhat se práva zpětně. Stojí také za zmínku, že většina DIKů investujících do fondů, dala své kupony fondům, které založily velké banky. Tyto bankovní fondy, vyjma fondů založených IPB, se nestaly součástí „útěku do holdingů“ a díky svým nepochybně počestným úmyslům zachraňovaly reputaci kuponové privatizace.

„Připrav se na to, že velmi často budeš muset skládat účty. Věz ale, že se nemusíš ničeho bát, budeš-li mít své účty v pořádku před Bohem. Jen odtud můžeš čerpat sílu. Té budeš potřebovat opravdu hodně.“

Neschopnost zajistit vládu zákona a ponechání kapitálového trhu bez dozoru a regulace zapříčinily v průběhu privatizačního procesu zpronevěry a tunelování v přibližné hodnotě 600 miliard Kč.

dusan-triska-a-vaclav-klaus.jpg (28,430 kiB)
Dušan Tříska a Václav Klaus nesoucí hlavní zodpovědnost za rozkrádání
veřejného majetku v rámci kuponové privatizace | Zdroj: tyden.cz

Hlavní odpovědnost za tuto „krádež století“ padá nejen na bedra tehdejšího federálního ministra financí Václava Klause a jeho náměstka Dušana Třísky, ale také na nepoctivé podnikatele a zakladatele fondů. Klaus a Tříska měli formování a předložení klíčového zákona o investičních společnostech a fondech na starost a jejich pravděpodobně úmyslná nečinnost a skryté zájmy připravily české občany nejen o peníze, ale i o porevoluční sen o kapitalismu spojeném s rovností a čestností.


Článek byl napsán na základě knihy Tomáše Ježka „Zrození ze zkumavky — Svědectví o české privatizaci 1990–1997“ (2007).

Psal 17. 5. 2017 rozhledblog na Rozhled.org

 

[1] Pokud hledám správně, jednalo se o Václava Klause, federálního ministra financí až do 2. července 1992. [wiki]

[2] https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-248 Podpisy: V. Havel, A. Dubček, M. Čalfa

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 405 × | Prestiž Q1: 4,89

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Svědectví o privatizaci očima Tomáše Ježka

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)
PeTaX:
Tak musíme brát v úvahu, že je to OČIMA Tomáše Ježka. Klaus (by) to vyprávěl docela jinak a Tříska také. Faktem ovšem je, že se Ježek s Klausem neroze…
Tom-M:
Toto je pro mne velmi zajímavé téma. Škoda jen, že od hlavních hráčů čte člověk velmi protichůdná svědectví...
top