Štítky článku: •  

Naši presidenti (2)

Dnes se podívejme na druhou část našich presidentů a to v období celé komunistické éry našeho soustátí.

Flag_of_the_president_of_the_Czech_Republic.png, 157kB
Presidentská standarta

Tento krátký historický exkurs nemá za cíl jen prostý výčet jed­not­li­vých jmen, ale i krátký popis jejich osobností a snad i historických sou­vis­los­tí, které je do úřadu instalovaly. Mrzí mě, že kolega pan Šiša uveřejnil článek na stejné téma jen několik dní před tím, než jsem jej měl dopsaný já. Ale opakování budiž matkou moudrosti, takže podívejme se dnes na druhou část presidentů za toto krát­ké ob­do­bí. Číslovka v tabulce určuje pořadí presidenta, druhá (v závorce) pořadí všech historicky do­lo­ži­tel­ných vládců Českého krá­lov­ství. První díl článku.

Presidenti komunističtí

Československá republika (1948-1960)
JménoPortrétV úřaduPol. přísl.
4. (67.) Klement Gottwald
* 23. 11. 1896
Hoštice-Heroltice u Vyškova
(propaganda: Dědice u Vyškova)
† 14. 3. 1953
Praha
zemřel v úřadu
klement-gottwald.jpg, 35kB 14. června 1948
14. března 1953
KSČ

Nemanželský syn chudé zemědělské dělnice. Před první světovou válkou se vyučil ve Vídni truhlářem. Do r. 1921 stolařský dělník v Rousínově. Manželka Marta (též ne­man­žel­ské dítě z chudé rodiny). Marta byla podle pamětníků dobrá hospodyně, ale jinak primitiv. Existují o tom bohaté zdroje. Do KSČ však nikdy nevstoupila!

Účastnil se bitvy U Zborova (ale na špatné straně — proti němu bojoval na straně čsl. legií budoucí president L. Svoboda). 1918 dezertoval.

Angažoval se v organisaci Dělnických tělocvičných jednot (1925 B. Bystrica). Od roku 1926 funkcionářem KSČ na Slovensku, 1929 v Praze, vytvořil promoskevské křídlo ve ve­de­ní strany, kterou se Slánským, Kopeckým, Guttmannem, Švermou a Reimanem ovládli.

Od roku 1929 zastával úřad poslance Národního shromáždění.

1938 emigroval do SSSR, kde až do roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-ně­mec­ké­mu paktu ze srpna roku 1939. 1941 začíná promýšlet pozdější převzetí moci v Čes­ko­slo­ven­sku.

10. května 1945 se vrací do Prahy jako místopředseda československé vlády a před­se­da Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti byl zároveň předsedou KSČ. Po vol­bách 1946 se stává předsedou vlády.

Únor 1948, vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948. 25. února E. B. při­jal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty.

11. března 1948 (den po úmrtí nestranického ministra zahraničí Jana Masaryka) po­tvr­ze­na nová komunistická vláda, 9. května přijata nová ústava vyhlašující lidově de­mo­kra­tic­kou republiku a 30. května volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jed­not­né kandidátky komunisty ovládané Národní fronty.

Po abdikaci E. B. zvolen presidentem. V zemi začali rozhodovat (fakticky vládnout) so­vět­ští poradci, v ekonomice byla prosazena koncepce těžkého průmyslu a násilná ko­lek­ti­vi­za­ce zemědělství, byl zaveden monopol komunistické moci na školství, vědu a kul­tu­ru. Hlavní zájem poradců byl soustředěn hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu a sou­dy. Veřejnost o něm hovořila jako o „Klémovi“.

Za jeho vlády došlo k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, byl rozpoután po­li­tic­ký teror: bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti, přes sto tisíc občanů bylo od­sou­ze­no k doživotí či mnohaletým vězením. Kárnými vojenskými jednotkami PTP prošly de­sít­ky tisíc „protistátních živlů“. Nakonec poslal na šibenici i jedenáct ze svých nej­bliž­ších předních komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským.

11. března 1953 se vrátil ze Stalinova pohřbu. Stěžoval si předsedovi vlády Antonínu Zá­po­toc­ké­mu, že mu není příliš dobře. Bylo přísně tajeno, že byl závislý na alkoholu a trpěl sy­fi­li­dou. Tyto problémy byly zřejmě příčinou aneurysmatu, výdutě srdeční aorty, na jejíž ná­sled­ky o tři dny později zemřel. Jeho tělo bylo balsamováno a veřejně vystaveno. Po ně­ko­li­ka letech se začalo rozpadat. Zpopelněno bylo r. 1962 a pohřbeno po r. 1989

5. (68.) Antonín Zápotocký
* 19. 12. 1884
Zákolany
† 13. 11. 1957
Praha
zemřel v úřadu
Antonin_Zapotocky.jpg, 57kB 21. března 1953
13. listopadu 1957
KSČ

Syn krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře. Vyučil se ka­me­ní­kem. 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, redaktor tamního stra­nic­kého tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské ar­má­dy v Ha­li­či, Srbsku a na italské frontě.

Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Kominterny, v prosinci téhož roku mezi hlavními or­ga­ni­zá­to­ry generální stávky na Kladensku, která do svých po­ža­dav­ků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl od­sou­zen na 18 měsíců, de­vět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Ma­sa­ry­ka.

Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval zná­mou Mosteckou stávku v roce 1932.

1939 se pokusil o emigraci, ale byl zatčen. Do února 1940 byl vězněn na Pankráci, pak v Dráž­ďan­ské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním táboře Sach­sen­hau­sen. Podle některých informací působil v táboře Sachsenhausen-Oranienburg jako „ká­po“.

Po návratu z koncentračního tábora se stal v roce 1945 předsedou Ústřední rady od­bo­rů, členem předsednictva Ústředního výboru KSČ a poslancem Národního shromáždění. V létě 1946 předsedal Ústavodárnému národnímu shromáždění. 15. června 1948 jme­no­ván předsedou vlády ČSR.

Po smrti K. G. byl zvolen presidentem. 1. června 1953 provedlo Československo (bez sou­hla­su Mezinárodního měnového fondu) a předchozího informování vlastní veřejnosti mě­no­vou reformu, jež znehodnotila většinu ú­spor obyvatel republiky (malé částky v po­mě­ru 5:1, úložky 50:1). Tento vývoj vyvolal od­por obyvatel Československa, také proto, že dva dny před reformou popřel, že se chystá. Tento odpor přerostl v Plzni v povstání, kte­ré potlačila armáda spolu s Lidovými milicemi a Pohraniční stráží.

V létě 1953 přednesl projev, v němž kritizoval násilnou kolektivizaci a ve kterém mimo ji­né slíbil, „že se nikomu nebude bránit, pokud bude chtít z JZD vystoupit“. V důsledku té­to politiky vystoupilo z Jednotných zemědělských družstev v roce 1954 70 tisíc rol­ní­ků. V následujících letech se však režimu podařilo tento trend obrátit a nastolit politiku o­me­zo­vá­ní a potlačování „kulactva“. Jak jinak, než opět terorem, byť o něco slabším.

Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a za­vá­dě­ní všech forem poúnorového teroru. Fungování StB (státní policejní aparát v ru­kou strany) v době jeho vlády vykazuje prvky a metody policejních složek hit­le­rov­ské­ho stá­tu — mučení, popravy, psychologický teror. Některé prameny uvádějí, že měl ru­ce kr­va­věj­ší, než K. G.

KSČ se jej snažila zlidovět jako „tátu dělníků“, ale veřejnost již byla obeznámena, jak umí KSČ zatočit s dělníky, když neposlouchají KSČ. Pro lid tedy zůstal „Ušatým tor­pé­dem“, nebo „Tondou Zápotondou“.

Asi jediným jeho kladem bylo, že i ve funkci utíkal ochrance a chodil do hospod. Hrál na tahací harmoniku, chlastal pivo a šířil v hospodě propagandu. Zemřel na infarkt, pohřben byl neoprávněně s vo­jen­ský­mi poctami na Vítkově. Dnes leží na Olšanech a jeho hrob je jedním z nejchudších.

Československá socialistická republika (1960-1990)
JménoPortrétV úřaduPol. přísl.
6. (69.) Antonín Novotný
* 10. 12. 1904
Praha–Letňany
† 28. 1. 1975
Praha
antonin_novotny.jpg, 100kB 19. listopadu 1957
28. března 1968
KSČ

Pocházel z chudé rodiny zedníka, vyučen strojním zámečníkem, pracuje jako dělník. 1921 vstupuje do KSČ, 1937–1938 působil jako tajemník KV KSČ v Hodoníně. Po zákazu ko­mu­nis­tic­ké strany pracoval jako dělník ve vysočanské Včele.

Za války se podílel na ilegální činnosti KSČ, v r. 1941 byl zatčen a až do r. 1945 byl věz­něn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen. V letech 1945–1951 vedoucím ta­jem­ní­kem KV KSČ v Praze. 1946–1968 členem ÚV KSČ. 1951 členem předsednictva ÚV KSČ a 1953 prvním tajemníkem ÚV KSČ.

Jeho celoživotní zálibou byla karetní hra Mariáš, jíž nutil hrát i svou ochranku. Značnou pozornost však věnoval tělovýchovným vystoupením (československé spartakiády).

Týden po smrti A. Z. se stal prezidentem Československa. V době jeho působení v čele státu došlo postupně k značnému uvolnění a k částečné rehabilitaci většiny ne­spra­ved­li­vě od­sou­ze­ných z 50. let. Ačkoliv zvolením formálně při­šel o funci prvního tajemníka ÚV, přesto užíval titulu „první tajemník“ dále a pracoval jen 3 dny v týdnu, zbytek byl na ÚV. Byl také první hla­vou státu, která se nechávala oslovovat „soudruhu prezidente“. Po ná­stu­pu do funkce si ne­chal (jako jediný president) snížit plat.

13.–14. ledna 1960 na zasedání ÚV KSČ aktivně prosadil schválení návrhu so­ci­a­li­stic­ké ústavy. Národní shromáždění 9. dubna schválilo novou územní organizaci státu (slu­čo­vá­ní okresů a snížení počtu krajů). 5.–7. července na celostátní konferenci KSČ Novotný v hlav­ním projevu konstatoval „vítězství socialismu“ (úplná likvidace sou­kro­mé­ho pod­ni­ká­ní a vlastnictví) a ČSSR označil za beztřídní společnost. 11. července NS so­ci­a­lis­tic­kou ústavu schválilo. Tím byl název Československá republika změněn na Československá so­ci­a­li­stic­ká republika ČSSR i s novým, heraldicky zcela nesmyslným státním znakem.

V šedesátých letech se společnost značně liberalizovala (hospodářská soustava, malá divadla, česká filmová nová vlna, Literární noviny atd). V říjnu 1968 28. října 1967 Strahovské události, neúspěšně se pokusil hledat se studenty řešení (Masarykovské názory studentů se do­stá­va­ly do přímého konfliktu s jeho názory: svobodná vůle člověka, nepotřebnost Lidových mi­li­cí, porušování akademické svobody Bezpečností, možnost drobného soukromého pod­ni­ká­ní). Na podzim 1967, se pokusil liberalizaci omezit (zákazy filmů), vznikla tak politická krize, které využili odpůrci Novotného (stalinisti Biľak, Kolder, Hendrych ve spojení s re­form­ní­mi komunisty) k odvolání Novotného z funkce 1. tajemníka ÚV KSČ (v únoru 1968 se za něj ještě postavily Milice — plné Staroměstské náměstí). Z nouze byl navržen kandidát na funkci 1. tajemníka ÚV KSČ nevýrazný Alexander Dubček. A. Novotný byl prezidentem jen do 22. března 1968, kdy byl donucen rezignovat a zcela odejít z politického života. Je za­jí­ma­vé, že veřejnosti byl již tak lhostejný, že pro něj ani lidovou přezdívku neměl.

Novotný nesouhlasil s umístěním sovětských vojsk na území Československa, ne­pod­po­ro­val nástup Brežněva k moci, umožnil postupnou liberalizaci. Po krachu III. pětiletého plá­nu v roce 1963 získal pochybnosti o centrálním řízení hospodářství (Let­ná 9. 5. 1963). V roce 1965 připustil význam prezidentů T. G. Masaryka a E. Beneše na vzni­ku a ob­no­vě Československa. Při rehabilitacích nepřímo odsoudil neblahou roli o­bou svých předchůdců ve funkci prezidenta republiky. Pro­ble­ma­tic­kým a u­ráž­li­vým byl však jeho postoj ke Slovensku (což vyplývalo nejen z jeho ne­dos­ta­teč­né­ho vzdě­lá­ní). V r. 1960 omezil pravomoci Slovenské národní rady a sbor pověřenců — ná­rod­ní orgán mo­ci vládní a výkonné na Slovensku.

7. (70.) Ludvík Svoboda
* 25. 11. 1895
Hroznatín
† 20. 9. 1979
Praha
ludvik-svoboda.jpg, 61kB 30. března 1968
28. května 1975
KSČ

Narozen ve staré selské rodině. Získal agronomické vzdělání, které si doplnil praxí ve vi­nař­ství v Rakousku. 1915 byl poslán na ruskou frontu, téhož roku zběhl do zajetí. 1916 se při­hlá­sil do československých legií. Bojoval ve slavných bitvách u Zborova, u Bachmače a zúčastnil se bojů o Sibiřskou magistrálu. Kurz poddůstojnické školy ukončil 1917. V legiích jmenován poručíkem, 1919 kapitánem. Kurz důstojnické školy absolvoval 1919. Do vlasti se vrátil přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a USA.

1923 v hodnosti štkap. nastoupil službu na Podkarpatské Rusi až do r. 1931. 1934 pod­plu­kov­ník. 1937 byl pověřen přípravou mobilizace. 1938 s mobilizovaným praporem do pohraničí. 15. března 1939 musel předat kasárna v Kroměříži plukovníkovi nacistické ar­má­dy.

1939 přešel ilegálně do Polska. V Polsku velel vojenské skupině ve vojenském táboře. Po porážce Polska 1939, převedl skupinu 700 důstojníků do SSSR. Vojáci byli od veřejnosti izolováni v internačních táborech. Po napadení SSSR se pplk. Svoboda významně podílel na přípravě vojenské dohody o činnosti samostatné čs. jednotky v SSSR. Na jaře 1941 u­sta­no­ve­na tajná čs. vojenská mise, jejímž velitelem byl plk. Heliodor Píka a jeho zástupcem pplk. Ludvík Svoboda.

1941 Svoboda kontaktoval zástupce vyslance Slovenského štátu v Moskvě. Zadržen so­vět­skou kontrarozvědkou, obviněn ze spolčení s nepřítelem a ze špionáže, později ob­vi­ně­ní zproštěn. Údajně se tehdy Svoboda „zavázal ke spolupráci se sovětskou tajnou službou až do konce svého života.“

Svoboda připravoval samostatný polní prapor, který organizačně mohl být zařazen do struktury sovětského vojska (SSSR s nasazením čs. jednotky nepočítal, nasazen byl v nou­zi, velmi špatně vyzbrojen). Prapor se rozrostl na samostatnou smíšenou brigádu a po­slé­ze na armádní sbor — největší čs. vojenskou jednotku v zahraničí. 1943 povýšen na plu­kov­ní­ka. Velel praporu, který se vyznamenal u Sokolova a při osvobození Kyjeva. 1943 bri­gád­ní generál.

1944 maršál Koněv odvolal velitele 1. čs. arm. sb. brgen. Jana Kratochvíla a jmenoval ve­li­te­lem Svobodu. Sbor se vyznamenal v Karpatsko-Dukelské operaci, dělostřelecké pří­pra­vě v Jaselské operaci (osvobození Krakova a východního Polska), osvobozoval Slo­ven­sko a východní Moravu.

4. dubna 1945 jmenoval Beneš tzv. Košickou vládu. Svoboda jmenován jako nestraník (ú­daj­ně už tajný člen KSČ, ofic. 9/48) ministrem národní obrany po Janu Masarykovi. (10. května 1945 diviz. gen., 1. srpna 1945 arm. gen.).

Ač Košický vládní program hovořil jinak, armáda už byla budována podle vzoru a zku­še­nos­tí so­vět­ské armády. Do armády byla instalována politika. Velitelská místa se začala ob­sa­zo­vat podle příslušnosti ke KSČ.

Svoboda ale ztrácel důvěru KSČ i SSSR, přestože odpovídal za čistky ve velitelském sbo­ru. K 15. únoru 1948 bylo celkem propuštěno z armády 2 965 důstojníků z celkového počtu 13 366 vojáků (22 % jen v důstojnictvu). Ačkoliv se Svoboda nezastal ani svých spo­lu­bo­jov­ní­ků, přesto jej Reicin označoval za brzdu čistek.

1946 KSČ se Soc. dem. výrazně vyhrála volby. Krize 2/48 — armáda oficiálně neutrální, ale jednotliví velitelé se se souhlasem Svobody angažovali samostatně. Navíc existovalo ri­zi­ko intervence Rudé armády, jak Stalin Gottwaldovi slíbil.

Svoboda odvolán v 4/1950, 11/1952 zatčen (proces Slánský), 12/1952 propuštěn, 2/1953 pen­zi­o­no­ván, 1954 rehabilitován (na přímou Chruščevovu intervenci), 1954-1964 v předsednictvu NS.

Na návrh A. Dubčeka zvolen do presidentského úřadu 30. 3. 1968. Po srpnové invazi Var­šav­ské­ho paktu odmítl ultrakomunistickou kolaborantskou vládu (Biľak, Indra, Kolder, Lenárt), moskevské pro­to­ko­ly však po­de­psal (ač měl nesmírnou důvěru veřejnosti). Poté však byl spolu s G. Husákem jedním z hlavních normalizátorů konzervativního sta­li­nis­tic­ké­ho režimu. Stej­ně upadal do nemilosti a 29. května 1975 byl zákonem 50/75 Sb. funkce zbaven mj. pro stařeckou demenci.

Veřejnost byla však dosti málo informována o jeho vztahu k SSSR, zejména o jeho o­ba­vách z toho, že: „rusáky on dobře zná a ví, čeho jsou schopni“. Druhým závažným ar­gu­men­tem proti jeho osobě byla jeho posice v bojích o Dukelský průsmyk i u Sokolova. Zřejmě je vinen smr­tí stovek vojáků ve vojensky nemyslné akci, kterou nařídila Sovětská armáda (svě­dec­tví o střílení vlastních vojáků). Přesto zemřel jako dosti respektovaný president.

8. (71.) Gustáv Husák
* 10. 1. 1913
Dúbravka
† 18. 11. 1991
Bratislava
Gustav-Husak.jpg, 110kB 29. května 1975
10. prosince 1989
KSČ

JUDr. Augustin (později Gustáv) Husák, syn dělníka v kamenolomu, sezonního ze­mě­děl­ské­ho dělníka (ale přesto starosty Dúbravky)!

1929 vstup do KSM, 1933 do KSČ, 1937 dokončuje práva v Bratislavě. 1938 se žení s re­ži­sér­kou Magdou Lokvencovou (rozvod 1963), 1966 druhá žena novinářka Viera Millerová. Ta zahynula při pádu vrtulníku v Bratislavě (1977). Říkalo se tehdy, že byla „nepohodlná“. Jako novinářka psala příliš otevřeně a nezávisle.

G. H. byl odpůrcem Tisova Slovenského štátu, účastník SNP. Pověřenec pro vnitro, mí­sto­před­se­da KSS. Je zachován dopis v němž požaduje připojení Slovenska k SSSR. „…je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast… území od Aše až po Vladivostok.“ Později ná­zor změnil a trval na svazku s ČR.

1946 zvítězila na Slovensku DS, nikoliv komunisté. 1947 se Husák (stále na vnitru) zba­vil politických konkurentů a získal plný vliv. V r. 1948 si vliv zachoval, ale v r. 1950 byl na­řčen spolu s Vlado Clementisem a Laco Novomeským (a mnoha jinými) z buržoasního na­ci­o­na­lis­mu, 1951 zatčen, 1954 odsouzen za velezradu. Propuštěn 1960 po amnestii A. N. a 1963 rehabilitován. Angažoval se poté v reformním proudu KSČ, 1968 místopředseda vlá­dy.

Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968 Husák „změnil kurs“ a Brežněv jej u­před­nost­nil před Dubčekem. 1969 je v čele KSČ, do 1971 první tajemník, poté ge­ne­rál­ní ta­jem­ník (až do 12/1987). Po sesazení L. S. je zvolen presidentem (až do 12/1989).

Za Husákova vedení došlo počátkem sedmdesátých let k tzv. „normalizaci“ ve všech ob­las­tech politiky, kultury a hospodářství. V jejím rámci byly provedeny masivní per­so­nál­ní čistky ve všech odvětvích politického, společenského a hospodářského života: „…čo je sla­bé, nech odpadne…“ Místo dosavadních „elit a odborníků“ nastoupili do státních a ho­spo­dář­ských funkcí často bezcharakterní ka­ri­é­ris­té, což vedlo k celkovému úpadku vět­ši­no­vé společnosti, zejména morálnímu.

Obecně patřil k tomu nejhoršímu, co naše politická scéna kdy předvedla. Odporný rek­tál­ní alpinista Sovětského režimu, opovědný za tisíce perzekvovaných osob a celkově za re­žim tzv. „husákismu“, režimu dalšího útisku občanů za politické názory. Obzvláště odporné byly jeho „francouzáky“ s Leonidem Iljičem Brežněvem a dalšími geronty všech po­dob­ných režimů.

Postupovala u něj stařecká senilita, proto byl v roce 1987 zbaven funkce generálního ta­jem­níka ÚV KSČ, kdy jej v této funkci vystřídal Milouš Jakeš. Po listopadových u­dá­los­tech roku 1989 Husák vyhlásil rozsáhlou amnestii a jmenoval ještě 10. prosince 1989 Čalfovu „vládu národního po­ro­zu­mě­ní“; vzápětí abdikoval.

Zemřel zcela zapomenut jen dva roky po zhroucení jeho režimu. Média o jeho úmrtí prak­tic­ky nepsala. On, zarytý hlasatel vědeckého atheismu, si ke smrtelné posteli pozval řím­sko­ka­to­lic­ké­ho kněze a „zemřel smířen s Bohem“.

Jen pro zopakování tabulka pořadí našich presidentů:

Českoslovenští a čeští presidenti
PořadíPresidentObdobí
1.Tomáš Garrigue Masaryk(1918-1935)
2.Edvard Beneš(1935-1938)
3.Emil Hácha(1938-1939)
-Edvard Beneš(1940-1948)
4.Klement Gottwald(1948-1953)
5.Antonín Zápotocký(1953-1957)
6.Antonín Novotný(1957-1968)
7.Ludvík Svoboda(1968-1975)
8.Gustáv Husák(1975-1989)
9.Václav Havel(1989-2003)
10.Václav Klaus(2003-2013)
11.Miloš Zeman(2013-)

Příští, třetí díl, se podívá na tři naše poslední presidenty.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 5 252 × | Prestiž Q1: 27,74

+104 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top