Štítky článku: •  

Naši presidenti (3)

Poslední ohlédnutí za jedenáctkou našich presidentů, kteří nás provázeli naší krátkou státní historií.

Flag_of_the_president_of_the_Czech_Republic.png, 157kB
Presidentská standarta

Jak už jseme mohli sledovat v prvním a druhém dílu tohoto krát­ké­ho seriálku, presidentů jsme měli celkem jedenáct. A při sou­čas­ném chování a úmyslech Evropské unie se jen můžeme tázat, zda je­de­nác­tý president našeho státu už ve skutečnosti není presidentem pos­led­ním, protože už náš stát odevzdal do cizích rukou tolik pra­vo­mo­cí, že jen ztěžka můžeme tvrdit, že je ještě suverénním státem. Z té krátké historie můžeme konstatovat, že jen 37 z 95 let byl z větší části státem suverénním. To není mnoho; pouhých 39 %. Mož­ná to neumíme jinak a nějakého „tyrana“ prostě potřebujeme (aby bylo na koho nadávat).

Presidenti postkomunističtí

Československá socialistická republika (1989-1990)
JménoPortrétV úřaduPol. přísl.
9. (72.) Václav Havel
* 5. 10. 1936
Praha
† 18. 12. 2011
Hrádeček (Vlčice)
Vaclav-Havel-3.jpg, 29kB 29. prosince 1989
28. března 1990
kand. OF

Václav Havel, český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik, se na­ro­dil ve známé pražské podnikatelské a intelektuálské rodině Václava M. Havla. Byl vnu­kem československého diplomata Huga Vavrečky. Po osvobození Československa 1945 navštěvoval elitní internátní školu v Poděbradech (spolu s Milošem Formanem a bratry Ma­ší­no­vý­mi). Po ukončení základní školní docházky měl Václav Havel v komunistickém re­ži­mu kvůli svému „buržoasnímu“ původu potíže získat umístění na střední škole podle vlast­ní volby. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a na střed­ní škole studoval večerně. Maturitu na gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze složil ro­ku 1954.

1955 literárně debutoval v časopise Květen. 1956 vystoupil s kritickým projevem na kon­fe­ren­ci Svazu spisovatelů v Dobříši. Po skončení základní vojenské služby (1957–1959) pra­co­val jako jevištní technik nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 ve stejné pozici v Divadle Na zábradlí.

9. července 1964 se po osmileté známosti oženil s Olgou Šplíchalovou. Roku 1965 se stal členem redakční rady literárního měsíčníku Tvář a v Divadle Na zábradlí uvedl hru Vy­ro­zu­mě­ní. Roku 1966 vydal svou první knihu Protokoly.

Během Pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, ne­ko­mu­nis­tic­ké­ho křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů, kde pronesl kritický projev odsuzující dobové cen­zur­ní praktiky. Po něm byl na příkaz ÚV KSČ spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů.

3/1968 se Václav Havel připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků, adresovanému ÚV KSČ. 4/1968 předseda Kruhu nezávislých spi­so­va­te­lů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mo­cen­ské­ho mo­no­po­lu KSČ a zavedení systému více politických stran.

Podzim 1968 členem ÚV Svazu československých spisovatelů, až do rozpuštění svazu 1970. Svaz spisovatelů (př. Jaroslav Seifert) ještě v 6/1969 protestoval proti okupační po­li­ti­ce a cenzuře. Na to byl komunistickou mocí potlačen, jeho čelní představitelé ztratili mož­nost publikovat.

21. srpna 1969 petice „Deset bodů“ ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní dů­sled­ky. Václav Havel policií vyšetřován, později obviněn z „podvracení republiky“.

1972 V. H. podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických věz­ňů. 1974 devět měsíců v trutnovském pivovaru jako dělník. 1975 založil samizdatovou stro­jo­pis­nou ediční řadu pro nezávislou literaturu Edice Expedice. Uveřejnil otevřený do­pis prezidentu Husákovi, ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné stra­chu, zbavené svobody a sebereflexe.

1976 komunisté pronásledují hudebníky z nezávislé rockové scény. Čtyři členové The Plastic People of the Universe uvězněni, V. H. s Jiřím Němcem a dalšími vystupují na je­jich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vy­vo­lat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77 (dodržování lidských práv). Spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem se stal jedním z prvních mluvčích. V 1-5/1977 ve vy­šet­řo­va­cí vazbě, 10/1977 odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců pod­mí­ně­ně. Další vyšetřovací vazba 1-3/1978.

4/1978 spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění. 1978 esej Moc bezmocných, analýza fungování komunistického režimu a programu ne­ná­sil­né­ho odporu vůči němu. 5/1979 s ostatními členy VONS zatčen, vazba 5 měs. 10/1979 proces se skupinou disidentů a V. H. za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku ne­pod­mí­ně­ně. StB mu nabízí emigraci, V. H. odmítá pokud nebudou zároveň propuštěni i ostatní. 2/1983 výkon trestu přerušen (zdr. dův.), poté v domácím vězení.

1988 člen Českého helsinského výboru (dodržování lidských práv) 10. prosince 1988 vy­stou­pil na první oficiálně povolené manifestaci na pražském Škroupově náměstí. 16. ledna 1989 byl zatčen za účast na demonstraci během Palachova týdne, 2/1989 odsouzen k devíti měsícům vězení, podmíněně propuštěn v květnu. 6/1989 petice Několik vět. V září mluvčím Charty 77 za uvězněného A. Vondru. Naposledy zatčen v říjnu 1989, brzy propuštěn na svobodu.

17. listopadu 1989 studentský nepokoj, 19. listopadu se účastní založení Občanského fóra (OF). V úterý 21. listopadu hovoří z balkónu nakladatelství Melantrich. O necelý tý­den později přenosy Československá televize do celé země a světa.

Po pádu Adamcovy vlády a slibu abdikace G. Husáka dilema mezi A. Dubčekem a V. Havlem do role presidenta. 8/12 navržen Havel (37 hlasů, 6 se zdrželo), Dubček navržen na předsedu FS (musel být uměle kooptován za poslance). 10/12 VH navržen, ma­siv­ní podpůrná kampaň. Pod tlakem veřejnosti a za zákulisní podpory M. Čalfy jej ko­mu­nis­tic­ký parlament volí 29. prosince 1989 presidentem Československé Socialistické re­pu­bli­ky (jednomyslně — jak jinak).

Do prvních svobodných voleb VH na vrcholu své moci; Komunistická strana v defenzivě, ale nová politická scéna neustálena. Je mu vyčítána rozsáhlá amnestie z počátku r. 1990, následovaná vězeňskou vzpourou (Leopoldov). Rozpaky dodnes budí jeho odmítnutí ra­di­kál­ní­ho zúčtování s komunismem.

Česká a Slovenská Federativní republika 1990 — 1992
JménoPortrétV úřaduPol. přísl.
- Václav Havel
* 5. 10. 1936
Praha
† 18. 12. 2011
Hrádeček (Vlčice)
havel.jpg, 22kB 29. března 1990
5. července 1990
20. července 1992
bez

V. H. podruhé zvolen prezidentem (svobodně zvoleným Federálním shromážděním, pře­váž­ně OF a VPN), objevuje se politická konkurence (V. Klaus a Vl. Mečiar). Pomlčková vál­ka o název federace je projevem eskalace napětí (a nacionalismu) mezi oběma národy. V. H. prosazuje úpravy společné federace, ale v r. 1992 vítězí ve volbách Klausova ODS a Mečiarovo nacionální HZDS; OH blízké Havlovi a Dienstbierovi propadá. M. Zeman navrhuje zachování státu jako Unie, ale kladný výsledek hlasování FS je ignorován, roz­pad státu je náhle jen v rukou V. K. a V. M. Havel není 20. 7. 1992 znovu zvolen pre­si­den­tem, ihned abdikuje a stahuje se do ústraní. Konec ČSFR je na dohled a jednají o něm po­li­tič­tí představitelé, aniž k podobnému kroku mají mandát voličů.

Kladem tohoto funkčního období byla jednoznačná orientace státu na západ a vy­ma­ně­ní se z vlivu SSSR(?) o něž se zasadil. Zánik politických struktur RVHP, odchod okupačních vojsk z ČR, v Praze Jan Pavel II. i G. Bush, založení Visegrádské skupiny. V. H. je však od r. 1990 členem Římského klubu, což jen množí již dlouhou řadu otázek.

Česká Republika 1993 — ?
JménoPortrétV úřaduPol. přísl.
- Václav Havel
* 5. 10. 1936
Praha
† 18. 12. 2011
Hrádeček (Vlčice)
vaclav-havel.jpg, 39kB 2. února 1993
2. února 2003
bez

Po vyhlášení samostatné ČR V. H. dvě funkční období v čele státu (26. 1. 1993, 20. 1. 1998). Za jeho éry členství v NATO (1999), členství v EU (2004), náprava vztahů s Ně­mec­kem (1997), dnes kritizovaná. Dále je mu vytýkána podpora NATO v jugoslávském (1999) a afghánském (2001) konfliktu.

Ideově se vyhraňuje dosti doleva, dostává se do střetu s V. K., nakonec podporuje pro­ti­klau­sov­skou frakci ODS (později US). Odpovídá za úřednickou vládu Josefa Tošovského (bez Klause, který měl být „uklizen“ do ČNB). Protagonista „nepolitické politiky“. Při jed­ná­ních s H. Kohlem navrhuje vytvoření jediné evropské strany (sic!). Bývá označován za stoupence významného německého socialistického filosofa Heideggera, Husserlova žáka (sic!).

Ovdověl 27. ledna 1996, druhý sňatek s Dagmar Veškrnovou 4. ledna 1997, spory s rodinou o Palác Lucerna i Barrandovské terasy (Chemapol Group), nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, od roku 1997 nadace Forum 2000 (každoroční setkání vý­znam­ných osobností celého světa). Umírá za péče sester Boromejek 18. 12. 2011 na cha­lu­pě na Hrádečku.

Zůstalo po něm více o­tá­zek, než odpovědí. Kromě skalních přívrženců má nepochybnou řadu principiáních odpůrců. O­so­ba dosti sporná, zejména v ohledu vypořádání se s ko­mu­nis­mem. Možná, že je­ho heslo: „Nejsme jako oni“ bylo ve výsledku kontraproduktivní. Ex­pre­si­dent Klaus jej s ur­či­tou osobní zlobou v posledku označil za ultrasocialistu. Me­zi­ná­rod­ně uznávaný člověk, přesto formálně těžko uchopitelný.

10. (73.) Václav Klaus
* 19. 6. 1941
Praha
169px-Vaclav_Klaus_headshot.jpg, 8,3kB 7. března 2003
7. března 2013
ODS
ODS
bez

Plným titulem prof. ing. Václav Klaus, CSc., dr. h. c. mult., ekonom, politik, ministr fi­nan­cí (1989–1992), předseda vlády (1992-1998), předseda PS PČR (1998-2002), president ČR (2003–2013). Původem ze západočeské obce Mileč, otec Václav účetním. Absolvoval VŠE zahr. obchod (1958–1963). Manželka Livia (roz. Mištinová). Dva synové. Duchovně je spřízněn s Církví čes­ko­slo­ven­skou husitskou. Člen Hayekovské Montpelerinské spo­leč­no­sti. Během kariéry jej provázelo několik milostných skandálů (2002 letuška K. L., 2008 údajně další dva).

Po absolvování VŠ tzv. „umístěnka“ do PZO, vojenská služba ve sport. odd. Dukla Praha ja­ko prvoligový basketbalista. Konkurs na místo v Ekonomickém ústavu ČSAV, místo zís­kal. Absolvoval studijní stáže na Università degli Studi Federico II v italské Neapoli (1966) a na Cornell University v USA (1969). V r. 1968 titul CSc.

Sám uvádí, že v r. 1970 byl nucen opustit vědeckou kariéru a pracuje dále ve Státní ban­ce československé (SBČS), 1987 se vrátil k akademické činnosti v ČSAV, Prognostický ústav. Někdy v minulosti mu emigrovala sestra do Švýcarska. Do KSČ nebyl přijat, na stra­nu odpůrců režimu se ale nikdy výslovně nepostavil. (Později se netajil despektem k úloze di­sen­tu.) StB na něj vedla svazky pod krycími jmény „Kluk“, „Bog-85“ a „Rek“. Co z toho jsou příčiny a co dů­sled­ky dosud není zcela jasné.

V r. 1990 předsedou OF, později se OF rozpadá na OH a V. K. (4/1991) spoluzakládá ODS. Stává se až do 15. 12. 2002 předsedou strany. Po roztržce s Topolánkem zůstává jen čestným předsedou a 6. 12. 2008 vrací i čestné předsednictví. V současnosti je ne­stra­ní­kem.

Václav Klaus je dlouhodobě kritizován z celé řady důvodů:

  1. Ekonomická transformace z 90. let. Zanedbání právního rámce transformace (na­po­sle­dy J. Stránský potvrdil, že byla prosazena metoda: „Na pět minut zhasneme“). Pro­ti­stra­na namítá, že státy, které zvolily konvenční postupy, dopadly hůře.
  2. Nejasností financování ODS (1997 pád Klausovy vlády). Obvinění nebyla nikdy po­tvr­ze­na, ale ani vyvrácena. Údajně vyvoláno „Hradem“, spíše ale nespokojeností mí­sto­před­se­dů.
  3. Nedostatečná odvaha k nepopulárním krokům a reformám ve funkci premiéra, např. ne­pa­tr­ný pokrok v deregulaci nájemného, odklady privatizace bank (provedla je až le­vi­co­vá vláda Miloše Zemana, převážně do rukou zahraničních bankovních domů.
  4. Zřejmě sice velmi pragmatická, ale zároveň hluboce nemravná opoziční smlouva. Za­hra­ni­čí tento protimluv nebylo schopno ani pochopit, ani přeložit.
  5. Kritika Havlových milostí, zatímco řada jeho byla podobně kontroverzních (sponzor ODS Zdeněk Kratochvíl, úplatná policistka, spolupracovníci zavražděného pod­ni­ka­te­le Mráz­ka, jiný podnikatel za půlmiliardový podvod, exředitelka Metropolitní u­ni­ver­zi­ty Praha A. Benešová – podplácení a zpronevěra aj.)
  6. Kauza Bátora a s ní souvislý styk s iniciativou D. O. S. T.
  7. Mediální (recesistická) a­fé­ra s chilským protokolárním perem.
  8. Zcela neobhajitelné nerespektování výroku NSS ve věci povinnosti jmenovat některé soudce.
  9. Podpis Lisabonské smlouvy kterou nakonec podepsal, ačkoliv tvrdil, že raději od­stou­pí, než aby podepsal.
  10. A asi nejhorší krok, jímž byla amnestie z 1. 1. 2013 (zejm. bod 2).

Americký novinář James Kirchick si mj. všímá jeho podpory M. Zemana v presidentské vol­bě, ale též toho, že: „Za jeho 25 let v politice je těžké najít jediný geopolitický problém, na který by měl Klaus jiný názor než Rusko“. V závěru svého článku Kirchick připomněl, že Klaus byl i přes své kontroverzní výroky v České republice populární a dů­vě­ry­hod­ný. Nic­mé­ně se pozastavuje právě nad jeho amnestií, která: „pravděpodobně může být nej­tr­va­lej­ším aspektem Klausova dědictví“.

11. (74.) Miloš Zeman
* 28. 9. 1944
Kolín
milos_zeman.jpg, 5,4kB 8. března 2013
mandát vyprší
8. března 2018
KSČ
ČSSD
SPOZ
bez

Český politik, ekonom, prognostik. Matka Marie Zemanová byla učitelkou, otec byl po­štov­ním úředníkem. Rodiče se v jeho dvou letech rozvedli, dále vyrůstal jen s nbsp;matkou a ba­bič­kou. Otec, se kterým se nestýkal, zemřel, když mu bylo třináct let. První manželka Blanka (1971–1978), druhá Ivana Bednarčíková (1993) s níž nežije. Syn z prvního man­žel­ství MUDr. ing. David Zeman, Ph.D. (* 1971), z druhého dcera Kateřina (* 1994).

1963 střední ekonomická škola v Kolíně. Kvůli pochvalnému referátu o knize K. Čapka „Hovory s TGM“ nezískal doporučení na VŠ. Pracuje v účtárně Tesly Kolín. Po dvou letech doporučení získává, kvůli srdeční vadě neabsolvuje vojenskou službu. 1965 studuje dál­ko­vě národohospodářství na VŠE (socialistické plánování). Byl považován za nadaného, ale na­myš­le­né­ho samotáře.

1968 vstupuje do KSČ, v r. 1970 je vyloučen pro nesouhlas s okupací ČSSR vojsky Var­šav­ské­ho paktu. Pracuje v podniku Sportpropag a Agrodat. StB vedla na M. Z. svazek (od 1984), který však byl v 12/1989 skartován. V 8/1989 otiskuje Technický magazín jeho kritický člá­nek komunistické ekonomiky (napsaný již v 1984), za nějž je potřetí propuštěn ze za­měst­ná­ní. Kritizuje však více nekompetentnost dílčích plánovačů, než princip cen­trál­ní­ho plánování:

„…Začíná střízlivý rozbor budoucích příležitostí a rizik, při kterém často s hrů­zou zjišťujeme, že nejvýraznější rizika mohou vzniknout jako důsledek ne­kva­li­fi­ko­va­ných (ať již uskutečněných nebo projektovaných) rozhodnutí tohoto ve­de­ní…“

Jako prognostik předpověděl pád komunistického režimu „…v termínu jaro 1990“. Bě­hem událostí z konce roku 1989 se zapojil do činnosti Občanského fóra, kam ho přivedl novinář Svobodného slova Petr Kučera. Údajně dokonce sepsal první politický program Ob­čan­ské­ho fóra. Projev na Letenské pláni 25. listopadu 1989, (populární srovnání životní ú­rov­ně v ČSSR s africkými státy).

1990 nastupuje v Prognostickém ústavu jako vědecký pracovník, kooptován do NS, 1992 vstupuje do ČSSD, předseda pražské organizace, 1993-2001 předsedou celé ČSSD. Předseda poslanecké sněmovny (1996-1998) – za odměnu za toleranci Klausovy men­ši­no­vé vlády. 7/1998 až 7/2002 premiérem – menšinová vláda s jistotou oposmlouvy. 2001 neobhajuje funkci předsedy strany, tu předává Vl. Špidlovi zároveň s premiérstvím a od­chá­zí do ústraní.

Politické působení M. Z. je spojováno s řadou afér a korupčních případů. 1996 jednal tajně s podnikatelem J. Vízkem (Aféra Bamberg). Výběr nejbližších spolupracovníků (Mi­ro­slav Šlouf, politický představitel SSM i KSČ). 1999 vydírání správce zámku Štiřín jeho poradcem J. Novotným, který po správci V. Hrubém požadoval vyrobení falešných důkazů na bývalého ministra zahraničí Zielence (odposlechové zařízení). 5/2000 v týmu poradců premiéra M. Z. vznikl materiál nazvaný Olovo k diskreditaci Petry Buzkové (Aféra Olovo). Do politiky vnesl nebývalou míru hrubosti a arogance (urážky novinářů a politických pro­tiv­ní­ků). Již zmíněná Opoziční smlouva s ODS (dokumentární film „Vládneme, nerušit“) byla podhoubím k poklesu politické kultury, zvýšení míry korupce, k výhrůžkám, dokonce k pokusu o vraždu novinářky S. Slonkové).

O návrat do politiky se pokusil v 2003 (funkce presidenta), ale byl vyřazen už v prvém kole (Klaus & Moserová). Nebyl volen ani všemi poslanci ČSSD, zřejmě vinou intrik S. Gros­se. Vztahy s ČSSD chládnou, kritizuje nejen Vl. Špidlu, ale i S. Grosse. Nakrátko si rozumí s Paroubkem, ale vztah se vyhrocuje sporem o Lidový dům, který by zřejmě ČSSD e­ko­no­mic­ky potopil. Stahuje se do ústraní. 3/2007 z ČSSD vystupuje. M. Šlouf spoluzakládá stranu SPOZ, Zeman předsedou. Po neúspěchu ve volbách 2010 z funkce odstupuje. 11/2010 zůstává jen čestným předsedou.

2012 oznamuje kandidaturu na presidenta republiky. Ačkoliv zákon ukládá vést trans­pa­rent­ní účetnictví volební kampaně, jeho účet od srpna až do října zel prázdnotou, ač­ko­liv již vynaložil minimálně 3 mio. Kč. Amnesty International označila jeho účetnictví za dru­hé nejhorší. Přijal značné dary od mnoha diskutabilních osob a za financování kam­pa­ně čelí trestní žalobě (dosud). Do druhého kola postoupil společně s ministrem zahraničí K. Schwarzenbergem, jehož poráží jen 10% většinou. V předvolební kampani požádal (stej­ně jako J. Dienstbier) o podporu vedení KSČM.

Zahraniční média jej označují za politika neomaleného stylu s populistickým akcentem (Le Monde, 26. 1. 2013), německý die Welt a rakouský Kurier za levicového populistu, po­dob­ně BBC. Především v 1/2013 mu bylo vyčítáno, že ve svých výrocích často lhal či zkre­slo­val skutečnost, v obecných tvrzeních i v osobních útocích na svého protikandidáta. Nej­vyš­ší správní soud však konstatoval, že: „…se Zemanova kampaň mohla jevit de­ma­go­gic­kou a minimálně ve třech momentech protizákonnou, nicméně tyto momenty by ne­zvrá­ti­ly výsledek voleb a proto jsou [volby] platné…“

[Protizákonnost, která neovlivní výsledek, je tedy legitimní a lhaní je normální. Účel světí prostředky! To bychom si měli pamatovat! (Pozn. autora)]

Na závěr už jen zajímavá tabulka veřejného mínění o všech našich presidentech. Prů­měr­ná známka (jako ve škole) je 3,8. To není moc lichotivé. Asi své nejvyšší představitele ne­vi­dí­me zrovna v nejlepším světle. Anebo je společnost jejich vnímáním dlouhodobě hluboce roz­pol­ce­na.

Veřejné hodnocení presidentů, známka jako ve škole
PresidentObdobíLet ve fci.Známka
Tomáš Garrigue Masaryk (1918-1935) 17,1 1,69
Václav Havel (1989-2003) 12,4 2,65
Edvard Beneš (1935-1938 a 1940-1948) 10,6 2,8
Ludvík Svoboda (1968-1975) 7,1 3,25
Emil Hácha (1938-1939) 6,3 3,46
Václav Klaus (2003-2013) 10 3,6
Antonín Novotný (1957-1968) 10,3 3,85
Gustáv Husák (1975-1989) 14,5 3,93
Antonín Zápotocký (1953-1957) 4,6 4,05
Klement Gottwald (1948-1953) 4,8 4,45

Možná to veřejné hodnocení hovoří za vše ostatní.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 628 × | Prestiž Q1: 11,02

+17 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top