Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Naši presidenti (3)

Poslední ohlédnutí za jedenáctkou našich presidentů, kteří nás provázeli naší krátkou státní historií.

Flag_of_the_president_of_the_Czech_Republic.png, 157kB
Presidentská standarta

Jak už jseme mohli sledovat v prvním a druhém dílu tohoto krát­ké­ho seriálku, presidentů jsme měli celkem jedenáct. A při sou­čas­ném chování a úmyslech Evropské unie se jen můžeme tázat, zda je­de­nác­tý president našeho státu už ve skutečnosti není presidentem pos­led­ním, protože už náš stát odevzdal do cizích rukou tolik pra­vo­mo­cí, že jen ztěžka můžeme tvrdit, že je ještě suverénním státem. Z té krátké historie můžeme konstatovat, že jen 37 z 95 let byl z větší části státem suverénním. To není mnoho; pouhých 39 %. Mož­ná to neumíme jinak a nějakého „tyrana“ prostě potřebujeme (aby bylo na koho nadávat).

Presidenti postkomunističtí

Československá socialistická republika (1989-1990)
JménoPortrétV úřaduPol. přísl.
9. (72.) Václav Havel
* 5. 10. 1936
Praha
† 18. 12. 2011
Hrádeček (Vlčice)
Vaclav-Havel-3.jpg, 29kB 29. prosince 1989
28. března 1990
kand. OF

Václav Havel, český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik, se na­ro­dil ve známé pražské podnikatelské a intelektuálské rodině Václava M. Havla. Byl vnu­kem československého diplomata Huga Vavrečky. Po osvobození Československa 1945 navštěvoval elitní internátní školu v Poděbradech (spolu s Milošem Formanem a bratry Ma­ší­no­vý­mi). Po ukončení základní školní docházky měl Václav Havel v komunistickém re­ži­mu kvůli svému „buržoasnímu“ původu potíže získat umístění na střední škole podle vlast­ní volby. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a na střed­ní škole studoval večerně. Maturitu na gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze složil ro­ku 1954.

1955 literárně debutoval v časopise Květen. 1956 vystoupil s kritickým projevem na kon­fe­ren­ci Svazu spisovatelů v Dobříši. Po skončení základní vojenské služby (1957–1959) pra­co­val jako jevištní technik nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 ve stejné pozici v Divadle Na zábradlí.

9. července 1964 se po osmileté známosti oženil s Olgou Šplíchalovou. Roku 1965 se stal členem redakční rady literárního měsíčníku Tvář a v Divadle Na zábradlí uvedl hru Vy­ro­zu­mě­ní. Roku 1966 vydal svou první knihu Protokoly.

Během Pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, ne­ko­mu­nis­tic­ké­ho křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů, kde pronesl kritický projev odsuzující dobové cen­zur­ní praktiky. Po něm byl na příkaz ÚV KSČ spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů.

3/1968 se Václav Havel připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků, adresovanému ÚV KSČ. 4/1968 předseda Kruhu nezávislých spi­so­va­te­lů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mo­cen­ské­ho mo­no­po­lu KSČ a zavedení systému více politických stran.

Podzim 1968 členem ÚV Svazu československých spisovatelů, až do rozpuštění svazu 1970. Svaz spisovatelů (př. Jaroslav Seifert) ještě v 6/1969 protestoval proti okupační po­li­ti­ce a cenzuře. Na to byl komunistickou mocí potlačen, jeho čelní představitelé ztratili mož­nost publikovat.

21. srpna 1969 petice „Deset bodů“ ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní dů­sled­ky. Václav Havel policií vyšetřován, později obviněn z „podvracení republiky“.

1972 V. H. podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických věz­ňů. 1974 devět měsíců v trutnovském pivovaru jako dělník. 1975 založil samizdatovou stro­jo­pis­nou ediční řadu pro nezávislou literaturu Edice Expedice. Uveřejnil otevřený do­pis prezidentu Husákovi, ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné stra­chu, zbavené svobody a sebereflexe.

1976 komunisté pronásledují hudebníky z nezávislé rockové scény. Čtyři členové The Plastic People of the Universe uvězněni, V. H. s Jiřím Němcem a dalšími vystupují na je­jich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vy­vo­lat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77 (dodržování lidských práv). Spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem se stal jedním z prvních mluvčích. V 1-5/1977 ve vy­šet­řo­va­cí vazbě, 10/1977 odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců pod­mí­ně­ně. Další vyšetřovací vazba 1-3/1978.

4/1978 spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění. 1978 esej Moc bezmocných, analýza fungování komunistického režimu a programu ne­ná­sil­né­ho odporu vůči němu. 5/1979 s ostatními členy VONS zatčen, vazba 5 měs. 10/1979 proces se skupinou disidentů a V. H. za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku ne­pod­mí­ně­ně. StB mu nabízí emigraci, V. H. odmítá pokud nebudou zároveň propuštěni i ostatní. 2/1983 výkon trestu přerušen (zdr. dův.), poté v domácím vězení.

1988 člen Českého helsinského výboru (dodržování lidských práv) 10. prosince 1988 vy­stou­pil na první oficiálně povolené manifestaci na pražském Škroupově náměstí. 16. ledna 1989 byl zatčen za účast na demonstraci během Palachova týdne, 2/1989 odsouzen k devíti měsícům vězení, podmíněně propuštěn v květnu. 6/1989 petice Několik vět. V září mluvčím Charty 77 za uvězněného A. Vondru. Naposledy zatčen v říjnu 1989, brzy propuštěn na svobodu.

17. listopadu 1989 studentský nepokoj, 19. listopadu se účastní založení Občanského fóra (OF). V úterý 21. listopadu hovoří z balkónu nakladatelství Melantrich. O necelý tý­den později přenosy Československá televize do celé země a světa.

Po pádu Adamcovy vlády a slibu abdikace G. Husáka dilema mezi A. Dubčekem a V. Havlem do role presidenta. 8/12 navržen Havel (37 hlasů, 6 se zdrželo), Dubček navržen na předsedu FS (musel být uměle kooptován za poslance). 10/12 VH navržen, ma­siv­ní podpůrná kampaň. Pod tlakem veřejnosti a za zákulisní podpory M. Čalfy jej ko­mu­nis­tic­ký parlament volí 29. prosince 1989 presidentem Československé Socialistické re­pu­bli­ky (jednomyslně — jak jinak).

Do prvních svobodných voleb VH na vrcholu své moci; Komunistická strana v defenzivě, ale nová politická scéna neustálena. Je mu vyčítána rozsáhlá amnestie z počátku r. 1990, následovaná vězeňskou vzpourou (Leopoldov). Rozpaky dodnes budí jeho odmítnutí ra­di­kál­ní­ho zúčtování s komunismem.

Česká a Slovenská Federativní republika 1990 — 1992
JménoPortrétV úřaduPol. přísl.
- Václav Havel
* 5. 10. 1936
Praha
† 18. 12. 2011
Hrádeček (Vlčice)
havel.jpg, 22kB 29. března 1990
5. července 1990
20. července 1992
bez

V. H. podruhé zvolen prezidentem (svobodně zvoleným Federálním shromážděním, pře­váž­ně OF a VPN), objevuje se politická konkurence (V. Klaus a Vl. Mečiar). Pomlčková vál­ka o název federace je projevem eskalace napětí (a nacionalismu) mezi oběma národy. V. H. prosazuje úpravy společné federace, ale v r. 1992 vítězí ve volbách Klausova ODS a Mečiarovo nacionální HZDS; OH blízké Havlovi a Dienstbierovi propadá. M. Zeman navrhuje zachování státu jako Unie, ale kladný výsledek hlasování FS je ignorován, roz­pad státu je náhle jen v rukou V. K. a V. M. Havel není 20. 7. 1992 znovu zvolen pre­si­den­tem, ihned abdikuje a stahuje se do ústraní. Konec ČSFR je na dohled a jednají o něm po­li­tič­tí představitelé, aniž k podobnému kroku mají mandát voličů.

Kladem tohoto funkčního období byla jednoznačná orientace státu na západ a vy­ma­ně­ní se z vlivu SSSR(?) o něž se zasadil. Zánik politických struktur RVHP, odchod okupačních vojsk z ČR, v Praze Jan Pavel II. i G. Bush, založení Visegrádské skupiny. V. H. je však od r. 1990 členem Římského klubu, což jen množí již dlouhou řadu otázek.

Česká Republika 1993 — ?
JménoPortrétV úřaduPol. přísl.
- Václav Havel
* 5. 10. 1936
Praha
† 18. 12. 2011
Hrádeček (Vlčice)
vaclav-havel.jpg, 39kB 2. února 1993
2. února 2003
bez

Po vyhlášení samostatné ČR V. H. dvě funkční období v čele státu (26. 1. 1993, 20. 1. 1998). Za jeho éry členství v NATO (1999), členství v EU (2004), náprava vztahů s Ně­mec­kem (1997), dnes kritizovaná. Dále je mu vytýkána podpora NATO v jugoslávském (1999) a afghánském (2001) konfliktu.

Ideově se vyhraňuje dosti doleva, dostává se do střetu s V. K., nakonec podporuje pro­ti­klau­sov­skou frakci ODS (později US). Odpovídá za úřednickou vládu Josefa Tošovského (bez Klause, který měl být „uklizen“ do ČNB). Protagonista „nepolitické politiky“. Při jed­ná­ních s H. Kohlem navrhuje vytvoření jediné evropské strany (sic!). Bývá označován za stoupence významného německého socialistického filosofa Heideggera, Husserlova žáka (sic!).

Ovdověl 27. ledna 1996, druhý sňatek s Dagmar Veškrnovou 4. ledna 1997, spory s rodinou o Palác Lucerna i Barrandovské terasy (Chemapol Group), nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, od roku 1997 nadace Forum 2000 (každoroční setkání vý­znam­ných osobností celého světa). Umírá za péče sester Boromejek 18. 12. 2011 na cha­lu­pě na Hrádečku.

Zůstalo po něm více o­tá­zek, než odpovědí. Kromě skalních přívrženců má nepochybnou řadu principiáních odpůrců. O­so­ba dosti sporná, zejména v ohledu vypořádání se s ko­mu­nis­mem. Možná, že je­ho heslo: „Nejsme jako oni“ bylo ve výsledku kontraproduktivní. Ex­pre­si­dent Klaus jej s ur­či­tou osobní zlobou v posledku označil za ultrasocialistu. Me­zi­ná­rod­ně uznávaný člověk, přesto formálně těžko uchopitelný.

10. (73.) Václav Klaus
* 19. 6. 1941
Praha
169px-Vaclav_Klaus_headshot.jpg, 8,3kB 7. března 2003
7. března 2013
ODS
ODS
bez

Plným titulem prof. ing. Václav Klaus, CSc., dr. h. c. mult., ekonom, politik, ministr fi­nan­cí (1989–1992), předseda vlády (1992-1998), předseda PS PČR (1998-2002), president ČR (2003–2013). Původem ze západočeské obce Mileč, otec Václav účetním. Absolvoval VŠE zahr. obchod (1958–1963). Manželka Livia (roz. Mištinová). Dva synové. Duchovně je spřízněn s Církví čes­ko­slo­ven­skou husitskou. Člen Hayekovské Montpelerinské spo­leč­no­sti. Během kariéry jej provázelo několik milostných skandálů (2002 letuška K. L., 2008 údajně další dva).

Po absolvování VŠ tzv. „umístěnka“ do PZO, vojenská služba ve sport. odd. Dukla Praha ja­ko prvoligový basketbalista. Konkurs na místo v Ekonomickém ústavu ČSAV, místo zís­kal. Absolvoval studijní stáže na Università degli Studi Federico II v italské Neapoli (1966) a na Cornell University v USA (1969). V r. 1968 titul CSc.

Sám uvádí, že v r. 1970 byl nucen opustit vědeckou kariéru a pracuje dále ve Státní ban­ce československé (SBČS), 1987 se vrátil k akademické činnosti v ČSAV, Prognostický ústav. Někdy v minulosti mu emigrovala sestra do Švýcarska. Do KSČ nebyl přijat, na stra­nu odpůrců režimu se ale nikdy výslovně nepostavil. (Později se netajil despektem k úloze di­sen­tu.) StB na něj vedla svazky pod krycími jmény „Kluk“, „Bog-85“ a „Rek“. Co z toho jsou příčiny a co dů­sled­ky dosud není zcela jasné.

V r. 1990 předsedou OF, později se OF rozpadá na OH a V. K. (4/1991) spoluzakládá ODS. Stává se až do 15. 12. 2002 předsedou strany. Po roztržce s Topolánkem zůstává jen čestným předsedou a 6. 12. 2008 vrací i čestné předsednictví. V současnosti je ne­stra­ní­kem.

Václav Klaus je dlouhodobě kritizován z celé řady důvodů:

  1. Ekonomická transformace z 90. let. Zanedbání právního rámce transformace (na­po­sle­dy J. Stránský potvrdil, že byla prosazena metoda: „Na pět minut zhasneme“). Pro­ti­stra­na namítá, že státy, které zvolily konvenční postupy, dopadly hůře.
  2. Nejasností financování ODS (1997 pád Klausovy vlády). Obvinění nebyla nikdy po­tvr­ze­na, ale ani vyvrácena. Údajně vyvoláno „Hradem“, spíše ale nespokojeností mí­sto­před­se­dů.
  3. Nedostatečná odvaha k nepopulárním krokům a reformám ve funkci premiéra, např. ne­pa­tr­ný pokrok v deregulaci nájemného, odklady privatizace bank (provedla je až le­vi­co­vá vláda Miloše Zemana, převážně do rukou zahraničních bankovních domů.
  4. Zřejmě sice velmi pragmatická, ale zároveň hluboce nemravná opoziční smlouva. Za­hra­ni­čí tento protimluv nebylo schopno ani pochopit, ani přeložit.
  5. Kritika Havlových milostí, zatímco řada jeho byla podobně kontroverzních (sponzor ODS Zdeněk Kratochvíl, úplatná policistka, spolupracovníci zavražděného pod­ni­ka­te­le Mráz­ka, jiný podnikatel za půlmiliardový podvod, exředitelka Metropolitní u­ni­ver­zi­ty Praha A. Benešová – podplácení a zpronevěra aj.)
  6. Kauza Bátora a s ní souvislý styk s iniciativou D. O. S. T.
  7. Mediální (recesistická) a­fé­ra s chilským protokolárním perem.
  8. Zcela neobhajitelné nerespektování výroku NSS ve věci povinnosti jmenovat některé soudce.
  9. Podpis Lisabonské smlouvy kterou nakonec podepsal, ačkoliv tvrdil, že raději od­stou­pí, než aby podepsal.
  10. A asi nejhorší krok, jímž byla amnestie z 1. 1. 2013 (zejm. bod 2).

Americký novinář James Kirchick si mj. všímá jeho podpory M. Zemana v presidentské vol­bě, ale též toho, že: „Za jeho 25 let v politice je těžké najít jediný geopolitický problém, na který by měl Klaus jiný názor než Rusko“. V závěru svého článku Kirchick připomněl, že Klaus byl i přes své kontroverzní výroky v České republice populární a dů­vě­ry­hod­ný. Nic­mé­ně se pozastavuje právě nad jeho amnestií, která: „pravděpodobně může být nej­tr­va­lej­ším aspektem Klausova dědictví“.

11. (74.) Miloš Zeman
* 28. 9. 1944
Kolín
milos_zeman.jpg, 5,4kB 8. března 2013
mandát vyprší
8. března 2018
KSČ
ČSSD
SPOZ
bez

Český politik, ekonom, prognostik. Matka Marie Zemanová byla učitelkou, otec byl po­štov­ním úředníkem. Rodiče se v jeho dvou letech rozvedli, dále vyrůstal jen s nbsp;matkou a ba­bič­kou. Otec, se kterým se nestýkal, zemřel, když mu bylo třináct let. První manželka Blanka (1971–1978), druhá Ivana Bednarčíková (1993) s níž nežije. Syn z prvního man­žel­ství MUDr. ing. David Zeman, Ph.D. (* 1971), z druhého dcera Kateřina (* 1994).

1963 střední ekonomická škola v Kolíně. Kvůli pochvalnému referátu o knize K. Čapka „Hovory s TGM“ nezískal doporučení na VŠ. Pracuje v účtárně Tesly Kolín. Po dvou letech doporučení získává, kvůli srdeční vadě neabsolvuje vojenskou službu. 1965 studuje dál­ko­vě národohospodářství na VŠE (socialistické plánování). Byl považován za nadaného, ale na­myš­le­né­ho samotáře.

1968 vstupuje do KSČ, v r. 1970 je vyloučen pro nesouhlas s okupací ČSSR vojsky Var­šav­ské­ho paktu. Pracuje v podniku Sportpropag a Agrodat. StB vedla na M. Z. svazek (od 1984), který však byl v 12/1989 skartován. V 8/1989 otiskuje Technický magazín jeho kritický člá­nek komunistické ekonomiky (napsaný již v 1984), za nějž je potřetí propuštěn ze za­měst­ná­ní. Kritizuje však více nekompetentnost dílčích plánovačů, než princip cen­trál­ní­ho plánování:

„…Začíná střízlivý rozbor budoucích příležitostí a rizik, při kterém často s hrů­zou zjišťujeme, že nejvýraznější rizika mohou vzniknout jako důsledek ne­kva­li­fi­ko­va­ných (ať již uskutečněných nebo projektovaných) rozhodnutí tohoto ve­de­ní…“

Jako prognostik předpověděl pád komunistického režimu „…v termínu jaro 1990“. Bě­hem událostí z konce roku 1989 se zapojil do činnosti Občanského fóra, kam ho přivedl novinář Svobodného slova Petr Kučera. Údajně dokonce sepsal první politický program Ob­čan­ské­ho fóra. Projev na Letenské pláni 25. listopadu 1989, (populární srovnání životní ú­rov­ně v ČSSR s africkými státy).

1990 nastupuje v Prognostickém ústavu jako vědecký pracovník, kooptován do NS, 1992 vstupuje do ČSSD, předseda pražské organizace, 1993-2001 předsedou celé ČSSD. Předseda poslanecké sněmovny (1996-1998) – za odměnu za toleranci Klausovy men­ši­no­vé vlády. 7/1998 až 7/2002 premiérem – menšinová vláda s jistotou oposmlouvy. 2001 neobhajuje funkci předsedy strany, tu předává Vl. Špidlovi zároveň s premiérstvím a od­chá­zí do ústraní.

Politické působení M. Z. je spojováno s řadou afér a korupčních případů. 1996 jednal tajně s podnikatelem J. Vízkem (Aféra Bamberg). Výběr nejbližších spolupracovníků (Mi­ro­slav Šlouf, politický představitel SSM i KSČ). 1999 vydírání správce zámku Štiřín jeho poradcem J. Novotným, který po správci V. Hrubém požadoval vyrobení falešných důkazů na bývalého ministra zahraničí Zielence (odposlechové zařízení). 5/2000 v týmu poradců premiéra M. Z. vznikl materiál nazvaný Olovo k diskreditaci Petry Buzkové (Aféra Olovo). Do politiky vnesl nebývalou míru hrubosti a arogance (urážky novinářů a politických pro­tiv­ní­ků). Již zmíněná Opoziční smlouva s ODS (dokumentární film „Vládneme, nerušit“) byla podhoubím k poklesu politické kultury, zvýšení míry korupce, k výhrůžkám, dokonce k pokusu o vraždu novinářky S. Slonkové).

O návrat do politiky se pokusil v 2003 (funkce presidenta), ale byl vyřazen už v prvém kole (Klaus & Moserová). Nebyl volen ani všemi poslanci ČSSD, zřejmě vinou intrik S. Gros­se. Vztahy s ČSSD chládnou, kritizuje nejen Vl. Špidlu, ale i S. Grosse. Nakrátko si rozumí s Paroubkem, ale vztah se vyhrocuje sporem o Lidový dům, který by zřejmě ČSSD e­ko­no­mic­ky potopil. Stahuje se do ústraní. 3/2007 z ČSSD vystupuje. M. Šlouf spoluzakládá stranu SPOZ, Zeman předsedou. Po neúspěchu ve volbách 2010 z funkce odstupuje. 11/2010 zůstává jen čestným předsedou.

2012 oznamuje kandidaturu na presidenta republiky. Ačkoliv zákon ukládá vést trans­pa­rent­ní účetnictví volební kampaně, jeho účet od srpna až do října zel prázdnotou, ač­ko­liv již vynaložil minimálně 3 mio. Kč. Amnesty International označila jeho účetnictví za dru­hé nejhorší. Přijal značné dary od mnoha diskutabilních osob a za financování kam­pa­ně čelí trestní žalobě (dosud). Do druhého kola postoupil společně s ministrem zahraničí K. Schwarzenbergem, jehož poráží jen 10% většinou. V předvolební kampani požádal (stej­ně jako J. Dienstbier) o podporu vedení KSČM.

Zahraniční média jej označují za politika neomaleného stylu s populistickým akcentem (Le Monde, 26. 1. 2013), německý die Welt a rakouský Kurier za levicového populistu, po­dob­ně BBC. Především v 1/2013 mu bylo vyčítáno, že ve svých výrocích často lhal či zkre­slo­val skutečnost, v obecných tvrzeních i v osobních útocích na svého protikandidáta. Nej­vyš­ší správní soud však konstatoval, že: „…se Zemanova kampaň mohla jevit de­ma­go­gic­kou a minimálně ve třech momentech protizákonnou, nicméně tyto momenty by ne­zvrá­ti­ly výsledek voleb a proto jsou [volby] platné…“

[Protizákonnost, která neovlivní výsledek, je tedy legitimní a lhaní je normální. Účel světí prostředky! To bychom si měli pamatovat! (Pozn. autora)]

Na závěr už jen zajímavá tabulka veřejného mínění o všech našich presidentech. Prů­měr­ná známka (jako ve škole) je 3,8. To není moc lichotivé. Asi své nejvyšší představitele ne­vi­dí­me zrovna v nejlepším světle. Anebo je společnost jejich vnímáním dlouhodobě hluboce roz­pol­ce­na.

Veřejné hodnocení presidentů, známka jako ve škole
PresidentObdobíLet ve fci.Známka
Tomáš Garrigue Masaryk (1918-1935) 17,1 1,69
Václav Havel (1989-2003) 12,4 2,65
Edvard Beneš (1935-1938 a 1940-1948) 10,6 2,8
Ludvík Svoboda (1968-1975) 7,1 3,25
Emil Hácha (1938-1939) 6,3 3,46
Václav Klaus (2003-2013) 10 3,6
Antonín Novotný (1957-1968) 10,3 3,85
Gustáv Husák (1975-1989) 14,5 3,93
Antonín Zápotocký (1953-1957) 4,6 4,05
Klement Gottwald (1948-1953) 4,8 4,45

Možná to veřejné hodnocení hovoří za vše ostatní.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 617 × | Prestiž Q1: 11,02

+17 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Naši presidenti (3)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top