Štítky článku: •  

Konzumentarismus

Nedávno jsem vzal do ruky jednu ze starších knih pojednávajících o ctnostech a ne­ctno­stech člověka a s údivem jsem zjistil, jak se společenské priority a návyky změ­ni­ly.

Bludný kruh

Jistým způsobem otázka koresponduje s otázkou periodických ekonomických krizí (kte­ré vzni­ka­jí převážně zásahy států do dílčích ekonomik) a jejichž důsledkem, vi­nou glo­ba­li­zo­va­ných trhů, jsou vleklé ekonomické krize celosvětové. Nemluvě o tom, že krize mají ještě psychologicky multiplikační efekt.

Povšimli jste si, že trnem v oku všech „plánovačů ekonomik“ a státních „vědeckých řidičů“ e­ko­no­mi­ky je postrachem spořivý člověk? Již mnohokrát jsme z vládních míst slyšeli na­bá­dá­ní k většímu utrácení, k „nastartování ekonomiky spotřebou“. Tahounem ekonomiky se zde ne­stá­vá investující majitel úspor, nýbrž zadlužující se domácnosti a firmy: Třeba si půjčte, jen pro­bo­ha utrácejte. (Na exekutora, až vám zničíme dalším centrálním zásahem pracovní mí­sto, dnes ještě ne­my­sle­te.)“ Další centrální manýra, daňové břímě, o­de­bí­rá všem bezohledně dis­po­na­bil­ní kapitál až k hranici přežití.

Desítky generací platilo, že pros­pe­ri­tu zajišťují úspory a investice. Dnes je zlatým teletem stát­ní rozpočet místo rozpočtu sou­kro­mé­ho. Zlatým teletem je spotřeba promazávající chod ekonomiky; spořící člověk je bez­má­la kazisvětem házejícím do už tak skřípajícího me­cha­nis­mu další písek. Ze ctnosti tak stát udělal neřest.

Podíváme-li se do statistik, jsou neúprosné a neplatí to jen pro ČR. Za posledních deset let by­ly úrokové sazby v USA převážně záporné. Oficiálně samozřejmě nikoliv, ale započtením in­fla­ce (kterou řídí FED) již ano. U nás tomu bylo nejinak. I ČNB ve stejném období udržovala zá­por­né (reálné) úrokové sazby. Politika záporných sazeb počatá v roce 2002 měla pod­po­ro­vat poptávku po prasknutí přefouknuté internetové bubliny. V následných čtyřech letech mů­že­me sledovat nulové úspory a strmý nárůst úvěrů pumpovaných do nové bubliny: do realit.

Ceny se chystaly protrhnout mraky. V Irsku, Americe i Španělsku. A vlády získaly opět sta­ro­no­vý problém: „Jak sanovat vyinvestované banky a předlužené domácnosti?“ Ovšem pro­blém, kte­rý samy způsobily nastavením nereálných očekávání a vykreslováním klamných ob­ra­zů e­ko­no­mi­ky. Jak škody sanují? Novým útokem na úspory pomocí negativních ú­ro­ko­vých měr.

Asi nás poněkud rozčílil postup Kypru jednorázovou konfiskací kapitálu v kyperských ban­kách. (Že jiné centrální banky v jiných státech činí přesně totéž průbežně, jen méně viditelněji a o to zá­lud­ně­ji, nás zřetelně nechává v klidu.) Může nás napadnout, že inflace okusuje ne­jen úspory, ale i dlu­hy, a něco na tom je:

V českých bankách jsou uloženy cca 3 bilióny korun v úsporách. Při sou­čas­ných úrokových sazbách (do 1 %) a cílené (řízené) inflaci (kolem 3 %) jde o zcela le­gi­tim­ní loupež za bílého dne ve výši nějakých 65 mld. korun ročně, které jsou redistribuovány pouze mezi dlužníky. Makroekonomicky jsou potrestáni spořivci a dotováni dlužníci. Anebo je to přes­ně úmysl a cíl? Kdo je největším dlužníkem? Stát. Státní dluh narostl za poslední tři roky o polovinu. Cui bono? Stát. A banky.

Selský rozum a ekonomický cit, zbyl-li komu, opakuje staletou zkušenost: „Raději úsporu, i když ji inflace ohlodá, než dluh vedoucí do dluhové pasti.“ Státy, mají-li ohled ke svým ob­ča­nům a nestaly-li se již samostatnou entitou pro niž je člověk už pod jejich rozlišovací schop­no­stí, by měly velmi rychle přehodnotit svůj postoj k úsporám. Nevyužívat je k neviditelnému do­da­teč­né­mu danění, nýbrž vrátit jim původní účel: odměňovat úspory adekvátní ú­ro­ko­vou měrou, protože odklad spotřeby, nebo chcete-li: investice do úspor, je jistou formou pod­ni­ká­ní a musí se tak jako jiné vyplatit. Udanění střadatelů k smrti není ničím jiným, než stavbou gilotiny pro celý finanční systém.

Jen soukromé investice zaručují trvalou a efektivní alokaci zdrojů a kondici lokální e­ko­no­mi­ky. Státní investice působí v podstatě jen jako anabolické steroidy: krátkodobě budí do­jem extrémního nárůstu svaloviny, aby se v brzku ukázaly zhoubným jevem směřujícím e­ko­no­mi­ku do trvalého invalidního důchodu. A kdybychom podtrhli a sečetli výsledek za­hra­nič­ních investic, možná bychom se dopočetli podobně červených čísel: pro okamžitý a domnělý zisk jen dlouhodobá, vleklá choroba závislosti. Všichni investoři, když jim skončily va­ka­ce ú­lev, bez uzardění odešli vypásat zisky do jiných krajin. Po nich tu zůstala v polích jen o­puš­tě­ná plechová krabice s rezivějící infrastrukturou.

Stát se stal v podstatě největším zaměstnavatelem, největším držitelem kapitálu a nej­vět­ším investorem. A také největším marnotratníkem bez sebereflexe. To je špatně. Pro bo­ha­té i chudé.

Člověk je v soudobých státech jen takovým bezmocně pobíhalícím broučkem s přesně sta­no­ve­ný­mi mantinely jako ten v prvním odstavci tohoto blogu. (Pokud jste si ho nezabili J.)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 993 × | Prestiž Q1: 22,32

+64 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top