Štítky článku: •  

Konzumentarismus

Nedávno jsem vzal do ruky jednu ze starších knih pojednávajících o ctnostech a ne­ctno­stech člověka a s údivem jsem zjistil, jak se společenské priority a návyky změ­ni­ly.

Bludný kruh

Jistým způsobem otázka koresponduje s otázkou periodických ekonomických krizí (kte­ré vzni­ka­jí převážně zásahy států do dílčích ekonomik) a jejichž důsledkem, vi­nou glo­ba­li­zo­va­ných trhů, jsou vleklé ekonomické krize celosvětové. Nemluvě o tom, že krize mají ještě psychologicky multiplikační efekt.

Povšimli jste si, že trnem v oku všech „plánovačů ekonomik“ a státních „vědeckých řidičů“ e­ko­no­mi­ky je postrachem spořivý člověk? Již mnohokrát jsme z vládních míst slyšeli na­bá­dá­ní k většímu utrácení, k „nastartování ekonomiky spotřebou“. Tahounem ekonomiky se zde ne­stá­vá investující majitel úspor, nýbrž zadlužující se domácnosti a firmy: Třeba si půjčte, jen pro­bo­ha utrácejte. (Na exekutora, až vám zničíme dalším centrálním zásahem pracovní mí­sto, dnes ještě ne­my­sle­te.)“ Další centrální manýra, daňové břímě, o­de­bí­rá všem bezohledně dis­po­na­bil­ní kapitál až k hranici přežití.

Desítky generací platilo, že pros­pe­ri­tu zajišťují úspory a investice. Dnes je zlatým teletem stát­ní rozpočet místo rozpočtu sou­kro­mé­ho. Zlatým teletem je spotřeba promazávající chod ekonomiky; spořící člověk je bez­má­la kazisvětem házejícím do už tak skřípajícího me­cha­nis­mu další písek. Ze ctnosti tak stát udělal neřest.

Podíváme-li se do statistik, jsou neúprosné a neplatí to jen pro ČR. Za posledních deset let by­ly úrokové sazby v USA převážně záporné. Oficiálně samozřejmě nikoliv, ale započtením in­fla­ce (kterou řídí FED) již ano. U nás tomu bylo nejinak. I ČNB ve stejném období udržovala zá­por­né (reálné) úrokové sazby. Politika záporných sazeb počatá v roce 2002 měla pod­po­ro­vat poptávku po prasknutí přefouknuté internetové bubliny. V následných čtyřech letech mů­že­me sledovat nulové úspory a strmý nárůst úvěrů pumpovaných do nové bubliny: do realit.

Ceny se chystaly protrhnout mraky. V Irsku, Americe i Španělsku. A vlády získaly opět sta­ro­no­vý problém: „Jak sanovat vyinvestované banky a předlužené domácnosti?“ Ovšem pro­blém, kte­rý samy způsobily nastavením nereálných očekávání a vykreslováním klamných ob­ra­zů e­ko­no­mi­ky. Jak škody sanují? Novým útokem na úspory pomocí negativních ú­ro­ko­vých měr.

Asi nás poněkud rozčílil postup Kypru jednorázovou konfiskací kapitálu v kyperských ban­kách. (Že jiné centrální banky v jiných státech činí přesně totéž průbežně, jen méně viditelněji a o to zá­lud­ně­ji, nás zřetelně nechává v klidu.) Může nás napadnout, že inflace okusuje ne­jen úspory, ale i dlu­hy, a něco na tom je:

V českých bankách jsou uloženy cca 3 bilióny korun v úsporách. Při sou­čas­ných úrokových sazbách (do 1 %) a cílené (řízené) inflaci (kolem 3 %) jde o zcela le­gi­tim­ní loupež za bílého dne ve výši nějakých 65 mld. korun ročně, které jsou redistribuovány pouze mezi dlužníky. Makroekonomicky jsou potrestáni spořivci a dotováni dlužníci. Anebo je to přes­ně úmysl a cíl? Kdo je největším dlužníkem? Stát. Státní dluh narostl za poslední tři roky o polovinu. Cui bono? Stát. A banky.

Selský rozum a ekonomický cit, zbyl-li komu, opakuje staletou zkušenost: „Raději úsporu, i když ji inflace ohlodá, než dluh vedoucí do dluhové pasti.“ Státy, mají-li ohled ke svým ob­ča­nům a nestaly-li se již samostatnou entitou pro niž je člověk už pod jejich rozlišovací schop­no­stí, by měly velmi rychle přehodnotit svůj postoj k úsporám. Nevyužívat je k neviditelnému do­da­teč­né­mu danění, nýbrž vrátit jim původní účel: odměňovat úspory adekvátní ú­ro­ko­vou měrou, protože odklad spotřeby, nebo chcete-li: investice do úspor, je jistou formou pod­ni­ká­ní a musí se tak jako jiné vyplatit. Udanění střadatelů k smrti není ničím jiným, než stavbou gilotiny pro celý finanční systém.

Jen soukromé investice zaručují trvalou a efektivní alokaci zdrojů a kondici lokální e­ko­no­mi­ky. Státní investice působí v podstatě jen jako anabolické steroidy: krátkodobě budí do­jem extrémního nárůstu svaloviny, aby se v brzku ukázaly zhoubným jevem směřujícím e­ko­no­mi­ku do trvalého invalidního důchodu. A kdybychom podtrhli a sečetli výsledek za­hra­nič­ních investic, možná bychom se dopočetli podobně červených čísel: pro okamžitý a domnělý zisk jen dlouhodobá, vleklá choroba závislosti. Všichni investoři, když jim skončily va­ka­ce ú­lev, bez uzardění odešli vypásat zisky do jiných krajin. Po nich tu zůstala v polích jen o­puš­tě­ná plechová krabice s rezivějící infrastrukturou.

Stát se stal v podstatě největším zaměstnavatelem, největším držitelem kapitálu a nej­vět­ším investorem. A také největším marnotratníkem bez sebereflexe. To je špatně. Pro bo­ha­té i chudé.

Člověk je v soudobých státech jen takovým bezmocně pobíhalícím broučkem s přesně sta­no­ve­ný­mi mantinely jako ten v prvním odstavci tohoto blogu. (Pokud jste si ho nezabili J.)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 006 × | Prestiž Q1: 22,32

+64 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top