Štítky článku: •  

Autodestruktivismus demokracie

Poměrně často se cituje výrok sira Winstona Churchilla, že „demokracie je nejlepší ze všech špatných způsobů vládnutí“. Jenže to je pravda jen částečná a vycházející z demokracie skutečně fungující, se všemi zpětnými vazbami, které moderní demokracie v euforii odvrhly. A nemyslím tím zrovna demokracii přímou, o níž se v posledku často hovoří. Dokonce o ní začínám mít značné pochybnosti.

sokrates.png (115,012 kiB)
Sókratés

Ti, kteří to bezmyšlenkovitě opakují se nikdy nedopustili kri­tic­ké­ho pohledu na věc. Musíme je vlastně označit za skal­ní konzervativce, kteří nepřipustí nikdy jakoukoliv po­chyb­nost o tom, co již bylo kdysi zavedeno. Nepřipouští ja­ký­ko­liv pokrok, ani diskusi. Úplně zářným případem ta­ko­vé­ho­to přístupu je katolická církev. „Vše již vynalezl Bůh a ne­tře­ba o tom uvažovat, neradno to zpochybňovat.“ To je sa­mo­zřej­mě zhouba jakéhokoliv pokroku, protože se u­zav­ře­me do dogmat, která jsou svatá. Podobně jsme se u­zav­ře­li do dogmatu, že domokracie vyřeší vše.

Snad jediný klad konzervatismu, který mě v té sou­vis­los­ti napadá, je to, že brání změnám ukvapeným. Pokud se po­dí­vá­me do historie, třeba uznání toho, že církev zavraždila Mis­tra Jana z Husi neprávem (jaká vražda se může opírat o prá­vo?), jim trvalo něco kolem šesti set let. Kon­zer­va­tis­mus vysloveně brání myšlení a nepřipouští je, protože sa­mos­tat­né přemýšlení ohrožuje neomylnost autorit a pod­sta­tu konzervatismu.

Ale vlastně jsem vůbec nechtěl hovořit o církvích. Chtěl jsem pohovořit o tom, že pa­pouš­ko­vá­ním dogmatu nikdy nepřipustíme pochybnosti o jeho racionalitě. Měli bychom se vždy velmi váž­ně ptát, jestli to nezpochybnitelné je opravdu ryzí pravda. Abych se necítil až tolik sám, už Ge­or­ge Orwell pravil: „V době všeobecného klamu říkat pravdu znamená revoluční čin.

Říkám proto s plným vědomím, že mnoha jedinci budu pokládán za šílence:

DEMOKRACIE BYLA A JE ZHOUBOU LIDSTVA

Stanovíme-li jako kritérium svobodu jedince (a v důsledku pak i celé společnosti) a jako pro­ti­pól otroctví, pak můžeme odvodit, že všechny historické společnosti se vlastně vyvíjely v zásadě pod­le stejného klíče: od nesvobody si postupně vydobyly svobodu, aby se postupně přes nějaké fá­ze dekadence vrátily zpět k nesvobodě.

graf-vyvoje-spolecnosti.png (50,598 kiB)
Cyklus vývoje individua a společnosti

Podíváme-li se do hi­sto­ri­e (nejen ve starověkých At­hé­nách) povšimneme si, že doby trvání ci­vi­li­sa­cí ve fá­zi vrcholného rozkvětu tr­va­ly něco kolem dvou set let. Už skotský historik (a práv­ník) A. F. Tytler kon­sta­tu­je, že: „demokracie ne­mů­že fungovat jako per­ma­nen­tní forma vlá­dy… funguje uspokojivě a pře­svěd­či­vě pouze do o­ka­mži­ku, kdy si hlasující vět­ši­na uvědomí, že si může od­hla­so­vat výhody na úkor stá­tu… následně se upevní ta­ko­vá politická uskupení, kte­rá nabízejí stále větší množství výhod na účet státu, respektive na účet zbylé menšiny.

První varování, které bychom z historie měli převzít (protože výše zmíněný jev není nic no­vé­ho) je, že neplatí tvrzení, že: „volby a demokracie jsou synonyma“. U nás bychom měli tuto vě­tič­ku vnímat dvojnásob silně, protože pojem demokrace je u nás zdiskreditován čtyřiceti lety „li­do­vé demokracie“ a i po převratu před třiadvaceti lety mnoha lidem skutečný význam termínu de­mo­kra­ci­e uniká a jsou pod něj ochotni zahrnout cokoliv od anarchie až k oligokracii, či pro­blé­mu pořadí ve frontě, či svobody slova. Pro nás (narozdíl od Antiky) ještě komplikovanější tím, že sou­čas­ný technický pokrok umožňuje, aby naprostá menšina společnosti byla schopna většinu u­ži­vit!

V historii (řekněme feudální) si jistá o­me­ze­ná skupinka mohla dovolit lenošivý a zahálčivý způsob života na úkor aktivní vět­ši­ny. Dnes je tomu v zásadě naopak. Ne­dáv­no jsem četl naprosto přesnou definici: „Značná, často i nadpoloviční vět­ši­na, si dnes může dovolit výsadu ci­zo­pa­se­ní pokud má právo volit!

Všeobecné a rovné volební právo (je­hož účelem mělo být zajištění svobody a ob­čan­ských práv pro všechny) v důsledku ve­de pouze k tlaku k záměně spo­le­čen­ských skupin. Jiným skupinám dává do rukou nástroje k vymáhání rent na pracovně aktivních skupinách. Obecný graf struktury společnosti na sousedním obrázku charakterisuje v levé části distribuci tlaků. V části pravé naznačuje tendece jakými se tyto skupiny tlakům snaží vyhnout, neboli kým se touží stát. Trojúhelník ty skupiny kvantifikuje.

graf-struktury-spolecnosti.png (48,594 kiB)
Graf struktury společnosti

Postřehněme (viz třeba Nolanův graf), že svobody se skládají ze svobod občanských a e­ko­no­mic­kých. A různé politické směry si váží více jedněch, jiné druhých svobod. Obecný po­střeh, že svobodný člověk pracuje lépe, než otrok je, myslím, nezpochybnitelný. A jakmile je jař­men z kte­ré­ko­liv strany obou svobod, jeho ochota podílet se na cizím štěstí a blahobytu poklesá tím str­měji, čím je vyvíjený tlak silnější.

Historicky ale vidíme, že kdykoliv společnosti všeobecně strmě rostly a bohatly k blahu všech, vo­leb­ní právo bylo omezováno různými cenzy. Omezení se zakládala často na dosaženém ma­jet­ku, věku nutnému k volbě, omezení dosaženým vzděláním, či jen lokalitou. Tyto cenzy v pod­sta­tě říkaly, že moc rozhodovat o tak závažných věcech obce patří do rukou jen těm zodpovědným. Po­kud bychom to definovali ještě jinak, mohli bychom říci, že hlas byl dán jen těm, kteří spo­leč­nost hospodářsky pozdvihovali a zušlechťovali, disponovali odpovědností, selským rozumem a mrav­nos­tí. Mechanismus pozitivní selekce.

V počátku devatenáctého století vyslovil americký president W. Wilson domněnku, že: „de­mo­kra­ci­e, zdá se, vítězí všude“. Nebyl s to vidět, že jen o několik let později všeobecné a rovné vo­leb­ní právo splodí ty nejhorší formy despocií, diktatur a válek. Všechny chudé země se nejen za­ve­de­ním všeobecného nepozdvihly, nýbrž si do svého čela „demokraticky“ pozvedly fanatiky, de­ma­go­gy, po­pu­lis­ty a socialistické totalisty různých barev, fašistické, nacistické a další.

Všeobecné volební právo má tendenci k dosazení „osvícených“ diktátorů, kteří se po získání mo­ci rychle zbaví svého osvícenectví a zavedou raději dynastický systém (Castro, Kim, ap.), nebo do­chá­zí k růstu klientelistických politických struktur, které populistickými sliby (a za veřejné pe­ní­ze) získávají masivní elektoráty. (Sliby ovšem po volbách odkládají a hrají si nadále jen své mo­cen­ské hry a budují ekonomické vazby k co nejdelšímu setrvání v mocenských strukturách.)

Uplatnění všeobecného volebního práva má řadu nechtěných, ale zcela logických důsledků, jak už doložili mnozí myslitelé. Tato forma demokracie směřuje k setrvalému poklesu nejen po­li­tic­ké kultury, ale tenduje k masivnímu poklesu všech pozitivních hodnot, úpadku mravů vše­o­bec­ně, poklesu kvality mezilidských vztahů, snížení mezigenerační solidarity, neúctě ke stá­ří, k po­kle­su hospodářského výsledku a v nejzazším důsledku i k omezení svobody samé, k jejímuž do­sa­že­ní původně bylo zřízeno.

V obou případech však se již dávno nejedná o demokracii, byť volby jsou pravidelně konány, ný­brž o jakousi zástěrku pro skrytý totalitarismus. Stav graduje v podstatě neodvolatelností po­li­ti­ků, kupčením s „trafikami“, nekonečným poslanectvím jedinců, kteří se stali „profesionálními“ lhá­ři, profesionálními politiky. Stranami, které si za veřejné peníze vytváří takové mechanismy, aby nebylo snadné je od veřejných zdrojů odpojit.

Jedním z prvních zločinů, kterými dnešní státy promarňují to, co těžkou prací budovaly de­sít­ky generací, je odstoupení od (do té doby naprosto svaté) nedotknutelnosti soukromého vlast­nic­tví. Od vyvlastňování v pofidérním veřejném zájmu, po tak vysokou etatisaci kapitálu, že státy jsou schopny nebývalým způsoubem zasahovat do soukromých výrobních procesů finančními ná­stro­ji i legislativou, až po tak drastické zdanění, že již v podstatě nelze přijímat soukromá roz­hod­nu­tí. Evropa, která po řadu staletí byla vzorem a zdrojem většiny světového pokroku, pro­mar­ni­la tímto způsobem své renomé jen během dvou dekád působení konceptu Evropské unie.

Volební právo je nutno omezit tak, aby nikdo, kdo je živ z veřejných zdrojů, neměl prá­vo ovlivňovat skladbu zákonodárného (kontrolního) sboru, ani vlády, kteří tyto ve­řej­né zdroje o­vlá­da­jí.
To se týká presidenta, vlády a jejích ministrů, poslanců a senátorů.
V druhém sledu všech, které stát z jakéhokoliv důvodu zaměstnáví a vyplácí.
A ve sledu třetím všem, kteří nevytváří dostatečný zdanitelný podíl na HND. Jakkoliv kru­tě to může znít, volební právo je třeba odebrat či omezit i lidem v důchodovém věku, kte­rým důchody vyplácí stát, pobíračům jakýchkoliv státních sociálních dávek, a to i těm, kteří trpí nějakým fyzickým hendikepem, který jim brání být ekonomicky so­bě­stač­ný­mi.
V neposlední řadě musí o volební právo přijít i všichni ti, kteří využijí jakoukoliv státní do­ta­ci.
Ti všichni, pokud by jim bylo právo volit ponecháno, by vždy volili takový směr a ta­ko­vou politickou reprezentaci, která by jim tato privilegia zachovala, či ještě ra­dě­ji zmnožila.

Nadto je třeba odebrat politickým stranám financovní ze státního rozpočtu zároveň s po­vin­nos­tí vést veřejné účetnictví všech prostředků, které obdrží a kterými disponují. Zákaz pří­stu­pu po­li­tic­kým oligarchům k přerozdělování veřejných peněz na všech úrovních, dramatické omezení poč­tu zákonů i úřadů, které se jejich realisací zabývají. A omezení jakéhokoliv mandátu na přesně stanovené období.

Volební „právo“ musí být ve velmi blízké budoucnosti omezeno a znovu změněno na pri­vi­le­gi­um. Jinak se ocitneme na sestupné spirále omezování a řízení osobních životů, návratu k otroctví, poklesu životního standardu společnosti, společné bídě, k následnému ná­sil­né­mu rozvratu a pádu naší kultury a civilisace.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 554 × | Prestiž Q1: 16,36

+36 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top