Štítky článku: •  

Autodestruktivismus demokracie

Poměrně často se cituje výrok sira Winstona Churchilla, že „demokracie je nejlepší ze všech špatných způsobů vládnutí“. Jenže to je pravda jen částečná a vycházející z demokracie skutečně fungující, se všemi zpětnými vazbami, které moderní demokracie v euforii odvrhly. A nemyslím tím zrovna demokracii přímou, o níž se v posledku často hovoří. Dokonce o ní začínám mít značné pochybnosti.

sokrates.png (115,012 kiB)
Sókratés

Ti, kteří to bezmyšlenkovitě opakují se nikdy nedopustili kri­tic­ké­ho pohledu na věc. Musíme je vlastně označit za skal­ní konzervativce, kteří nepřipustí nikdy jakoukoliv po­chyb­nost o tom, co již bylo kdysi zavedeno. Nepřipouští ja­ký­ko­liv pokrok, ani diskusi. Úplně zářným případem ta­ko­vé­ho­to přístupu je katolická církev. „Vše již vynalezl Bůh a ne­tře­ba o tom uvažovat, neradno to zpochybňovat.“ To je sa­mo­zřej­mě zhouba jakéhokoliv pokroku, protože se u­zav­ře­me do dogmat, která jsou svatá. Podobně jsme se u­zav­ře­li do dogmatu, že domokracie vyřeší vše.

Snad jediný klad konzervatismu, který mě v té sou­vis­los­ti napadá, je to, že brání změnám ukvapeným. Pokud se po­dí­vá­me do historie, třeba uznání toho, že církev zavraždila Mis­tra Jana z Husi neprávem (jaká vražda se může opírat o prá­vo?), jim trvalo něco kolem šesti set let. Kon­zer­va­tis­mus vysloveně brání myšlení a nepřipouští je, protože sa­mos­tat­né přemýšlení ohrožuje neomylnost autorit a pod­sta­tu konzervatismu.

Ale vlastně jsem vůbec nechtěl hovořit o církvích. Chtěl jsem pohovořit o tom, že pa­pouš­ko­vá­ním dogmatu nikdy nepřipustíme pochybnosti o jeho racionalitě. Měli bychom se vždy velmi váž­ně ptát, jestli to nezpochybnitelné je opravdu ryzí pravda. Abych se necítil až tolik sám, už Ge­or­ge Orwell pravil: „V době všeobecného klamu říkat pravdu znamená revoluční čin.

Říkám proto s plným vědomím, že mnoha jedinci budu pokládán za šílence:

DEMOKRACIE BYLA A JE ZHOUBOU LIDSTVA

Stanovíme-li jako kritérium svobodu jedince (a v důsledku pak i celé společnosti) a jako pro­ti­pól otroctví, pak můžeme odvodit, že všechny historické společnosti se vlastně vyvíjely v zásadě pod­le stejného klíče: od nesvobody si postupně vydobyly svobodu, aby se postupně přes nějaké fá­ze dekadence vrátily zpět k nesvobodě.

graf-vyvoje-spolecnosti.png (50,598 kiB)
Cyklus vývoje individua a společnosti

Podíváme-li se do hi­sto­ri­e (nejen ve starověkých At­hé­nách) povšimneme si, že doby trvání ci­vi­li­sa­cí ve fá­zi vrcholného rozkvětu tr­va­ly něco kolem dvou set let. Už skotský historik (a práv­ník) A. F. Tytler kon­sta­tu­je, že: „demokracie ne­mů­že fungovat jako per­ma­nen­tní forma vlá­dy… funguje uspokojivě a pře­svěd­či­vě pouze do o­ka­mži­ku, kdy si hlasující vět­ši­na uvědomí, že si může od­hla­so­vat výhody na úkor stá­tu… následně se upevní ta­ko­vá politická uskupení, kte­rá nabízejí stále větší množství výhod na účet státu, respektive na účet zbylé menšiny.

První varování, které bychom z historie měli převzít (protože výše zmíněný jev není nic no­vé­ho) je, že neplatí tvrzení, že: „volby a demokracie jsou synonyma“. U nás bychom měli tuto vě­tič­ku vnímat dvojnásob silně, protože pojem demokrace je u nás zdiskreditován čtyřiceti lety „li­do­vé demokracie“ a i po převratu před třiadvaceti lety mnoha lidem skutečný význam termínu de­mo­kra­ci­e uniká a jsou pod něj ochotni zahrnout cokoliv od anarchie až k oligokracii, či pro­blé­mu pořadí ve frontě, či svobody slova. Pro nás (narozdíl od Antiky) ještě komplikovanější tím, že sou­čas­ný technický pokrok umožňuje, aby naprostá menšina společnosti byla schopna většinu u­ži­vit!

V historii (řekněme feudální) si jistá o­me­ze­ná skupinka mohla dovolit lenošivý a zahálčivý způsob života na úkor aktivní vět­ši­ny. Dnes je tomu v zásadě naopak. Ne­dáv­no jsem četl naprosto přesnou definici: „Značná, často i nadpoloviční vět­ši­na, si dnes může dovolit výsadu ci­zo­pa­se­ní pokud má právo volit!

Všeobecné a rovné volební právo (je­hož účelem mělo být zajištění svobody a ob­čan­ských práv pro všechny) v důsledku ve­de pouze k tlaku k záměně spo­le­čen­ských skupin. Jiným skupinám dává do rukou nástroje k vymáhání rent na pracovně aktivních skupinách. Obecný graf struktury společnosti na sousedním obrázku charakterisuje v levé části distribuci tlaků. V části pravé naznačuje tendece jakými se tyto skupiny tlakům snaží vyhnout, neboli kým se touží stát. Trojúhelník ty skupiny kvantifikuje.

graf-struktury-spolecnosti.png (48,594 kiB)
Graf struktury společnosti

Postřehněme (viz třeba Nolanův graf), že svobody se skládají ze svobod občanských a e­ko­no­mic­kých. A různé politické směry si váží více jedněch, jiné druhých svobod. Obecný po­střeh, že svobodný člověk pracuje lépe, než otrok je, myslím, nezpochybnitelný. A jakmile je jař­men z kte­ré­ko­liv strany obou svobod, jeho ochota podílet se na cizím štěstí a blahobytu poklesá tím str­měji, čím je vyvíjený tlak silnější.

Historicky ale vidíme, že kdykoliv společnosti všeobecně strmě rostly a bohatly k blahu všech, vo­leb­ní právo bylo omezováno různými cenzy. Omezení se zakládala často na dosaženém ma­jet­ku, věku nutnému k volbě, omezení dosaženým vzděláním, či jen lokalitou. Tyto cenzy v pod­sta­tě říkaly, že moc rozhodovat o tak závažných věcech obce patří do rukou jen těm zodpovědným. Po­kud bychom to definovali ještě jinak, mohli bychom říci, že hlas byl dán jen těm, kteří spo­leč­nost hospodářsky pozdvihovali a zušlechťovali, disponovali odpovědností, selským rozumem a mrav­nos­tí. Mechanismus pozitivní selekce.

V počátku devatenáctého století vyslovil americký president W. Wilson domněnku, že: „de­mo­kra­ci­e, zdá se, vítězí všude“. Nebyl s to vidět, že jen o několik let později všeobecné a rovné vo­leb­ní právo splodí ty nejhorší formy despocií, diktatur a válek. Všechny chudé země se nejen za­ve­de­ním všeobecného nepozdvihly, nýbrž si do svého čela „demokraticky“ pozvedly fanatiky, de­ma­go­gy, po­pu­lis­ty a socialistické totalisty různých barev, fašistické, nacistické a další.

Všeobecné volební právo má tendenci k dosazení „osvícených“ diktátorů, kteří se po získání mo­ci rychle zbaví svého osvícenectví a zavedou raději dynastický systém (Castro, Kim, ap.), nebo do­chá­zí k růstu klientelistických politických struktur, které populistickými sliby (a za veřejné pe­ní­ze) získávají masivní elektoráty. (Sliby ovšem po volbách odkládají a hrají si nadále jen své mo­cen­ské hry a budují ekonomické vazby k co nejdelšímu setrvání v mocenských strukturách.)

Uplatnění všeobecného volebního práva má řadu nechtěných, ale zcela logických důsledků, jak už doložili mnozí myslitelé. Tato forma demokracie směřuje k setrvalému poklesu nejen po­li­tic­ké kultury, ale tenduje k masivnímu poklesu všech pozitivních hodnot, úpadku mravů vše­o­bec­ně, poklesu kvality mezilidských vztahů, snížení mezigenerační solidarity, neúctě ke stá­ří, k po­kle­su hospodářského výsledku a v nejzazším důsledku i k omezení svobody samé, k jejímuž do­sa­že­ní původně bylo zřízeno.

V obou případech však se již dávno nejedná o demokracii, byť volby jsou pravidelně konány, ný­brž o jakousi zástěrku pro skrytý totalitarismus. Stav graduje v podstatě neodvolatelností po­li­ti­ků, kupčením s „trafikami“, nekonečným poslanectvím jedinců, kteří se stali „profesionálními“ lhá­ři, profesionálními politiky. Stranami, které si za veřejné peníze vytváří takové mechanismy, aby nebylo snadné je od veřejných zdrojů odpojit.

Jedním z prvních zločinů, kterými dnešní státy promarňují to, co těžkou prací budovaly de­sít­ky generací, je odstoupení od (do té doby naprosto svaté) nedotknutelnosti soukromého vlast­nic­tví. Od vyvlastňování v pofidérním veřejném zájmu, po tak vysokou etatisaci kapitálu, že státy jsou schopny nebývalým způsoubem zasahovat do soukromých výrobních procesů finančními ná­stro­ji i legislativou, až po tak drastické zdanění, že již v podstatě nelze přijímat soukromá roz­hod­nu­tí. Evropa, která po řadu staletí byla vzorem a zdrojem většiny světového pokroku, pro­mar­ni­la tímto způsobem své renomé jen během dvou dekád působení konceptu Evropské unie.

Volební právo je nutno omezit tak, aby nikdo, kdo je živ z veřejných zdrojů, neměl prá­vo ovlivňovat skladbu zákonodárného (kontrolního) sboru, ani vlády, kteří tyto ve­řej­né zdroje o­vlá­da­jí.
To se týká presidenta, vlády a jejích ministrů, poslanců a senátorů.
V druhém sledu všech, které stát z jakéhokoliv důvodu zaměstnáví a vyplácí.
A ve sledu třetím všem, kteří nevytváří dostatečný zdanitelný podíl na HND. Jakkoliv kru­tě to může znít, volební právo je třeba odebrat či omezit i lidem v důchodovém věku, kte­rým důchody vyplácí stát, pobíračům jakýchkoliv státních sociálních dávek, a to i těm, kteří trpí nějakým fyzickým hendikepem, který jim brání být ekonomicky so­bě­stač­ný­mi.
V neposlední řadě musí o volební právo přijít i všichni ti, kteří využijí jakoukoliv státní do­ta­ci.
Ti všichni, pokud by jim bylo právo volit ponecháno, by vždy volili takový směr a ta­ko­vou politickou reprezentaci, která by jim tato privilegia zachovala, či ještě ra­dě­ji zmnožila.

Nadto je třeba odebrat politickým stranám financovní ze státního rozpočtu zároveň s po­vin­nos­tí vést veřejné účetnictví všech prostředků, které obdrží a kterými disponují. Zákaz pří­stu­pu po­li­tic­kým oligarchům k přerozdělování veřejných peněz na všech úrovních, dramatické omezení poč­tu zákonů i úřadů, které se jejich realisací zabývají. A omezení jakéhokoliv mandátu na přesně stanovené období.

Volební „právo“ musí být ve velmi blízké budoucnosti omezeno a znovu změněno na pri­vi­le­gi­um. Jinak se ocitneme na sestupné spirále omezování a řízení osobních životů, návratu k otroctví, poklesu životního standardu společnosti, společné bídě, k následnému ná­sil­né­mu rozvratu a pádu naší kultury a civilisace.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 567 × | Prestiž Q1: 16,37

+36 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top