Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 8 min.

Ústřední plánovací komise pro kapitalistické ekonomiky (1/2)

V roce 1989 se u nás změnil režim. Většina lidí si myslí, že zatímco do té doby jsme tu měli socialismus, v roce 1989 nastal obrat o 180 stupňů a najednou tu máme kapitalismus volného trhu, kde je ekonomika řízena výlučně soukromě, přičemž stát je tu jako nějaký „noční hlídač“, který dává pozor, aby trh dobře fungoval a jen sem tam ho trochu usměrní.

Tento pohled však není správný, nedošlo k žádnému obratu o 180 stupňů, ale právě naopak — jsme významně blíže ke kompletně centrálně plánované ekonomice, než k naprosto volné ekonomice volného trhu, což je možné ukázat na mnoha jednotlivých příkladech, ale i na důležitých systémových prvcích. Tomu nejdůležitějšímu z nich se budu věnovat v tomto článku.

Krizi nespustil neregulovaný trh, ale ústřední plánovací komise

Co vlastně způsobilo krizi 2008, Velkou hospodářskou krizi v 30. letech a většinu krizí vůbec od začátku minulého století? Na tuto otázku má snad každý zastánce každého ekonomického proudu jiný názor, někdo viní jakousi bájnou deregulaci [1], někdo rozdíly mezi bohatými a chudými, globalizaci, zadlužování, někdo to bere jako přirozenou a nedílnou součást nesocialistických ekonomik a někdo v tom vidí jednoduše chamtivost. Ale co tak podívat se na to, co je polovinou každé transakce, a tedy peníze?

Většina zastánců volného trhu dnes souhlasí, že stát v současnosti zasahuje do ekonomiky mnohem více, než by měl. Zmiňují při tom nesčetné regulace, množství daní, dotace, omezení a jiné věci. V tomto všem mají samozřejmě pravdu, ale drtivá většina z nich zapomíná právě na centrální banku, to nejpodstatnější, co zasahuje do trhu nejvíce a čeho samotná existence (za provádění jejích standardních funkcí) vylučuje přítomnost volného trhu.

„Nechte mě vydávat a řídit národní peníze a nezáleží mi na tom, kdo tvoří zákony.“

Amschel Rothschild (1744–1812)

Ve skutečnosti má však centrální banka mnohem větší moc, než mají obvyklé daně a regulace. Prostřednictvím své činnosti přímo určuje hodnotu peněz, podle potřeby vytváří nové peníze z ničeho a umožňuje bankám vytvářet z těchto ničím nekrytých peněz další peníze.

Je samozřejmé, že těmito procesy řídí ekonomiku, dokonce jde o oficiální hlavní roli amerického FEDu, na rozdíl od ECB, u které je toto jen sekundárním úkolem a prvořadým úkolem je zajistit stabilitu cenové hladiny.

Některé z hlavních cílů FED [2]

Skrze monetární politiku spravovat národní peněžní zásobu pro dosažení občas konfliktních cílů:

  • maximální zaměstnanost
  • upevnit postoj USA ve světové ekonomice

Samozřejmě, při takovém centrálním plánování se projevují identické problémy, jako při centrálním plánování jakéhokoliv jiného odvětví. V případě, že centrální plánovač stanoví ceny příliš vysoko, dochází k nedostatku a pokud je stanoví příliš nízko, dochází k nadměrné produkci, jako je tomu v tomto případě. Centrální banky určují úrokovou míru v ekonomice, která je takto na uměle nízké úrovni. Toto znamená dvě věci:

1. Inflace

Více vytvořených peněz přes systém bankovnictví frakčních rezerv, což znamená inflaci cenové hladiny — zvyšování cen. Lidé berou inflaci jako přirozenou věc, ale pravdou je přesný opak. Inflace je „vynález“ centrálních bank a systému nekrytých peněz, v systému zlatého standardu a svobodného bankovnictví jsou ceny velmi stabilní i v dlouhodobém horizontu a díky technologickému pokroku dokonce dochází ke snižování cen.

Pokud by si tedy tehdy někdo, komu je 20 let, začal od své první výplaty odkládat každý měsíc 100 eur do pokladničky pod postelí, může si být jistý, že v důchodu by si za každou 100eurovou bankovku koupil minimálně stejné množství věcí, jako před 40–50 lety, než si začal spořit.

Jak by ale dnes asi dopadl v důchodu někdo, kdo by se spoléhal na takové úspory? Pokud bychom si vzali jen průměrnou míru inflace v SR od roku 1994 do roku 2008 (čímž vyloučíme dva nejextrémnější roky v historii SR s nejnižší a nejvyšší mírou inflace), tak by člověku, který si odkládá peníze na důchod, z každých odložených 100 eur zůstalo pouze 4,06 eura (měřeno kupní silou dnešních peněz). Samozřejmě, počítaná inflace byla podle státem vykazovaných statistik, jejichž důvěryhodnost je ke všemu ještě dost sporná.

inflace-vacko.jpg (75,413 kiB)
Inflace dlouhodobá

Inflace je tedy skrytá daň, přerozdělování peněz od držitelů úspor směrem k dlužníkům. Jelikož největším dlužníkem je v ekonomice samotný stát, bude to právě on, kdo bude mít vždy největší zájem na tom, aby existovala inflace, která by byla podle možností co nejvyšší (avšak v žádném případě ne tak vysoká, aby to vládě ubralo o preference).

Na inflaci nejvíce tratí chudí a střední vrstva — ti, kteří mají fixní platy, a zatímco vyšší ceny platí hned, ke zvýšení platu dojde až později, ale po celou tu dobu platí zvýšené ceny. Stejně tak inflace zvyšuje nejistotu v ekonomice a omezuje možnost plánování, případně vytváří falešné pobídky, protože podnikatel je klamán ziskovostí daného obchodu, přičemž jde jen o inflaci.

2. Uměle nízké úrokové sazby

Druhý důvod je ten, že více úvěrů nevzniká proto, že by lidé více začali šetřit, ale jen uměle, snížením úrokové sazby centrální bankou. Ve skutečném kapitalismu kapitál pochází z úspor, dnes však pochází do značné míry jen z rozhodnutí centrální banky. Jelikož je úroková míra na uměle nižší úrovni, než by byla bez zásahů centrální banky, lidi to motivuje šetřit ještě méně peněz, čímž dochází k dalšímu zvětšování rozdílu mezi množstvím skutečných úspor a poskytnutých úvěrů.

Zatím to nemusí vypadat tak špatně, v podstatě podnikatelé mají k dispozici dostupnější úvěry, což znamená, že se bude více stavět, více vyrábět a celkově bude ekonomika běžet lépe. Na první pohled mají pravdu, tohle všechno je do určité míry pravda. Ale jako každá vnější regulace trhu, i tato přináší škodlivé nezamýšlené důsledky. Staví a vyrábí se více, ale uměle nízké úrokové míry vytvářejí ziskovými i ty projekty, které by při původních, vyšších úrokových sazbách nebyly realizovány.

Provádějí se tak investice, které by se jinak neuskutečnily, což znamená, že jde o nesprávné investované peníze, tzv. malinvestments, chybné investice. Uměle nízké úrokové sazby v tomto případě znamenají, že jelikož nebyly financovány reálnými úsporami, v ekonomice nebylo pro jejich uskutečnění dost skutečných zdrojů, jinak řečeno, jde o příklad, jako kdyby někdo šel stavět 10cihlový dům jen s 9 cihlami. Samozřejmě, v takovém případě musí zákonitě přijít k pozastavení, případně k úplnému zrušení takových projektů.

Tehdy dochází v ekonomice k poklesu HDP, a tedy ke krizi. Problémem ale není samotná krize — ta je pro ekonomiku prospěšná. Pokud totiž byly vytvářeny neperspektivní projekty, tak je správné, pokud dojde k jejich zastavení. Problémem byl samotný růst, neboť tento růst byl falešný, založený na umělých motivacích.

Pokud by to skončilo jen tady, tak by to nemuselo být až tak zlé — centrální banka vytváří bubliny, které přinesou hospodářský růst, ale později splasknou a cyklus se může opakovat. Problémem je to, že v reakci na to banka sníží úrokové sazby ještě více, případně nalije ještě více nových peněz do ekonomiky (například přes kvantitativní uvolňování), což umožní pokračování v tomto falešném růstu.

Dojde tedy k tomu, že z původního 10cihlového domu stavěného s pomocí 9 cihel se bude stavět 20cihlový dům stavěný se 17 cihlami. Samozřejmě, i toto je stejně odsouzeno ke krachu, který však bude už citelně silnější a horší, než původní. Toto se například stalo v případě FEDu, který bublinu na akciovém trhu na začátku minulého desetiletí řešil vytvořením nové bubliny na trhu hypoték. Následný pád tedy byl daleko větší než by byl samotný pád po bublině na akciových trzích a přinesl tak největší hospodářskou krizi od 30. let minulého století. Jenže ani tentokrát centrální banky neumožnily trhům, aby se „vyčistily“, tedy jinak řečeno zbavily se špatných investic, případně je přehodnotily (zrekonstruovat původně plánovaný 20cihlový dům tak, aby na to stačilo skutečně dostupných 17 cihel).

austrian-vacko.jpg (62,036 kiB)
Rakouská škola vs. Keynesiánství

Právě naopak, v reakci na tuto krizi snížily úrokové sazby ještě více — dnes jsou na rekordně nízkých úrovních, téměř nule. To ztlumilo hospodářský propad a umožnilo krátký falešný růst (díky čemuž vláda USA prohlásila krizi za ukončenou ještě v roce 2009) [3], ovšem jen za cenu daleko většího propadu v budoucnosti. Následky krize však vlády řešily populisticky i zvyšováním veřejných výdajů — které nefinancovaly zvýšením daní, což by bylo nepopulární, ale přesunutím nákladů na tyto pobídky na další vlády — zadlužováním.

To je důvod, proč se dnes zejména eurozóna ocitá po finanční krizi v dluhové krizi. Samotné vládní stimuly by většinu zemí do těchto problémů nepřivedly (s výjimkou Irska, které mělo až do krize jen velmi nízký státní dluh, který však byl zvýšen z důvodu pomoci bankám, které v době růstu prováděly pod vlivem těchto falešných motivací investice a po vypuknutí krize jim kvůli tomu hrozil bankrot). Vlády však měly velmi vysoké dluhy z předchozích období, kdy se nadměrně zadlužovaly přesto, že jim už i tak narůstaly disponibilní příjmy díky (do velké míry umělému) vysokému hospodářskému růstu.

Vysoké státní dluhy jsou však stejně důsledkem uměle nízkých úroků centrálních bank — pokud by měly státy platit úroky ve skutečné výši, tak by dluhy nikdy nemohly narůst do takových velkých rozměrů. Na hospodaření státu má výše úroku mnohem větší vliv, než pro běžného občana, neboť způsob hospodaření s dluhy je u státu zcela odlišný. Když si vezme úvěr běžný člověk, tak v dohodnutých splátkách splácí úrok společně s jistinou. Po zaplacení všech splátek má tak svůj dluh splacen.

Stát ale ve skutečnosti za běžných podmínek dluh nikdy nesplácí — splácí jen úroky z jistiny. Když přijde čas splatit jistinu, tak dluh „roluje“, jinak řečeno přesune do dalšího období — vezme si další úvěr, kterým splatí původní jistinu, ze kterého opět bude splácet pouze úroky a cyklus se zase opakuje.

V demokracii tedy vlády nemají žádnou motivaci dluhy skutečně splácet, protože splacení dluhu i s jistinou by stálo příliš mnoho nákladů vzhledem k dosaženým výnosům (ušetření peněz na splácení samotných úroků). Proto se dluhy přesouvají na příští vlády, přičemž za příznivých podmínek navíc do velké míry stát z dluhů „vyroste“, jak hospodářským růstem (jelikož dluh se měří v poměru k HDP), tak inflací — jelikož inflace snižuje skutečnou hodnotu státního dluhu. [4]

Dalším důvodem zadlužení zemí v eurozóně je implicitní záruka ECB a zbývajících států eurozóny za problémové státy. To vedlo ke konvergenci úrokových sazeb.

konvergence-vacko.jpg (45,563 kiB)
Konvergence úrokových sazeb

Psal pan Filip Vačko (Dokončení zítra)

 

[1] Velmi rozšířený je mýtus, že krizi způsobila deregulace FINANČNÍHO odvětví, konkrétně zrušení tzv. „Glass-Steagall Act“. S krizí to však nemá nic společného, více o tom zde: http://www.tomwoods.com/blog/repeal-of-glass-steagall-had-nothing-to-do-with- the-crisis /

[2] http://en.wikipedia.org/wiki/Federal_Reserve_System#Purpose

[3] http://en.wikipedia.org/wiki/Late-2000s_recession

[4] Na téma fungování zadlužení státu doporučuji přečíst tento výborný článek http://pospisil.blog.sme.sk/c/272283/Ako-funguje-zadlzenie-statu.html. Stejně tak doporučuji přečíst jiné články na blogu Tibora Pospíšila, v nichž se věnuje podobným tématům http://pospisil.blog.sme.sk/

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 293 × | Prestiž Q1: 5,87

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Ústřední plánovací komise pro kapitalistické ekonomiky (1/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top