Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 4 min.

Ústřední plánovací komise pro kapitalistické ekonomiky (2/2)

V roce 1989 se u nás změnil režim. Většina lidí si myslí, že zatímco do té doby jsme tu měli socialismus, v roce 1989 nastal obrat o 180 stupňů a najednou tu máme kapitalismus volného trhu, kde je ekonomika řízena výlučně soukromě, přičemž stát je tu jako nějaký „noční hlídač“, který dává pozor, aby trh dobře fungoval a jen sem tam ho trochu usměrní.

Řešení, jak zahnat katastrofu bušící na dveře

V současnosti je tedy v ekonomice několik velmi závažných problémů, u kterých je jen otázkou času, kdy propuknou. Je velmi málo pravděpodobné, že je vyřeší ti, kteří je také způsobili, a tedy současní politici, kteří navíc nemají rádi nepopulární a radikální řešení a dělají vše pro to, aby jejich řešení přesunuli na své následovníky. Tato řešení však jsou nutná a přesto, že budou bolestivá, pomohou předejít ještě bolestivějším situacím, které nastanou, pokud se současné problémy nevyřeší.

V první řadě by bylo nutné obnovit stabilitu měny. To by bylo možné například tak, kdyby byl vydán soubor nových maastrichtských kritérií, ve kterém by byly hlavně dvě změny:

  1. Absolutní zákaz jakýchkoliv deficitů (nutnost mít vyrovnaný rozpočet)
  2. Automatické tresty za porušení těchto kritérií.

Při skutečných škrtech je možné dosáhnout vyrovnaných rozpočtů poměrně jednoduše, v rámci jednoho roku. Mezi skutečné škrty by určitě mělo patřit například ukončení poskytování dotací do zemědělství spolu s otevřením trhu pro zemědělské komodity jiným zemím. To by znamenalo velmi významnou úsporu v rozpočtech, možnost levnějších potravin ze třetích zemí a ve střednědobém horizontu velmi výrazné zvýšení konkurenceschopnosti evropského zemědělství, po vzoru Nového Zélandu. [1]

Těžší věc by ale byla dostat dluh zemí pod 60 % HDP. Toto by bylo možné dosáhnout privatizací všech státních podniků, což by byl z politického hlediska velmi těžký úkol. Z už krátkodobého hlediska by to ale znamenalo velmi výraznou podporu pro rozpočet — jak omezením nebo zrušením dotací, tak vyšším výběrem na daních z příjmu, jelikož zisky těchto podniků by při soukromém řízení nepochybně stouply.

Ze střednědobého hlediska by to znamenalo znovu velmi výrazné zvýšení konkurenceschopnosti pro odvětví původně ovládaná těmito státními podniky, stejně jako nižší ceny a kvalitnější poskytování služeb pro občany.

Už během plnění těchto kritérií by si ECB měla dát inflační cíl 0 %, což znamená, že cílem by bylo, aby se cenová hladina neměnila (ceny by se nezvyšovaly). Vzhledem k úrovni růstu HDP by to ponechávalo ECB stále velmi výrazný prostor pro zvětšování peněžní zásoby.

To je samozřejmě absolutně proti keynesiánské ekonomii, podle níž by se ekonomika měla během recese stimulovat vládními výdaji. To je však velmi mylná představa, vychází čistě jen z HDP, jehož součástí jsou vládní výdaje, takže logicky při snížení vládních výdajů poklesne, i když reálně by pracující občané nesli menší břemeno vlády. Podle nich jsou jakékoli vládní výdaje správné, protože díky vzorci pro výpočet HDP zvyšují hospodářský růst. Samozřejmě na toto politici rádi slyší.

Zde je však příklad jednoho státu, který udělal přesný opak a během krize, která měla potenciál být větší než Velká hospodářská krize (větší propad výroby a HDP) rozpočet seškrtal takovým výrazným způsobem, jaký by si neuměli představit ani v současnosti nejvíce šetřící země PIIGS.

Po splnění Maastrichtských kritérií, stejně jako po vedení odpovědné politiky Evropskou centrální bankou, by byla důvěra v euro obnovena. V té době by mohly být zrušeny zákony o zákonném platidle, čímž by byl ukončen monopol na státní měnu (euro). Stejně by v té době mohla být zrušena centrální banka, což by znamenalo, že by už víc neměl nikdo možnost zvyšovat peněžní zásobu (kromě bank, které by se však již nemohly spoléhat na implicitní ručení centrální bankou, což by je omezovalo v tvoření nových peněz).

V takovém období by relativní hodnota eura rostla o růst HDP a euro by tak bylo fakticky nejspolehlivější měnou na světě. V tomto období by tedy konečně mohly být zrušeny zákony o zákonném platidle, čímž by se umožnilo jakýmkoli subjektem vydávat vlastní měny, které by si samozřejmě musely nejprve získat důvěru obyvatelstva.

Proto předpokládám, že by ještě velmi dlouhou dobu byla nejvíce používána měna euro, kterému by konkurovaly zřejmě peníze kryté zlatem. To by také znamenalo výrazné zvýšení stability finančního a bankovního systému, méně krizí, které by byly mnohem slabší a kratší, jakož i zdravý a udržitelný růst a zvyšování životní úrovně. Historicky jsou všechny tyto věci ověřené ze zkušeností z používání svobodného bankovnictví bez centrálních bank a státních, nekrytých měn. [2]

Psal 5. 11. 2011 pan Filip Vačko na blog.sme.sk

 

[1] Nový Zéland se po ukončení dotací zemědělcům stal jednou z nejkonkurenceschopnějších ekonomik v oblasti zemědělství http://www.iness.sk/modules.php?name=News&file=article&sid=3114 [Pozn. red.: bohužel, po této éře už je veta a Nový Zéland je dnes opět na cestě k původnímu socialismu.]

[2] http://nb.vse.cz/~svobodam/Archiv_textu/Svobodne_bankovnictvi/Rothbard_pocatky.htm

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 252 × | Prestiž Q1: 5,31

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Ústřední plánovací komise pro kapitalistické ekonomiky (2/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top