Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 6 min.

Právo na rozdílnost názorů

Ironií je, že cenzoři a rádoby cenzoři, jako jsou Evropská komise, nizozemské a rakouské soudy, Facebook a Twitter, využívají svoji svobodu vyjadřování k návrhu, aby druzí byli o svoji svobodu vyjadřování okradeni.

Nedávno zase BBC vynechala jméno Ali muslimského masového vraha z Mnichova proto, aby nebylo patrné, že šlo o muslima. Napříč lidskou historií jsou to menšiny nebo osamocené hlasy, které požadují po většinové společnosti, aby dovolila každému ptát se, komentovat a kritizovat názory, se kterými nesouhlasí. Svoboda mýlit se, být kacířský nebo „rouhačský“ — jak jsme to viděli na případech Giordana Bruna, Galilea, Darwina nebo Alana Turinga — je jediný způsob, jak společnost může růst.

Nepřipouštění rozdílných názorů pouze upevňuje pozice tím, že lidi připravuje o možnost slyšet cokoliv, co jim protiřečí. Toto je nepochybně cílem těch, kteří cenzuru provádějí.

Je zřejmé, že mnozí lidé neslyší některá tvrzení rádi — ať už to jsou vyjádření Salmana Rushdieho, Geerta Wilderse, Ingrid Carlqvistové, Douglase Murrayho, Larse Hedegaarda, Elisabeth Sabaditsch-Wolffové, Theo van Gogha, karikaturistů Mohameda, Stéphane Charbonniera a dalších editorů satirického časopisu Charlie Hebdo a mnohých dalších. Říci, že jejich postřehy jsou občas považovány za kontroverzní, by bylo příliš zdrženlivé. Často to jsou nebo byli hluční a hlasití kritici radikálního islámu, imigrace, cenzury a dalších politických problémů. Byli obviňováni z islamofobie, nenávistných projevů a podněcování rasového a náboženského napětí. Několika bylo vyhrožováno vězením a smrtí. Někteří byli pro výstrahu zavražděni.

Ačkoliv, a to je důležité, nikdo z nich nikdy přímo nepodněcoval násilí proti náboženství, etnické menšině nebo sexuální orientaci.

Nezaslouží si tyto hlasy, jakkoliv pro někoho odpudivé, být slyšeny bez hrozby represe? Tyto názory často nepatří k mainstreamu. Ale mělo by to snad vést k cenzuře, smrti nebo jako v případech Geerta Wilderse a Elisabeth Sabaditsch-Wolffové k soudním procesům kvůli vyjádření jejich názoru?

31. května 2016 oznámila Evropská komise své rozhodnutí kontrolovat tak zvané „nenávistné projevy“.

Jakožto demokratické společnosti patrně věříme, že to, co posiluje naše demokracie a odlišuje svobodné společnosti od mnoha autoritativních režimů, je svoboda slova — schopnost vyjádřit myšlenky svobodně a bez strachu z potrestání. Říká se, že zakladatel civilizace byl první osobou, která vrhla slovo namísto kamene.

Napříč lidskou historií jsou to menšiny nebo osamocené hlasy, které požadují po většinové společnosti, aby dovolila každému se ptát, komentovat a kritizovat názory, se kterými nesouhlasí. Svoboda mýlit se, být kacířský nebo „rouhačský“ — jak jsme to viděli na případech Giordana Bruna, Galilea, Darwina nebo Alana Turinga — je jediný způsob, jak společnost může růst.

My všichni máme svobodu nenaslouchat lidem, se kterými nesouhlasíme. Máme rovněž svobodu odhalit jejich argumenty jako chybné. Ti, kteří obhajují svobodné vyjadřování, však v současnosti nediskutují o myšlenkách, ale diskutují o tom, zdali by člověk měl nebo neměl mít právo svobodně mluvit. Cenzura tak odsouvá debatu o sporných otázkách, a tyto zůstávají neprodiskutovány.

Ironií je, že cenzoři a rádoby cenzoři, jako jsou Evropská komise, nizozemské a rakouské soudy, Facebook a Twitter, využívají svoji svobodu vyjadřování k návrhu, aby druzí byli o svoji svobodu vyjadřování okradeni.

Pokud zde není žádná diskuse o myšlenkách, musíme se ptát, které myšlenky jsou přípustné a které ne. A s takovými otázkami vstupujeme do teritoria orwellovského myšlenkového zločinu, což je tam, kde zastánci cenzury zřejmě chtějí, abychom byli. Kniha „1984“ George Orwella to nebyl nějaký návod. Bylo to drsné varování před autoritářstvím a cenzurou.

Je možné, že si cenzoři nepřejí diskutovat o názorech, protože se bojí odpovědí?

Když uvádíme nepříjemnou pravdu nebo dokonce nepravdu (jako třeba tvrzení, že svět je plochý nebo že plané neštovice jsou způsobeny vakcinací), je třeba, aby i tyto názory byly slyšeny. Byla to právě svoboda vyjadřování, která umožnila zrušení otroctví, podporu evoluční vývojové teorie, zavedení volebního práva pro ženy, prosazení zákona o občanských právech nebo zajištění stejných podmínek pro sňatek příslušníků LGBT komunity (lesbiček, homosexuálů, bisexuálů a transsexuálů).

Svoboda projevu je nástroj, který poskytuje těm, kteří napadají nespravedlnost, předsudky a extremismus, příležitost přinejmenším uvést své argumenty.

Kdybychom nikdy nenaslouchali tomu, co je nám nepříjemné, tak bychom stagnovali a měli bychom pravděpodobně strnulé názory.

Jakkoliv nepříjemné může být poslouchat názory, které se mohou od našich lišit, možnost zadusit svobodný projev je horší a pro civilizaci nepředvídatelně ničivější. Jestliže násilí prováděné ve jménu islámu představuje hrozbu pro bezpečnost Západního světa, nebo pokud nově příchozí do země jsou vážně zapojeni do kriminálních aktivit (jako jsou nezákonné obchodování s drogami nebo lidmi) a plní tak věznice nepřiměřeně v poměru ke zbytku společnosti, pak to představuje problém, na nějž by měl mít povinnost poukázat každý občan. Člověk by si přál, aby toto nebyla pravda, ale prvním krokem k řešení jakéhokoliv problému je schopnost tento problém pojmenovat.

Cenzura je kontraproduktivní tím, že potlačuje diskusi o problému. V důsledku toho selhává řešení jeho příčin. Zrušením diskuse nebude problém odstraněn. Namísto toho se zjitří a zhorší.

Pokud není příležitost k opozici, tak žádná diskuse neexistuje. A nyní jsme svědky toho, jak Evropský soud, Evropská komise, Facebook, Twitter, You Tube a Rada OSN pro lidská práva, usilují o umlčení těch, jejichž názory jim oponují.

Dokonce se ukázalo (přinejmenším v Německu v září roku 2015), že mezi tzv. „nenávistné projevy“ jsou zřejmě zahrnovány i příspěvky kritizující hromadnou migraci. Zdálo by se tudíž, že téměř cokoliv, co někdo shledá nepatřičným, může být označeno jako „rasistické“ nebo jako „nenávistný projev“.

Paradoxem je, že cenzura nakonec způsobuje krajně oprávněné rozhořčení veřejnosti a může tak dokonce přispět k začátku ospravedlnitelné vzpoury.

V současné době zde je varující trend. Facebook při zcela zřejmé snaze ovlivnit to, jaké informace dostávají lidé, nedávno cenzuroval švédskou komentátorku Ingrid Carlqvistovou tím, že smazal její účet. A Facebook následně cenzuroval výmluvný článek, jehož autorem byl Douglas Murray a který pojednával právě o cenzuře týkající se Carlqvistové. Nedávno zase BBC vynechala jméno Ali muslimského masového vraha z Mnichova proto, aby nebylo patrné, že šlo o muslima.

A přesto stránka nazvaná „Smrt Americe a Izraeli“, která aktivně podněcuje k násilí vůči Izraeli, zůstává necenzurovaná. Zdá se, že Facebook souhlasí s tím, že volání po zničení židovského státu je přípustné, ale kritika islámu ne. Zatímco stránky, které oslavují vraždění, džihád a antisemitismus, přetrvávají, stránky, které k násilí nenavádějí, ale před násilím, které je v současnosti ve jménu islámu často prováděno, varují veřejnost, jsou odstraňovány.

Dokonce i ve Spojených státech bylo ve Sněmovně reprezentantů navrženo usnesení (H. Res. 569) pokoušející se prosadit zákon Organizace islámské spolupráce o hanobení náboženství („protirouhačský“ zákon), s cílem kriminalizovat jakoukoliv kritiku „náboženství“ — ve skutečnosti myšleno kritiku islámu.

Včera na jednom letišti hlásala reklama na Facebook: „Místo pro diskusi“. Nemělo by tam místo toho být spíše napsáno: „Místo pro diskusi, ale pouze pokud s vámi budeme souhlasit“?

Měli bychom se obávat veškeré cenzury kdykoliv a kdekoliv se s ní setkáme. Měli bychom přivítat právo každého mluvit. Nepřipouštění rozdílných názorů pouze upevňuje pozice tím, že lidi připravuje o možnost slyšet cokoliv, co jim protiřečí. Toto je nepochybně cílem těch, kteří cenzuru provádějí.

Neměli bychom se však namísto toho raději ptát, kdo bude na řadě příště? Když bude jeden hlas za druhým umlčován, kdo zbude, aby mluvil?

Robbie Travers, politický komentátor a konzultant, výkonný ředitel think tanku Agora, bývalý mediální manažer Human Security Centre a student práv Univerzity v Edinburgu.

Napsal 18. srpna 2016 Robbie Travers, (překlad původního textu The Right to Dissent Karel Charvát na cs.GatestoneInstitute.org)

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 243 × | Prestiž Q1: 7,26

+9 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Právo na rozdílnost názorů

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top