Štítky článku: •  

Vytleskejte je!

Detaily popsané v tomto fejetonu jsou pravdivé. Jelikož zde uvedené dění je věcí kolektivní kultury, neuvádím specifická jména jedinců — jejich role nejsou významné, jako vždy.

Údivná je spíše ta automatická, dobrovolná a spontánní souhra všech zúčastněných: teprve z takové kolektivní „souhry“ přechází mráz. Jedinců není třeba se bát — jejich solidarity v strachu už ano. Když se mýlí jedinci, je náprava ještě možná; když se ale v mýlce setkává a sehrává množství jedinců a institucí, pak je na nápravu už pozdě. Kultura kolektivu vždy přebíjí úsilí jedince.

 

Po obdržení státního vyznamenání, se sešla řada dalších pozvání na významnější akce. Konference lídrů exportu se konala na Hradě, za účasti politiků, ministrů současných i minulých, ekonomů, podnikatelů i medií. Byl jsem přizván do hlavního panelu přednášejících, abych se také podělil, poradil a shrnul. Příjezd mému autu byl povolen až ke vchodu, jako prý „prezidentům a ministrům“. I když jsem na druhý den odlétal na konferenci do Indie (kde jsem obdržel medaili Čínské akademie věd, nabídku ke studiu pro své doktorandy, a pozvání na přednáškové turné o prospektech a výzvách tzv. „Hedvábné stezky“); zmíněné VIP pozvání na Hrad jsem narychlo přijal.

Dorazili jsme včas brzy ráno, za deště a mrholení, tak jsem byl rád za to povolení vjezdu. U brány nás zastavila policie a oznámili nám, že o tom povolení nic nevědí. Řidič telefonoval zodpovědné osobě, ale telefon nikdo nebral. Po půlhodině nás policisté vykázali ze vstupního prostoru. Museli jsme hledat parkování asi 2 km od místa vstupu. Řidič zoufale telefonoval a obvolával, já jsem rezignoval.

Nakonec přišla zpráva, že někdo z pořadatelů přijde a pomůže nám. Jeli jsme tedy zpět k zátarasům. Po chvíli se objevila klusající slečna ve vysokých podpatcích a s úsměvem mi oznámila, že mohu dovnitř, ale pěšky. Tak jsem vyrazil do studeného mrholení, bez kabátu, ale ne bos, snažíce se stačit mladé slečně. Ptal jsem se tedy, jestli začali beze mne: řekla, že ano; někdo mě v panelu nahradil.

Uvnitř jsem se otřepal jako mokrý pes a během probíhajícího jednání mě zavedli do sálu: židle pro mě byla volná v první řadě, přímo proti novému premiérovi. Tak jsem tam seděl, poslouchal projevy, a přemýšlel jak se nejlépe vytratit. Z ničeho nic se objevila jiná slečna, která mi vrazila do ruky mikrofon, že prý mám také něco říci, tedy z hlediště.

Neměl jsem vodu, ani stolek, své poznámky jsem měl někde v tašce na zemi. Začal jsem tedy mluvit o významu přidané hodnoty, zíraje na ministry i premiéra. Když jsem asi po 3 minutách zmínil, že v červnu 2017, americká banka JP Morgan & Chase přeřadila ČR do kategorie rozvojových zemí — jako téma k diskuzi — přiběhla slečna, odebrala mi mikrofon a moderátor oznámil, že musí nyní promluvit nějaký ministr, protože už musí odjet. (Později jsem se dozvěděl, že jiný ministr tam vyhlásil ČR za „ekonomického tygra“.)

Seděl jsem jako opařený (promoklé šaty se podstatně ohřály); zaslechl jsem, že nedorazila ani ČT, prý kvůli podobným potížím u brány. Přiznám se, že jsem se už nezmohl ani na úsměv. Chtělo se mi jen brečet, čůrat a odejít.

Pak ale vystoupil další panelista, podnikatel a gentleman, který se rozhořčil nad tím, že mě byl mikrofon tak ponižujícím způsobem vytržen z ruky. Nabídl mi svůj mikrofon, abych mohl dokončit načaté myšlenky. Tak jsem měl ten mikrofon zase v ruce, na tom proklatém místě v první řadě. Chtěje být také „gentleman pro“, obrátil jsem se na vzdáleného moderátora, zda je to takhle možné, zda tedy mohu pokračovat. „Moderátor“ to však už vzdal a jen mával rukama, že to jako už závisí jen na mně. Prekérní situace! Každé mé slovo ujídalo již tak omezený čas onoho laskavého gentlemana. Tak jsem ještě chvilku mluvil a vrátil mikrofon zpět té pobíhající slečně.

Do panelu jsem tedy přizván nebyl, ale namísto toho dostala slovo mladá paní, která zastupovala nepřítomnou odstupující (ale zároveň znovu nastupující) ministryni. Tato mladá úřednice se rozpovídala — měla před sebou celý štos papíru. Ani po 20 minutách zcela prázdného povídání o ničem se stávkující moderátor ani nepokusil ji vyzvat ke zkrácení jejího zřejmého utrpení. Natož mě přizvat na mé místo na panelu.

Pak nastala nečekaná chvíle, která vnesla do celé komedie omylů paprsek naděje, který se náhle rozzářil do šajnu opravdového povzbuzení: nějaký dobrák začal tleskat, přidali se další a sálem se nesl ohlušující, bouřlivý potlesk — známy z dob stranického komunismu. Jenže tentokrát přišel během projevu té zástupkyně ministryně — a jí nezbylo nic jiného, než mikrofónek hezky odstrčit a zatnout zuby. Se zaťatými zuby se ovšem řečnit nedá. Oni ji, ti zbývající podnikatelé, a stále naděje národa, prostě vytleskali.

Když jsem byl mladý, tak jsme nežádoucí řečníky a politiky prostě vypískávali. To byl negativní projev, zatímco potlesk je projev pozitivní. Ano, vytleskejte je! Neunavujte se pískáním. Vytleskejte je, nikdy jim nepřestávejte tleskat, ať si již koktají a omílají cokoliv nepravdivého. Najednou se mi celý ten organizační horror změnil v úsměv a naději. Jen Češi mohou přijít s takovým elegantním, nezapomenutelným a bezpečným nástrojem k omezení hlouposti a neschopnosti.

Konečně jsem tedy mohl ven, volně odejít, bez snídaně sice a před tou cestou do Indie, ale přesto: vnitřně povzbuzený zaznamenat tuto chvíli, alespoň ve fejetonu. U východu stál ředitel celé akce, podával mi ruku a děkoval podivně za účast.

Nedejte se jim; když budou zase řečnit, slibovat, lhát a podporovat ty své strany (či hnutí) — vytleskejte je, neskákejte jim nato — kdo netleská, obzvláště během toho jejich řečnění, nechť není Čech. (Bohužel to nefunguje napořád, protože novým kravatářům již také narůstá „hroší kůže“.) Brzy se bude většina Čechů snažit uživit stranickým politikařením na všech úrovních — a volit se budou navzájem.

Bývaly kdysi doby, kdy kulturu vytvářela tzv. národní elita. Masy ji napodobovaly, snažily se vstřebávat jejich vkus, chování i preference — tak vznikala národní kultura a kulturní národ. Dnes je tomu naopak: elity se přizpůsobují masám, usilují o jejich volební hlasy a přízeň, neodvažují se vyjádřit samy sebe, stát se vůdci a jít příkladem, tj. elitou národní. Kultura národa dnes prosakuje nahoru, od nejnižšího společného jmenovatele, elity přejímají i způsob řeči, jazyk, „jako-vání“, chování, myšlení a „makání“ mas. Za Němců a komunistů se muselo „makat“: nebylo důležité pro koho, proč a nač. Nejvíce vždy „makali“ výběrčí daní, byrokrati a politici. Dnes se pracuje, ale stále nám chybí ta spolupráce, jak bylo běžné za Baťů.

Vzdělávání už tedy nepozvedá, ale spíše stahuje dolů, popularizuje a glajchšaltuje. Národní kultura se změnila v každodenní, demokraticky zvolenou kulturu masovou. Funguje proto přirozeně a normálně, bez ohledu na jedince, samovolně a samospádem, dolů a dolů — jako společný jmenovatel volící většiny.

Váš Milan Zelený

Píše pan Milan Zelený na Aktuálně.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 302 × | Prestiž Q1: 7,09

+8 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top