Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 13 min.

Švédsko, země zmaru

Emigrant, který podepsal Chartu u Petra Uhla: Švédsko je rozvráceno migrací. 51 oblastí se potýká s těžkými problémy. Když o tom v té zemi píšete, dopadnete zle. Brzy by vás za to mohli dokonce odsoudit za špionáž pro cizí mocnost!

Ve Švédsku je 51 oblastí, kde je problém si vynutit právo i pro policii. Téměř polovina z nich je v moci muslimských zločineckých gangů, kde ani záchranná služba či hasiči nemohou bez nebezpečí a asistence policie vůbec zasahovat. Tak o současné situaci v severské zemi mluví Otto Černý, signatář Charty 77 a bývalý obyvatel Švédska.

Pro ParlamentníListy.cz popsal, jak bezbřehá přistěhovalecká politika za poslední tři desetiletí totálně změnila švédskou společnost a rozdělila ji na dvě odlišné skupiny: rodilí Švédové spolu s malou částí asimilovaných přistěhovalců a málo asimilovaní nebo vůbec neasimilovaní přistěhovalci, kteří se soustřeďují ve čtvrtích, kde mají převahu různé kriminální gangy a islámský pohled na společnost. Podle Otty Černého nejde o nějaký multikulturalismus, ale o záměr pod tímto líbivým slovem změnit tradiční společnost na ahistorickou ovladatelnou masu.

Jaký je váš příběh opuštění české země a stěhování do Švédska?

V dubnu 1976 jsem se vrátil z pětiletého trestu odnětí svobody za přípravu rozvracení republiky a hned v prosinci jsem podepsal u Petra Uhla Prohlášení Charty 77. Nastal obvyklý kolotoč. Výslechy, a hlavně snaha StB o eliminaci aktivních signatářů, ke kterým jsem patřil. Již v létě 1977 přišli s tím, abych si podal žádost o vystěhování, což jsem jednoznačně odmítl. Výsledkem bylo, že jsem byl přeřazený z práce závozníka PSO do skladu za méně peněz, kde byl vedoucím spolupracovník StB a zároveň mi tím ztížili nekontrolovatelný pohyb po Praze.

Tehdy samozřejmě netušili, že jsem patřil ke skupině okolo majora letectva a bývalého diplomata Vojtěcha Valy, kde jsme plánovali odchod na Západ, přičemž měl pomocí vírníku přelétnout hranice s materiály, které se týkaly výrazných zlepšovacích návrhů důlních razicích štítů, jejichž prodejem měl být zajištěný kapitál pro nezávislou vysílací stanici směrem do ČSSR.

Vojtěch Vala v mlze ztratil orientaci a dosedl zpět za československou hranici. Za čtyři měsíce, v lednu 1978, jsem byl vzat do vazby a vyšetřován z přípravy teroru, což mělo spočívat v tom, že StB byla telefonicky upozorněna na kazetu v úložném boxu na hlavním nádraží, kde bylo sdělení, že pokud nepropustí Vojtěcha Valu, vybuchne v metru nálož.

Pochopitelně to se mnou nemělo co dělat a celou situaci jsem vyhodnotil jako záměr mě jednak dotlačit k výpovědi o Vojtěchu Valovi a lidech okolo a jednak, když nepovolím, mne v rámci nějakého svědectví opět zavřít. V mém případě by se jednalo o zhruba osm let, opět Mírov nebo Valdice. V tu chvíli mne napadl jejich návrh z léta o vystěhování, a tak jsem řekl, že s tím návrhem bych zpětně souhlasil.

Za dva dny mě propustili, když podle hlášení svých spolupracovníků navíc zjistili, že mám na inkriminovanou dobu neprůstřelné alibi. Přesto na mne měli další rok v záloze obvinění z napomáhání k trestnému činu opuštění republiky. K tomu je třeba dodat, že v roce 1980 bylo obvinění několika mých společníků zainteresovaných v případu Vojty Valy za napomáhání k opuštění republiky překvalifikováno na vyzvědačství s následnými vysokými tresty. Po vyřízení některých osobních věcí jsem již bez československého občanství a za aktivní pomoci švédského diplomata, který mne osobně doprovázel a předal kapitánovi švédských aerolinek, odletěl v prosinci 1979 do Švédska.

Mimochodem Vojta Vala v roce 89 odletěl do Spojených států, kde si založil leteckou školu, a byl rovněž v týmu, který v Iráku hledal zbraně hromadného ničení. Hodně iráckých důstojníků znal z dob svých studií na letecké akademii, kterým tam tehdejší režim umožnil studovat. Otevřeně mu říkali, že takové zbraně už v Iráku nejsou, jak sám i později potvrdil.

Tedy tam žijete dlouho. Považujete již Švédsko za svůj domov?

Ve Švédsku jsem permanentně žil do roku 1992 a Švédsko opravdu považuji za svůj ne druhý, ale souběžný domov. Jsem Švédsku vděčný za aktivní angažmá v mém případě, kdy mne vzalo pod svoji právní ochranu udělením politického azylu ještě na území ČSSR. V opačném případě se můj osud mohl vyvíjet úplně jinak. Pravděpodobně bych léta do roku 1989 strávil ve věznici. Proto mne o to více mrzí dnešní stav švédské společnosti de facto rozvrácený bezhlavou imigrací.

Již po pěti měsících strávených ve Švédsku jsem začal pracovat jako správce zámku Örbyhus severně od Uppsaly, který byl v držení hraběcí rodiny von Rosen. Tady bych upozornil na jednu historickou pikantnost. Tento rod částečně odvozuje svůj původ z rodu Slavníkovců, konkrétně od Soběbora, který se měl ve svých výpravách proti pohanům zaplést s nějakým předkem nynějších von Rosenů, jestli to interpretuji přesně.

Hodně se o Švédsku mluví v souvislosti s migrací. Jak se země změnila za posledních pět let? Vnímáte rozdíly? A jaké?

Rozdíly jsou především v tom, že obyvatelé, tedy všichni, kdo žijí ve Švédském království, nežijí jako kompaktní společenství. Bezbřehá přistěhovalecká politika za poslední tři desetiletí totálně změnila společnost, kdy v zásadě žijí ve Švédsku dvě odlišné skupiny: rodilí Švédové spolu s malou částí asimilovaných přistěhovalců a málo asimilovaní nebo vůbec neasimilovaní přistěhovalci, kteří se soustřeďují ve čtvrtích, kde mají převahu různé kriminální gangy a islámský pohled na společnost. Je na jedenapadesát takzvaných zón, kde je problém si vynutit právo i pro policii.

V Evropě se může do roku 2050 až ztrojnásobit počet muslimů, tvrdí výzkumná agentura Pew Research Center. Pracuje s různými variantami. V ČR nyní dle ní máme 0,2 % muslimů, nejhůře toto číslo může stoupnout na 1,2 %. Mnohem hůře na tom však mohou být Švédsko, Francie či Německo. Je to problém? Jde o zbytečnou hysterii namířenou proti myšlence multikulturalismu, nebo se máme zvýšeného počtu muslimů bát? Proč, případně?

Počet přistěhovalců islámského vyznání problém je. Je to agresivní a vůči jiným kulturám nesmiřitelné náboženství, které zásadně řídí chování každého věřícího muslima. Nelze v jednom odstavci popsat problémy, se kterými se švédská společnost potýká v pokusu tyto přistěhovalce asimilovat. Zdá se dokonce, že švédská vládní politika ani o asimilaci nestojí, dokonce bych věřil i tomu, že tu jde o opačnou asimilaci. Tedy asimilaci Švédů přistěhovalcům. Jinak si není možné vysvětlit případy, kdy otevřená nechuť migrantů se přizpůsobit vyúsťuje v hrubé trestné činy, jako je znásilňování, přepadání, kdy útoky na policii, záchrannou službu, zdravotní a úřední personál jsou bagatelizovány, kdy i odsouzení provinilci se vyhnou vyhoštění s odůvodněním, že by to narušilo jejich budoucnost, než že to je opravdu záměr: zbavit původní společnost víry v sama sebe, aby se rozpadla a rezignovala na jakýkoliv odpor. Tady nejde o nějaký multikulturalismus, ale o záměr pod tímto líbivým slovem změnit tradiční společnost na ahistorickou ovladatelnou masu.

Jaký je váš názor na švédskou politiku a kroky v tomto ohledu?

Severské společnosti byly historicky daleko kompaktnějšími národy než v té naší části Evropy. Jejich společenská soudržnost byla mnohem vyšší. Byla to svobodná společnost, kde nebyli poddaní, nebyla robota. Švédové byli vždy mnohem zdrženlivější vůči novým příchozím. To je postoj typického Švéda a nemá to co dělat s tím, že by Švédi neochotně pomáhali potřebným. Byli na to v té často nehostinné přírodě zvyklí.

Pomohou, ale to nemá co do činění s vládní neomarxistickou přistěhovaleckou politikou. Vládnoucím stranám ostatně nejde o pomoc, ale o přerod stávající společnosti. Ostatně, fenomén přijímání imigrantů na základě jakéhosi politického klíče, nastartoval už Olof Palme, kdy měli přednost chilští přívrženci Allenda [komunistický president odstraněný r. 1973 generálem Augusto Pinochetem, pozn. red.] před skutečně zbědovanými uprchlíky z komunisty obsazeného Vietnamu. Roční kvóty byly šest tisíc z Chile vůči třem stovkám z Vietnamu.

Dělávám rozhovory s našimi krajany v zahraničí, Anglii, Německu a podobně. Jejich zkušenosti s muslimy jsou si velmi podobné stejně tak problémy, které daná země řeší. Jaká je vaše zkušenost?

Ze Švédska jsem více méně odešel už v roce 1994, kdy ta země ještě nebyla zasažena pozdějšími přistěhovaleckými vlnami a problém nebyl ještě tak znatelný, ale když jsem byl ve Švédsku před cca měsícem, v letištní hale se okázale modlil muslim. Neměl jsem z toho dobrý pocit, protože si myslím, že víra je věcí osobní, a pokud to někdo dává takto okázale najevo, něco tím sděluje: tento kus země je už můj.

Vnímáte nějakou změnu ve švédském školství ve vztahu k muslimům tak, jak mi ho popisují v zahraničí jiní Češi?

Moje informace jsou většinou z otevřených zdrojů, hodně čerpám z Katerinamagazinet, což je internetový blog naší krajanky Kateřiny Janouchové. Znával jsem jejího otce a občas si dopisujeme. Je to velmi statečná žena, která otevřeně popisuje stávající problémy, respektive následky vládní přistěhovalecké politiky. V poslední článkové sérii nechává otevřeně mluvit oběti sexuálního násilí ze strany přistěhovalců. Hodně z toho se děje právě ve školách, kdy muslimští teenageři, pokud věk souhlasí, sexuálně obtěžují spolužákyně a dokonce školský personál. Těch případů je velké množství, jen některé se veřejně publikují.

Napsal jste, že „Jistý Joakim P. Johansson ze Švédských demokratů si dal několikaměsíční práci a na základě 4000 soudních rozsudků mezi roky 2012–17 zjistil to, co už po desetiletí odmítá dělat švédská vláda: totiž zjistit rozčlenění trestných činů se sexuálním pozadím podle národností“. A vytáhl jste fakta z jeho zkoumání: muži s mimoevropským původem spáchají 84 % hrubých znásilnění. Švédi jsou až na 4. místě za Afghánci, Iráčany a Somálci; 95,6 % přepadení za účelem znásilnění páchají muži cizího původu a 90 % skupinových znásilnění mají na svědomí muži mimoevropského původu. Podle rozhovorů, které dělávám, není Švédsko ojedinělé. Co s tím? Je nějaká cesta, jak z toho ven?

Nedávno švédská vláda přišla s návrhem, aby žurnalisté, kteří píší o poměrech ve Švédsku, které se jim zdají být dle jejich úsudku prekérní — snažím se o nejpřesnější překlad — se postihovali za špionáž, vyzvědačství. Vláda přišla s návrhem postihovat ty novináře, kteří šíří nevhodné informace o Švédsku za špionáž pro zahraničí. Rozšiřováním těchto informací prý poškozují vztahy Švédska s jinými zeměmi!

Návrh znamená i změnu v ústavě, kde by to znamenalo omezení svobody projevu, názoru a tisku. Vztahovat by se zákon měl i na sdílení informací, které by mohly být v zájmu jiné mocnosti. Pikantní na tom návrhu je, že vůbec nezáleží na tom, jestli dotyčný je opravdu zainteresovaný cizí mocností, či nikoliv. K postihu stačí to, že cizí mocnost by mohla informace použít proti švédským zájmům v zahraničí, tedy stačí poškodit dobrou pověst Švédska.

Důvodem pravděpodobně je, že vznikají nezávislé informační servery, jako třeba ten Kateřiny, které zprostředkují řadu informací, podotýkám z otevřených zdrojů, které nesouznějí s oficiálně prezentovanou švédskou vládní politikou vůči zahraničí. Trestem má být odnětí svobody na dva až čtyři roky, v horším případě až osm let.

Takže cesta ven asi není, pokud se takový zákon prosadí. Už jen to, že se o něm uvažuje, o něčem svědčí. Cesta je o problémech hovořit otevřeně, jednat důsledně podle práva, dát právo občanům se volně projevit, aniž by cítili, že mohou být občansky i profesně šikanováni. Těmto problémům může v případě prosazení zákona čelit i Kateřina Janouchová, o které se kriticky zmínil i švédský ministerský předseda.

Obávám se, že do budoucna bude mít Kateřina velmi ztíženou pozici tyto problémy otevřeně diskutovat. Je velmi známou švédskou spisovatelskou dětských knih i knih o vztahových problémech. Na základě jejího kritického pohledu na vládní přistěhovaleckou politiku, na její faktické důsledky pro švédskou společnost, jí byl například zrušen poradenský post v jednom z největších rejdařství. Nakladatelství, které dříve vydávalo její knihy, s ní zrušilo spolupráci, nedávno i některá knihkupectví stáhla její knihy. Jedna z jejích čtenářek si stěžovala na jejím facebookovém profilu, že chtěla v jistém knihkupectví jistého známého nakladatelství koupit její dětskou knihu a bylo jí sděleno obsluhující dívčinou cosi v tom smyslu, že rasistické knihy nevedou.

Jsou citelné změny v kriminalitě a přístupu policie k řešení činů či problémů, které se migrantů týkají?

Sleduji různé články k tomuto tématu a situace se spíše horší, než lepší. Švédsko má mít ve službě dvacet tisíc policistů, dnes jich je okolo osmnácti tisíc a další odcházejí, protože jsou vystresovaní, zavalení agendou trestných činů a nemožností účinně zasahovat. Mnoho hlášení musejí pro nedostatek času odkládat. S odstupem času se pak dají těžko vyšetřit. Ve Švédsku je na jedenapadesát problematických zón, kde státní správa prosazuje svůj vliv s určitými obtížemi. Jedenadvacet z nich je více méně v moci muslimských zločineckých gangů, kde ani záchranná služba či hasiči nemohou bez nebezpečí a asistence policie vůbec zasahovat.

Na jaře vystoupil jeden z policejních vyšetřovatelů, Peter Springer, který otevřeně popsal svoji vyšetřovací agendu trestných činů každý den v týdnu a dokola: Mohamed, Mohamed, Ali a zase znovu, pokud vůbec jsou ta jména skutečná. Popsal to, co se nesmí: totiž národnost pachatelů. Na jaře proběhla v Praze před švédskou ambasádou demonstrace na jeho podporu, kterou organizovala bývalá policistka Petra Lhotáková a které jsem se také zúčastnil.

Co se týká dění v Evropské unii, za nedodržování přerozdělovacího procesu nás chtějí pokutovat. J.-C. Juncker nemůže spát, když vidí, jak špatně se daří uprchlíkům v Libyi a tvrdí, že musíme migranty pustit na své území legální cestou. Martin Schulz chce do roku 2025 vytvořit federální Evropu. O čem to svědčí, co lze očekávat a jak bychom se ke všem těmto záležitostem měli postavit?

Klíčem k problémům je faktická nezávislost státu, nikoliv Junckerova takzvaná sdílená suverenita, což mi silně evokuje Brežněvovou doktrínu o takzvané omezené suverenitě. Stát, který musí přijmout dvě třetiny zákonů odněkud, aniž by to mohl vůbec fakticky ovlivnit, není stát suverénní. Čili vystoupit z Evropské unie i s možnými následky, protože setrvání v Evropské unii, nebo dokonce stát se součástí evropského federálního státu může mít pro naši společnost následky mnohem fatálnější. Je třeba si najít spojence v zemích kolem nás, které jsou vystavené obdobným tlakům a tvrdě vzdorovat. Společně nebudeme moci být přehlédnutelní, bude se muset s námi počítat.

Proč jste se vrátil do České republiky?

K tomu, že jsem se vrátil zpět do České republiky, mne donutily okolnosti osobní i obchodní. Dnes toho nelituji, i když Švédsko mám stále rád.

V čem se Češi a Švédové liší?

Tak jsou to dvě odlišné společnosti s velmi rozdílným historickým vývojem. Švédové nezažili v moderním období na svém území žádnou válku, ty se jich dotkly jen okrajově, ani žádnou totalitu. To samo o sobě nás odlišuje ve vnímání zla, v připravenosti mu čelit. Za druhé světové války surovinami vydatně pomáhali hitlerovskému Německu. Ve finsko-sovětské válce v roce 1939 sice slovně podporovali Finy, ale vojenskou pomoc jim neposkytli. Možná, alespoň to tu a tam v nějaké diskuzi vypluje, že mají z toho jakýsi pocit provinilosti, že tedy jsou snad někomu cosi dlužni. Docela traumatizující byly pro švédskou společnost události z léta 1945, kdy Švédsko vypovědělo ze země pobaltské uprchlíky, zejména tu část, která měla bojovat proti SSSR. Jednalo se stovky lidí, kteří byli násilně hnáni na lodě, kteří páchali raději sebevraždy, než aby skončili v sovětských lágrech.

Na druhou stranu nelze Švédům upřít silný patriotismus, který by jim česká společnost mohla závidět. Téměř u všech obydlí je vidět vlát švédské vlajky, jejich nevyvěšení třeba na narozeniny je něco, co se nepromíjí. Obecně mají obavu ze svého odvěkého soupeře a nepřítele — z Rusů. Není to tak dávno, co se děti strašily, že na ně přijde Rus. Mají silnou domobranu, dnes osmdesát tisíc mužů. Bylo skoro dvojnásobek těch, kteří mají doma zbraně a potřebné vybavení. Rozdílů je mnohem víc než styčných bodů. Mají i silný smysl pro pořádek, určitou skromnost, neokázalost, která vychází nejen z těžkých dob, kdy společnost hmotně živořila, ale i z kalvinistického pojetí protestantismu.

Jaký je váš názor na prezidentování Miloše Zemana?

U prezidenta Zemana pozitivně hodnotím jeho politiku všech azimutů, tedy podobnou politice generála de Gaulla, který je i mým vzorem. Mít korektní vztahy se všemi, ale ne za každou cenu. Neorientovat se jen jedním směrem, vycházet z toho, co je pro nás nejvýhodnější. Malý stát se lehce může stát vazalem, pokud není respektován, pokud nemá silnou armádu, pokud nemá občany ochotné bránit svůj stát, svoje domovy, pokud nemá politické elity, které nestaví cizí zájmy nad vlastní. Takový stát může říci NE nejen potencionálnímu nepříteli, ale i spojenci, aniž by se bál důsledků.

A jaký na parlamentní volby a nynější sestavování menšinové vlády Andrejem Babišem?

Je tragédií obecně, když se politické zájmy prolnou s ekonomickými v rukou autoritativní strany, což ANO bezesporu je. Je stranou jednoho muže, který jde za svým, my ale nevíme vlastně za čím. Slova — „my makáme, všici kradnú, žvanírna“ — neříkají vůbec nic. To jsou slova, kterých u piva slyšíme na stovky. Nevíme, v čím zájmu maká. Jen v tom vlastním? To by nemusel jít do politiky, mohl si svoje ekonomické impérium leštit v pohodě a klidu. Co tedy žene až na ta nevyšší místa osobu s tak problematickou minulostí? Volby ovšem rozhodly, je třeba je respektovat i s důsledky. Z nich vzešla i vláda. Potud v pořádku, ale vláda bez mandátu Sněmovny, bez důvěry, není skutečná vláda. Jen jakýsi dočasný správce věcí veřejných.

Uvádí 19. 12. 2017 pan Otto Černý pro ParlamentníListy.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 384 × | Prestiž Q1: 5,28

+4 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Švédsko, země zmaru

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top