Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 7 min.

Kapitalismus — cesta ke svobodné společnosti (2/2)

Kdybychom chtěli charakterizovat kapitalismus několika slovy, tak vystačíme pouze s výrazy: soukromé vlastnictví a svoboda (nenásilí). První část článku zde.

Na historickém vývoji myšlenky a institutu vlastnictví na protichůdných příkladech Anglie a Ruska se jasně ukazuje, že zavedení institutu vlastnických práv v Anglii přímo vedlo i k občanské svobodě. Ve 20. století probíhá znepokojivý vývoj, když vlády jménem „sociální spravedlnosti a obecného dobra“ porušovaly a odstraňovaly vlastnická práva, čímž omezovaly a ničily svobodu občanů.

Pod hesly socialistické ideologie se uskutečnilo znárodnění v komunistickém Rusku a Číně i v nacionálně-socialistickém Německu i v různých podobných režimech po celém světě. Výsledkem byla ztráta svobody a vraždění, masakry v dosud nepoznaném rozsahu. Souběžnost likvidace majetkový práv a ničení lidských životů není náhodná. Je třeba zdůraznit, že co člověk je, dělá a vlastní, je jeden celek. Útok na jeho vlastnictví je pak útokem na jeho osobnost a právo na život.

Komunismus a socialismus se zhroutil hospodářsky, což už při vzniku těchto států ve svých pracích ekonomicky zdůvodnil L. Mises [8] — socialismus nemůže existovat ekonomicky. Tím se dokázalo, že zrušení soukromého vlastnictví ve výrobním procesu neřeší sociální problémy, krach socialistického centrálně řízeného hospodářství dokázal, že zrušení soukromého vlastnictví vede přímo k bídě, ztrátě svobody a života.

Dnes vládne demokracie a privatizace. Ale ani tyto vítané změny nezajišťují svobodě, že má budoucnost zajištěnou. Pro svobodu dneška nepředstavuje hlavní nebezpečí tyranie, ale politika „státu blahobytu“, politika „sociálního (zaopatřovacího) státu“, kde se prosazuje rovnost — definovaná jako rovnost v odměňování, čímž se má zajistit sociální zabezpečení, sociální spravedlnost.

Opatření demokratického sociálního zaopatřovacího státu pak zasahují majetková práva a svobody, což probíhá méně násilně, nenápadně, ale dlouhodobě a o to více nebezpečně. Na obr. č. 5 (také na obr. č. 5a i s predikcí střední hodnoty) je znázorněna historie vývoje veřejných výdajů jako podíl na HDP daných států.

Z něj je zřejmý enormní nárůst veřejných výdajů ve sledovaných státech. Není náhoda, že začátek tohoto enormního zvyšování veřejných výdajů se časově kryje se zaváděním systému bankovnictví s centrálními bankami a bankovním systémem částečných rezerv u komerčních bank (více viz např. [9]). V posledních letech jsou veřejné výdaje ve výši kolem 50 % z HDP jednotlivých států, například ve Švédsku až 65 %. Je namístě otázka: Kde sebral sociální zaopatřovací stát takové ohromné ​​množství peněžních prostředků?

Vzal si je — nikdo se jich dobrovolně nevzdal. Tyto prostředky vytváří kapitalismus a stát si je bere násilím. Kdyby totéž dělal jednotlivec, tak by byl odsouzen za loupež. Stát omezuje vlastnická práva tím, že majitel nemůže svobodně nakládat se svým majetkem — výsledky své práce, část mu stát odejme násilím, formou daní, poplatků, licencí atd. — na Slovensku až do výšky přibližně 53 %.

verejne-vydaje-vuci-hdp.jpg (33,218 kiB) verejne-vydaje-s-predikci.jpg (32,326 kiB)
Obr. 5 a 6, Veřejné výdaje ve 20. století: celosvětový výhled
Zdroj: Vito Tanzi a Ludger Schuknecht, (New York Cambridge University Press, 2000), str. 6

Nebezpečné na prosazování rovnosti (rovnostářství) je to, že se to může provádět pouze státním násilím, tedy snižováním vlastnických práv — svobody. Výsledkem je zničení svobody a paradoxně i rovnostářství. Ideální tzv. „zlatý věk“, kdy neexistuje vlastnictví, dělení na „moje a tvoje“ a kde si jsou všichni rovni, neexistoval a ani nebude existovat — ale tato utopie bude lidstvo stále přitahovat, je to asi nezničitelný mýtus.

Horší je, že se současných tendencí vyplývá, že občané demokratických států jsou bez odporu ochotni vyměnit svou svobodu za sociální rovnost (a za ekonomické zabezpečení), přičemž nevidí a zapomínají na následky — ztrátu svobody i rovnosti. Koncept zaopatřovacího státu, který se vyvinul na konci 20. století, je s individuální svobodou neslučitelný. Náklady na fungování zaopatřovacího státu musí zajišťovat kapitalistické hospodářství — můžeme říci, že sociální stát-socialismus parazituje na kapitalismu.

Sociální stát blahobytu potřebuje stále větší a větší prostředky, aby zajistil „sociální nároky“ stále početnějších skupin různých občanů. Stát pak stále více omezuje vlastnická práva, čím dál tím více znárodňuje prostřednictvím vyšších daní, poplatků a licencí. Výsledkem je, jak je to patrné z obr. č. 6, že i když se HDP v USA průběžně zvyšuje, příjem rodin se v USA přibližně od r. 1970 snižuje, stagnuje.

prijem-domacnosti-usa.jpg (30,536 kiB)
Obr. 7

Obr. 7, Pozn.: V stálých cenách r. 2005 (zdroj: Kunetka — blog, Šumavák)

Zaopatřovací sociální stát se tak postupným snižováním vlastnických práv (v současnosti znárodňuje cca 50 % vytvořeného majetku) postupně přesouvá k socialistickému státu (znárodněných 100 % majetku). Snižováním ekonomické svobody se postupně snižuje i výkonnost kapitalistického tržního hospodářství, které vlastně stát blahobytu udržuje při životě.

Cizopasník — zaopatřovací sociální stát by si měl uvědomit, že svou činností, snižováním ekonomické svobody si řeže pod sebou větev, protože pokud zničí ekonomickou svobodu (kapitalismus), tak zničí současně i sebe. Pokud někteří lidé získali právo na plody práce ostatních občanů, znamená to, že tito občané jsou zbaveni svých práv, jsou odsouzeni k otroctví.

Takové právo, které vede k porušení práv jiného člověka právem ani nemůže být. Žádný člověk nemá právo uložit jinému občanovi závazek, se kterým nesouhlasí, za který nedostane žádnou náhradu. Toho lze dosáhnout pouze násilím, tyranií — v demokratických státech tyranií většiny. Právem nemůže být zajišťování hmotných potřeb, k jejichž zajištění musí být přinuceni ostatní lidé. Právem může být jen svoboda, aby si tyto potřeby zajistil vlastním úsilím. Jediná práva, která dávají smysl, jsou přirozená práva; dnešní tzv. „sociální práva“ přirozenými právy nejsou, nemohou být vůbec právem, protože žádný člověk nemá oprávnění získat něco na úkor jiného.

Pokud nebudeme věnovat zvýšenou pozornost ochraně vlastnických práv — tedy kapitalismu, můžeme skončit v režimu, který sice nebude tyranský v běžném smyslu tohoto slova, ale přece bude nesvobodný. Ani tvůrci americké ústavy s tím nepočítali, jak píše R. Pound: [10]

„Chtěli ochránit občany před jejich vládci a ne před nimi samými.“

Ukazuje se, že v moderních demokraciích v podmínkách sociálního zaopatřovacího státu může ohrožení svobody přicházet z nečekané strany, a to „odspodu“ — od spoluobčanů, kteří do značné míry závisí na štědré vládní podpoře a zajímají se jen o své vlastní cíle — osobní sociální zabezpečení a nějaká obecná svoboda je nezajímá — „nenají se jí“.

Takto vláda korumpuje občany-voliče, aby ji i nadále volili — ohánějíc se hesly o sociální spravedlnosti, ale ne za vlastní, ale za daněmi konfiskované prostředky. Vláda v demokratických státech funguje od voleb do voleb jako jeho dočasný správce-majitel, ale co je zásadní, bez trestněprávní odpovědnosti za špatné, nehospodárné řízení, mnohdy vědomé mrhání daněmi zabavených prostředků.

Aby vláda měla co větší moc, snaží se rozšiřovat svou působnost do co největšího množství oblastí a ovládat tak majetky a životy občanů komplexně, vláda se snaží o centralizaci své moci. Tím vláda ohrožuje svobodu občanů a směřuje k tyranii. EU není výjimkou, právě naopak, ročně bruselská byrokracie vytvoří kolem 50 000 různých zákonů, nařízení a různých směrnic, … — až takovým tempem se omezuje svoboda občana už skoro ve všech oblastech života. Eurobyrokracie to vylepšuje tím, že se zbavuje i politické odpovědnosti, a to tak, že se vytvářejí úzké EU-elity, které nejsou ani volené.

Zlo způsobené dlouhodobou závislostí na zaopatřovacím státě se ukázalo po rozpadu komunistických států ke konci 20. století. Velká část obyvatel, která náhle přišla o různé státní podpory [11] a nebyla zvyklá postarat se sama o sebe, nevěděla, co má dělat s náhle nabytou svobodou, tak začala toužit po obnově tyranské ohlávky.

Problém je v tom, že dnešní občan se ve škole (samozřejmě státní) nedozvěděl a vůbec netuší, čemu vděčí za svou svobodu a blahobyt — a to dlouhému a úspěšnému boji za práva jednotlivců, z nichž tím nejdůležitějším je vlastnické právo. Potom si ani nemůže uvědomit, že dlouhodobé omezení vlastnických práv negativně ovlivní jejich životy, že útok na kapitalismus je i útokem proti svobodě, životu a blahobytu občanů. Ano, kapitalismus je ekonomika svobodné společnosti.

Mises.cz: 21. prosince 2011, Ján Laurinčík


Literatura

  • Ludwig von Mises: „Lidské jednání“ (Liberální institut, Praha 1999)
  • Ludwig von Mises: „Economic Calculation in the Socialist Commonwealth“ (London, 1935)
  • Hazlitt, H.: „Ekonomie v jedné lekci“ (Praha, Liberální institut 1999)
  • Robert Higgs: „Politická ekonomie strachu“ (Alfa Publishing, Liberální institut, Praha 2006)
  • Gonda, P. Chalupníček: „Na obranu slobodného trhu“ (Konzervatívny inštitút, Bratislava 2007)
  • Johan Norberg: „Globalizace“ (Alfa Publishing, Liberální institut, Praha 2006)
  • H-H. Hoppe: „Demokracie, anarchie a omyly ekonomie“ (Alfa Publishing, Praha 2006)
  • Laurinčík: „Centrálne banky – dokedy ešte?“
 

[8] Ludwig von Mises: „Ekonomická kalkulace v socialistických společnostech“ (London, 1935)

[9] Centrální banky — dokdy ještě? (mises.cz/…/centralne-banky-dokedy-este)

[10] R. Pound: „Svoboda smlouvy“ (Yale Law Journal 18, 7/1909, s. 467.)

[11] Pozn. red.: Velmi často si je vůbec neuvědomovala a neuvědomuje dosud. Nechápe např., že nízké mzdy v socialismu byly způsobeny hlavně politickým požadavkem na plnou zaměstnanost, kdy vyšší vyprodukovaná hodnota byla přerozdělena těm, kteří produkovali hůře, či vůbec, ač byli zaměstnáni. Obdobně, že byty, resp. nájmy byly nízké jen proto, že byly dotovány z jiných zdrojů (a na jejich úkor).

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 220 × | Prestiž Q1: 5,98

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Kapitalismus — cesta ke svobodné společnosti (2/2)

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top