Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 10 min.

Drahošová chce na Hrad…

Když ParlamentníListy.cz požádaly Kláru Samkovou o vyjádření k blížící se volbě prezidenta, dozvěděly se, že si známá advokátka a aktivistka přeje důstojného nástupce hlavy státu… Ale až za pět let. A všechny soutěžící kandidáty zhodnotila netypickým, osobitým způsobem.

Jsem jen slabá žena po přechodu. Sexuální hrátky nejsou (dlužno říci, že ani nikdy nebyly) mým preferovaným hobby. Vždy jsem byla ten typ, co si nejvíc liboval ve „večerech s knihou“ — což některé moje partnery iritovalo, někteří si četli se mnou. Toto moje osobní nastavení však vůbec neznamená, že by moje oko s libostí nespočinulo na mužském těle — a to zejména, je-li v něm navíc i sexy mozek.

Přiznávám, že při hodnocení té které osobnosti i to tělo má své body (tedy body má body…). Ba, čím jsem starší, s tím větším zalíbením hledím na těla mladistvá, a protože jsem zcela a výlučně heterosexuální orientace, jsou to samozřejmě těla mužská, která jsou předmětem mého zájmu. Zároveň se vztah k sexu stává jedním z úhelných pohledů, kterým hodnotím jak své klienty, tak protistrany. Pokud se vám to zdá divné, pak vězte, že tomu tak je v důsledku mojí profesní deformace rodinně-právní/rozvodové právničky. Je to pravda těžce skrývaná, ale je neoddiskutovatelným faktem, že na začátku každé rodinně-právní kauzy někdo s někým vlezl do postele. A jsou na to prokazatelné důkazy v podobě dětí, protože neposkvrněné početí bylo jen jedno, a i o tom značná část obyvatel této planety pochybuje.

Z tohoto úhlu pohledu jsem nemohla nehodnotit i nadcházející prezidentské volby. A to tím spíše, že se jedná o výlučně pánské defilé, což osobně považuji za krajně neuspokojivé. Ale tak už to prostě je, že k určitému druhu soutěžení (a všichni víme, které to je) jsou pánové prostě lépe disponovaní a důsledky toho se projevují nejen na chlapeckých záchodcích, ale i ve veřejném životě politickém.

Dovolte tedy stárnoucí ženě, aby poté, co jí se politické proklamace všech prezidentských kandidátů slily do jednoho zcela nesrozumitelného blábolu tak, že za jediné smysluplné kandidáty považuji Ovčáčka s Jaromírem Soukupem — ti alespoň vyslovují srozumitelně, klesají hlasem tam, kde mají, a nežuchlají — se věnovala vizuální stránce kandidátů, a to zejména s přihlédnutím k aspektům tzv. sex appealu. Protože, marná práce, na toho jednoho příslušného chlápka se máme koukat dalších pět let.

Přejděmež však k jednotlivým osobnostem, a to v pořadí abecedním, aby se nikdo necítil dotčen.

1.) Jiří Drahoš: Ačkoliv by se zdálo, že Jiří Drahoš kandiduje na prezidenta České republiky, ba dokonce k tomu splnil i všechny zákonné předpoklady, není tomu tak. Ve skutečnosti kandiduje jeho žena, paní Eva Drahošová. Proslýchá se, že je to ona, kdo lehce nepraktického akademika pevnou rukou směřuje k vítězství ve volbách. Organizuje, zařizuje, hlídá kalendář i všechny ostatní náležitosti a všude jezdí s ním a kontroluje ho. Což samozřejmě jsou u ženy vlastnosti naveskrz kladné a žádoucí, ovšem s výjimkou jednoho případu: pakliže totiž muž této úžasné ženy má být prezidentem mé země. Já prostě nechci podpantofláka. Skutečně nechci, abych musela odečítat ze rtů první dámy, jaké budou prezidentské oumysly, kdo dostane amnestii a kdo bude vyznamenán. První dáma má být svému muži oporou, zajisté, ale nemá být pochyby o tom, kdo je prezident… Nevíte náhodou, proč jsem si vzpomněla na Claire Underwoodovou a její úplně závěrečná slova v seriálu „House of cards“, totiž: „This is MY term“? Nemyslím si, že by kdy mohla splynout z úst Jiřího Drahoše…

2.) Pavel Fischer je osoba, která o sobě tvrdí, že je muž, a to muž politiky. Jistěže nejsem bezchybná studnice veškerých politických znalostí, ale protože se o politiku zajímám minimálně posledních sedmadvacet let, přičemž řadu jejich protagonistů jsem mohla osobně poznat (ne že by bylo vždy o co stát), je mi docela divné, že jsem jméno Pavla Fischera dříve vůbec nezaznamenala. Tento muž, jehož největší přednost v mých očích spočívá v tom, že jeho manželka se rovněž jmenuje Klára, mi beznadějně splývá s dalším nekonečným zástupem lehce oplácaných plešounků a ani francouzský Řád čestné legie není s to jej v mých očích zviditelnit. Jeho pěstěná multigenderová identita je pro mne nerozluštitelná a jediný sexuální appeal, který se z něj kdy vyzářil, byl jeho výrok, že si nepřeje, aby… ehm… homosexuálové rozhodovali o adopci dětí. Že prý by byli podjatí. Myslím, že tímto výrokem dostal výraz „sexy mozek“ úplně jiný rozměr. Ve stejném gardu by totiž bylo možno žádat, aby na OSPODech nebyla zaměstnaná ani jedna máma od dětí. Soudkyně, které by chtěly soudit rodinné právo, jsou taky fuj — ostatně, když by nemohly mámy, tátové by mohli? Inu, jak praví klasik: „Není to málo, Antone Pavloviči?“ No — já bych spíše řekla, že toho bylo „zu viel“.

3.) Petr Hannig je muž, z něhož živočišná radost ze života přímo čiší…ííí…la. Čišela. Důkaz je opět nasnadě, jsou to neposlušné tenisky — a koupil jí je její kluk sám. Kterejpak to asi tak mohl být… Dál bych to raději nerozebírala a snad jen, že pana Hanniga je na prezidenta škoda. Rozumějte — sladká šedesátá. „Kdo si je pamatuje, jako by je nežil.“ A Péťa nám už jednou řekl, že si je moc nepamatuje… Doufám, že tento věčný kandidát na jakoukoliv funkci zúročí i tuto neúspěšnou kampaň a konečně začne psát své vzpomínky, jak se sjel s Ringo Starrem. Bude to zaručeně sexy výsledek. Zejména, když i nadále bude nosit ten šarmantní knírek otce Kondelíka.

4.) Marek Hilšer: Klenutá čelist a důlek na bradě, mužně neoholená tvář. Co si přát více, že? No… možná… Možná je možno si třeba přát, aby kandidáti na prezidenta nevypadali jako sexuální loudilové, a také, aby se, pro všechny svaté, neobjevovali na veřejnosti s odhalenými žebry. I když je nutno tomuto kandidátovi přiznat k dobru, že na rozdíl od jeho kolegy, se kterým tak mužně podpořil dalšího mužného muže naší politické scény, tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotku, a to i s jeho oduševnělou politikou k ukrajinskému Majdanu, mu z gatí nečouhaly trencle. Nakonec ovšem připomínka jak od maminky: v botách se na židle nestoupá, synu.

5.) Michal Horáček má problém. Problém, který mi je tak dobře znám z mojí advokátní praxe. Říká se mu nepřiměřeně mladá žena. Rozumíte — ta, kvůli které by svou dlouholetou manželku nikdy neopustil: však to sám řekl. Jinak je opravdu dobře, že nosí ty brýle, které mu absolutně nesedí. To, že mu nesedí, by mu řekl každý normální optik, protože každý normální optik ví to, co i každá letitě obrýlená osoba, totiž, že brýle nemají přesahovat přes obočí a nemají se dotýkat tváří. Jinak člověk vypadá jako Ferda Mravenec, což platí i v tomto případě — ale co by pan Horáček dělal u normálního optika; ještě by si tam, nedaj bože, mohl koupit levný brejle, což by byla, pochopte, potupa…) Jo — k těm brýlím. Díky nim si jej nikdo, ale opravdu nikdo, dokonce ani já, nesplete se spolukandidátem Fišerem. Doufejme, že si jej s někým jiným, respektive někoho jiného s ním, nesplete ani jeho mladá žena. Protože… ehm… no… můj palmární účet by to snesl, že.

6.) Jiří Hynek je muž, k němuž budu extrémně nespravedlivá. A to z naprosto marginálního důvodu. Můj problém s tímto kandidátem spočívá v tom, že bych s ním coby s prezidentem měla opravdu zásadní těžkost: chovat se k němu s úctou. Protože, prostě, no, prosvítaj. To se alespoň na tu kandidátskou fotku nemohl nechat vyfotit tak, aby na ní bylo vidět něco jiného než uši? Kdyby to byl vzal z profilu, bylo by tam vidět jen jedno ucho — a i to by bylo, řekněme si upřímně, až moc… Jinak by se s jeho čtyřmi dětmi mohlo zdát, že asi dobrý — ale nemohu si pomoci, moje podezíravost vzrůstá exponenciálně s tím, že studoval nejen mat-fyz, ale ještě navíc obor teoretická kybernetika. Znám je, tyhle matematiky, ze své rozvodové praxe. Horší jsou už jen „zásadoví čeští inženýři“. Co nemají v excelové tabulce, nejlépe s těmi rozklikávacími bublinami, jako by nebylo. Respektive, následuje velké životní překvapení, že něco jiného je. Pamatujete… první automobil za pět a tři čtvrtě roku… první dovolená v Jugoslávii… následuje první dítě… no a tak dál. Myslím, že nakonec bych snesla i ty uši, ale mám u tohoto kandidáta podezření na daleko horší úchylku. Totiž, že netuší, že prezidentský úřad se neodehrává v datových pruzích…

7.) Vratislav Kulhánek — muž s velkým nosem a mladou milenkou (teda různý lidi to říkaj — já samozřejmě nic nevím, všechno popírám, je to účelovka, kampaň, prostě sproste sprisahanie, zvláště pro nás, co nekecáme a makáme). K dohledání jsou jeho fota také s olbřími doutníky. Větší jsem viděla už jen u Bakaly — doutník tedy. Vlastně je to sympaťák. Jsem ochotná mu to hodit, pakliže úspěšně projde kvízem s následující otázkou:

Hlavním městem ČR je:

  1. Mladá Boleslav
  2. Mladá Boleslav
  3. Mladá Boleslav
  4. nějaké jiné město.

Ovšem ještě dodatek: ve sladkejch devadesátejch stačilo na to, aby se někdo… ehm… někdo… stal generálním Škodovky, aby uměl fakt dobře německy. Překvapivě (pro pana Kulhánka) to na prezidentskou funkci nestačí. A nestačí to ani tehdy, když přidá vlastnoruční šoférování v rychlém tempu po kančích stezkách okolo Písku. Ale to je jen připomínka pro znalce českých novodobých dějin.

8.) Mirek Topolánek — no konečně chlap s gulama! Ten to má na první pohled jasné, to může dosvědčit celý národ, neboť celý národ viděl jeho pohlavní úd. Kdo z vás na to má? Ani sexy mozek to svého času nedotáh tak daleko… Kromě toho to je opravdu demokratické. Každý viděl — každý mohl ocenit. Nekupujeme… éééé… nevolíme žádného zajíce v pytli. Víme, do čeho jdeme. Drobným problémem je, že potenciálních kandidátů s pozitivy a sociálními jistotami „viděli to všichni“, by se našlo povícero. Třeba taková Ornella Štiková. Její prsa viděli svého času taky všichni. Jen co dotáhne tu čtyřicítku, „Ornella na Hrad“!

Do té doby ale… náš Mirda… Jasně, i na něm se najdou nějaké drobné chybky, jako třeba, že podpisem Lisabonské smlouvy zradil čestného předsedu své strany, totiž Václava Klause, anebo že pro změnu opět zradil svého nejlepšího kamaráda z Berlusconiho vily, Marka Dalíka. Ale to jsou ideologické věci a prezident má být přece nadstranický, takže kdo by se tím zabýval. Taky je dobrý, že co se blondýn týká, Mirek se už vyčerpal a pravděpodobně i ustálil (u Lucky bych mu taky nic jiného nemohla doporučit, na rozchod s ní by nestačilo ani to, co dal neofiko Pavle). Já jen, že podle mého názoru měl zůstat u té bloncky číslo jedna.

9.) Miloš Zeman — starý ještěr nakonec. Začnu tím, že ve Federálním shromáždění jsme mu říkali sebe-erekt. Jiný důvod jsme my, tehdy mladá děvčata, nějak pro jeho nekonečné projevy alespoň tenkrát nemohly najít. Já je našla až o nějakou tu desítku let později, když jsem si ty nekonečné hodiny jeho rozprav přečetla ze stenozáznamů. Ach jo. Neberte si to osobně, ale mládí nebývá vždy moudré. Jinak z mnou výše nastíněného úhlu pohledu nemohu říci o Emzákovi vůbec nic. Stejně jako není na prachy, zcela evidentně není ani na ženy. (Na muže taky ne, aby bylo jasno). Ostatně, jak vyplývá z dostupných pramenů, svou druhou ženou byl uloven tak, že se na podobný zátah nezmohla ani Móňa Babišová. A od doby, kdy byl Zeman odloven, je ženat, troufám si tvrdit, že šťastně. Alespoň pro národ šťastně. Protože v průběhu let byla Ivana Zemanová manželkou premiéra, manželkou předsedy Poslanecké sněmovny, manželkou prezidenta… a teď mi řekněte, jestli jste něco někdy o ní slyšeli… inu dobrá, tak slyšeli. Zeptám se tedy jinak: a slyšeli jste o ní něco opravdu špatného? Podle mého názoru její největší úchylka spočívá v tom, že je evidentně jediná bytost na této planetě, která dlouhodobě vydrží s Milošem Zemanem a on s ní. Možná, že si říkáte, že to není moc kladná vlastnost, když o první dámě není slyšet. Já bych to ovšem až tak neviděla. První dámy totiž bývají různé. Některé, na příklad, při volbě svého muže prezidentem pískaj na prsty. Takže za mě Ivana dobrý. Až se bude vypisovat výběrové řízení za svatou Zdislavu nebo nějakou podobnou bytost, vím, koho navrhnout jako model. Sice lehce korpulentní model, ale nám, kterým je rovněž něco málo přes dvacet, bude nanejvýš vyhovovat.

Nu a na závěr… doufám, že neočekáváte, že vám řeknu, koho preferuji a koho budu volit já. Anebo jo? Řeknu vám to takto: tato země by si opravdu zasloužila změnu. Ovšem jediná změna, ke které se nyní můžete ve skutečnosti rozhodnout, je, zda tato změna nastane za pět let, nebo za deset let. Protože že by nový prezident nevyužil obě volební období, to je, řečeno diplomaticky, krajně nepravděpodobné. Za sebe doufám, že za těch pět let se najde nový důstojný prezidentský nástupce. Chápejte — za pět… ne za deset…

Klára Samková

P.S. Tento článek jsem napsala na výslovnou žádost Parlamentních listů, ovšem zadání znělo „něco o prezidentské volbě“. Tudíž PL za nic nemohou. Stejně tak ovšem dodávám já, že žádný výrok, uvedený výše v článku, není ověřený, vše je jen a pouze úplná dojmologie čistě subjektivního, a tudíž klidně mylného pohledu, takže neručím za nic a prohlašuji, že vše může být taky úplně jinak, případně naopak.

Psala paní Klára Samková na ParlamentníListy.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 391 × | Prestiž Q1: 4,86

+5 plus Známkuj článek minus –3

Interní diskuse

Drahošová chce na Hrad…

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top