Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 8 min.

O fašismu, nacismu a komunismu

Napsal jsem před pár dny na Facebook šproch, jak by to asi dopadlo, kdybychom se zde pokusili zaregistrovat Českou fašistickou stranu. („Trochu se omluvit za omyly v minulosti, zdůraznit, že vše nebylo tak špatné a vůdci to v podstatě mysleli dobře…“ jak to vtipně glosuje VSR.)

Odpověděl mi na to jiný ze známých, že už se před lety pokoušeli zaregistrovat Stranu fašisticko-nacistickou s tím, že se na prvním sjezdu hned rozpustí, a že to udělali zejména z důvodu trvající existence strany komunistické. Pochopitelně, Ministerstvo vnitra jim registraci odmítlo. I když se nerozepsal o detailním zdůvodnění ministerstva, naprosto tomu nerozumím. Ano, máme někde v zákonech napsáno, že nacistický a komunistický režim byly režimy zločinné a nikdo o tom vcelku nepochybuje. Doufejme.

O zločinnosti komunistického režimu hovoří zákon č. 198/1993 Sb. Velká část (především § 1) zákona má však spíše jen deklaratorní (proklamativní) charakter. Nakolik mohou mít význam i tzv. proklamativní části, je především záležitost výkladu a soudní praxe. V zákoně se mimo jiné praví, že komunistický režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný (§ 2, odst. 1) a že KSČ byla (stejně jako podobné organizace založené na její ideologii) organizací zločinnou a zavrženíhodnou (§ 2, odst. 2). Cite:

„Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje …“

„Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.“

Zákon byl ještě v roce 1993 u Ústavního soudu ČR napaden skupinou 41 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Ústavní soud jejich návrh 21. prosince 1993 zamítl.

Zákon o zločinnosti nacistického režimu jsem se pokoušel zběžně v našem právním řádu nalézt, ale bez většího úspěchu. Zmínku jsem zaznamenal pouze v zákoně č. 181/2007 Sb. „Zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek“, kde se praví:

„Parlament České republiky, vědom si povinnosti vyrovnat se s následky totalitních a autoritativních režimů 20. století, vyjadřuje vůli zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii, které v letech 1938–1945 a 1948–1989 prosazovaly potlačování lidských práv a odmítaly principy demokratického státu.“

Ale dobrá, připouštím, že jsem si příliš velkou práci s vyhledáváním zločinnosti nacistického režimu v zákonech příliš nedal. Nejspíše to bude v poválečných paragrafech zmíněno dostatečněkrát. Ostatně jen rozpoutání války, okupace, Protektorát a vyvražďování civilistů jsou dostatečnými mementy.

Problém je v tom, že Komunistická strana tady celých 28 let po takzvaném převratu nadále existuje a musím se přiznat, že nejen mě její existence irituje, nejen z toho důvodu, že prostě zabírá v Parlamentu místo normálním politickým směrům. Pravda, komunisté už údajně jsou stranou demokratickou, alespoň to deklarují. Problém je v jedné věci: předpokládám, že jestliže mají dodneška v názvu, že je to strana komunistická, pak usilují o komunismus se všemi důsledky. (Ostatně od marxismu a od Marxova Komunistického manifestu se nikdy věrohodně nedistancovali, i jejich omluva za totalitní režim byla více než vlažná.) Stejně, jako strana socialistická usiluje o socialismus, a obdobně jakákoliv jiná strana usiluje o takový cíl, který deklaruje ve svém názvu (a stanovách), alespoň tak bych to chápal. Proč je tedy možné že Komunistická strana je nadále legálním politickým subjektem, dokonce podporovaným ze státního rozpočtu, tedy vlastně ji platím i já, ačkoliv její existenci bytostně nesnáším (jakož i řadu dalších, jiných stran).

Musíme se ptát, jakým právem ministerstvo na základě jakéhosi arbitrárního rozhodnutí jedné straně existenci umožní a jiné straně neumožní? Pokud by přece bylo konzistentní, musí se rozhodnout mezi tím, jestli vůbec má právo nějaké politické subjekty zakazovat či povolovat, a v případě že nemá, tak nerozumím zákazu založení Fašistické strany (byť z recese) a na druhé straně komunistům existenci povolit a to bez recese. A největším paradoxem na tom všem je, že stran, které nesou fašistické rysy, máme v Parlamentu dokonce hned několik a nikoho to nepohoršuje (jen prostě nemají to proklaté slovo v názvu).

Navíc, a to mě irituje ještě více, déle jak 80 let se zaměňuje zcela libovolně nacismus a fašismus jako by to byla synonyma, což v žádném případě nejsou. Stačí jen sáhnout do historie a zkonstatovat, že hitlerovský režim vycházel především z nacionálního socialismu (zkráceně nacismus), byť jisté fašistické rysy v něm byly nepopiratelně obsaženy také, zejména v ekonomickém ohledu, vůdcovském principu a v byrokraticko-centralistickém upořádání velmi silného státu. K záměně těch dvou termínů došlo až po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem (do té doby se oba socialismy docela významně kamarádily) a lišily se pouze tím, že jeden byl nacionální a druhý byl internacionální. V mnoha dalších rysech si neměly co vyčítat.

Za změnou té terminologie stál tehdy vysoký představitel Komunistické internacionály, sídlící v Moskvě, bulharský fanatický komunistický revolucionář Georgi Dimitrov, který upozornil na nesnesitelnost faktu, že spolu ve skutečnosti válčí dva socialismy a diskredituje to tak myšlenku socialismu a začal pro německý režim razit termín fašistický. Tuto rétoriku velmi rychle vzal za svou i Josif Stalin a nadále už trvale hovořil o Němcích jako fašistech. Velmi dobře nám to dokumentují dobové předválečné/válečné/poválečné filmové snímky. Tato manipulace se zažila do té míry (a po válce zejména v důsledku komunistického režimu a vlivu Sovětského svazu na naši politiku), že tyto dva výrazy neprávem zcela splynuly.

Ostatně jako další absurdita, že fašismus, potažmo nacismus, jsou režimy pravicové (navíc ještě extrémně). Tento nesmysl je opakován dodneška nejen novináři a politickými komentátory, ale v podstatě i státním vzdělávacím systémem. Opět jde jen o manipulační politickou techniku, kdy bylo nutné postavit na jednu stranu barikády laskavý a vlídný levicový socialismus a na stranu druhou zločinný, tedy nutně pravicový fašismus.

Kouzlo, jakým se podařilo z nacionálního socialismu vytvořit pravicový politický směr, zůstalo natrvalo skryto. Když jsem se pokoušel zjistit, čím se nacismus stal pravicovým, dostalo se mi krkolomného vysvětlování, že to bylo tím, že byl militaristický (jakoby východní socialismus nebyl), případně, že na politické kružnici přešel jeden extrém v extrém druhý. Krkolomnost takových vysvětlení a pouze účelovost a rétorická ekvilibristika z toho trčí jako vidle z hnoje.

Za připomínku na tomto místě stojí několik charakteristik nacismu z publikace „The Vampire Economy“ Güntera Reimanna (1939), která velmi přesně dokumentuje (alespoň z ekonomické stránky) povahu toho režimu:

„Lidé však zapomínají na to, že hitlerismus nebyl pouze o militarismu, nacionalismu a posilování politiky identity. Součástí byl také přesun domácí politiky od volného trhu (respektive toho, co z trhu zbylo po Weimaru), směrem ke kolektivistickému ekonomickému plánování.“

„V nacistickém Německu neexistuje žádná ekonomická oblast, do které stát nezasahuje. Ve větší nebo menší míře stát předepisuje, jak má podnikatel naložit s kapitálem, který je jeho soukromým majetkem.“

„Podnikatel musí nejenom vzorně dodržovat zákony, ale také podlézat státním úředníkům. Nesmí trvat na svých právech a nesmí se chovat tak, jako by práva na soukromý majetek byla nedotknutelná. Spíše by měl být vděčný Führerovi za to, že vůbec nějaký majetek má.“

„Nacistická vláda otevřeně vyhrožovala podnikatelům násilím a omezením práv a svobod, pokud neplní povinnost vyrábět podle požadavků státu.“

„Továrníky v Německu zasáhla panika, když zaslechli o osudech některých průmyslníků, jejichž majetek byl ve větší či menší míře vyvlastněn státem. Na jejich dveře zaklepali státní úředníci, kteří podrobili účetní rozvahy a veškeré účetní záznamy za poslední tři i více let zevrubné kontrole. Svoje šťourání ukončili až v okamžiku, kdy narazili na chybu. Tu ihned nekompromisně potrestali. Jediná účetní chybička znamenala pokutu v řádech milionů marek. Zcela evidentně byly tyto kontroly pouze záminkou k částečnému vyvlastnění soukromých firem s výhledem k celkovému zabavení majetku později. Majitel byl bezmocný, protože neexistovaly nezávislé soudy, které by bránily vlastnická práva občanů proti libovůli státu. Autoritářský stát si osvojil princip, že soukromý majetek nebude nadále nedotknutelný.“

„Zánik malých podniků vedl k tendenci drobných investorů neriskovat svůj kapitál do nových společností. Čím byly korporace větší a čím více byly propojeny se státem, tím méně příležitostí existovalo pro rozvoj nových konkurentů.“

„Totalitní režim zahubil nejdůležitější udržovací sílu kapitalismu — přesvědčení, že soukromý majetek je nedotknutelným právem každého člověka a jako takový by měl být ochraňován. Respekt k soukromému vlastnictví se hluboce zakořenil ve všech kapitalistických zemích. Je to nejmocnější opora kapitalismu. Nacismus tuto sílu dokázal zničit… Lidé stále pracují za peníze a z těchto peněz žijí. Vlastnictví kapitálu stále přináší příjem. Jenže tento příjem závisí na milosrdenství státních úředníků.“

Nepřipomínají vám tyto charakteristiky nacistického hospodářského modelu nápadně aktuální situaci v našem státu?

Závěr

Abych to nějak shrnul a uzavřel. Zatímco některým stranám je v názvu povolena propagace podle zákona zavrženíhodného režimu, pak jiným je toto zcela identické právo odepíráno.

Tvrzení, že jestliže zbrojovka je držena soukromým vlastníkem, pak se jedná o pravicový režim, zatímco je-li za stejným účelem vlastněna státem, je tentýž jev levicový a militarismus akceptovatelný, a patrně jej lze legitimizovat nejrůznějšími osvobozeneckými a revolučními motivy, je prostě zlovolé a lživé.

Fašismus a nacismus nejsou jedno a totéž a neustálé napadání různých skupin a osočování, že jsou nahnědlé, je čistá politická propaganda. A zatím nám tady v tichosti a s demokratickou legitimitou získávají moc politické strany, které sice nemají tato ošklivá slova v názvu, ale evidentně jsou založeny na vůdcovském principu, vnitřně jsou nedemokratické a vcelku otevřenou formou zavádějící prvky korporátního fašismu. Ovšem to Ministerstvo vnitra zřejmě nevidí.

Dělnická strana práce vadí, komunisté nevadí, národní a nacionální strany vadí, internacionální socialismus v podobě EU nevadí. Fašistickou stranu mít nelze, ale ekonomický fašismus fakticky zavádět lze. Klasický liberalismus je pokládán téměř za zločin, progresivní je levicový pseudoliberalismus. A stát zatím bez jediného mrknutí oka a zřetelnějšího odporu likviduje celou jednu společenskou vrstvu. Místo toho, aby podnikaví a na státu nezávislí lidé byli uznáváni a obdivováni, je podnikání kriminalizováno a stát dává nejrůznějšími způsoby veřejnosti najevo, že živnostníci jsou pro něj škodná a podnikatelům nevěří.

Je plná huba práv a svobod, ale přitom přirozená práva jsou omezována ve prospěch nepřirozených pseudopráv a svoboda člověka a jednotlivce mizí před očima jako pára nad hrncem. Den za dnem zvyšuje stát svůj útlak a panovačnost nad každým aktem jedince, dozorování a moc státu nad ekonomikou i soukromými preferencemi zesiluje nade všechny meze a vysokou státní funkci zastává člověk, jehož jméno je zřejmě právem spojováno s činností zločinecké StB. Ale to nechává všechny v klidu, i těch jeden a půl milionu voličů, kteří mu dali svůj hlas.

A prezident republiky si interpretuje ústavu podle toho, jak se momentálně ráno vyspí a jak mu pošeptají do ucha jeho pochybní spolupracovníci.

Ale hlavně že máme tu politickou korektnost. A napětí ve společnosti sílí a roste.

Žijeme v Blbákově.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 635 × | Prestiž Q1: 11,18

+22 plus Známkuj článek minus –4

Interní diskuse

O fašismu, nacismu a komunismu

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top