Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Je rozumné ustupovat zlu?

Předem je nutno uznat, že současný kremelský šéf je v současnosti jedním z nejlepších technologů moci na světě. A zároveň, že rozhodně netrpí přehnaným respektem k mezinárodnímu právu, ani vůči smlouvám parafovaným svými předchůdci. A rovněž nemá problémy s celou paletou lží, polopravd a ob­my­sl­nos­tí. A propagandistických manipulací nejen s domorodým obyvatelstvem.

putin1.jpg (5,948 kiB)
V. V. Putin

S hlubokým znepokojením sleduji, že značná část naší veřejnosti má zřejmě hluboké po­cho­pe­ní pro současné kroky Kremlu na Ukrajině, a VVP tu hlasitěji, tu tišeji, tleskají. Různí autoři dokonce oprášili ve svých vyjádřeních i dávno ztrouchnivělé kojzarovské fráze o „válečných štváčích“. Jen jaksi chybně jimi nemíří na skutečného agresora, ale tradičně jimi napadají všechny od Prahy na západ, na sever i na jih a zapomínají na tu stranu, která nejhlasitěji haraší zbraněmi. A proč jimi haraší.

Krym

Nějak v tichosti se pozapomíná na to, že na mapách je dnes Krym uváděn jako nedílné území RF, kterým ještě v jarních měsících nebyl. Zpočátku také ruský president zapíral, že by se anexe Krymu účastnila vojska RF, aby po poměrně sporném referendu a podpisu „dohody“ se sa­mo­zva­ným premiérem Aksjonovem a předsedou nelegitimního krymského parlamentu Konstantinovem připustil, že tam jaksi armáda RF tak trochu byla. Od 14. března 2014 je tedy Krym v jakémsi přechodném stavu a od 1. 1. 2015 bude i se Sevastopolem 85. subjektem Ruské federace (na mapách je tak veden již dnes).

Na loupežné připojení Krymu už celá řada čtenářů zapomněla, či mu nepřikládá větší dů­le­ži­tos­ti, ačkoliv až na jeden bod (f) plně odpovídá definici mezinárodní agrese uvedené v rezoluci Valného shromáždění OSN pod číslem 3314, článek 3.: „Za agresivní akt se považuje kterýkoli následující čin, bez ohledu na to, zda předtím byla vyhlášena válka:

a) invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu, vojenská o­ku­pa­ce, byť i dočasná, která je důsledkem invaze nebo útoku ozbrojených sil, jakékoliv připojení území jiného státu nebo jeho části, při němž bylo použito síly;

b) bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu, použití jakýchkoli zbraní jednoho státu proti území druhého státu;

c) blokáda přístavů nebo pobřeží jednoho státu ozbrojenými silami druhého státu;

d) útok ozbrojených sil jednoho státu na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu;

e) použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území druhého státu s jeho souhlasem v případě, že nedodržely podmínky pobytu nebo délky jejich přítomnosti;

f) jednání státu, který povolil druhému státu, aby použil jeho území ke spáchání agresivního činu proti třetímu státu;

g) vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů, kteří používají sílu, proti jinému státu v takové míře, že se to rovná předchozím činům.

Ukrajina

Pokud jde o Ukrajinu, aplikované mechanismy jsou stejné. Separatistům velí Rusové ještě před nedávnem evidovaní na území RF. Putin nejprve zapírá veškerou účast, později připouští spontánní aktivitu jednotlivců a zakrátko je doloženo, že účast RF na Ukrajině je aktivní.

V jakémsi zvráceném chápání se zde objevuje názor, že západ provokoval Putina tak dlouho, že se musel začít bránit, že Kreml je jen ve vleku dění a jen reaguje. Skutečnost je ale poněkud jiná. Právě Kreml v rukou zkušeného cílevědomého autokrata je ten, který rozdal figury a hraje bílými.

Je zřejmé, že VVP si Krym a Sevastopol prostě vzal, protože ho chtěl. Nic ho nemrzí anexe cizího území, nic ho nemrzí porušení Budapešťského memoranda z prosince 1994 o nezávislosti, svrchovanosti a územní celistvosti Ukrajiny. Mezinárodní smlouvy a závazky hodlá dodržovat jen tehdy, pokud z nich má prospěch RF. Ostatní jsou k smíchu.

Současná hra o Ukrajinu je zcela jen špatně skrývaná touha po městu Mariupol, jako klíčovém strategickém místě na pobřeží Černého moře. Putin totiž potřebuje suchozemský přístup k již ukradenému přístavu na Krymu. Sekundárně ještě s efektem oslabení vlivu Ukrajiny na Černomořském pobřeží. Návrh na vytvoření Novoruska (pod pláštíkem „civilizační mise“ Ruské federace) směřuje právě k vytvoření ruského, nebo proruského koridoru ke Krymu. Ostatně — Novorusko mezinárodní společenství neuzná, stejně jako neuznalo umělou Jižní Osetii, nebo Abcházii. Patrně ani demilitarizované nárazníkové území na východě Ukrajiny pod mezinárodní kontrolou není už dnes logickým řešením, protože pobaltské členské státy NATO již sousedí s Ruskem a Běloruskem zcela kontaktně.

Z telefonátu VVP Barrosovi unikla věta, že kdyby (VVP) chtěl, do čtrnácti dnů je v Kyjevě. Patrně je to pravda. Vojenská síla dnešní RF je skutečně značná a rozhodně se dnes nejedná o nějaké vyjukané Ivánky v archaických T-34. Vojensky je to nepochybné, ale myslím, že to není to, co by VVP chtěl. Co by dělal s poměrně problematickým a dosti chudým státem?

Armáda RF

Rozpad Sovětského svazu byl pro velmocensky postavenou armádu SSSR velmi těžký a býval přirovnáván ke zradě. Ostatně i VVP tento rozpad vnímá obdobně a považuje jej za největší chybu. Poté, co byl odstraněn ministr obrany Anatolij Serďukov a nahradil ho Sergej Šojgu, dochází k impozantní modernizaci RA a odstranění „tlustých“ generálů. Zároveň, jak uvedl na rozšířeném zasedání kolegia ministerstva obrany tehdejší prezident Dmitrij Medvěděv, bude na realizaci dvacetiletého státního programu přezbrojení ruské armády na nejmodernější zbraně vydána bezprecedentní částka – téměř 20 trilionů rublů (552 biliónů euro, 770 biliónů USD). Zároveň s novou vojenskou doktrínou.

Podle vojenské doktríny Ruské federace z roku 2003 by měly její ozbrojené síly zvládnout velkou válku na západě či dálném východě, plus dvě lokální povstání. Putinovské Rusko už dávno překonalo výši zbrojních výdajů Sovětského Svazu. „Potřebujeme výdaje hodné armády Ruské federace. Ne nějaké banánové republiky, ale právě Ruské federace – veliké země, stálého člena Rady bezpečnosti OSN a jaderné mocnosti,“ konstatoval prezident (2011, Dmitrij Medveděv).

Pobaltské státy

Pobaltské státy prozíravě požádaly o přičlenění k severoatlantické smlouvě zejména z historicky podložené obavy z Ruského expanzionismu a byly přijaty na jarním zasedání NATO v r. 2004. Vzhledem k tomu je dnes velkou otázkou, jaký postup VVP uplatní, aby získal bezproblémový přístup k Baltskému moři. Patrně osvědčený postup s propagandistickou masáží, nějakým velmi nekontrolovatelným referendem, distribucí ruských pasů proruským menšinám, jejichž páté kolony jsou rozesety v mnoha státech, i u nás. Myslím si, že zájem VVP o méně kontrolovatelný přístup k Baltu bude dalším krokem RF. Obávají se jej nejen pobaltské státy, ale v nejistotě se ocitá i Finsko.

Mnichov

Ruský expanzionismus a bezohledné prosazování jeho zájmů jsou skutečně velmi ne­bez­peč­nou hrou. Zejména nám chování Ruska a patnáctiletý vliv VVP (intenzivní vyzbrojování a budování ztracené velmocenské pozice) velmi nápadně připomíná vývoj v Německu mezi světovými válkami, které vyvrcholilo Mnichovským diktátem a nakonec stejně krvavou světovou válkou.

Nemáme morální právo opakovat politiku appeasementu, kterou se pokusily GB a Fr. oddálit válku ústupkem Hitlerovi obětováním „malé a neznámé“ země, která válku jen oddálila. Nelze v tomto místě nevzpomenout výroku W. Churchilla k Chamberlainovi v House of Commons po podpisu Mnichovské dohody: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.

Sankce

Putin si musí uvědomit, že sankce jsou jednoznačným vyjádřením neochoty akceptovat jeho mocenské choutky. Veškeré zpochybňování sankcí, odkazování na jejich neúčinnost a upřednostňování momentálního teplého gulášku a piva je velmi krátkozraké. Sankcemi vždy trpí vzájemná spolupráce a dá se říci, že jimi trpí i ti, kteří je musí použít. Pokud se stavíme do pozice jakési obojetnosti, kdy se jaksi chceme vyvázat z odpovědnosti a hrát si na „chytrou“, polooblečenou, polonahou horákyni a zůstat kamarády s tím, kdo eskaluje napětí v Evropě, a je jím evidentně Ruská federace, jsou krátkozraké. A že nás musí něco stát je zcela bezpochybné.

Ostatně můžeme poměrně dobře odvodit, že Putinovy proti-sankce dopadají dnes významně nejen na propad Rublu, ale začínají se projevovat i postupující inflací. V předzásobené Moskvě rostou ceny jen zvolna, na dálném východě v desítkách procent. Putin tedy „střílí do vlastních lidí“. Lidé v Rusku si to stále více uvědomují. Obligátní „bída a vodka“ jim už stačit nebude.

Měli bychom také vidět prohlubující se (nejen zbrojní) spolupráci putinovského Ruska s tradičním balkánským partnerem, Srbskem. Stejně tak je třeba vidět zesilující aktivity ruských zpravodajských služeb GRU (vojenské rozvědky) a SVR (Sekce vnější rozvědky – hlavní výzvědné služby) proti kriticky důležitým infrastrukturám zájmových zemí (mj. i ČR) pomocí kyberútoků a digitální špionáže. Stejně jako zesilující „hry“ strategických cvičení nad Baltem.

Čína

Není velkým tajemstvím, že hospodářsky stále silnější Čína s velmi nedostatečným nerostným bohatstvím a obrovskou lidnatostí velmi silně modernizuje svoji armádu (2011/2015 na dvojnásobek) a předpokládá se, že její zbrojní výdaje přečíslí letos celý vojenský asijsko-pacifický komplex. Analytici se domnívají, že jestli Rusko vstoupí do nějakého globálního konfliktu, bude to pravděpodobně s Čínou, která dobře ví o nesmírném nerostném bohatství Sibiře a rozhodne se je získat.

Rusofilství

Sledujeme-li názory některých rusofilních politiků (např. VK), že Rusko je menší nebezpečí, než socializující EU a USA, měli bychom dobře analyzovat, zda jde o prozíravý pohled do delší, mnohaleté budoucnosti a zda nejde jen o jakousi pseudo-pomstu za Mnichov, nebo něco ještě daleko horšího. Ostatně, pokud sledujeme i některé z autorů na veřejných blozích, vidíme tento trend také. Jednou větou: nepřátelský západ, sionistické spiknutí, NWO — a jako východisko falešný panslavismus.

Závěr

Hra na jakési nedotknutelné zájmy ruské velmoci, nebo dostaneš přes čuňu, už tu byla. Před 46 lety. Dodnes jsme se nevzpamatovali. Stačí se rozhlédnout.

Přehlížet a omlouvat ruské výboje je nebezpečnou hrou a fatální chybou. Nejde o válečné štvaní z naší strany. Jde o jasné pojmenování toho, kdo destabilizuje mezinárodní situaci a dostatečně hlasité konstatování, že víme, jak se jmenuje.

Vojenská organizace NATO (North Atlantic Treaty Organization) vznikla v roce 1952 jako or­ga­ni­za­ce určená k obraně civilizovaného světa proti expanzionismu Sovětského svazu na základě původní obranné organizace Západní unie z roku 1949. Od roku 1999 jsme, vzdor všem komunistům, minulým i současným, jejím členem.

Přikrčené špitání, že můžeme být rádi, že není hůř, ničemu nepomůže. Nám nejméně.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 122 × | Prestiž Q1: 21,82

+62 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Je rozumné ustupovat zlu?

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top