Štítky článku: •  

Co s Ukrajinou?

Společnost, ukrajinská, ruská a nakonec i česká je rozeštvávána a dnes již rozeštvána velmi tvrdými a patrně nezvratnými názory na tu, či onu stranu konfliktu. Asi není čas na hledání viníků, ale na hledání řešení. A jde jen o Ukrajinu?

Odmysleme takové absurdity, jako že: „na Ukrajině se připravoval puč proti Kremlu a Putin jej včas odhalil a zdecimoval“, nebo že „Polsko je největším válečným štváčem“, či že „pracující z celého světa vzhlíží k Rusku a Západ nenávidí“, ani nepopřejeme sluchu novinářskému světoběžníkovi o „odporné partičce kolem Obamy a Camerona“, ani šéfredaktoru portugalské verze ruského deníku Pravda Timothy Bancroft-Hinchey, který nachází „slova uznání pro Sovětský svaz i Rusko“ a že „Putin a jeho Rusko“, dle jeho názoru, „nejlépe vyjadřují názory lidí z celého světa a že Rusko je silnější, než si myslíme,“ ani neuvěříme politologovi Karaganovovi z britských novin, že „Západ je jen hejno států, kterým dávno ujel vlak“, či propagandistický pokřik, že „Německá armáda je po 69 letech znovu na Ukrajině“. Měli bychom se raději zeptat co tedy lze s občanskou válkou rozpolcenou Ukrajinou konstruktivně udělat.

Východiska

V základu se nám nabízejí asi tři možná řešení:

  1. Vytvoření demilitarizovaného pásma mezi západní Ukrajinou a RF.
  2. Zachování územní celistvosti států k nějakému datu.
  3. Využití secesního práva na sporném území.

Rozklad

Vlastně hned v úvodu musíme vyřadit první bod, byť se zdá na první pohled nejsmírnější. Musely by se na tom domluvit jak RF, tak západní část Uk, tak RB OSN, která by území musela vojensky zaštítit.

Problém by se jen odsunul do budoucna, UNPROFOR by tam patrně nemohly zůstat trvale a vzhledem k tomu, že RF již kontaktně sousedí s Estonskem, Lotyšskem a svojí kaliningradskou enklávou i s Litvou a Polskem, současnými členy NATO, demilitarizované pásmo by mělo jen symbolický význam. Oboustranné příměří je vlastně ekvivalentní — i přes různé excesy.

Zajímavější je druhé řešení. Všechny státy mají nějakou historii a leckdy v minulosti byly tu větší, tu menší, či ležely dokonce o kus jinde, než dnes. Snadno se pak operuje argumentem, že ten, či onen stát je vlastně umělým konstruktem. Zapomíná se přitom, že všechny státy jsou vlastně svým způsobem umělé. Pro takovéto řešení by se zřejmě muselo přijmout jakési mezinárodní datum, den „D“, od kterého už nejsou žádné hranice měnitelné. A mezinárodní společenství by takovou dohodu muselo garantovat a vynucovat.

Jen zběžnou úvahou dojdeme k tomu, že na takovém řešení se některé státy nebudou chtít dohodnout, protože se budou cítit někde v hloubce historie poškozeny.

Posledním načrtnutým řešením je tedy přijetí secesního práva. To zjednodušeně stanovuje, že lid jakéhokoliv území má mít právo si určit, k jakému správnímu území si přeje přináležet. Jakkoliv se může zdát to řešení nepoužitelným, opak je pravdou. I Československo vzniklo na základě secese, i USA a dokonce i následnické státy Sovětského svazu.

Námitka, a nabízející se jako první, by cílila na naši historickou zkušenost: „kdyby sudeťáci uplatnili secesní právo, prostě by se připojili k Říši, a kde bychom byli?“ „Kdyby“ jsou vždy ošemetná, ale pokud bychom měli být konzistentní, pak bychom asi měli říci: „no a? Asi se jim u nás nelíbilo.“ Ale pokud chceme srovnávat: u nás tvořilo pohraničí vojenskou obrannou linii, to se o Ukrajině říci nedá.

Cui bono

V obecnosti můžeme říci, že secesní právo se odvíjí primárně od zájmů lidí na nějakém území, zatímco princip územní celistvosti vyhovuje daleko lépe státním vládám. Šlo by sice namítnout, že tyto vlády jsou měněny nějakým demokratickým procesem, ale to tvrzení neobstojí příliš ze dvou důvodů:

Jednak jsou vlády (a čím větší stát, tím více) vzdáleny skutečným zájmům lidí, už tím, že jsou v mnoha oblastech nutně kompromisní. Nehledě k tomu, že i kdyby ideálně zobrazovaly vůli lidu, volič souhlasí např. jen s deseti body volebního programu z patnácti, je už sám nucen k volebním kompromisům. De facto volíme jen nejmenší zlo, se kterým pak nejsme následně spokojeni.

Za druhé každá soudobá vláda má v jistém smyslu autokratické sklony – má potřebu udržet, případně zmnožit svůj vliv. Nemusí nutně být vojensky agresivní a provádět expanzivní politiku.

Vlády (jakékoliv) v jistém smyslu využívají emocí lidí ve svém „poddanství“ – ano to je to přesné slovo – a vytváří si k tomu účelu bohatou paletu identifikačních mystických znaků. Namátkou státní symboly, hymny, přeceňování historických událostí, ceremonie, tituly, které všechny vlastně postrádají racionální jádro a pracují jen s city a zesilují vliv státu nad konáním jedince.

Nejnebezpečnější z nich je vytváření nacionální nadřazenosti, či šovinismu. Trpí jím ale všechny velké státy. Právě využitím zmíněných emocí vytváří pro jednotlivce pocit, že i jeho nepatrná maličkost je díky funkci státu nadřazenější nějakému jinému, méněcenějšímu, Američan Mexičanovi, Rus Ukrajinci, Číňan Vietnamci… Takový pocit vlastní důležitosti bez vynaložení většího úsilí.

Z nějakého zvláštního důvodu se pak lidé zcela neracionálně identifikují se svým státem jako s nějakou svou vyšší nad-inkarnací, cítí, že stát je jakousi vyšší formou jejich života a neuvědomují si, že současné pojetí státu a jeho vládci jsou jim vlastně nepřítelem. Že jejich osobní zájmy a zájmy státu jsou z větší části zcela mimochodné.

Sebereflexe vlád ve smyslu, že: „asi musíme vládnout hodně špatně, když se různým skupinám pod naším vlivem nelíbí a chtějí odejít,“ je pro každou vládu sebevražedná a proto nepřípustná.

Problém univerzality

Oba z nastíněných mechanismů jsou vlastně použitelné, pokud se ustanoví jako závazný mezinárodní princip prevence konfliktů a násilí. To však státy obvykle nepřipouští, chovají se, dalo by se říci, jednosměrně.

Ne náhodou došlo k dosti charakteristickému přechodu na americkém kontinentu. USA vznikly v podstatě na principu secese, ale po občanské válce v Americe ztratily jednotlivé státy Unie právo se odtrhnout.

Současná RF se chová naprosto stejně. Secesní právo uplatňuje na všechny vnější enklávy (třeba i s odvoláním na precedens Kosova), ale na svém území striktně vyžaduje a i násilím udržuje právo na absolutní nedělitelnost vlastního území. Ale ty dva principy jsou zcela antagonistické!!! Z toho lze vyvodit právě jejich expanzivní podstatu.

Konců konec, Evropská unie se nechová jinak. Asociační dohody jí nečiní většího problému, ale mechanismy secese nespokojených států už jí příliš pod nos nejdou.

Řešením by snad bylo, kdyby velké státní celky zvolna zkorodovaly a nespokojenost občanů s nimi by směřovala spíše k menším, decentralizovaným a kooperujícím oblastem s otevřenou výměnou zboží a pracovních sil bez významnější úlohy státních hranic. To by si musela uvědomit Evropská Unie, která je centralismem zcela posedlá, ale i RF a USA.

Ze současnosti však musíme vzít v úvahu ještě jeden aspekt a tím je expanzivní islamizace světa. Kdybychom uvažovali zcela liberálně, museli bychom přece uznat právo arabských přistěhovalců vytvářet si kdekoliv na území jiných kultur své enklávy a secesí pak usilovat o uznání chalífátů, což nepochybně budeme odmítat. Zákon, který neplatí pro všechny je špatný zákon.

Byly by lepším řešením národnostně, nebo nábožensky homogenní státy? Všechna „multi“ řešení musí nutně skončit konfliktně! A jsme tam, kde jsme byli.

Nebo Vás napadá nějaké jiné dobré univerzální pravidlo?

Závěr

Demilitarizované pásmo na Ukrajině nikam nevede, jen problém odsune. Federalizace Ukrajiny není řešením, protože východní část by jen tlumočila Putinovy pokyny na federální úroveň a účinně blokovala všechny pokusy o jakoukoliv snahu západní Ukrajiny a vice versa.

Dále máme lpění na územní celistvosti Ukrajiny, ale Putin už deklaroval nemožnost návratu Krymu do původního statu quo a doněcká pánev zůstane neuralgickým bodem dále. Dnes je již z obou stran rozpoutána taková míra nenávisti, že smírné soužití v jednom státě je na generace vyloučeno a konflikty budou vypukat znovu a znovu. Ukrajina v tomto tvaru je tedy nepoužitelná.

Zbývá tedy poslední z možností a tou je uplatnění secesního práva pro tu část Ukrajiny, která není s ukrajinskou společností spokojená. Zároveň je ale třeba požadovat, aby Putin stejné právo přiznal i uvnitř svého impéria jiným státům, či oblastem. Ale to on při svém neo­im­pe­ri­ál­ním vnímání světa patrně nemůže udělat.

Dnes už asi nejsou žádná dobrá řešení. Jen ta nejméně špatná.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 572 × | Prestiž Q1: 15,72

+32 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top