Štítky článku: •  

Jak levičák zreformoval Nový Zéland (1/2)

Ekonomická reforma chce jen odvahu a selský rozum. Jméno Rogera Douglase mělo svou váhu mezi těmi, kteří hledali inspiraci a odvahu k uskutečnění takových potřebných ekonomických reforem, před kterými stály všechny nové demokracie ve střední a východní Evropě. A zdá se, že dodnes má.

sir-roger-douglas.jpg (14,625 kiB)
sir Roger Douglas

Je přitom zajímavé, že ekonomie v pojetí Rogera Douglase je vědní obor, který je apolitický, kde se věci hodnotí nezávisle na politickém postoji, kde se vychází především z principů jednoduchosti, zdravého (selského) rozumu, kde je základem důvěra ve schopnosti jednotlivce být kreativní, akční, schopný postarat se sám o sebe.

Když to takto člověk napíše, vypadá to jako liberální koncept. Roger Douglas je však ekonom působící v řadách sociální demokracie [přesněji: novozélandské Labour Party; pozn. red.]. Člověk se pak ptá, zda přepjatá snaha sociální demokracie o blaho pracujících není totéž, co opičí láska až příliš starostlivých rodičů. I oni se snaží uchránit své potomky před nástrahami zlého světa, přebírají na sebe veškerou zodpovědnost za chod rodiny a vychovávají závislé a sobecké idioty, kteří myslí jen na své pohodlí a bez pevné ruky rodiče se cítí ztraceni.

Osobně to cítím přesně stejně. Miluji lidi, nové tváře, rád rozmlouvám a poslouchám. Zároveň věřím tomu, že každý z lidí kolem mě svou vlastní hodnotu, „božskou jiskru“, která dovolí jednotlivci projevit se, najít si své místo ve světě, důvěřuji schopnostem lidí postarat se sám o sebe. Etatistický přístup k řízení společnosti, přístup, kde stát (tj. vláda) ví všechno lépe, potlačuje právě to jedinečné, čím se odlišuje každý z nás, vytváří šedou nezajímavou masu, kde jedinou hodnotou je poslušnost a kde člen vlády, resp. nějaké vrchnosti má hodnotu jen kvůli svému postu a ne kvůli lidským vlastnostem.

Z tohoto pohledu by byl [pravicovým; pozn. red.] liberálem i Ježíš Kristus.

 Rozhovor s otcem reforem na Novém Zélandu Rogerem Douglasem

(Zveřejněn v časopise Týden číslo 33/2008)

Už je to skoro dvacet let, kdy se jakoby dominovým efektem zhroutil komunistický systém ve státech východní Evropy. Přibližně ve stejném období jsem se poprvé setkal se jménem Roger Douglas. Přesněji Sir Roger Douglas. Časopis Euromoney vyhlásil Rogera Douglase v roce 1985 za nejlepšího ministra financí na světě. V roce 1990 ho pasovali na rytíře.

Lidé ve středoevropském prostoru si s Novým Zélandem spojovali zejména jméno pokořitele nejvyšší hory světa Sira Edmunda Hillaryho. V roce 1990 byl navíc Roger Douglas už odstaven na vedlejší kolej. Vedlejší kolej novozélandské politické scény.

O několik let později, koncem 90. let, jsem se přestěhoval na Nový Zéland. Přirozeně jsem se začal více zajímat o jeho osudy. Během mého pobytu na Novém Zélandu se mi podařilo setkat, případně interviewovat premiérku Helen Clark, šéfa opozice Johna Keye, ale i další osobnosti novozélandské politické scény, jakož i jejich národního hrdinu, již zmíněného Edmunda Hillaryho. Ale na Rogera Douglase jsem prostě neměl štěstí. Mělo to i svou logiku. Rogerovo jméno bylo svým způsobem mediální tabu. Navíc v pomyslném žebříčku veřejného mínění „největších zločinců národa“ zaujímá Roger přední příčky …

Od roku 1997 pozorně sleduji vývoj novozélandské společnosti a bohužel i úpadek hospodářství a životní úrovně. Labouristická vláda se již třetí volební období veze na populistické vlně. Jenže už není co rozdávat, a tak další novozélandská socialistická utopie pomalu končí. I proto až tak nepřekvapilo, když se počátkem roku 2008 objevila krátká zpráva v místních médiích — „Roger is back“. (Roger je zpět).

Pak už netrvalo dlouho a dostal jsem možnost setkat se s Rogerem Douglasem osobně a popovídat si o Novém Zélandu, o místě, které je stále pro mnohé zaslíbenou zemí.

Status „pohádkové země“ získal Nový Zéland dávno předtím, než tu další Novozélanďan Peter Jackson natočil slavnou hollywoodskou trilogii ze Středozemě, Pána prstenů. Nový Zéland se od poloviny 19. století stával zásobárnou potravin pro „rodnou“ Anglii. V té době přibližně 1 milion obyvatel profitoval ze skutečnosti, že měl zaručený odbyt všeho, co vyprodukoval.

Navíc Nový Zéland nikdy přímo nezasáhly války. Naopak, Novozélanďané na nich vydělávali. Spojenečtí vojáci potřebovali jíst a vlna se také hodila. Nový Zéland si díky skoro symbolické podpoře války v Koreji a ve Vietnamu zajistil další lukrativní objednávky. I zásluhou toho se tento stát dlouhá desetiletí pohyboval na špičce statistik v životní úrovni a také díky tomu zde nebylo neobvyklé vidět rakouské nebo japonské „gastarbeitery“.

Ty časy jsou však již dávno pryč.

Novozélanďané ze svého úpadku obviňují Velkou Británii, která vstupem do Evropského hospodářského společenství počátkem sedmdesátých let minulého století zrušila záruky toho, že bude kupovat vše, co Novozélanďané vyprodukují. Pravdou je však i to, že Novozélanďané už dávno předtím naznačovali mateřské zemi své ambice být nezávislí. A tak svou „nezávislost“ projevili mimo jiné i tím, že novozélandskou libru přejmenovali na novozélandský dolar. Já z tohoto období „symbolických gest“ oceňuji zejména skutečnost, že už tu máme kilometry, a nikoliv míle.

Jelikož Nový Zéland ztratil začátkem sedmdesátých let minulého století přirozené trhy, začal hledat jiné trhy a ještě více se „socializovat“. Těm, co měli možnost být v té době v Sovětském svazu, možná utkvělo v paměti, že v obchodech s potravinami nebylo nic … kromě novozélandského másla.

První vystřízlivění nastalo v roce 1984. Paradoxně to bylo v den voleb, kdy měli všichni slavit. A nejvíce důvodů na oslavy měli vítězové: labouristé. Vystřízlivění způsobil nový ministr financí, nominovaný sociální demokracií (labouristy), Roger Douglas. Zde je první otázka z mého rozhovoru s ním:

Jak byste charakterizoval hospodářskou a politickou situaci Nového Zélandu před rokem 1984?

Roger Douglas (dále RD): Byli jsme očividně v krizi. Byla to kritická situace. Banky nemohly směňovat novozélandské dolary za zahraniční měny a většina dalších aktivit byla kontrolována vládou. Vláda určovala výši úrokové míry, výši platů, nájemného. Všechno to silně připomínalo komunistický řízenou ekonomiku, jakou si jistě pamatujete z Československa.

Vy jste toto všechno dereguloval. Ekonomické reformy tohoto typu jsou však spojovány s politiky reprezentujícími pravicové pozice. Ale vy jste v té době byl zvolen za sociální demokracii.

RD: Já se nepovažuji ani za levičáka, ani za pravičáka. Nemám rád takové štítky. Já si myslím, že my jsme byli jen realisté. Základem našich ekonomických reforem byla likvidace privilegií, které zde měli někteří lidé, případně zájmové skupiny. Za 200 let existence Nového Zélandu jsme si tu sami paradoxně vybudovali společnost, kde se dědila privilegia a výhody. Pokud jste měli například licenci na dovoz, snadno jste zbohatli, protože jste neměli konkurenci. A pak některá hospodářská odvětví, jako například farmáři, dostávali dotace a jiní ne. Naopak, jiní na to dopláceli.

Poznámka: Do roku 1984 to na Novém Zélandu vypadalo podobně jako v témže roce v komunistickém Československu … museli jste čekat několik měsíců na telefonní linku, několik let na auto a podobně. Rozdíl byl v tom, že v komunistických státech Evropy měl na všechno monopol stát, na Novém Zélandu tento monopol měli často soukromí podnikatelé. Kolonizátoři z Velké Británie přicházeli s ideálem vybudovat spravedlivou společnost zbavenou tradičního britského elitářství. Stal se opak, a ještě i dnes se starousedlíci dělí podle toho, na jaké lodi a v kterém roce jejich předkové na Nový Zéland dorazili. Deregulace vedená Rogerem Douglasem proběhla bez zbytečného diskutování, dalo by se říci okamžitě. Z večera do rána byli lidé postaveni před hotovou věc.

RD: Já si opravdu myslím, že nebylo o čem diskutovat. Na druhé straně jsme však ještě před oficiálním spuštěním reformy svolali shromáždění přibližně 100 nejvýznamnějších ekonomů, podnikatelů, finančníků a politiků, kde jsme se shodli na tom, že změny jsou nezbytné. Myslím, že jsme uspěli zejména proto, že jsme je udělali v krátkém časovém sledu a v „balíčcích“, které byly nastaveny tak, že pokud někdo ztratil výhody, zároveň i něco získal. Například farmáři sice ztratili dotace, ale na druhé straně vývozce farmářských produktů ztratil monopol, a tedy vznikem konkurence v oblasti exportu se ceny za tyto služby snížily.

Jak je možné, že národ přistěhovalců, kteří si vybudovali všechno svýma rukama, tak snadno odevzdal svá práva státním úředníkům?

RD: Tento problém je dnes v podstatě ve všech západních zemích. Přibližně ve třicátých letech minulého století začalo mnoho států — i pod vlivem hospodářské krize — provádět hospodářské aktivity, které za normálních okolností mají dělat lidé a trh. A jak se ukazuje, lidem nevadí, když jsou upláceni svými vlastními penězi.

Jak je potom možné, že jste uspěli ve volbách s takovým radikálním programem ekonomických reforem?

RD: Myslím, že většina národa si neuvědomovala nutnost hospodářských reforem. Na druhé straně jsme měli štěstí. Předchozí vláda s premiérem Muldoonem byla v úřadě již dlouhá léta, a také proto mnozí toužili po změně tváře. Zároveň Muldoon udělal chybu — jednoho dne se opil a vyhlásil předčasné volby. Volby proběhly tak rychle, že vlastně jsme ani neměli čas představit náš program veřejnosti. To bylo naše štěstí.

Kdo vás ovlivnil při vypracovávání koncepce ekonomické transformace. Milton Friedman?

RD: Ani ne. Na to, abyste viděli, že země mele z posledního, jste nemuseli znát Friedmana. Stačilo se dívat kolem. V normálně fungujícím společenství stát neurčuje cenu nájemného ani platy. Samozřejmě, moje názory se vyvíjely. Odmalička jsem žil v „politickém“ prostředí: můj dědeček i otec byli poslanci za labouristickou stranu. A i to, co jsem já inicioval v době, kdy jsem byl ministrem financí, nelze hodnotit jako něco „antisociálního“. Naopak. My jsme se jen snažili zlikvidovat privilegia, výhody jistých lidí či skupin. Problémem současné labouristické vlády je, že se vrací k zvýhodňování určitých skupin obyvatelstva. A když někoho zvýhodňovat, zároveň to znamená, že někdo na to doplácí.

Poznámka: Zajímavé je, jak Novozélanďané vnímají Rogera Douglase a jeho dobu. Ještě i dnes je tu cítit jeho vliv. Vytvoření konkurence znamenalo prudké zefektivnění výroby a s tím přišel vznik silné střední třídy. Samozřejmě, byli i tací, kteří si nemohli dovolit takové auto, jako měl jejich soused. A tak vznikl paradox: jméno Rogera Douglase se spojuje se vším špatným, ale když se zeptáte průměrného Novozélanďana, které období bylo nejlepší v jejich životě, většina z nich řekne konec 80. let. Tedy období, kdy Douglasovy reformy už přinášely své ovoce. Je pozoruhodné, že Douglas měl na své reformy jen tři roky.

Z vlády musel odejít, když chtěl zrušit všechny daně kromě DPH. Tedy chtěl zrušit i daň z příjmu. To už bylo hodně i na tehdejšího premiéra Davida Langa. Mít jen jednu daň (DPH) je koncept, se kterým ještě nikdo nepřišel. Ve skutečnosti by při určení správné výše DPH nemohl na tom nikdo prodělat: kromě účetních a výběrčích daní. Tedy profesí, které nevytvářejí zisk. Dnes je na Novém Zélandu přes 40 různých druhů daní, skrytých i otevřených. Zřejmě ve snaze dát i nezaměstnaným pocit, že se spolupodílejí na růstu společnosti, se zde platí daň z podpory. Je to absurdní, že jeden den vám jeden úředník „donese“ podporu a druhý den jiný úředník požaduje z té podpory procenta nazpět. Jistě, takto se také dá zvyšovat zaměstnanost byrokratů.

I na Novém Zélandu totiž platí, že žádný kapr si rybník sám nevypustí.

Dokončení zítra

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 350 × | Prestiž Q1: 6,83

+7 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top