Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Účet demokracie ještě jednou II.

Cílem minulého článku bylo hlavně rozpoutání diskuse o efektivitě a o domnělé spravedlnosti demokratického zřízení země a nikoliv nabízení nějakých rychlých a snadných řešení, která ostatně stejně v žádném dogmatickém prostoru neexistují. Výsledek byl opakem.

Tak nějak jsme již uvykli, že někteří komentátoři, kteří nikdy sami nebyli schopni (anebo nedovedou) vytvořit ani jediný článeček, v němž by vystavili veřejné kritice svůj osobní názor, jsou naopak velmi proslulí svou schopností trollovat pod jakýmkoliv cizím článkem, který stojí mimo jejich rozumový obzor a stále stejnými bezobsažnými a často urážlivými příspěvky ad hominem dehonestují jakýkoliv názor, který se liší od jejich politického dogmatu. Jmenovat je nebudu, všichni je známe. No nic, mohou i zde.

Proto jim, a jim podobným, předkládám jiné řešení, než je všeobecná demokracie bez zásluh a zastupitelská demokracie bez odpovědnosti zvolených.

Minule zmíněný Aristoteles popisuje čtyři formy demokracie:

Klasické typy demokracie

  1. Nejlepší formou je ta, v níž se lid skládá z rolníků a občanů střední vrstvy (středně majetných), přičemž by výkon v úřadu měl být podmíněn malým majetkovým censem.

V tomto modelu demokracie je lid zaneprázdněn prací na uživení sebe sama a nemá čas na politikaření, ani prostředky na to. Shromáždění lidového sněmu jsou řídká a ve společnosti je zachována vláda práva.

Zříká se nám tedy Aristoteles podílu na moci jak třídy závistivých neschopných, tak také moci oligarchů, kteří dokládají svou moc jen principem moci peněz. (Aristoteles neznal žádné Neburešovo NEANO, takže nejde o žádný osobní útok.) Navíc, a to je podstatné, hovoří o tom, že vytváření zbytných zákonů je kontraproduktivní, tedy faktum, že stát je tím horším, čím více má zákonů.

  1. Druhým typem demokracie je ten, v němž je lid složen z občanů dobrého původu.

Ten postoj není nijak závadný v ohledu, že dobrý původ alespoň minimálně garantuje, že obecný voličský elektorát není jen lůza z ulice, negramotná a nevzdělaná. Samozřejmě negarantuje, že dobrý původ (o němž je řeč) nezdegeneroval jinými vlivy. Všimněme si, že není o lidu hovořeno jako o součtu jedinců en mass, ale o voličích s právy volit odpovědně.

  1. Třetí typ je založen na společnosti, v níž žijí všichni svobodně (není zjevné, zda měl Aristoteles na mysli i cizince a děti bývalých otroků).

To je možná pro nás ta nejdůležitější definice. Všichni v ní žijí svobodně, tedy uplatňují svá práva do takové meze, než se pokusí násilím získat práva cizí. Lhostejno, zda principem náboženským, etnickým, či jiným.

To ovšem znamená také, než jim stát, representovaný „demokratickou mocí“ sebe sama ta práva začne ukrádat/ukládat pod pláštíkem zaručení jistot, nebo vynucování jediných správných pravd a práv.

V souladu s Aristotelovými nálezy musíme pátrat po takové organizaci, kde platí zákony obecně uznatelné, nikoliv mechanickou demokraturou (ano, to je to správné slovo) vynucené. Proto se musíme ptát, o jaké zákony jde a kdo je určuje. Současní zastupitelé (v Parlamentu i Senátu) se pouze domnívají, že občané se domnívají, že to, či ono, je potřebné. Vůbec ten mandát nemají, jen v té pýše vlastně absolutisticky vládnou. To je možná ten přesný rozdíl mezi demokracií a politeou.

  1. Čtvrtý typ je definován tak, že demokratickou společnost také tvoří všichni svobodní lidé (jako u 3. typu), ale tito se bez výjimky všichni podílejí na politickém životě obce. Jedná se o mezní typ demokracie, v němž neexistuje vláda zákona, ale existuje vláda lidové většiny. Snad je to ta Aristotelova idea, ale není tak jednoduchá, protože předpokládá 100% zájem o věci veřejné!

Možná bychom to mohli definovat tak, že nesvobodným není jen klasický otrok, ale každý, kdo je závislý na cizích prostředcích a není schopen se živit sám. Na důvodech nesejde. Není schopen, tedy je nesvobodným a pak nemá práv ovlivňovat politeu, jen může doufat, že jeho osud bude politováníhodný, nebo naopak akceptovatelný z hlediska spolku ostatních lidí.

To nejspíše odporuje předpokladu ústavnosti, která pohrdá vůlí lidu, ale předem stanovuje meze, co si lid smí myslet a smí činit. Důvod ústavnosti vlastně můžeme dobře pochopit na vzniku Unie amerických států po občanské válce.

Má ovšem ústavnost takovou symboliku a význam v naší přítomnosti, kdy nižší zákony ji pak upravují vlastně proti jejímu smyslu a orgán Ústavního soudu je schopen nalézat protiústavnost (třeba) u výše regulačního poplatku? Deset by nevadilo, třicet je protiústavní? To je výsměch! Ústavní soud je třetí, nevolená komora Parlamentu a s ústavností souvisí jen shodou názvu.

Pro naši potřebu bychom čtvrtý bod mohli popsat jako švýcarskou formu přímé demokracie, kde občan má tolik pravomoci, že může za jistých okolností ovlivnit nejen běžné, ale i Ústavní zákony a dokonce vetovat jakýkoliv exces zákonodárné i výkonné moci.

Obecně lze říci, že demokracie bude ctnostnou pouze tehdy, pokud se veřejný lid (v mé pejorativní terminologii plebs) ponejvíce zajímá jen o svou vlastní práci a nehledí na intriky a pletichaření proti bohatým, kteří jim dávají žít.

Můj rozbor Aristotelovské demokracie se hlavně odvíjí od udržitelnosti stavu a je patrné, že demokracie (5. a 6. kniha Aristotelovy Politiky) poskytuje naprosto jasná východiska. Rozhodně to není všeobecná demokracie, která slouží jen některým (viz Rothbard, Hoppe, Hayek a další).

Zmiňuje ideu, že jakákoliv aktuální (a jakkoliv získaná) vláda měla by vždy usilovat o to, aby zabránila znevýhodňování menšin, nikoliv opaku. Samozřejmě, všichni socialisté budou namítat, že znevýhodňovaná je většina dělníků práce, ale to je přesně ten kardinální omyl. Nejsou ani menšinou, a ani nejsou znevýhodněni. Naopak, vlivem zcela nedemokratických struktur (např. odbory vrostlé dnes do řízení státu – dokonce šéfem Senátu je dnes odborový boss!!!) jsou natolik zvýhodněni, že se musíme domnívat, že se pohybujeme opět v marxistickém pojetí státu.

Pokud se opět vrátím k Aristotelovi, pak pro případ demokratického zřízení státu výslovně povyšuje potřebu respektu a zvýšených práv bohatých, což samozřejmě všichni socialisté z principu nesnesou, ale jde o jediný mechanismus, kdy společnost může fungovat dlouhodobě.

Tak, jako ve všech státech, kde ještě organizace státu funguje podle vůle prosperitní části občanstva a ne podle křiklounů ulice, stát je jen mírně řízen a jeho zákony jsou určovány tou skupinou, která je produktivní. A rozhodně to nejsou státní zaměstnanci, ani sociální skupiny, které se naučily využívat státní, multikulturní, či jiné socialistické mechanismy nad všechny meze.

Podstatné je pro elementární chod státu udržet a zajistit existenci střední třídy. Ano, hovořily o tom všechny vlády v posledních 25 letech. Jen výsledek jejich snahy byl vždy opačný, protože samy byly socialistické.

Je třeba konstatovat, že tato třída spíše málo závidí bohatším, ale že si dobře vzpomíná na doby, kdy sama byla ničím. A naopak, styly Janoušků, Nečasů, Kaldů, Bendů i Rittigů společně považuje za destruktivní principy demokracie, když už tedy musí být jako taková.

Problémem je, že za střední třídu se dnes pokládá státní, úřednická vrstva, která nikdy v životě nevytvořila vůbec nic užitečného, nevyprodukovala jednu jedinou korunu zisku! Parazituje prostřednictvím státu na těch, kteří ještě, cokoliv tvoří.

Všechny, socialistické i pseudopravicové strany se už dávno shodly na tom, že člověk samostatný, nebuzerovatelný státním útlakem, je pro ně vlastně vrcholně nebezpečný. Mohl by si totiž dovolit ten luxus, že by stát vlastně k ničemu nepotřeboval.

Proto nelze hovořit o politické pravici, či levici, ale o souručenství všech socialistů za účelem nastolení reálného socialismu za každou cenu. Také proto o demokracii této podoby hovořím s despektem.

Náš stát, dnešního střihu, takzvaně demokratický, je v podstatě státem fašistickým, pravda, s několika vnějšími aspekty, které se mohou lišit od té podstaty, ale je jich málo.

Jen, a to je mezním konstatováním, už to není stát můj. Mluví ústy mých představitelů, které jsem nezvolil, o věcech, se kterými nesouhlasím, tak, že je mi vkládáno do úst, že je to můj názor. Není, nebyl a nebude.

Jsem v opozici vůči státu a je mi jedno, kdo jej dnes vlastní. Vlastě budu v opozici vždy, pokud jej uchvátí kdokoliv tzv. k mému zájmu.

Stát dnes není lidí. Zavedením zákonů, které nikdo nepochopil, ani se s nimi neztotožnil, ani je nechtěl, se stát stal tyranií, která je důsledkem demokracie tak, jak to zcela přesně předpokládá Tytler.

Stát je jejich a my jsme se dali prostřednictvím voleb důvěřivě do moci tyranů, kteří budou diktovat každému, jak má jednat ve jménu nějaké moci, která je snad momentálně sympatická.

Kašlu tedy na to, co jste takto přijatými zákony ustanovili. Nejsou to mé zákony, ani to ani nejsou z většiny mé zájmy.

Komunistický fízl má snad dnes právo určovat, jak se my ostatní máme chovat? Je zákonodárcem a dělá to! Nejde o to, jestli se Kalda omluví. Sám je součástí toho stroje.

Jděte pryč, všichni. Třeba do Ruska, nebo do USA, nebo do severní Korey, protože tam takové mechanismy fungují.

Demokracie měla vznosné ideje. Ztroskotala na nich, nebo jsou chybné.

A možná, není to zcela mimo téma, čím je pro nás přínosná existence tohoto státu, když s ním jen málo procent lidí souhlasí?

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 459 × | Prestiž Q1: 10,89

+17 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Účet demokracie ještě jednou II.

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top