Štítky článku: •  

Fabiánský socialismus II.

V minulém článku jsem nastínil co to je fabiánský socialismus, kde a proč vznikl. Pokračujme jeho metodami. Jak je úspěšně aplikován v celém světě za tiché tolerance demokratických režimů a impotence nesocialistických stran.

Techniky fabiánského socialismu

Metody pozvolného prosazování fabiánského socialismu lze shrnout do několika bodů, které vlastně vidíme ve všech sledovaných státech, i v našem:

  1. pragmatičnost[1];
  2. důraz na meritokracii[2] a odpovědnost školených expertů v řízení veřejných záležitostí[3];
  3. používání kompromisů;
  4. nedůvěra k radikálním a konfrontačním metodám a víra, že plánovaná a dobře uvážená reforma, uskutečňovaná jako výsledek vítězství rozumu a v souladu s fakty, může pomalu, ale nevyhnutelně vytvořit socialistickou společnost;
  5. simplifikace otázky pouze na diskurs o míře opatření[4];
  6. voluntarismus[5] jako možný a žádoucí motivační rys vlády a politiky;
  7. hledání účelnosti ve veřejných záležitostech pomocí empiricky prokazatelných kriterií;
  8. uplatnění salámové metody[6];
  9. oddanost formě zastupitelské demokracie[7], na níž se jedinci podílejí svými různými rolemi jako občané, dělníci atd., a svým úsilím přispívají obecnému dobru, z nějž však mají prospěch sami strůjci, a tomu odpovídající neochota obhajovat formy přímé lidové moci.

  10. princip menšího zla

Kolega Tětek popisuje těch 10 bodů pěkným modelovým příkladem:

Řekněme, že ve společnosti je z důvodu regulace nájemného[8] nedostatek nájemních bytů. Fabián vytuší svou příležitost – máme zde akutní problém dotýkající se většiny společnosti. Vystoupí tedy v Parlamentu s návrhem zákona o výstavbě státních bytů. Liberálové návrh samozřejmě kritizují: „nájemné raději má být deregulováno a trh sám zajistí dostatek bytů pro všechny.

To je jen takové vaše teoretizování, a i kdyby; trvalo by to příliš dlouho,“ praví fabián, „musíme být pragmatičtí a ihned jednat. Bytů je málo, stát je tedy musí nechat vystavět.

Kolegy liberální poslance zajisté uchlácholí alespoň návrh spolupráce se soukromým sektorem formou veřejných zakázek. Liberální poslanci nechtěli před voliči vypadat jako idealisté postrádající pragmatismus, a tak pro návrh s těžkým srdcem zvednou ruce.

Fabiáni tedy v rámci zákona navrhnou výstavbu jednoho milionu státních bytů. Liberálním poslancům se to samozřejmě zdá být příliš, kdyby podporovali tak masivní státní výstavbu, mohli by být osočeni z přílišných ústupků a ze zrady svých voličů.

Fabián chápavě pokyvuje a po chvíli navrhuje kompromis, se kterým všichni ochotně souhlasí – bytů se vystaví pouze sto tisíc. Liberálové po celé zemi jásají a pochvalují si, jakého dosáhli vítězství – namísto milionu bytů postaví stát pouhých sto tisíc bytů! Hrozba socialismu byla odvrácena!

Uběhnou tři roky. V nových bytech jsou zabydleny mladé rodiny, mnoho se jich však levného státního bydlení nedočkalo. Fabián opět vystoupí před kolegy v parlamentu: „Pánové a dámy, musíme podpořit naše mladé rodiny a vystavit dalších dvě stě tisíc bytů!“ Návrh je odsouhlasen.

Za pár let se situace zopakuje. Stát postupem času staví další a další byty, až je nakonec státních bytů více než původně navrhovaný milion. Nikdo se v rámci politických debat již neptá po potřebě daného opatření, jelikož diskuze se již roky vede pouze okolo míry opatření.

Socialisté pouze vždy hlasují pro míru vyšší, zatímco liberálové pro míru nižší. Fabián v zákulisí si tiše mne ruce – tento „spor“ vyhraje tak jako tak, jelikož semínko socialistického opatření již bylo zasazeno a v politických kláních se jen vede spor o míru, zatímco podstata je už nezpochybnitelná, jen samovolně roste jako rakovinný nádor.

Fabián si uvědomuje, že absolutní státní správu bytového fondu nemůže zavést ze dne na den. Musí postupovat malými kroky a sílu trhu ukrajovat postupně, jako pomyslná kolečka ze štangle salámu. Tato „salámová metoda“ je přímou aplikací fabiánské myšlenky gradualismu. Kde by okamžité zestátnění vyvolalo nepokoje a společenský odpor, tam nastolí fabián to samé v rámci méně bolestivých, dílčích kroků.

Náš fabián samozřejmě nebude ve vlivné politické funkci navždy. Jak zajistí kontinuitu socialistického cíle? Stejným způsobem, jakým stočil politické debaty na pouhou míru opatření. „Volte menší zlo!“ hlásá teď fabián při volbách. („Socialismus stejně bude, můžeme diskutovat o jeho míře, zatím…“ je dovětek, o kterém fabián veřejně nehovoří.)

Co naplat, že ve volbě proti sobě stojí pouze samá zla – samotný proces volby je novým morálním imperativem, rozhodnutí nevolit je v moderní demokracii tím nejtěžším hříchem. Fabián se doma u televize usmívá nad vysokou volební účastí, která dodává legitimitu systému, jenž je implementací předchozích taktik nastaven na plíživé nastolování socialismu absolutního.

Bylo by ovšem chybou tvrdit, že fabiáni jsou toliko avanturisté[9]. Opak je pravdou. Fabiánci jsou výkonní pragmatici moci s využitím demokratických mechanismů.

Jde o stále stejný princip, který V. I. Lenin uplatnil zbrkle terorem a nepochopenou ideologií, J. V. Stalin obojím a ještě genocidou, L. I. Brežněv ještě imperialismem a mezinárodní vojenskou agresí, zatímco oni jej uplatňují zvolna a nepostřehnutelně, ačkoliv cíl je zcela stejný.

Navedl mě jeden komentátor (na jednom zcela jiném blogu), k definici, která je patrně velmi přesná: „co ty socialisty obecně vede k usilování o takovýto cíl?“. Odpověď lze dosti dobře najít v tom, že se jedná o jejich osobní, nenaplněné ambice, jedince, kteří by snad rádi konali dobro, ale jejich životní úspěchy jim k tomu nedaly sdostatek prostředků, takže si našli cestu tak, že budou „dobro páchat“ za cizí peníze. Že jde o lidi frustrované, nezodpovědné idealisty, možná dokonce psychopaty je zřejmé. Naivní hlupce lze do té skupiny zařadit rovněž.

Že to jde, už všichni víme. Prostor jim k tomu dává instrument státu a důsledky demokracie.

Dnešní otázkou už totiž není, zda je možné lidem krást prostředky a využívat je k osobním cílům, ale jen o míře těch prostředků, kterou možno teď, v tomto okamžiku, ukrást a socializovat, aniž by se lidé naštvali a vzali do rukou vidle, cepy a řemdichy.

Ta mez však stále nekontrolovatelně roste, přesně podle záměru fabiánců.

Z výše napsaného musíme odvodit velmi účinný proti-nástroj: liberálové se musí chovat zcela stejně, ale s opačným znaménkem. Musí nasadit naprosto nepřijatelnou sumu požadavků liberalismu, daleko za mezí přijatelnosti, a pak v kompromisech „usmlouvat“ rozumnou mez.


[1] Filosofický pojem lidského jednání, který staví do popředí takovéto jednání praxi. Z ní každé myšlení vychází a k ní zase směřuje. Myšlenky se ověřují tím, zda jsou „veřejně prospěšné“, a pravdivá tvrzení jsou ta, která se osvědčila. V kontextu též přizpůsobivost, jednání bez skrupulí, bezohledné, nebo zohledňující okamžitý prospěch bez ohledu na morálku, či ideje. Pragmaticky jednali i bývalí komunisté, kteří po převratu přešli do pravicových stran. Dnes jím můžeme např. označit kritizování sankcí proti Rusku: pragmatismus zde zdůrazňuje ekonomickou škodu proti principiálnímu postoji vůči ruskému expansionismu.

[2] Vláda „nejschopnějších“ odborníků.

[3] Je nutno zdůraznit, že za odborníky považují výhradně socialismu oddané „odborníky“, zatímco oborní vzdělanci bez socialistické kvalifikace jsou snílkové, nedouci, hazardéři a zpátečníci. Povšimněme si důrazu na VEŘEJNÉ záležitosti – konstatování je důležité s ohledem na to, že za veřejné záležitosti vydávají stále více a více do té doby zcela privátních otázek. Zde je např. horlivým zastáncem M. Zeman, Sobotka, Škromach, Mládek, Zavadil, Štěch a bohatá plejáda dalších.

[4] Problém je položen jako zcela nezpochybnitelné téma k řešení a dále se již jen diskutuje o rychlosti a míře.

[5] Filozofický a psychologický názor pokládající za základ všeho bytí vůli, nebo jen podřízenost rozumu, vůli.

[6] „nevyhnutelnost postupnosti“; pilná práce, přesvědčování a hledání povedou společnost pomalu, ale nevyhnutelně socialistickým směrem.

[7] Vláda lidu; systém institucí dělby a delegace moci prostřednictvím volených stran a zástupců.

[8] Ta samozřejmě vznikla z neliberálních, socialistických opatření.

[9] Lidé se sklonem k dobrodružství, nezodpovědnému chování.


Problém je v tom, že drtivá většina voličů nikdy nepochopí svobodu liberalismu, ale otroctví socialismu ano. Ale to už je jen hodnotící mechanismus, porozumění důsledkům všeobecné demokracie.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 089 × | Prestiž Q1: 17,86

+42 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top