Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 10 min.

Dlužným otrokem na věčné časy?

Právní barometr Lidových novin položil na konci února 2018 otázku, zda by se mělo lidem v dluhové pasti umožnit tzv. „nulové oddlužení“, což navrhuje vláda. Jádrem tohoto návrhu je, že se otevře oddlužení i lidem, kteří na něj dnes nedosáhnou.

„Po sedmi letech by mohl být oddlužen i člověk, který nesplatil ani 30 procent dluhů, pokud vynaloží veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat. Je to správná cesta, jak řešit problém s předluženými lidmi“.

Svoji odpověď — úvahu, kterou jsem zaslala do Lidových novin, uveřejňuji níže. Dlužno říci, že se s kolegy — právníky povětšinou neshodnu, o čemž svědčí i text, který byl dne 5. 3. uveřejněn v tištěných Lidových novinách a který si zde dovoluji pod svým textem rovněž uveřejnit.

Tak tedy: má být umožněné úplné oddlužení?

Problém oddlužení je prokazatelně starý jako lidstvo samo:

Řešilo se to už v Bibli, kde se popisuje tak zvané „Milostivé léto“ (Lv 25, 8–17). Zde Hospodin přikazuje svému národu každý sedmý rok neobdělávat půdu a o to, co na ní vyroste, se podělit s chudými. Po sedmi sedmiletých obdobích, tedy každý padesátý rok, má být vyhlášeno milostivé léto, kdy mají být otroci izraelského původu propuštěni, a má jim být navrácen majetek, o který přišli.

V podstatě to znamená každých 50 let vymazání dluhů… Za dvě generace se totiž sociální vztahy staly natolik spletitými, že bylo lepší vše smáznout a začít znovu… Tento zdánlivě nelogický a ekonomicky nesmyslný postup je ovšem logický a ekonomicky víc než smysluplný. Abychom mohli ale ekonomičnost tohoto postupu pochopit, potřebujeme se obeznámit s jedním docela zásadním ekonomickým pojmem, a tím je „mezní produkt“.

Mezní produkt je (zjednodušeně řečeno) závislost přínosu složitosti na stupni složitosti. Je zobrazen nákladově-výnosovou křivkou, kdy v určitém bodě vývoje společnosti začne platit, že pokračující investice do složitosti, která má být strategií k řešení problémů, vede k poklesu mezních výnosů. Napíšu to ještě jednodušeji a konkrétně: v jednu chvíli se náklady na udržování systému pro vymáhání dluhů stanou tak složité, a tak drahé, že to s dluhy vlastně přestane mít cokoliv společného.

Jednou ze strategií, jak se se vzniklou situací vyrovnat, je prostě dluhy odpustit. Prakticky úplně… Vzniknou sice ztráty, ale zabrání se dalším ztrátám, které jsou obrovské… uvědomil si na příklad někdo, že za současného stavu je cca milion lidí fakticky vyloučen ze spotřebitelského trhu? Umí někdo spočítat tyto „kolaterální ztráty“? Podle mého názoru jsou řádově větší než ty samotné dluhy…

Toto je ovšem stanovisko ekonomické, nikoliv stanovisko právní. Stanovisko ekonomické říká — ano, odpustit, minimalizovat, co nejjednodušším způsobem dluhy zlikvidovat. Z tohoto hlediska je stanovisko vlády nedostačující, protože „oddlužovací“ proces je příliš dlouhý… Při naší známé stabilitě právního řádu je sedm let strašně dlouhá doba a řadě lidí se do toho nebude chtít, protože dospějí k názoru, že za sedm let mohou taky být už dávno na kremačním roštu… Z ekonomického hlediska jsem zastáncem daleko ráznějšího a jednoznačnějšího postupu…

Jiná je ovšem otázka právní… Protože to, že jsme se dostali do této situace — a to nikoliv po padesáti letech, ale po osmadvaceti, ba možná ještě méně — ukazuje na zásadně špatně nastavená PRÁVNÍ pravidla… Samotné ekonomické oddlužení tedy nemá smysl, pakliže by nebylo doprovozeno právní normou, řešící právě vznik této situace. Mám na mysli přeprodávání dluhů, situaci, kdy náklady řízení o tři řády přesahují výši dluhu samotného… to není normální, to je naopak úplně nenormální, a to je zvířecí.

Řekněme si upřímně, že v naší zemi jede lichva v rozsahu, že se na to nezmohli ani cikánští lichváři v těch nejhorších devadesátkách, kdy si přicházeli do ghett pro výpalné sociálních dávek a byli to oni, kdo odměřovali sociálně slabým, za kolik mohou či nemohou přežít… Nejde jenom o soudní a exekutorské poplatky — jde i o úroky samotné. Víte na příklad, kolik činí ZÁKONNÝ úrok z prodlení z platby zdravotním pojišťovnám?? 18,25 % ročně, prosím… A to v době, kdy vám půjčku s osmi procentním úrokem cpou i bez ručení na každém rohu.

Tyto dluhy mají ovšem ještě další stránku. Na straně věřitele jsou vedeny jako pohledávky, tedy jako aktiva — a to i v případě, kdy jsou tyto pohledávky evidentně nedobytné. Ano, jistěže existuje něco jako „opravné položky“ ale, upřímně řečeno, proč by to nějaký podnik dělal? Proč by je uplatňoval, když takto může báječně vykazovat aktiva? Je tedy zřejmé, že udržování dluhové pasti má vliv nejen na dlužníky, ale i na věřitele a zejména na akcionáře věřitelů. Dochází totiž k takovému (legálnímu!!!) zkreslování hospodářských výsledků, že je otázka, zda je vůbec možno se dobrat skutečných výsledků hospodaření… Za sebe mohu říci, že už jsem viděla takové verze „auditů“, že z toho šly na mne mrákoty…

Abych tedy zodpověděla na otázku, zda jsem pro „nulové oddlužení“. Ano, jsem. Nikoliv za sedm let, ale maximálně v tříleté lhůtě.

Oddlužení musí být provázeno masivním legislativním počinem, směřujícím proti stávajícímu systému vzniku zadlužování. Bez toho to nemá smysl dělat… Ovšem jelikož ve vládě převažují — opět — kdo by to řekl — ekonomové, tak se obávám, že právo zase ostrouhá…. Ach jo.


Souhrnný text Lidových novin, zpracovaný z odpovědí 114 dotazovaných právníků, je zde. Většina z nich tvrdí, že „Stát není žádný oddlužovací Mikuláš“. (Autorem článku „právního barometru“ je pan Kristián Léko)

Většina právníků v anketě LN odmítá revoluci v osobních bankrotech, s níž ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) míří do sněmovny. Může to prý do společnosti vyslat vzkaz, že dluhy se nemusí platit. Příznivci ale namítají, že jde o výjimečnou šanci, jak vrátit statisíce lidí do ekonomického života.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) asi již tento týden předstoupí před poslance s návrhem na rozšíření osobního bankrotu i na lidi, kteří dnes nezvládnou splatit alespoň třicet procent svých dluhů během pěti let. Nově by mohl soud po sedmi letech oddlužit každého, kdo ke splacení pohledávek „vynaloží veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat“. Stačí přitom, když bude platit tisícovku měsíčně insolvenčnímu správci a ze samotného dluhu nemusí odmazat ani korunu — proto se pro reformu vžil výraz „nulové oddlužení“.

Většina právníků v anketě LN ale odmítá zavedení principu, že dluhy se za určitých podmínek nemusí platit. „To je cesta do pekel. Nelze zavádět možnost vyhnout se placení dluhů, to by byla voda na mlýn nezodpovědných lidí, co si půjčují bez ohledu na to, že nebudou mít na splácení,“ říká jeden z respondentů, které tradičně ponecháváme v anonymitě. Podle jeho kolegy by to byl výsměch každému, kdo řádně platí své dluhy: „Devalvovalo by to počínání zodpovědných lidí, kteří nulového dluhu dosahují poctivým splácením a odčerpáním svého majetku na jistinu a úroky.“

„Náš stát přece není Mikuláš. Pokud se někdo nechová dostatečně odpovědně, měl by za své chování nést následky. Dluhy se mají splácet, to je přece výchozí princip,“ odkazuje jedna z právniček na starou poučku pacta sunt servanda, tedy že smlouvy se mají dodržovat, které se dovolává mnoho odpůrců Pelikánových plánů.

Do smrti otrokem svých dluhů

Třetina respondentů ale nápad na rozšíření osobního bankrotu podporuje. Upozorňují především na půl milionu lidí v dluhové pasti, z níž dnes nevede cesta. „Změna se bude reálně týkat jen nejpředluženějších lidí, které současná právní úprava odsuzuje k doživotnímu živoření a ztrátě smyslu jakékoliv ekonomické aktivity. Takto v našem právním řádu netrestáme ani vrahy,“ uvedl jeden z nich.

„Život ve stínu vymahačů a nesplatitelných dluhů má přitom katastrofální dopady na okolí dlužníka, zejména na jeho rodinu,“ doplňuje další z právníků.

„Nulové oddlužení může dát druhou šanci tomu, kdo se jiným způsobem není schopen zprostit svých závazků a dluhů, ačkoliv pro to dělá maximum. Začne-li pak po letech zadlužení žít znovu s čistým štítem, stát může získat daňového poplatníka, který bude legálně přiznávat své příjmy namísto toho, aby je před věřiteli a státem zatajoval,“ líčí možné pozitivní dopady jedna z oslovených advokátek.

„Neměli bychom dopustit, aby se jakýkoliv člověk stal nadosmrti otrokem svých dluhů,“ dodává další zastánce návrhu.

Někteří hledali oporu i v bibli, kde se v pětadvacáté kapitole knihy Leviticus zmiňuje takzvané milostivé léto. „Každých padesát let mají být otroci propuštěni a má jim být navrácen majetek, o který přišli. V podstatě to znamená každých padesát let vymazání dluhů. Za dvě generace se totiž sociální vztahy staly natolik spletitými, že by bylo lepší vše smáznout a začít znovu,“ líčí právnička, dle níž je sedmiletá lhůta pro dluh pardon dokonce příliš dlouhá.

Zaveďme zpět průvodčí v MHD

Řada právníků zmiňuje také fakt, že mnozí se do neřešitelné dluhové patálie dostali v důsledku nekalých praktik různých splátkových společností a lichvářů: „Při nedostatečných pravidlech hry a trhu se nelze divit, že se řada lidí dostala do situace, ve které je.“

Dle některých hlasů by tudíž zákon neměl umožňovat plošné odpouštění dluhů, ale spíše se zaměřit na zmírnění dopadů kořistnických praktik z minulosti: „Je namístě zpětně revidovat zjevně nemravné typy pohledávek či jejich příslušenství. Je to sice hra s ohněm, neboť většinou jde o pohledávky pravomocně přisouzené, ale společnost je má právo zpětně zrušit, je-li jejich rozpor se základními morálními zásadami do nebe volající.“

Případnou možnost oddlužení nad rámec dnešní hranice 30 procent by tento právník viděl jen jako výjimečné dobrodiní insolvenčního soudu, nikoli jako automatismus, na který má nárok každý. Další cestou by mohlo být jisté typy pohledávek přestat generovat. „Je třeba zavést postupy, které by bránily zadlužování — průvodčí v dopravních prostředcích nebo povinnou kontrolu úvěrové historie před poskytnutím dalšího úvěru,“ míní člověk z justice.

Mnohé nedostatky českého práva, kvůli kterým statisíce lidí zabředly do dluhové pasti, se v minulých letech již povedlo odstranit — nové křivdy by již vznikat neměly. Právník z bankovního prostředí proto navrhuje, aby se nulové oddlužení umožnilo jen pro pohledávky, jež vznikly před 1. prosincem 2016, kdy vstoupila v účinnost přísná regulace podle nového zákona o spotřebitelském úvěru. „Je v zájmu společnosti udělat jednu možnost a vypořádat se s minulostí, ale není žádný důvod umožnit spekulovat do budoucnosti,“ popisuje bankéř.

„Abych nebyl za pitomce“

Odpůrci plošného pardonu se obávají zejména morálního hazardu. „Novela počítá s tím, že dlužník by od počátku do oddlužení vstoupil s tím, že dosud požadovaných 30 procent nezaplatí. Vzhledem k tomu, že velká část oddlužení je dnes plněna formou smluv o důchodu nebo darovacích smluv nastavenými tak, aby příjmy dlužníka dosáhly právě na oněch 30 procent, lze se zavedením nulové varianty očekávat snížení úhrady věřitelům,“ říká jeden z nich.

Konkrétní obavy pak představuje tento člověk z exekuční praxe: „Již dnes se často potkávám s dlužníky, kteří uvažují o oddlužení a zjišťují, od kdy bude účinná anoncovaná novela, podle níž nebudou muset zaplatit ani 30 procent — aby nebyli za pitomce, když to brzy půjde za téměř nulu. Aktuálně to podle reakcí dlužníků vypadá, že nulové oddlužení bude nejoblíbenější a první zvažovaná varianta v případě přijetí navrhované novely.“

Obava ze zneužívání nové úpravy vychází i z toho, že návrh jen vágně vymezuje, že dlužník musí sedm let činit pro splácení vše, co po něm lze spravedlivě požadovat. Není jasné, co to konkrétně znamená. Dohlížet na to má insolvenční správce a soud, někteří právníci jsou ale skeptičtí, zda to bude fungovat: „Soudy jsou přetížené, takže fungují jako oddlužovací automaty a mají jen výjimečně šanci zkoumat poctivost dlužníka. Podobně pásově to funguje i u insolvenčních správců.“

Dle jednoho z advokátů tak bude záležet na tom, jaký výklad soudci zvolí: „Bojím se, že budou za úsilí pokládat i vlažný zájem či dokonce jen to, že dlužník se nevyhýbal práci. To by byl špatný vzkaz těm, kdo se opravdu lopotí, aby své dluhy platili řádně.“ Pro přetížené insolvenční úseky krajských soudů by navíc příliv desítek (možná až stovek) tisíc nových účastníků oddlužení mohl znamenat další ránu: „Ministerstvo odhaduje počet potenciálních adresátů nové úpravy na 655 tisíc. To je více než dvojnásobek všech insolvenčních řízení, která byla zahájena za posledních deset let! Návrh má potenciál naprosto paralyzovat soudní systém v oblasti insolvenčního řízení.“

Uvádí paní JUDr. Klára Samková na Zrcadlení.cz


Pozn. red.: Ovšem — a o tom se příliš nehovoří — je úvěrový byznys poněkud nerovnovážný, pokud jde o distribuci rizik. Samozřejmě, lze úspěšně tvrdit, že lidé, kteří se neuváženě zadluží a nejsou schopni své závazky splácet, si jsou sami vini důsledky svého nezodpovědného jednání. Ovšem, půjčit peníze komukoliv (bez podnikatelského rizika, alespoň ověření bonity klienta) je zase druhým extrémem. Věřitel poměrně snadno využije nouze dlužníka a do půjčky ho dotlačí (třeba i vinou nízké finanční gramotnosti jedince). A pokud splátky neobdrží řádně, předá pohledávku soudnímu systému, který vcelku mechanicky vydá platební rozkaz. Následně exekutor částky dosti bezohledně vymáhá (a to ani nezmiňuji absurdní příslušenství exekvovanou částku zvyšující). Věřitel tedy riskuje relativně velmi málo, pokud vědomě nepůjčí vyloženému bezdomovci.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 227 × | Prestiž Q1: 5,20

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Dlužným otrokem na věčné časy?

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top