Štítky článku: •  

Jed prosperity: Suroviny a dotace

Kde selhává selský rozum, aneb Proč jsou dnes nejvyspělejšími ekonomikami světa ty, které nežijí opiové sny paragrafů, regulací, surovin a dotací?

Na porozumění většině dějů v ekonomice nám postačuje selský rozum. Každý chápe, že sucho způsobí neúrodu a neúroda zapříčiní nárůst cen potravin. Že spekulativní nákupní horečka způsobí prudký nárůst ceny bitcoinů. Atd. atp.

Jsou dva fenomény, které však, zdá se, možnostem selského rozumu odolávají. A to přes to, že oba znovu a znovu potvrzuje smutná realita na mnohých místech zeměkoule. Už po desetiletí. Oba jevy jsou přitažlivé pro veřejnost. A hůře: také pro tu sortu politiků, kteří se vyznačují nižším mentálním potenciálem nebo chorobným mocenským apetitem. Či obojím.

Prvním jevem je „prokleté“ suroviné bohatství. Druhým „prokletý dar“ — dotace.

Surovinový paradox

„Co je prokletého na surovinovém bohatství? Vždyť je zdrojem příjmů, zvyšuje blahobyt země a zmenšuje její závislost na dovozech.“ Tak nějak to říká selský rozum v nás. Opak je pravda. A tento paradox má nejméně tři příčiny.

Příčina 1: Holandská nemoc

Nizozemsko se díky těžbě zemního plynu z groninského naleziště stalo po roce 1959 významným vývozcem strategické suroviny. Vysoký přebytek obchodní bilance posílil gulden, což světu zdražilo holandské průmyslové zboží. Průmysl upadl do vleklé krize a ta nabyla celospolečenského rozměru. Bohatství surovin vedlo k likvidaci bohatství plynoucí z práce, podnikání, dovedností, výzkumu, vývoje a pracovní morálky.

Čelit holandské nemoci je extrémně těžké. Izrael po objevu vydatných mořských ložisek plynu (Tamar 2009; Leviathan 2010) pracoval cílevědomě na tom, aby si holandskou nemoc neuhnal, a nezdevastoval svůj unikátní mix byznysové kultury, výzkumu, vývoje, podnikavosti, venture kapitalismu a „start-up“ nátury. Není to nemožné. Chce to dobrou součinnost vlády a centrální banky, vytvoření speciálních fondů, které eliminují dopad dolarových příjmů z vývozu suroviny na kurz vlastní měny. A naopak programy, které za těžbou surovin rozvinou jejich zpracováním s co největší přidanou hodnotou ze strany výzkumu, vývoje a práce.

Stručně: chce to osvícené politiky hledící daleko za horizont své vlastní politické kariéry. Této „suroviny“ se nám dlouhodobě nedostává, a tak doufejme, že lithium zůstane pod Krušnými horami, aby českému průmyslu a celé ekonomice nenastalo holandské krušno.

Příčina 2: Skryté koalice

Na příjmech ze surovinového bohatství participují zejména úzká těžařská byznysová uskupení, která přirozeně vytvářejí skryté koalice s politickými skupinami. Ale i pokud většinu příjmů inkasuje stát, tedy vláda, její sklon korumpovat národ všemožnými populistickými úplatky je nekonečný. To vše se děje na úkor podpory práce, vzdělání, podnikáni a demokracie. Arabské země, Rusko, Venezuela, Nigérie, ale do určité míry i Norsko a další, jsou nekonečnými příběhy devastace společnosti surovinovými příjmy. Jeden venezuelský politik nazval v sedmdesátých letech tamní ropné bohatství „exkrementem ďábla“ a předpověděl zemi budoucí katastrofu. Dnešní ve všem všudy socialistická Venezuela je tragickým naplněním jeho varování.

Příčina 3: Z miláčka dlužníkem

Velkolepé příjmy z prodeje surovin spouští ve firemním a vládním sektoru velkolepé projekty, na které banky s chutí dávají velkolepé úvěry. Propady cen surovin vedou opakovaně k dramatickému snížení příjmů, vlády a firmy přestávají splácet, úroky jim kvůli rizikovému profilu rostou, a banky se dostávají do ztrát a krizí. Příběh Mongolska je hrůzně poučný: podpovrchové uhlí z něj spolu se zásobami téměř všech existujících kovů před pár lety udělalo miláčka zahraničních investorů. Po propadu cen uhlí se dnes Mongolsko topí v dluzích a krizi.

Není náhoda, že na vrcholu žebříčků blahobytu, prosperity a vyspělosti se už dlouho vyskytují země chudé na surovinové zdroje. Zato bohaté na vzdělanost, vědu a výzkum, podnikavost a pracovitost. A ještě na něco, bez čeho by se žádné z těchto ingrediencí nedařilo: na svobodu bytostně spojenou s velmi limitovanou rolí vlád, veřejného sektoru a přerozdělování.

Zdravý rozum i každodenní zkušenost nás už, doufejme, dostatečně přesvědčily, že paragrafová džungle spolu s byrokratickým a kontrolorským dirigismem fungují jako spolehlivý jed na pracovní a podnikatelskou aktivitu, iniciativu, inovativnost, a tedy na prosperitu. Jeden z pilířů ekonomické nesvobody se ale selskému rozumu opět vzpírá. Je to „prokletý dar“ zvaný dotace.

Prokleté dotace

„Co že je prokletého na dotacích? Vždyť pomohly na svět spoustě skvělých věcí a dalším užitečným pomáhají přežívat.“ Takto nás rád klame selský rozum. A opět platí, že opak je pravdou a existuje zhruba sedm příčin.

Než je vyjmenuji, zdůrazňuji, že nemám na mysli dotace na nezbytné věci, které nemohou jejich oprávnění konzumenti z řady objektivních důvodů platit: služby a podpory handicapovaným, nemocným, penzistům, obranu, bezpečnost, právní systém, veřejné vzdělávání a zdravotnictví, nekomerční kulturu a památky, silnice, majáky, chodníky a podobně. Naopak mám na mysli tři velké okruhy dotací. Za prvé dotace na účely, které mohou a tedy mají jejich konzumenti plně platit. Které mají obstát v soutěži o naši peněženku, nikoliv o veřejné zdroje z daní. Za druhé dotace na podporu „správných“ postojů. Ty by měly správně obstát v soutěži s jinými postoji ve veřejné diskusi a v politickém hlasování. A do třetice dotace, které přiděluje jakákoliv entita mimo dosah demokratické kontroly a odpovědnosti. Tedy i veškeré eurodotace.

Příčina 1: Plýtvání zdroji

Proti nekonečným potřebám a přáním lidí vždy stojí limitované zdroje, kapacity, energie, čas firem a jednotlivců. Miliony týmů vydávají obrovské úsilí, aby co nejlépe pokryly současné a budoucí potřeby lidí. Tomu se armáda i těch nejchytřejších a nejpoctivějších úředníků nemůže ani přiblížit. Dotační „výzvy“ tak odklánějí obrovské zdroje tam, kde dosáhnou daleko menšího užitku, než to dokáže i přes všechny své nedokonalosti trh. Výsledkem je nesmírné plýtvání zdrojů na věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Kniha iracionálních projektů z eurodotací, kterou jednou někdo jistě sepíše, bude pořádně tlustá a nad jejími absurditami nám nebude veselo.

Příčina 2: Ohýbání projektů

Když se přesto nějaká dotační výzva přiblíží reálným potřebám, musí se do výzvy přesně trefit projekt, který se o dotaci uchází. To vyvolává nejen značné náklady na „ohýbání“ projektů, ale také spoustu nepotřebných nesmyslů, které musí splnit. Výsledkem je opět plýtvání.

Příčina 3: Složitá byrokracie

Byrokracie kolem dotačních projektů je nevyhnutelně složitá. Byrokrati a dotační systém jsou placeni z daní, které by mohly sloužit třeba postiženým lidem, vzdělávání, opravám silnic, obraně a podobně. Žadatelé o dotace pálí čas, energii a peníze na byrokratické činnosti, ke kterým nemají kvalifikaci, místo aby se věnovali svým klientům a zaměstnancům. Celospolečenské ztráty jsou velké.

Příčina 4: Měkké výsledky

Měkké dotační peníze vedou k měkkým výsledkům. Organizace, které jsou dlouhodobě převážně na dotacích a ztrácí dotyk s konkurencí a náročnými platícími klienty, spotřebují velké dotační zdroje, za které dodávají nižší užitek, než týmy v konkurenčním prostředí.

Příčina 5: Korupce a lobbování

Dotace jsou ideálním a proto i největším zdrojem korupce a lobbování. Vyrostl na nich sofistikovaný mafiánsky byznys. Sociální a politické náklady těchto jevů jsou nedozírné.

Příčina 6: Falešná vděčnost

Dotace v nás pěstují lokajskou „mentalitu natažené ruky“ a falešné vděčnosti. Není přitom za co být vděčný. Dotace jdou z našich daní, které navíc na složité dotační cestě uživí armádu dotačních byrokratů. Motivací nejúspěšnějších lidí, firem a společností není brát, nýbrž dávat.

Příčina 7: Nástroj vydírání

Dotace jsou nástrojem nevkusného politického vydírání v nadnárodním měřítku. „Nepřijmete uprchlíky, přijdete o dotace,“ zaznívá od nejarogantnějších politiků EU. Příště to může být jiný „správný“ politicky titul s velkými ekonomickými náklady.

Nejvyspělejšími ekonomikami světa jsou dnes ty, které nežijí opiové sny paragrafů, regulací, surovin a dotací. Jsou to ty, které poskytují moderní vzdělávaní, technickou infrastrukturu a svobodu, ve které se daří osobní iniciativě, celoživotnímu sebevzdělávání, symbióze moderních technologií se sociálními dovednostmi a venture kapitálové a start-up kultuře.

Píše pan Pavel Kysilka 26. března 2018 na serveru 6dhub.cz 

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 243 × | Prestiž Q1: 7,26

+9 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top