Štítky článku: •  

Proč to fungovat nemůže a nikdy nebude (2)

Ačkoliv jsem mínil vyvracet všechny výmysly všech socialismů systematicky, per partes, dnes zmíním jen jeden ze soudobých excesů, o kterém jsem už také psal, a tím je tzv. Kurzarbeit.

Principem Kurzarbeit je, že stát v rámci „aktivní politiky zaměstnanosti“ zavede me­cha­nis­mus, že někteří zaměstnanci nebudou pracovat celou zákonnou dobu tak, jako jiní, ale budou pracovat méně a mzdový rozdíl jim zaplatí stát.

Odhoďme mediální vršek ledovce, tedy ty nejapné pokusy o legitimizaci takového kroku třeba tím, že „i v jiných státech“ také takový institut „funguje“. Samozřejmě, že nefunguje – žádný věcný ekonomický rozbor nedokládá, že to „funguje“. Věcně je doložitelné pouze to, že i jiné státy ten mechanismus ke škodě ekonomiky, dělníků, podnikatelů a trhu zavedly.

Pokud použijeme Bastiatova principu: „Co je, a co není vidět“, pak samozřejmě pro­pa­gan­dis­té socialistických vlád najdou to, že chrání pracovní místa, že pro soukromé firmy je drahé zbavit se v krizové situaci kvalifikovaného zaměstnance a pak jej po odeznění problémů zase draze hledat. To je to, co má být vidět.

Samozřejmě jde o argument naprosto lichý. Za prvé: státu vůbec neleží na srdci blaho soukromé firmy, protože kdyby leželo, nebránil by tak efektivně (jinými nástroji) soukromému podnikání. Zesílím ten výrok: státu totiž není vůbec nic do chodu soukromých firem, ani do jejich nákladů.

Propuštění zaměstnance (pokud by zde neplatil komunisticko-odborářský Zákoník práce) je takřka beznákladovou záležitostí a přijetí jiného v jiné situaci prakticky také není nákladem. Pokud nějaké místo za něco stojí, stačí je zveřejnit na elektronických portálech a adeptů je během několika hodin násobek potřeby. Takže v tomto socialistický stát lže.

Mimochodem, lidé kvalifikovaní, jakkoliv, mají své profily třeba na portálu LinkedIn a personalisté o nich moc dobře vědí. (A jen na okraj podotýkám, že titíž personalisté sledují také osobní profily potencionálních zaměstnanců i na Facebook, Twitter a jiných sítích.)

Tedy opatření Kurzarbeit není plošné, ale je zaměřeno nejvíce na zaměstnance ne­kva­li­fi­ko­va­né (a snadno manipulovatelné), kterých je všude hromada. Málo chtějí pracovat, mnoho toho neumí, ale o to více požadují opatřovatelskou ruku státu.

Ale dobrá, opusťme důvody a podívejme se na důsledky. Pokud stát chce provozovat Kurz­arbeit (vadí mi i ten germanismus), pak musí mít prostředky, kterými tento socialistický ná­stroj ufinancuje.

Pokud abstrahujeme fakt, že stát vlastní rotačky na tisk bankovek (což samozřejmě vede jen k devalvaci měny, resp. k inflaci, která sníží v důsledku nejvíce kupní sílu těch, kteří žijí od vý­pla­ty k výplatě), zdroje na tento nápad budou samozřejmě získány od aktivních subjektů, ať podnikatelských, nebo zaměstnaneckých.

Tedy, jinak řečeno, lidé dosud pracující (i dělníci), budou okradeni o výnosy své práce a ty budou obětovány ve prospěch těch, kteří jsou ve výrobním procesu postradatelní, pracují špatně, nebo málo. Anebo – a to není nic závadného – nejsou momentálně potřeba.

Kdyby stát uvolnil pracovně-právní vztahy a nestrkal své ideologické prsty tam, kam si slušní lidé nesahají, ten problém by neexistoval. Práce by si nacházela zaměstnance a zaměstnanci práci, bez vlivu státu, tak, jak logika věcí vždy fungovala.

Celý Kurzarbeit má totiž zcela jiný podtext: jde o etatisaci platové sféry. Tedy, dokud není celý výrobní sektor zcela socializován (etatizován), pak se použije salámové metody a bude socializována alespoň část mezd, tedy dělníci se z nějaké části stanou státními zaměstnanci.

Celý ten princip má takový smysl, že oficiálně sice bude nadále legální soukromé vlastnictví a soukromé podnikání, ale celou řadou zákonných a podzákonných norem bude každá taková věc penalizována až k jejímu vykořenění a potlačení.

Nevyhnutelně za tím bude následovat Mittelarbeit, po něm Langearbeit a v důsledku pak nevyhnutelně Arbeit macht Frei (buď to fašistické pojetí, anebo jen jiný překlad: práce je zdarma, resp. práci platí stát a to už je typický rys reálného socialismu).

Kdyby dělníci měli jen trochu soudnosti, nikdy by nemohli podlehnout pábení socialistických, etatistických stran, protože jim prodávají jen pozlátko a už samozřejmě jim neřeknou, že nej­ví­ce to zaplatí oni sami, což je tím, co právě vidět není.

Dělníci by nikdy neměli podlehnout té laciné vábničce, že jim socialismus něco dá zadarmo. Nikdy nemůže, a kdyby jen maličko uměli počítat, pak by museli zjistit, že je nevykořisťuje ani tolik soukromý podnikatel, jako ten (jimi žel oblíbený) socialistický stát. Stát, a nejvíce ten socializující, je nejen vykořisťovatelem, ale prakticky feudálním archetypem.

„Ne, to není proti dělníkům, co tady zpívám.
Ti u soustruhů totiž dávno vědě‘j svoje.
To je pro vás, byrokracie,
s bílejma límečkama,
která žereš ten svůj život,
jako ten umaštěnej bůček, vstoje…“

Vláďa Merta

Jenže to ne! Žijeme nadále v plně socialistickém státě s podporou socialistické Evropské unie.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 2 193 × | Prestiž Q1: 24,36

+78 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top