Štítky článku: •  

Od KSČ ke KSČM

Je nepochybné, že komunistická společnost je čirou utopií, kterou nelze zrealizovat. Přesně to už kdysi formuloval Ronald Reagan: „Komunismus je uskutečnitelný pouze v nebi, kde ho nepotřebují, nebo v pekle, kde už ho mají.“ To si ovšem nikdy nepřipouští ti, kteří myšlenkově ustrnuli hluboko v polovině 19. století, kdy tuto utopii teoreticky rozvinul jeden bezvýznamný německý filozof. Nehodlám se ale zabývat hegelovským střetem tezí a antitezí s výslednou syntézou posouvající pokrok o krok (zpět). Chtěl jsem jen v kostce zdokumentovat, jak se komunistické hnutí uchytilo v českých zemích a jaký byl jeho vývoj.

red-star-insignia.png (27,246 kiB)

Dělnické hnutí se politicky etablovalo v našich krajích patrně roku 1878, kdy byla v břevnovském zájezdním hostinci U kaštanu založena Sociálně demokratická strana československá v Rakousku. Po různých peripetiích se strana přenesla přes vznik republiky. Ve dvacátých letech dochází postupně k významné radikalizaci extrémně levicové části strany, zejména pod taktovkou Antonína Zápotockého, který se v roce 1920 účastnil II. kongresu Komunistické internacionály (jeho otec spolu-zakládal Sociálně demokratickou stranu).

Ustavující schůze Komunistické strany se konala v polovině května 1921 v Národním domě v pražském Karlínu a vznikla oddělením větší části Československé sociální demokracie. Ve své době byla ve srovnání s jinými komunistickými stranami početně absolutně i relativně největší na světě. Je to o to více překvapivé, že pracovní podmínky dělnictva byly v českých zemích nesrovnatelně lepší, než v mnoha okolních státech.

Její první sjezd se konal v únoru 1923 a Komunistická strana tehdy čítala 132 000 členů, necelé 1 % populace.

Už během roku 1925 došlo k silné bolševizaci strany (politický příklon ke Komunistické Internacionále) a na V. sjezdu v holešovické Domovině se strany zmocnili tzv. „karlínští kluci“ (Gottwald, Zápotocký). Následovaly první odchody zakládajících členů i čistky a na VI. sjezdu v r. 1931 tak měla jen 40 000 členů (cca 0,29 %). Voličskou podporu si však podržela kolem 0,75 mio. hlasů a podobně i ve volbách 1935.

V roce 1936 se začala strana v důsledku agitace místních buněk opět rozrůstat na cca 50 000 členů; o dva roky později až 70 tisíc.

V období II. republiky se strana rozdělila na českou a slovenskou část, byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Situace zůstala stejná až do konce války.

Po válce vzrostla masivně členská základna Komunistické strany. Důvodem bylo mj. rozsáhlé stíhání komunistů německými úřady a z něj plynoucí silný pocit, že komunisté byli jedinými skutečnými odpůrci hitlerismu. Svůj díl vykonalo i osvobození valné části protektorátu Rudou armádou, reprezentovanou komunistickým režimem v čele se Stalinem. Vjem znásoben i odklonem E. Beneše od západních mocností, Košickým vládním programem (schváleným už dříve v Moskvě) a dalšími jevy.

Během roku 1945 disponovala česká část KSČ cca 597 000 členů (cca 6 %) a KSS jen (sic!) 197 000 členů (3,9 %). Na VIII. sjezdu v březnu 1946 má KSČ již členů přes milión. Základna stále roste a v únoru 1948 se již blíží 1,4 milionu.

Po únorovém převratu vstupují masově do KSČ i ti, kteří si dosud nebyli jisti, odkud bude vítr v budoucnu foukat (v českých zemích přírůstek 856 tisíc, na Slovensku 193 tisíc). V červnu 1948 násilně připojena Sociální demokracie (cca 118 tis. členů). V září 1948 se strana znovu sjednocuje do jedné a čítá již téměř 3 miliony členů.

V lednu realizuje KSČ prověrky, v nichž se zbavuje asi ¼ mio. členů různého druhu (9 % zá­klad­ny).

Na IX. sjezdu v květnu 1949 má k dispozici už „jen“ 2,3 mio. členů, následně čelí v padesátých letech rapidnímu poklesu členské základny. Na XX. sjezdu, červen 1950, má již jen 1,5 mio. členů. Časté jsou výroky: „ale za tohle jsme, my komunisté, přece nebojovali!

Počet členů osciloval kolem tohoto množství v podstatě až do roku 1970, kdy došlo po sovětské okupaci k dalším prověrkám (čistkám). Úbytek cca 600 000 členů neloajálních k or­to­dox­ní posrpnové politice KSČ, Sovětskému svazu, odmítajících „bratrskou pomoc“. Přesto však z této skupiny „vyloučených“ zůstala značná část v jádru přesvědčenými komunisty. A není zcela bez zajímavosti, kolik jich časem skončilo v režimu dosti nepříjemné Chartě 77.

Během deseti let se kádr strany postupně vrátil (nátlakem, vyděračstvím i dobrovolně-prospěchářsky) opět k cca 1,5 mio. členů a kandidátů členství, a vydržel prakticky až do Velkého listopadového představení 1989.

Po odstranění paragrafu o vedoucí úloze strany z Ústavy (29. 12. 1989) si ještě stačilo zvolit komunistické Federální shromáždění svého nejoblíbenějšího disidenta presidentem. Ze strany odešel během šesti měsíců roku 1990 celý milion konjunkturálních komunistů (59 % základny) a během následujícího roku dalších 320 tisíc (dalších 45 %). Během roku 1997 klesl jejich počet opět pod 1 % populace.

A jestli se, milé děti, ptáte, co se s nimi stalo, pak neumřeli, ale rozlezli se do všech ostatních stran, nebo zůstali tam, kde byli, v prokuraturách, na soudech i v dalších orgánech státní správy!

Aby nás historická paměť neklamala: počátkem roku 1990 došlo k řadě kooptací poslanců. Dosazováni nebyli pouze reprezentanti OF, docházelo výměnám „nepřijatelných“ komunistů za „přijatelné komunisty“. Svoji politickou kariéru takto zahájili (mj.) i takoví, jako Miroslav Grebeníček, Jiří Maštálka, Vasil Mohorita a další.

Do voleb 1990 zůstali komunisté etablovanou parlamentní silou. 23. 1. 1990 byl přijat tzv. „malý“ zákon o politických stranách (15/1990 Sb.), na jehož základě se za strany již vzniklé považují ČSL, ČSS, Demokratická strana, KSČ, Strana svobody a politická hnutí OF a VPN. Tento zákon byl dalším – právním – uznáním legitimity existence KSČ.

31. března 1990 se konal ustavující sjezd KSČM (po rozchodu se slovenskou KSS), jako nástupnické organizace KSČ. O skladbě členské základy se tehdy hovoří tak, že jde o spolek zarytých stalinistů a dogmatiků (myslí si to i 10 % členů KSČ). V dubnu 1990 zveřejnil tehdejší městský prokurátor pro Prahu JUDr. Tomáš Sokol dopis adresovaný ÚV KSČ, v němž oznámil, že od 1. 5. bude činnost KSČ na území Prahy posuzována z hlediska možného naplnění skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace fašismu. Samozřejmě, komunisty obsazená Generální prokuratura smetla tento názor okamžitě se stolu.

KSM stojí na straně úsilí o revoluční překonání kapitalismu a o nastolení ekonomických – odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jeho nahrazení vlastnictvím společenským – a společenských – zavedení socialistické demokracie – podmínek pro budování socialismu, jako prvního stupně k vytvoření společnosti komunistické, jejíž vybudování je konečným cílem.(…) KSM si je vědom toho, že kapitalismus nemůže být jednoduše reformován. KSM proto bojuje za revoluční svržení kapitalistického řádu masami pracujících.

Pokud vyjdeme ze zákona 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu, pak holý výčet faktů, že:

  1. KSČM převzala kompletně členskou základnu KSČ,
  2. dále vyznává ideologii třídní nenávisti a diktatury proletariátu,
  3. opovrhuje soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a požaduje jeho násilnou kolektivizaci,
  4. nadále stojí za Komunistickým manifestem, předpokládajícím násilné svržení současného společenského řádu,
  5. předseda Komunistické strany apeluje na zostření třídního boje slovy: „svržení kapitalismu masami pracujících je málo radikální“,
  6. chlubí se obdivem k jiným zločincům komunismu,
  7. pěje ódy na komunistické diktátory ať v KLDR, na Kubě, či jinde,
  8. pročež je nadále stranou plně komunistickou, fašistickou,

jasně dokazuje, že v našem státě nedošlo k potřebné katarzi, očištění společnosti a k faktickému rozchodu s režimem reálného socialismu, reprezentovaným právě pohrobky zločinné KSČ, ve všech sférách našeho života, včetně zákonodárného sboru.

ksc-graph.png (50,862 kiB)
Členská základna KSČ

Nepochybné je mnohaleté reálné ovládání státu, realizované jen špatně maskovanými kryptokomunisty a estébáky/ne-estébáky ze starých, nebo nově nabytých ekonomických pozic, do kterých se umně skryli. Výmluvné jsou též beztrestné pajány komunismu zdejších autorů Petříka, Rambouska, Cvalína a podobných, jejich nohsledů a přicmrndávačů, či články psané nejrůznějšími novodobými kolaboranty a novorossijskými Quislingy.

Za všechna slova hovoří jen stručný seznam obětí komunismu 1948 – 1989:

  • 205 486 odsouzeno,
  • 248 popraveno,
  • 4 500 zemřelo ve věznicích,
  • 327 zahynulo na hranicích,
  • 170 938 občanů emigrovalo.

Seznam nepochybně neúplný, vycházející jen z jednoznačně prokazatelných případů. Kde jsou zmařené ambice a naděje statisíců a miliónů těch, jimž zničili životy, zohýbali hřbety a zmrvili charaktery?

Jen tak se totiž mohlo stát, že pohrobci Marxe, Engelse, Lenina, Stalina a Gottwalda jdou veřejně křepčit a klanět se masovým vrahům na hroby a městská i státní Policie nečinně přihlíží a nezakročí, dokonce protestujícího Dušana Makovského viní z výtržnictví jen proto, že po ní požaduje zákrok proti přítomným, prezentujícím se bolševikům.

Jak vidno, pro bolševiky (jako vždy) zákony platí jen tehdy, pokud se jim hodí do krámu.

Proto je nutné opakovat: komunismus a fašismus jedno jsou, neboť mají stejné cíle i metody.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 4 436 × | Prestiž Q1: 30,82

+149 plus Známkuj článek minus –13

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top