Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Epilog socialismu — Selhání intervencionismu

Ačkoliv kapitalismus zůstává hospodářským systémem moderní západní ci­vi­li­za­ce, politiky všech západních národů jsou dnes pod vlivem naprosto anti­ka­pi­ta­lis­tic­kých idejí. Cílem těchto intervencionistických politik je nahradit kapitalismus smí­še­nou ekonomikou. Předpokládá se, že tato smíšená ekonomika nebude ani ka­pi­ta­lis­mem, ani socialismem. Údajně má zůstat na půl cesty mezi kapitalismem a socialismem, mít tak výhody obou a vyhnout se jejich nevýhodám.

ferdinand-lassalle.jpg (13,465 kiB)
socialista Ferdinand Lassalle

Tržní hospodářství, tedy kapitalismus, je dnes velmi nepopulární. Lidé obviňují kapitalismus ze všeho, co na dnešních podmínkách shledávají neuspokojivým. Ateisté obviňují kapitalismus za to, že v něm přežívá křesťanství. Papežské encykliky obviňují kapitalismus za rozšiřování bezbožnosti a podporu hříchů našich současníků. Protestantské církve a sekty se neméně vášnivě distancují od kapitalistické chamtivosti. Pacifisté pokládají války za výsledek kapitalistického imperialismu. Nacionalističtí váleční štváči v Německu a Itálii oproti tomu obviňují kapitalismus ze šíření „buržoazního pacifismu“, který je ú­daj­ně proti lidské povaze a nevyhnutelným zákonům historie. Kazatelé obviňují kapitalismus z rozvratu rodin a šíření prostopášnosti. Ovšem „progresivní“ křídlo fe­mi­nis­tic­ké­ho hnutí obviňuje kapitalismus ze zachovávání údajně za­sta­ra­lých pravidel omezujících sexuální chování. Téměř všichni se shodnou, že bída je výsledkem kapitalismu. Na druhé straně mnozí naříkají nad faktem, že kapitalismus, tím, jak umožnil lidem hojně uspokojovat jejich potřeby, podporuje hrubý materialismus a ničí duchovní rozměr života. Tato obvinění jsou vzájemně rozporná, avšak faktem zůstává, že zbývá jen málo lidí, kteří kapitalismus nezavrhují.

Před více než půl stoletím hlavní inspirátor britského socialistického hnutí Sidney Webb prohlásil, že socialistická filosofie je „vědomým a explicitním vyslovením principů společenské organizace, které již byly z velké části nevědomky přijaty.“ Dodal, že hospodářské dějiny druhé poloviny devatenáctého století byly „téměř nepřerušovaným postupem k socialismu.[1] O několik let později prohlásil prominentní britský politiky Sir William Harcourt: „Dnes jsme všichni socialisty,[2] Když v roce 1913 vydal Američan Elmer Roberts knihu o hospodářských politikách Císařské Německé vlády, jak byly prováděny od konce sedmdesátých let, nazval je „monarchistickým socialismem.[3]

Není ovšem korektním přístupem jednoduše ztotožnit intervencionismus a socialismus. Existuje mnoho podporovatelů intervencionismu, kteří ho pokládají za tu nejvhodnější metodu – krok za krokem – k uskutečnění socialismu. Na druhé straně existuje mnoho intervencionistů, kteří nejsou přímo socialisty. Jejich cílem je vytvoření smíšené ekonomiky, která by byla permanentně existujícím systémem. Pokouší se omezit, regulovat a „vylepšit“ kapitalismus vládními zásahy do podnikání a podporou odborového hnutí.

Abychom porozuměli fungování intervencionismu a smíšené ekonomiky, je nutné si vyjasnit dva body.

Zaprvé: Pokud v rámci společnosti založené na soukromém vlastnictví výrobních prostředků je určitá malá část těchto prostředků vlastněna a řízena státem nebo obcemi, tak to ještě nebudeme kvalifikovat jako smíšený systém, který by kombinoval socialismus a soukromé vlastnictví. Základní charakteristika tržní ekonomiky, která je určující pro ekonomickou aktivitu, zůstává nezměněna. Tyto veřejné podniky vystupují jako kupující surovin, polotovarů a práce a prodávající zboží a služeb a tak musí zapadnout do mechanismu tržního hospodářství. Jsou podrobeny tržním zákonům a musí se také snažit o dosahování zisků, nebo se alespoň vyhýbat ztrátám. Když se stát pokouší zmenšit nebo eliminovat tuto závislost pokrytím ztrát těchto podniků subvencemi z veřejných fondů, tak výsledkem je přesun této závislosti někam jinam. To je proto, že prostředky na subvence musí být někde získány. Mohou být získány vybráním daní, ale daňové břemeno dopadne na veřejnost, nikoliv na vládu vybírající daně. Je to trh a nikoliv ministerstvo financí, kdo rozhoduje, kam toto břemeno dopadne a jak ovlivní výrobu a spotřebu. Trhy a jejich zákonitosti jsou rozhodující.

Zadruhé: Existují dva způsoby, jak uskutečnit socialismus. První způsob, který můžeme nazvat marxistický nebo ruský, je čistě byrokratický. Veškeré hospodářství je přímo řízeno z vládních úřadů, tak jako armáda, námořnictvo nebo poštovní systém. Každá továrna, obchod nebo statek stojí vůči nadřízené organizaci ve stejné pozici, jako poštovní úřad vůči svému ředitelství. Celý národ tvoří jednu pracovní armádu, v níž je povinná služba a velitelem této armády je hlava státu.

Druhý způsob, který můžeme nazvat německým systémem Zwangswirtschaft[4], se od prvního liší v tom, že nominálně zachovává soukromé vlastnictví výrobních prostředků a tržní směnu. Takzvaní podnikatelé provádějí nákupy a prodeje, vyplácí zaměstnance, berou si úvěry a platí z nich úroky a amortizace. Ovšem nejsou to skuteční podnikatelé. V nacistickém Německu to byli podnikoví vedoucí, či Betriebsfürer. Vláda jim přesně přikazovala, co a kolik budou produkovat, za jaké ceny a od koho budou kupovat a za jaké ceny a komu budou prodávat. Vláda nařizovala, za jaké mzdy a kde budou zaměstnanci pracovat a komu a za jakých podmínek kapitalisté svěří své fondy. Tržní směna byla pouhou přetvářkou. Protože všechny ceny, mzdy a úrokové míry byly stanoveny centrální autoritou, tak to byly ceny, mzdy a úrokové míry jen podle vnějšího zdání. Autority určovaly, jaký bude příjem každého jednotlivce, co bude spotřebovávat a jaká bude jeho životní úroveň. Autority, nikoliv spotřebitelé, řídily produkci. Rozhodující byla ústřední komise, občané byli pouze služebníky. Toto je socialismus, který si ponechává některé vnější znaky kapitalismu. Některé názvy z kapitalistické tržní ekonomiky jsou zachovány, ale označují zde něco docela jiného, než označují v tržní ekonomice.

Je důležité upozornit na tato fakta, aby se zabránilo zaměňování socialismu a intervencionismu. Systém regulací tržní ekonomiky, tedy intervencionismus, se od socialismu liší tím, že jde stále o tržní ekonomiku. Autority chtějí ovlivnit výsledky tržního procesu svou donucovací mocí, ale nechtějí trh eliminovat úplně. Přejí si, aby se výroba a spotřeba rozvíjely jiným směrem, než který by převládl na volném trhu a těchto cílů dosahují tak, že vkládají do tržního řádu své příkazy a zákazy. Ty pak vynucuje policejní moc a aparát státního donucení. Jsou to ovšem izolované intervence. Jejich autoři tvrdí, že nezamýšlejí dosáhnout zcela integrovaného systému, kde budou regulovány všechny ceny, všechny mzdy a úrokové míry, a veškerá kontrola nad produkcí a spotřebou tedy bude v rukou státních autorit.

Všechny metody intervencionismu jsou ovšem odsouzeny k selhání. To znamená, že intervencionistická opatření povedou ve výsledku k podmínkám, které budou z úhlu pohledu jejich obhájců horší, než byl předchozí stav, který měly změnit. Tyto politiky jsou tedy v rozporu s jejich účelem.

Minimální mzdové sazby, ať už jsou vynucované vládním zákonem, nebo tlakem odborových svazů, jsou zbytečné, pokud stanovují mzdovou sazbu na tržní úrovni. Pokud se jí snaží zvýšit nad úroveň, jaká by existovala na pracovním trhu, tak je výsledkem permanentní nezaměstnanost části potenciální pracovní síly.

Vládní utrácení nemůže vytvořit pracovní místa navíc. Pokud vláda poskytne potřebné fondy zdaněním občanů nebo půjčkami od veřejnosti, tak jednou rukou zruší právě tolik pracovních míst, které druhou rukou vytvoří. Pokud si vláda půjčuje od bankovního sektoru, tak to znamená úvěrovou expanzi a inflaci. Pokud v průběhu inflace rostou ceny komodit více, než nominální mzdy, může nezaměstnanost poklesnout. Ale pokles nezaměstnanosti je způsoben přesně tím faktem, že klesají reálné mzdy.

Inherentní tendencí kapitalistického vývoje je postupný nárůst reálných mezd. To je výsledkem kumulace kapitálu, prostřednictvím kterého dochází k vylepšování technologických metod produkce. Neexistuje žádný jiný prostředek, kterým by se dalo dosáhnout zvýšení mezd, než je nárůst investovaného kapitálu per capita. Kdykoliv se tato akumulace kapitálu zastaví, tak se zastaví i tendence k nárůstu reálných mezd. Pokud dojde ke spotřebě kapitálu, musí být konečným výsledkem pokles reálných mezd, dokud nejsou odstraněny překážky dalšímu zvyšování kapitálu. Vládní opatření, která zpomalují akumulaci kapitálu, nebo vedou přímo ke spotřebě kapitálu – jako je konfiskační zdanění – jsou tudíž v rozporu s životními zájmy pracujících.

Úvěrové expanze mohou přinést dočasný hospodářský boom. Ale taková falešná prosperita končívá depresí a stagnací.

Stěží se dá tvrdit, že by hospodářské dějiny posledních dekád svědčily proti pesimistickým predikcím ekonomů. V naší době budeme čelit velkým hospodářským potížím. Není to ale krize kapitalismu. Je to krize intervencionismu, tedy politik, jejichž účelem mělo být vylepšení kapitalismu, nebo jeho nahrazení lepším systémem.

Žádný ekonom netvrdil, že by intervencionismus mohl vést k něčemu jinému, než neštěstí a bídě. Obhájci intervencionismu – především pruská historická škola a američtí institucionalisté – nebyli ekonomy. Právě naopak. Aby propagovali svoje plány, tak otevřeně odmítali uznat existenci ekonomických zákonů. Podle jejich názoru mají vlády možnost dosáhnout jakéhokoliv svého cíle, aniž by jim v tom překážela neúprosná pravidelnost ve vývoji ekonomických fenoménů. Stejně jako německý socialista Ferdinand Lassalle tvrdí, že Stát je Bohem.

Intervencionisté nepřistupují ke studiu ekonomických záležitostí s vědeckou nezaujatostí. Většina z nich je poháněna pocitem závistivé nelibosti proti lidem s vyšším příjmem. Tento předsudek jim znemožňuje vidět věci tak, jak skutečně jsou. Jejich hlavním zájmem není zlepšovat materiální podmínky mas, ale poškodit podnikatele a kapitalisty, i kdyby tato politika vedla také k poškození velké většiny lidí.

V očích intervencionistů je už samotná existence zisku podezřelá. Mluví o zisku, aniž by se zmínili o ztrátě. Nechápou, že zisky a ztráty jsou nástrojem, kterým spotřebitelé ovládají podnikatelské aktivity. Jsou to zisk a ztráta, co činí spotřebitele svrchovaným pánem hospodářského systému. Je absurdní dávat do protikladu produkci pro zisk a produkci pro užívání. Na volném trhu člověk může dosáhnout zisku jen tehdy, když spotřebitele zásobuje tím nejlepším a nejhospodárnějším způsobem statky, které chtějí používat. Zisk a ztráta odebírají materiální výrobní faktory z nešikovných rukou a dávají je do rukou šikovnějších. Jejich společenskou funkcí je posilovat vliv člověka na výrobu tím více, čím lépe se mu daří produkovat to, co lidé chtějí. Spotřebitelé trpí, pokud zákony zabraňují těm nejefektivnějším podnikatelům expandovat oblast jejich aktivit. „Velký byznys“ se rozvinul z určitých podniků přesně proto, že nejlépe uspokojovaly masovou poptávku.

Antikapitalistické politiky sabotují fungování kapitalistického systému tržní ekonomiky. Selhání intervencionismu není důkazem nezbytnosti přijmout socialismus. Pouze to dokazuje marnost intervencionismu. Zla, která takzvaní „progresivisté“ interpretují jako důkaz selhání kapitalismu, jsou výsledkem jejich vlastních údajně blahodárných zásahů do trhu. Pouze ignorant, který si plete intervencionismus s kapitalismem, může věřit, že lékem na tato zla je socialismus.


Poznámky:

1) Sidney Webb, Fabian Essays in Socialism, americké vydání, New York 1891, str. 4.

2) G. M. Trevelyan, A Shortened Histrory of England, Londýn 1942, str. 510.

3) Elmer Roberts, Monarchical Socialism in Germany, New York 1913.

4) Zwang je německy donucení, Wirtschaft hospodářství. Můžeme volně přeložit například jako „příkazové hos­po­dář­ství.“

Autor: Vladimír Krupa at mises.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 126 × | Prestiž Q1: 5,90

+4 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Epilog socialismu — Selhání intervencionismu

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top