Štítky článku: •  

Ruská agresivita

Němečtí, Italští a Japonští nacionalisté zdůvodňovali své agresivní politiky nedostatkem Lebensraum. Jejich země mají relativně velkou hustotu osídlení, relativně málo přírodních zdrojů a co se týče surovin i jídla jsou závislé na dovozech ze zahraničí. Musí vyvážet svou tovární produkci, aby mohly zaplatit za tyto životně důležité dovozy. Protekcionistické politiky, zavedené zeměmi s relativním přebytkem jídla a surovin, uzavřely hranice pro dovoz jejich výrobků. Svět se evidentně pohnul směrem k plné hospodářské autarkii jednotlivých národů. Jaký může být v takovém světě osud těch národů, které nedokáží ani nakrmit ani ošatit svou populaci z domácích zdrojů?

Doktrína Lebensraum zdůrazňovala, že v Americe, Kanadě nebo Austrálii jsou miliony akrů neobdělávané půdy daleko úrodnější, než je vyčerpaná půda, na které se dřou zemědělci „přelidněných“ zemí. Přírodní podmínky pro těžbu surovin jsou také mnohem příznivější. Ovšem německý, italský nebo japonský pracovník má k těmto oblastem zapovězený přístup. Imigrační zákony zamezují migraci a obchodní bariéry zamezují dovozu a vývozu. Tyto zákony údajně zvyšují mezní produktivitu práce a tedy mzdy v zemích s řídkým osídlením a snižují je v přelidněných zemích. Vysoký životní standard ve Spojených státech a Britských dominiích tak jde na úkor nižšího životního standardu přeplněných zemí Evropy a Asie.

Skutečnými agresory, říkají němečtí, italští a japonští nacionalisté, jsou ty národy, které si obchodními a imigračními bariérami uzurpovaly lví podíl na přírodních zdrojích země. Neprohlásil snad samotný Papež, že hlavní příčinou světových válek je „chladný kalkulující egoismus, který chce pro sebe hromadit ekonomické zdroje a materiální statky, jenž by měly sloužit všem, ale takto jsou odepřeny národům méně požehnaným přírodou?“[1] Válka, kterou rozpoutali Hitler, Mussolini a Hirohito, byla z tohoto úhlu pohledu spravedlivou válkou, protože jejím cílem bylo zajistit těm, kteří nemají, to, co jim podle božského práva náleželo.

Rusové si nemohou troufnout ospravedlňovat svoje agresivní politiky takovými argumenty. Rusko je zemí s relativně řídkou hustotou osídlení. Jeho půda je úrodnější, než jakákoliv jiná. Nabízí ty nejpříhodnější podmínky pro pěstování všech druhů obilovin, ovoce a rostlin. Rusko má ohromné pastviny a téměř nevyčerpatelné lesy. Má ty nejbohatší naleziště zlata, stříbra, platiny, železné rudy, mědi, niklu, manganu a všech ostatních kovů, nemluvě o ropě a zemním plynu. Nebýt despotismu carů a zoufalé nevhodnosti komunistického systému, tak se ruská populace mohla již dlouho těšit z té nejvyšší životní úrovně na světě. Není to nedostatek přírodních zdrojů, co tlačí Rusko k dobyvačné expanzi.

Leninova agresivita vyrůstala z jeho přesvědčení, že je vůdcem finální celosvětové revoluce. Pokládal se za legitimního následovníka První Internacionály, jehož osudem je dosáhnout toho, co Marx s Engelsem již nestihli. Zazněl umíráček kapitalismu a žádné machinace kapitalistických zemí nemohly déle zadržovat vykořistění vykořisťovatelů. Byl zapotřebí jen rozhodný diktátor, co by vytvořil nový společenský řád. Lenin byl připraven vzít toto břemeno na svá bedra.

Od doby invaze Mongolů lidstvo nečelilo tak odhodlané a naprosté aspiraci na neomezenou světovou nadvládu. V každé zemi ruští emisaři a komunistické páté kolony fanaticky pracovali na „připojení“ k sovětskému bloku. Ovšem Leninovi chyběly první čtyři kolony. Rudé vojenské síly byly v té době zanedbatelné. Když překročily hranice, tak je zastavili Poláci. Nedokázaly pochodovat dále na západ. Velká kampaň za dobytí světa se rozplynula.

Naprázdno se řečnilo o tom, jestli je komunismus jen v jedné zemi možný nebo žádoucí. Komunisté zcela selhali mimo hranice Ruska. Byli přinuceni tam zůstat.

Stalin věnoval veškerou energii na postavení armády o velikosti, jakou svět dosud nepoznal. Ovšem nacisté tuto armádu zničili a okupovali ty nejvýznamnější části ruského území. Rusko zachránili Britské a především Americké síly. Americký program půjčky a pronájmu umožnil Rusům pronásledovat ustupující Němce, když je nedostatek vybavení a hrozící americká invaze přinutily ke stažení z Ruska. Dobyli Berlín a Vídeň, když Americká letadla srovnala Německo se zemí. Když Američané zlomili Japonce, tak je Rusové mohli potichu bodnout do zad.

Samozřejmě komunisté a jejich podporovatelé vášnivě tvrdí, že to bylo především Rusko, které porazilo nacismus a osvobodilo Evropu. Opomíjejí fakt, že hlavním důvodem, proč Němci nebyli schopni dobýt Moskvu, Leningrad a Stalingrad, byl nedostatek munice, paliva a letadel. Byla to spojenecká blokáda, která zamezila nacistům zásobovat své armády potřebným vybavením a vybudovat na okupovaných ruských územích dopravní systém, který by byl schopen přemísťovat vybavení na vzdálené frontové linie. Rozhodující bitvou války byla bitva o zásobovací cesty v Atlantiku. Velkými strategickými událostmi bylo dobytí Afriky a Sicílie a vítězství v Normandii. Měřeno gigantickými standardy této války byl Stalingrad jen taktickým úspěchem. V boji proti Italům a Japoncům byl příspěvek Ruska mizivý.

Ovšem vítězná kořist šla pouze Rusku. Zatímco jiné národy netoužily po územním rozšíření, Rusko si hrabalo oběma rukama. Anektovalo pobaltské země, Bessarabii, Podkarpatskou Rus[2], část Finska, většinu Polska a velká území na Dálném Východě. Prohlásilo zbytek Polska, Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Československo, Koreu a Čínu za sféru svého výlučného vlivu. V těchto zemích udržuje „přátelské“, tj. loutkové vlády. Nebýt opozice Spojených států a Velké Británie, tak by dnes vládlo celé kontinentální Evropě, kontinentální Asii a Severní Africe. Pouze Americké a Britské posádky v Německu blokují cestu Rusku k pobřeží Atlantiku.

Dnes, stejně jako po První světové válce, není hlavním nebezpečím pro Západ ruská vojenská moc. Pro Rusy by bylo šílenstvím pustit se do přímé konfrontace se Spojenými státy. Nikoliv ruské armády, ale komunistická ideologie je hrozbou Západu. Rusové to dobře vědí, a proto svou důvěru vkládají nikoliv v armádu, ale ve své zahraniční straníky. Chtějí svrhnout demokracie zevnitř. Jejich hlavní zbraní jsou proruské machinace jejich pátých kolon. Ty tvoří úderné divize bolševismu.

Komunističtí autoři a politici vysvětlují ruské agresivní politiky jako pouhou sebeobranu. Nejsou to Rusové, tvrdí, kdo spřádá plány agrese, ale naopak úpadkové kapitalistické demokracie. Rusové si přejí ubránit jen svojí nezávislost. To je stará a osvědčená metoda ospravedlňování agrese. Ludvík XIV a Napoleon, Vilém II a Hitler, byli ti nejmírumilovnější ze všech lidí. Když provedli invazi do cizí země, bylo to pouze ve spravedlivé sebeobraně. Rusko se mohlo cítit ohroženo Estonskem nebo Litvou asi tak stejně, jako Německo Lucemburskem a Dánskem.

Základem této pohádky o sebeobraně je legenda o cordon sanitaire. Tvrdí se, že politická nezávislost malých států sousedících s Ruskem byla jen kapitalistická intrika, zaměřená na to, aby Evropské demokracie neinfikoval bacil komunismu. Z toho je vyvozováno, že tyto malé národy ztratily své právo na nezávislost. Rusko má nezadatelné právo požadovat, aby jeho sousedé – a také sousedé jeho sousedů – měli jen „přátelské“, tj. striktně komunistické vlády. Co by se stalo se světem, kdyby všechny velké mocnosti vznášely podobné nároky?

Pravdou je, že vlády demokratických národů nijak neusilují o svrhnutí současného ruského systému. Nepodporují prodemokratické páté kolony v Rusku a nesnaží se poštvat ruské masy proti jejich vládcům. Jsou to Rusové, kteří se ve dne v noci snaží podnítit nepokoje v cizích zemích.

Nepodařená a váhavá intervence Spojenců v ruské občanské válce nebyla prokapitalistickým a antikomunistickým podnikem. Pro dohodové mocnosti bojující proti Německu byl Lenin jen nástrojem jejich smrtelného nepřítele. Ludendorff vypravil Lenina do Ruska, aby svrhl Kerenského vládu a způsobil zběhnutí Ruska od Dohody. Bolševici bojovali proti těm Rusům, kteří chtěli setrvat v alianci s Francií, Velkou Británií a Spojenými státy. Z vojenského hlediska nemohly západní národy zůstat neutrální, když se jejich ruští spojenci zoufale bránili proti bolševikům. Pro Dohodu byla v sázce východní fronta, a proto byla věc „Bílých“ generálů jejich vlastní věcí.

Jakmile válka na podzim 1918 skončila, tak spojenci ztratili o ruské dění zájem. Již nepotřebovali východní frontu a nestarali se o ruské vnitřní problémy. Toužili po míru a chtěli se stáhnout z bojů. To šlo složitě, protože nevěděli, jak by mohli zlikvidovat svůj podnik a zachovat si při tom důstojnost. Jejich generálové se styděli opouštět druhy ve zbrani, po jejichž boku bojovali za společnou věc. Nechat tyto lidi svému osudu vypadalo jako zbabělost a dezerce. Tyto ohledy na vojenskou čest zdržely na určitou dobu stažení spojeneckých kontingentů a ukončení dodávek Bílým. Když k tomu nakonec došlo, vydechli si Dohodoví politici úlevou. Od té doby přijali politiku striktní neutrality vůči ruským záležitostem.

Bylo nešťastné, že Dohodové národy byly chtě nechtě zataženy do ruské občanské války. Bylo by lepší, kdyby je vojenská situace v letech 1917 a 1918 nepřiměla k zásahu. Člověk by ale neměl přehlížet fakt, že opuštění Ruska bylo poslední ranou politice presidenta Wilsona. Spojené státy vstoupily do války, aby učinily „svět bezpečnějším pro demokracii.“ Vítězství rozdrtilo Císaře a v Německu nahradila republikánská vláda relativně omezenou imperiální autokracii. Na druhé straně v Rusku vedlo ke vzniku diktatury, oproti které se despotismus Carů jevil být liberálním rájem. Spojenci netoužili po tom, aby v Rusku vznikla demokracie, jako po tom toužili v Německu. Konec konců Císařské Německo mělo parlamenty, ministry zodpovědné parlamentům, porotní soudy, svobodu myšlení, náboženství a tisku omezenou jen o málo více, než na západě, a řadu dalších demokratických institucí. Sovětské Rusko bylo neomezenou despocií.

Američané, Francouzi a Britové se na věci nedokázali podívat z tohoto úhlu. Ovšem antidemokratické síly v Německu, Itálii, Polsku, Maďarsku a na Balkánu si z toho vzali svoje poučení. Nacionalisté v těchto zemích interpretovali neutralitu Dohodových mocností vůči Rusku jako důkaz toho, že starost o demokracii byly jen propagandistické řeči. Spojenci bojovali proti Německu, protože záviděli Německu jeho hospodářské pokroky a ušetřili Ruskou autokracii, protože Ruská hospodářská síla byla nicotná. Demokracie nebyla nic jiného, než hezkou frází, kterou ohlupovali důvěřivé lidi. A začali se obávat, že emocionální apel tohoto sloganu bude jednoho dne použit jako zástěrka pro zákeřný útok proti jejich vlastní nezávislosti.

Od konce intervence nemělo Rusko žádný důvod obávat se Západních mocností. Sověti se neobávali ani Německé agrese. Tvrzení o opaku, které je populární v západní Evropě a Americe, je výsledkem naprosté neznalosti Německých záležitostí. Rusové ale znali Němce a nacisty. Četli Mein Kampf. Z této knihy se dozvěděli nejen to, že Hitler baží po Ukrajině, ale také to, že jeho základní strategickou ideou je vydat se dobývat Rusko teprve poté, co definitivně a navždy vyřídí Francii. Rusové byli přesvědčeni, že Hitlerova očekávání, vyjádřená v Mein Kampf, že Velká Británie a Spojené státy zůstanou stranou a budou potichu přihlížet zničení Francie, jsou marná. Byli si jistí, že tato nová světová válka, ve které chtěli až do posledního momentu zůstat neutrální, povede k porážce Německa. A tato porážka vytvoří v Německu – pokud ne v celé Evropě – úrodnou půdu pro bolševismus. Veden touto vyhlídkou, Stalin již v době Výmarské republiky pomáhal s tajným znovuvyzbrojením Německa. Němečtí komunisté pomáhali nacistům, jak jen mohli, v jejich úsilí destabilizovat Výmarský režim. Nakonec Stalin v roce 1939 uzavřel s Hitlerem otevřené spojenectví, aby mu dal volnou ruku na Západě.

Co Stalin – stejně jako většina ostatních – nedokázal předpovědět, byl ohromující úspěch Německých armád v roce 1940. Hitler napadl Rusko v roce 1941, protože byl přesvědčen, že nejen Francie, ale i Velká Británie je již vyřízená, a že Spojené státy, ohrožované z druhé strany Japonskem, nebudou mít chuť a síly úspěšně intervenovat do Evropských záležitostí.

Rozpad Habsburské říše v roce 1918 a porážka nacistů v roce 1945 otevřeli Rusku brány Evropy. Rusko je dnes jedinou vojenskou velmocí na kontinentu. Ale proč jsou Rusové tak fixováni na dobývání a anexe? Určitě nepotřebují přírodní zdroje těchto zemí. Ani Stalin si už nepotřebuje dále zvyšovat svou popularitu u ruských mas. Jeho poddaní se nabažili vojenské slávy.

Nejsou to primárně masy, které chce Stalin uchlácholit svojí agresivní politikou, ale intelektuálové. Marxistická ortodoxie je v sázce u samotných základů sovětské moci.

Ruští intelektuálové mohli být dost omezení na to, aby přijali modifikace Marxova učení, které byly ve skutečnosti opuštěním základních zásad dialektického materialismu, za předpokladu, že tyto modifikace lichotily jejich ruskému šovinismu. Spolkli doktrínu, že jejich posvátné Rusko si může dovolit přeskočit jednu fázi v ekonomickém vývoji, jak ho popsal Marx. Byli pyšní na to, že jsou předvojem proletariátu a světové revoluce, a že uskutečněním socialismu nejprve v jedné zemi dají příklad všem ostatním národům. Je pak ale nemožné vysvětlit, proč se ostatní národy tímto ruským příkladem neřídí. Ve spisech Marxe a Engelse, které před nimi nelze zatajit, objeví, že otcové socialismu pokládali Velkou Británii, Francii a Německo za země na nejvyšším civilizačním stupni a s nejrozvinutější kapitalistickou výrobou. Tito univerzitní studenti marxismu mohou být příliš hloupí, aby pochopili filosofické a ekonomické doktríny Marxova evangelia. Ale málokdo je tak hloupý, aby si nevšiml, že Marx pokládal západní země za mnohem vyspělejší než Rusko.

Pak někteří ze studentů hospodářských politik a statistik mohou pojmout podezření, že životní standard lidí na západě je mnohem vyšší, než v jejich vlastní zemi. Jak je to možné? Jak to, že se lidé těší z daleko větší hojnosti ve Spojených státech, které sice mají tu nejrozvinutější kapitalistickou produkci, ale jsou nejzaostalejší v třídní uvědomělosti proletářů?

Závěr vyvoditelný z těchto faktů je zničující. Pokud ty nejpokročilejší země nepřijaly komunismus a daří se jim dobře v kapitalismu, pokud je komunismus omezený na zemi, kterou Marx pokládal za zaostalou a nepřinesl zde bohatství pro všechny, není možná pravdou, že komunismus je vlastní zaostalým zemím a ústí ve všeobecnou chudobu? Neměl by se ruský vlastenec nakonec stydět za fakt, že jeho země je oddaná tomuto systému?

Takové myšlenky jsou v despotické zemi velmi nebezpečné. Kdokoliv by si je troufl vyslovit, ten by byl bez milosti zlikvidován tajnou policií. Byť nevysloveny, jsou stále na špičce jazyka každého inteligentního člověka. Přinášejí neklidný spánek předním hodnostářům a možná i samotnému velkému diktátorovi. Má jistě moc rozdrtit jakéhokoliv oponenta, ale není příliš výhodné vyhladit všechny soudné lidi a řídit zemi jen s pomocí zaslepených tupců.

Toto způsobuje skutečnou krizi ruskému marxismu. Každý den, který uplyne, aniž by nastala světová revoluce, ji prohlubuje. Sověti musí dobýt svět, nebo budou ve své vlastní zemi ohroženi odpadnutím inteligence od jejich ideologie. Je to starost o ideologickou uvědomělost těch nejbystřejších ruských mozků, co tlačí Stalina a Rusko do neustávající agrese.


Poznámky:

1) Vánoční poselství, New York Times, 25. prosinec 1941.

2) Anexe Podkarpatské Rusi odhaluje pokrytectví jejich rozhořčení nad Mnichovskou dohodou 1938.

Autor (překlad): Vladimír Krupa

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 550 × | Prestiž Q1: 10,90

+19 plus Známkuj článek minus –3

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top