Štítky článku: •  

Účtenková loterie navýší moc státu, poštve daňové plátce proti sobě

Duo Sobotka-Babiš zvažují kromě elektronické evidence tržeb také zavedení účtenkové loterie. Vládní elitáři tak nadále ukazují, že v boji za zvýšení státních příjmů není žádný trik pod jejich úroveň. Vyžaduje-li si to státní (a zprostředkovaně i jejich) zájem, upíšou svou duši klidně ďáblu.

Ze strany vládních představitelů je účtenková loterie na první pohled poněkud schizofrenická. Na jednu stranu vláda hazard reguluje, upozorňuje na jeho škodlivost a plánuje za tímto účelem zdvojnásobit aktuální daňovou sazbu z hazardu. Na stranu druhou začne pořádat vlastní loterii, u které bude vyzývat širokou veřejnost k účasti. Rozpor je to pouze zdánlivý – vládním představitelům totiž především vadí, že velké peníze, jež se v soukromém hazardu točí, nekončí ve státní kase.

Maximální daňový výnos představuje pro vládní představitele nezpochybnitelné dobro; dovolím si však uvést dva důvody, proč jsou obdobná opatření cestou ke zkáze, zvážíme-li dopady na širší společnost.

Vyšší daně = větší moc státu

V mysli etatisty (tj. jedince, který vnímá stát jako právoplatnou nejvyšší autoritu) je platba předepsaných daní svatou povinností, nezaplacení daně je adekvátně nejvyšším hříchem. V základu tento přístup stojí na předpokladu, že veškerý majetek na určitém území je ve vlastnictví kolektivu, jenž je státem zastupován. Pouze se svolením státu a po zaplacení vyměřené berně může soukromý správce se „svým majetkem“ nakládat. Běda však, pokud by si bez vědomí kolektivu ulil něco pro sebe!

Kromě uspokojování samolibého přesvědčení o nároku na soukromý majetek slouží boj proti daňovým únikům ryze pragmatickému účelu – posilování reálné moci státu. Každá koruna, kterou stát svým občanům odebere, totiž snižuje jejich nezávislost a zvyšuje sílu státu. Občané, kteří následně nechtějí rezignovat na osud jimi vydělaných peněz, se pak musí věnovat neproduktivním aktivitám, jako je angažování v politice, či účast na státních přerozdělovacích programech, kam patří i účtenková loterie.

Zvyšování daní a následná argumentace o nutnosti vynucovat jejich vymáhání je mechanismem s pozitivní zpětnou vazbou: státní představitelé seberou občanům příjmy, načež občané začnou z nutnosti poptávat část statků po státu; z důvodu vrozené neefektivity byrokratického systému je však státní rozpočet v deficitu a musí zvýšit daně. Koloběh se opakuje, úroveň zdanění je stále vyšší a čím dál více lidí volí výstup do šedé zóny, jelikož seznají, že na celém procesu získává především stát.

Rozděl a panuj

Pomocí účtenkové loterie usiluje vláda o posílení vzájemné nevraživosti mezi obchodníky a jejich zákazníky. První staví do role podvodníků, již se obohacují na úkor kolektivu; druhé pak do role kontrolorů, vykonávajících službu ve jménu obecného blaha.

Vláda tak aplikuje odvěkou taktiku „rozděl a panuj“. Obchodníci a velká část jejich zákazníků jsou čistými daňovými plátci – na daních více odvádějí, než sami získávají. V jejich zájmu by tak zdánlivě mělo být mít se na pozoru před čistými daňovými příjemci, jako jsou politici a státní zaměstnanci. Pomocí falešné dichotomie jsou však postaveni proti sobě a jejich případný odpor je neutralizován.

Účtenková loterie není jediným příkladem této taktiky. Státní regulace kvality, cenové regulace, hygienické standardy, reklamační lhůty – všechny tyto státní zásahy mají za cíl vyvolat dojem, že výrobci a obchodníci usilují formou různých lstí a podvodů o profit na úkor zákazníků. Tato taktika funguje velmi dobře – veřejná kritika uvedených regulací dnes prakticky neexistuje a mezi známými se kritik nejčastěji setká s nechápavými pohledy a dotazy typu „vážně chceš žít v takové džungli, kde si obchodník/provozovatel restaurace může vše dovolit?“ Opomíjená při takových diskuzích pak bývá role konkurence a svobodné volby, jež uvedené problémy mohou řešit bez nutnosti neustálé regulační války.

Víra v prospěšnost absolutní kontroly

Jak bývá nejen v našich končinách zvykem, vláda opět řeší, jak maximalizovat svůj příjem stůj co stůj – přičemž neexistuje ani náznak snahy ukázat, zač by si jej měla v prvé řadě zasloužit. Aktuální technologové moci očividně věří v prospěšnost absolutní kontroly. Je tudíž na místě se ptát, proč tento přístup neaplikují namísto širokých mas drobných podnikatelů na mnohem koncentrovanější státní instituce a jejich výdaje? Zřejmě proto, že sami dobře tuší, jak je tato snaha v byrokratickém chaosu nerealizovatelná a takové jednání by bylo sebevražednou střelbou do vlastních řad, což se v politice nevyplácí.

Autorem článku je pan Josef Tětek, [Článek původně vyšel 2. 3. 2015 na Svobodném monitoru.]

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 347 × | Prestiž Q1: 5,10

+1 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top