Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 9 min.

Líheň zázračných zbraní

Malý příběh raketové základny Peenemünde.

Vážení a milí čtenáři, v rámci toulání se po baltském pobřeží jsem v neděli navštívil jedno zajímavé místo. Abyste neměli mylný dojem, že jsem na vás zapomněl: tady je něco ke čtení.


Pojem raketa máme spojen s moderní dobou. Když chce někdo říci, že nějaká oblast techniky je opravdu složitá, srovná ji s raketovým inženýrstvím.

Rakety ve skutečnosti zas taková novinka nejsou. V arzenálu vražedných hraček lidstva figurují podstatně déle než, dejme tomu, kulomet. Po většinu té doby však existoval jen jeden typ rakety, ten jednodušší: na pevné palivo.

Raketa na pevné palivo je v podstatě trubka, do které nasypete nějakou prudce hořlavou hmotu. Na jednom konci uděláte otvor, ideálně s nasazenou tryskou, která usměrňuje vzniklý plyn. Pak ji postavíte na nějaký stojan a zažehnete ji. V ten moment se mohou stát dvě věci: buď trubka nevydrží rychlý nárůst tepla a tlaku uvnitř a vybuchne na místě (nezapalovali jste to vlastnoručně, že ne? Pokud ano, netřeba číst dále; už se vás to netýká), nebo začne z trysky chrlit žhavé plyny vzniklé hořením obsahu. Podle zákona akce a reakce je pak tělo rakety vymrštěno tím směrem, kam byla namířena před zážehem. Chcete-li příjemce tohoto létajícího vzkazu obzvlášť potěšit, můžete na špici rakety nasadit výbušninu.

Toto je poměrně primitivní technologie a v jednodušších podobách je známa od středověku. Ze začátku se těla raket dělala z kdečeho, včetně bambusu a dřeva. Jelikož takové materiály příliš mnoho ohně a tlaku nevydrží, množství paliva ve středověkých raketách bylo omezené a tím byl velmi omezen i dolet, na nějaké ty desítky metrů.

Koncem osmnáctého století se britská říše pustila do dobývání majsúrského sultanátu na jihu Indie. Tamní vladař Tipu Sultán zaskočil červenokabátníky podstatně dokonalejší variantou raket, jejichž tělo bylo vykováno ze železa. Dolet takové potvory byl skoro jeden kilometr a majsúrské vojsko nasazovalo svoje raketčíky proti Britům po stovkách.

rocket_warfare.jpg (145,958 kiB)
Bitva Indů s Brity, namaloval Charles Hubbell

Centrem výroby indických raket bylo město Bangalúr, které je dodnes proslulé svojí vysokou technickou úrovní. Jelikož Indové té doby neuměli produkovat výbušné hlavice, nasazovali na rakety meče a jiná ostří. Byl to docela účinný payload, protože tehdejší raketa ztrácela ke konci dráhy stabilitu letu a vířila vzduchem jako otáčející se kosa. Nic příjemného pro pěchotu Jeho Veličenstva, na jejíž hlavy takové věci padaly. Dobývání Majsúru nakonec trvalo Britům celých 32 let (1767–1799) a rakety na tom měly podstatnou zásluhu.

Při pádu sultánovy říše se do rukou vítězů dostalo i značné množství nepoužitých raket a Angličan jménem William Congreve se rozhodl, že se na ně podívá okem inženýra. Během několika let se mu podařilo indický design vylepšit natolik, že jeho nové rakety doletěly až 3 kilometry daleko. Efektivní dostřel byl nižší, ale proti dělostřelectvu měly Congrevovy rakety výhodu v tom, že byly lehké a daly se odpalovat rychleji. Na bojištích 19. století se používaly hodně. Americká státní hymna (Star-Spangled Banner), jejíž text vznikl roku 1814, se o nich dokonce zmiňuje:

O say can you see, by the dawn’s early light,
What so proudly we hailed at the twilight’s last gleaming,
Whose broad stripes and bright stars through the perilous fight,
O’er the ramparts we watched, were so gallantly streaming?
And the rockets‘ red glare, the bombs bursting in air,
Gave proof through the night that our flag was still there;
O say does that star-spangled banner yet wave
O’er the land of the free and the home of the brave?

Rakety na pevné palivo se v různých situacích nasazují dodnes. Hodně vydrží, lze je dlouho skladovat, mají slušný tah, jsou jednoduché, jejich obsluha nemusí být kdovíjak kvalifikovaná.

Kaťuše, neboli „Stalinovy varhany“, jsou rakety na pevné palivo. Pomocné boostery na pevné palivo se také používají při startu obzvlášť těžkých letadel (JATO) a byly součástí startovací konfigurace raketoplánů. Porucha na jednom takovém boosteru smetla v roce 1986 z oblohy raketoplán Challenger.

bm_13_and_bm_21_tbiu_7.jpg (42,580 kiB)
Kaťuša, „Stalinovy varhany“

Na druhém konci světa v Gaze konstruují „inženýři a doktoři“ z Hamásu a Islámského džihádu provizorní rakety Kásam tak, že do svařené trubky natlučou směsici cukru a dusičnanu draselného. Výslednou střelu odpálí na nejbližší izraelské město za plotem. Není to zrovna přesná zbraň, ale občas si nějaký ten cíl najde a má psychologické účinky: obyvatelé Sderotu si museli zvyknout na to, poslouchat dnem i nocí sirény a pokud zazní, dát se na rapidní útěk do krytu.


Nemějte obavy, už se pomalu blížíme do Peenemünde.

Když Němci v roce 1918 prohráli válku, byli nuceni podepsat versailleskou mírovou dohodu. Ta jim zakazovala řadu vojenských aktivit, například stavbu velkých lodí nebo dělostřelectva. Její tvůrci nicméně zapomněli na rakety, které tehdy nebyly považovány za zbraň zásadního významu.

Jenže nadšenci a vědci se tou dobou právě začínali zabývat novým typem raket: raketami na kapalinový pohon. Na rozdíl od těch dřívějších trubek nacpaných střelným prachem byly kapalinové rakety o poznání složitější. Potřebovaly skutečný motor a ten motor musel snášet vysoké teploty a tlaky, provázející spalování metylalkoholu, vodíku apod. Stejně tak musel snášet teploty nízké, protože součástí paliva bylo větší množství kapalného kyslíku, jehož teplota je kolem –210 stupňů Celsia. Vyvinout součástky, které zvládají oba extrémy, trvalo mnoho let. Rovněž s pohybem kapalného paliva v nádrži za letu byly problémy.

Na druhou stranu, kapalinové motory mají výborný tah a navíc se dají regulovat za letu: přiškrtit, zhasnout, znovu zažehnout. To se s jednoduchou raketou na pevné palivo udělat nedá, tu jak jednou zapálíte, tak hoří až do konce. (Nejsložitější moderní modely se snaží to nějak obejít.)

Několik průkopníků raketové techniky tehdy žilo právě v Německu, (Max Valier, Hermann Oberth). Už za výmarské republiky vznikly spolky inženýrů zajímajících se o kapalinové rakety, jejichž činnost se zájmem sledovala armáda. Po nástupu Hitlera k moci se pak úsilí znásobilo.

goddard_rocket_1926.jpg (59,431 kiB)
První let kapalinové rakety, 1926, USA (Ing. Goddard)

Původní pokusná základna v Kummersdorfu jižně od Berlína přestala brzy dostačovat. Rakety měly velký dolet a bylo zapotřebí najít místo, kde a) nežilo tolik zvědavců, b) se daly odpalovat experimentální stroje, aniž by někomu spadly na hlavu. Volba nakonec padla na Peenemünde, rybářskou vesničku na západním konci baltského ostrova Usedom. Usedom byl sice oblíbeným turistickým střediskem, ale většina dovolenkových aktivit se koncentrovala v jiných částech ostrova a moře na sever od Peenemünde bylo pusté. Lodní provoz směřující do velkého přístavu Štětína se dal úředně přeložit stranou.

Velký testovací a experimentální komplex v Peenemünde začal vznikat v roce 1936. Stavěli jej převážně vězni z koncentračních táborů; nucené pracovní síly používali Němci i později k výrobě součástí raket.

Je zajímavé, že v tak citlivé věci se nacistické úřady nebály sabotáží. Snad to bylo proto, že při výrobě raket se každý krok opakovaně kontroloval a případná sabotáž by vyšla najevo velmi rychle, ještě v době, kdy by bylo možno jednoznačně identifikovat pracovníka, který se jí dopustil. Inženýr Kurt Debus ve svých vzpomínkách píše, že za celou dobu svého působení v Peenemünde viděl jen dvakrát závadu, která na první pohled sabotáž připomínala, ale že v obou případech nakonec vyšetřování zjistilo jiné příčiny.

Západní spojenci si dlouho vývoje raket nevšímali, protože v počátcích války nedošlo k žádnému jejich použití; raketová technika byla ještě v plenkách. Jak se ale vojenská situace Říše, zvláště na východní frontě, zhoršovala, nastal z Berlína silný tlak na dokončení „zázračných zbraní“ a jejich nasazení do boje. Do odlehlé základny byli povoláváni další inženýři.

Výsledkem vývoje v Peenemünde byl „Agregat-4“, přejmenovaný propagandisty v Berlíně na Vergeltungswaffe-2 („Zbraň odplaty 2“; její předchůdce jménem V1 byla létající bomba, v podstatě letadlo bez pilota, nikoliv raketa). Na vývoji V2 se podílel mladý inženýr jménem Wernher von Braun, jehož jméno je známé dodnes.

peenemunde_test_stand_vii.jpg (86,259 kiB)
Snímek Peenemünde z britského průzkumného letadla

V půli roku 1943 začali Britové brát německý raketový program vážněji poté, co v zajateckých táborech opakovaně odposlechli hovory německých důstojníků o „zázračných zbraních“. Získali rovněž plány nejnovějších raket od rakouských odbojářů. Britská rozvědka poměrně rychle identifikovala Peenemünde jako důležitý cíl a v noci ze 16. na 17. srpna 1943 byly nad pomořanský ostrov vyslány stovky bombardérů s cílem raketovou základnu zničit.

Nálet se Britům nepovedl kvůli chybě v navigaci. Ostrov potmě našli, ale většina bomb skončila v přímořském lese a zdevastovány byly zejména obytné domy na východ od základny, kde zahynul i důležitý vědec doktor Thiel se svojí rodinou; rovněž koncentrační tábor v sousedství byl těžce poškozen. Škody na samotné základně však nebyly zase tak velké.

Němci po útoku přesto usoudili, že nebudou riskovat, a podstatnou část raketové výroby přesunuli do podzemní továrny „Dora“ v pohoří Harz, kde byla před nálety chráněna masivem horstva nad ní. V samotném Peenemünde pak zůstaly některé práce, které se daly provádět v podzemních sklepech budov. Většina vyhořelých struktur nad zemí byla úmyslně ponechána osudu, aby letečtí průzkumníci usoudili, že základna byla opuštěna. Ve skutečnosti však šlo o kamufláž a různé testovací a výzkumné aktivity zde probíhaly až téměř do konce války.

„Agregat-4“ se stal prvním lidmi vyrobeným tělesem, které se přiblížilo (a možná překročilo) k tzv. Kármánově linii, pomyslné hranici vesmíru (100 km). Pod jménem V-2 pak zhruba rok devastoval města jako Londýn a Antverpy.

Z hlediska válečné ekonomiky byla V-2 drahým omylem, protože náklady na jednu raketu byly enormní a způsobené škody na cílových městech malé. Konvenční výbušniny unesla jedna V-2 nejvýše tři čtvrti tuny, čímž se zas tak velká zkáza způsobit nedá. Naštěstí neměl Hitler k dispozici jaderné zbraně, pro které by byla raketa ideálním nosičem. Kdyby je měl, místo Evropy by dnes nejspíš byla radioaktivní poušť. Nacisté měli v plánu postavit i větší raketu, která by dokázala překonat Atlantik a zasáhnout New York; na tento projekt už ale neměli ani čas, ani dostatek kvalifikovaného personálu.

Když bylo patrné, že oblast Pomořanska obsadí Rudá armáda, stáhl Berlín všechny důležité lidi z oblasti a převelel je na jih Bavorska. Tam je zastihl konec války. Ihned po něm začali Američané a Britové pátrat po vědcích a inženýrech, kteří na německém raketovém programu pracovali. Americký program se jmenoval Operation Paperclip a byl úspěšnější; řada zájmových osob se jim vydala raději sama, protože USA slibovaly lepší život než Rusko. Výše zmíněného Wernhera von Brauna nahlásil jeho bratr.

1280px-project_paperclip_team_at_fort_bliss-676x295.jpg (51,072 kiB)
Němečtí raketoví odborníci v Texasu, 1946

Jelikož americké zákony nedovolovaly bývalým vysoce postaveným nacistům vůbec vstup na americké území, „vyčistily“ vojenské úřady v rámci operace Paperclip životopisy odchycených vědců, aby formálně vypadaly lépe. Například v případě von Brauna se moc nemluvilo o tom, že nebyl jen členem NSDAP, ale dokonce i důstojníkem SS (Sturmbannführer, ekvivalent majora), kterou přitom norimberský soud prohlásil za zločineckou organizaci. Podle výpovědí bývalých vězňů koncentračního tábora v Karlshagenu byl přítomen i nějakým popravám, nezdá se však, že by je přímo nařizoval; jisté je, že o vězně nejevil moc velký zájem a nijak se jim nesnažil pomoci.

Spojenci kromě lidí ukořistili i dokumentaci a nemalé množství hotových raket V-2. Jejich studiem začala první fáze závodu ve zbrojení. Jak Sověti, tak Američané dokázali na německý program navázat a během patnácti let vyvinuli vlastní rakety, tentokrát už schopné dosáhnout oběžné dráhy.

Wernher von Braun se pak v Americe pustil do největšího projektu tehdejšího lidstva: letů na Měsíc. K takové expedici byla zapotřebí mimořádně silná raketa. Braunův model se jmenoval Saturn V a dodnes je nejsilnější raketou, která kdy úspěšně odstartovala z povrchu zemského. Konkurenční sovětský model N-1 skončil několika výbuchy, po kterých Moskva projekt zrušila. Von Braun zemřel v roce 1977 ve Virginii jako americký občan.

Peenemünde bylo do pádu Německé demokratické republiky nepřístupným územím. Dnes zde v zachované budově elektrárny stojí muzeum.

Připomíná historii pan Marian Kechlibar na Kechlibar.net

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 184 × | Prestiž Q1: 8,06

+12 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Líheň zázračných zbraní

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

top