Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 5 min.

Liberální demokracie versus náckové

Mnoho lidí si to patrně neuvědomuje, ale v Evropě se možná schyluje k velké změně. Klíčem k ní budou volby do Evropského parlamentu. Volby do Europarlamentu jsou obvykle přehlíženy coby nepodstatné. A přesto si tentokrát — poprvé — myslím, že příští rok rozdají karty, změní Evropskou komisi a následně i politickou mapu Evropy.

Kde jsou ty doby, kdy většina voličů i politiků viděla budoucnost v silné, a především ekonomické integraci a v jednotném trhu? Pnutí spočívající ve stále víc se rozcházejících názorech na budoucnost Evropy roste.

Tak třeba svůj názor minulý týden zajímavě načrtl francouzský prezident Emmanuel Macron. Řekl, že do deseti let budou Evropu tvořit tři okruhy zemí:

První okruh bude podle něj tvořit nejen EU, ale i okolní země, včetně Ruska a Turecka. Tento okruh bude méně integrovaný než EU, ale bude velmi náročný na své hodnoty. Od začlenění Ruska a Turecka do širšího okruhu si Macron slibuje hlavně mír.

Pak bude druhý okruh zemí, v němž pravděpodobně bude ČR. Bude to takový kočkopes zemí sice v EU, ale bez eura. No a pak tu ještě bude třetí okruh zemí, kde bude mít hlavní slovo Francie. Bude to jakýsi reaktor Evropy. Bude velmi pokrokový, integrovaný a bude to vlastně jeden stát.

Připadá mi to jako Napoleonova vize Evropy. I Napoleon si myslel, že Evropě bude vládnout Francie a ovládne i Rusko. Dokud si na Rusku nevylámal zuby. Dost by mě zajímal názor V. Putina a R. Erdoğana. Ne, vážně si nemyslím, že by se některému z nich myšlenka jeho země coby satelitu Paříže zamlouvala. Naopak si umím představit, že by se jim zamlouvala myšlenka Paříže coby satelitu.

Francouzský pohled na Evropu je tedy, řekněme, poněkud velmocenský a poněkud naivní. Vedle něho je tu ale i docela jiný pohled na Evropu. Mnohem míň „velmocenský“. Reprezentuje ho třeba — ale nejen — Maďarsko. Maďarský pohled říká: Uberme „pokroku“ a vraťme se k tradičním evropským hodnotám. Neštiťme se národních států. Brzděme s multi-kulti.

A o tom, který pohled vyhraje, rozhodnou právě volby do Evropského parlamentu.

Leckdo může být z Maďarska coby „myšlenkového vůdce“ Evropy hodně zaskočen. Jsme zvyklí hledat opozici vůči Francii spíš v zemích jako Itálie nebo Rakousko. Jenže jakkoliv jsou jiné země větší, tamní politici jsou proti maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi slabí. Nezapomínejme, že v parlamentních volbách získal Orbán neuvěřitelných 49 % hlasů a jeho FiDeSz byla nejpopulárnější strana v každé věkové skupině. To mu mohou všichni politici v Evropě závidět. Ostatně samotný Macron čelil tento týden hlasování o důvěře. Orbán je proto mnohem silnější, než se při pohledu na Maďarsko a jeho ekonomiku může zdát.

Evropskou společností se aktuálně vede podobná dělicí čára jako v Americe. Ani v Americe už se nehraje na levici a pravici. Nyní je to boj o něco, čemu se říká liberální demokracie (což je mimochodem podle mě nesmyslný pojem, protože „ne-liberální demokracie“ je protimluv). Řečeno bez obalu, je to prostě boj o multikulturno.

Tak natvrdo tomu ale mnozí říkat nechtějí. Dají tomu správné nálepky a adjektiva a vypadá to moderně a sexy. Podle Macrona je „skutečná hranice v Evropě“ vedena mezi „stoupenci pokroku“ a „nacionalisty“. Když nahradíme slovo „pokrok“ slovem „imigrace“ nebo „multikulturalismus“ a slovo „nacionalista“ nahradíme za „tradicionalistu“, má Macron podle mě naprostou pravdu.

Naproti tomu Macronův oponent Orbán tvrdí, že je třeba zastavit ambice vytvořit v Evropě „postkřesťanský“ a „postnárodní“ blok. Mluví o tom, že nechce liberální demokracii, ale křesťanskou demokracii. Zatímco němečtí křesťanští demokraté tomu zatím — krom Bavorska — nerozumějí, rakouští křesťané tomu rozumějí velmi dobře. Skoro se zdá, že se mentálně vracíme do třicetileté války: Katolíci Orbána chápou, protestanti nikoli.

Každopádně už se tak formuje proti Francii větší opozice. Vedle Maďarska to je Polsko, Rakousko a Itálie. Česká republika a Slovensko zatím lavírují: naši politici říkají něco jiného doma a v Bruselu, aby v Bruselu nepřišli o dotace a doma o hlasy voličů.

My nyní žádnou vlastní autonomní zahraniční politiku nemáme. My dokonce nemáme ani samostatného ministra zahraničí, protože ho asi nepotřebujeme. Skoro jak za protektorátu (vláda A. Eliáše měla řadu ministrů, ale ministra zahraničí neměla). Nakonec se však budeme i my muset někam přidat, protože nic mezi nebude. Bude to nepříjemné. Ale v každém případě podrazit V4 by bylo podle mě bláznovství.

Pro mnohé je Orbán nacionalista, protože říká, že každý stát musí být slyšet. Říká, že při rozhodování musí platit, že jeden stát má jeden hlas. Neboli Orbán je jeden z prvních, byť ne jediný, kdo už současnou multikulturní Evropu torpéduje se vztyčeným prostředníčkem. Nám je kulturně z takto zaměřených politiků asi nejbližší. A zákon akce a reakce na sebe nenechal dlouho čekat.

Evropská komise poslala Maďarsko kvůli novým pravidlům o azylu a navracení žadatelů před Evropský soud. Na to Orbán tento týden zase zareagoval slovy, že rozhodnutí Evropské komise není důležité vzhledem k jejímu končícímu mandátu. Řekl, že Evropa potřebuje novou Komisi, jež netrestá ty státy, které brání vlastní hranice, jako je Maďarsko. Dodal navíc, že Evropská komise by naopak měla trestat ty země, jež do Evropy pouštějí milióny migrantů, čímž porušují dosavadní závazky EU. Má pravdu v tom, že v Evropě máme dvojí metr, když se to hodí.

Orbán je nyní pro Evropskou komisi na indexu, ale zdaleka není jediný, kdo se proti ní postavil. Vidíme ohromné změny v Itálii. To, co bylo léta nemožné, najednou možné je. Lodě s imigranty už v Itálii nepřistávají. To je však jen střípek. Pro změnu Evropy to je málo. Chleba se bude lámat s Německem. To ono je ekonomický motor Evropy. Francie — byť by jím ráda byla — je v realitě vedle Německa jen předluženou bývalou mocností.

Orbán říká: „Němci by měli být bdělí. Existuje francouzská koncepce, která v podstatě znamená francouzské vedení Evropy zaplacené německými penězi.“ A to je naprosto přesné popsání. Německá kancléřka Angela Merkelová je v politice už dlouho. Už na první pohled ztrácí energii. Řeší domácí problémy a víc už nedokáže myšlenkově vést celou Evropu. Macron je mladý a má vize, jakkoliv se nám nemusí líbit. Jen ty německé peníze mu chybějí.

A o tom to je. Jen naivky si myslí, že v první řadě jde o nacionalismus. Tady jde ve skutečnosti o koncept liberální demokracie neboli o multikulturalismus. Nacionalismus je jen využíván, aby šlo někoho před voliči nálepkovat jako nácka, a tím ho zneuctít.

Píše 2. 8. 2018 pan Vladimír Pikora na Reflex.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 157 × | Prestiž Q2: 14,65

+23 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Liberální demokracie versus náckové

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top