Štítky článku: •  

Jak soudruzi zničili, na co sáhli (0)

Stále častěji můžeme slyšet nářky mentálních soudruhů nad tím, jak báječné hospodářství ten jejich reálný socialismus reprezentoval, co všechno skvělého jsme vyráběli, a jak celý systém úžasně prosperoval. A že jim nový režim jen rozkradl republiku.

Do jisté míry lze sice pochopit, že tehdy byli tito lidé mladí a před třiceti lety se jim jejich socialistický sen centrálního plánování a direktivně řízené ekonomiky rozbil na padrť, dokonce můžeme pochopit i to, že se už neumí (či nechtějí) na nové podmínky adaptovat. Ale jejich nostalgie ztrácí veškerý styk s realitou, neumí si připustit, že ten jejich oblíbený režim zničil, na co sáhl, a až spotřeboval i to co naloupil, prostě a nevyhnutelně zkolaboval. Tak, jak zkolabuje každý socialismus, i ten, který se sem dnes šíří pro změnu z Evropské unie.

A jestliže prvním hrobařem prosperity byla padesátá léta, tak definitivním a posledním hřebíkem do rakve byla Husákova normalizace. Ačkoliv emigrace před válkou a po válce odnesla do ciziny velikou spoustu schopných lidí, přesto zde v prvních dvou dekádách budování socialismu přežívali ještě lidé, kteří vyrostli v prostředí první republiky a jejího podnikatelského ducha. Těmto lidem, velmi často politicky nežádoucím, byly házeny klacky pod nohy, plánování z ústředí zlikvidovalo i ty nejperspektivnější návrhy a konstrukce jen z prosté hlouposti soudruhů, kteří neměli žádnou kvalifikaci kromě stranické knížky, anebo pod tlakem RVHP a direktiv nařízených Moskvou.

A jestliže po druhé dekádě se režim poněkud uvolnil, nejen po stránce politické, ale i hospodářské, o to rázněji a tvrději dopadla „pěst předvoje dělnické třídy“ po sovětské okupaci, nejen další vlnou emigrace schopných lidí, ale i postupným vymíráním předchozí generace a nástupem ještě hloupějších kádrů do řídících pozic. Represivní povaha celého státu nakonec zničila z vrozené tuposti cokoliv, co jen minimálně vybočovalo z „ne-normality normalizace“.

Alfou a omegou hospodářského systému se stala jednak likvidace konkurence, opírající se o tehdy dominující doktrínu úzké specializace a redistribuce výrob v rámci států východní hospodářské soustavy, jednak příjmová nivelizace, což, do důsledku vzato, znamená jen trestání úspěšných a odměňování neúspěšných a vždy vede ke ztrátě motivace.

Druhou závažnou překážkou byla politická teze o plné zaměstnanosti, která ve skutečnosti znamenala jediné: z práce se postupem času stále více stávalo pouze zaměstnání, a lepší produktivita (jen chabě odměňovaná) znamenala další zesílení tehdy poměrně známého hesla: „já předstírám, že pilně pracuji, a vy předstíráte, že mě dobře platíte“. Ostatně v mnoha případech sledujeme stejný trend u mnoha zaměstnanců i dnes, snad možná v modifikované podobě: „pracuji pouze do výše své mzdy“.

Malinko odbočím do historie 60. let, kdy se ekonom Ota Šik pokoušel zavést alespoň dílčí a velmi opatrné reformy do socialistické hospodářské soustavy. Tehdy byl na jakési diskuzi s dělníky v plzeňské Škodovce a když si stěžovali na nevalné mzdové podmínky, velmi správně a jednoduše jim vysvětlil, že jestliže je politicky nařízená plná zaměstnanost, pak vznikají pracovní místa zcela zbytečná, nevykazující žádnou, či pramalou efektivitu a ta je nutné dotovat právě z jejich mezd.

Není bez zajímavosti dvé postřehů: jednak to, že tehdy přední státní reformátoři dokázali přímo komunikovat s dělným lidem, ale hlavně, že dělníci to velmi rychle pochopili, že prostě jsou nuceni živit darmožrouty. Škoda jen převeliká, že dnešní levicový volič se nepoučil a požaduje velmi silnou roli státu, aniž by byl schopen pochopit, že tím jen rozšiřuje armádu neproduktivních povalečů s tabulkovými mzdami a i to je jeden z důvodů (mimo řady jiných, samozřejmě), proč i dnes jsou mzdy na nízké úrovni.

Že naopak, jestli je něco žádoucí, tak to není posilování role státu nade všechny meze (čemuž bohužel dnes leckdo tleská), dokonce že to není ani státní posilování velkých korporací, ale právě naopak minimalizace státu, zmenšování daní a rozvoj velmi progresivních malých firem, které dokážou pružněji a rychleji vzdorovat výkyvům rozmarů trhu, než velké molochy.

A že naopak je třeba zavřít uši před falešnými pištci, křičícími o rozevírání sociálních nůžek, protože u nás je nadále neobyčejná příjmová nivelita, snad po Holandsku jsme dokonce druzí, což má stejný efekt, jako to mělo za reálného socialismu. Že prostě příjmová nerovnost je přirozená, normální, a čím bude větší, tím jenom lépe, protože bude dost jasně ukazovat které resorty a ekonomické celky jsou dostatečně výdělečné tedy progresivní, moderní, s vysokou přidanou hodnotou (tedy produktivitou práce) a v nich samozřejmě mzdy mohou velmi snadno růst, zatímco oddělí ty zastaralé, nekonkurenceschopné a zbytečné právě tím, že v nich prostě budou mzdy malé a nedostatečné.

Ale to se právě centrálně určené sociální zákony snaží co nejusilovněji potlačovat, aniž by rozlišovaly mnohotvárnost a různorodost nejrůznějších profesí, ale i různé schopnosti pracovníků a výkonnosti firem. Opět dochází ke glajchšaltizaci. A je pošetilé klást důsledek před příčinu, jak to bohužel často slýcháme, že nejprve musí vzrůst mzdy, aby potom milostivě (snad a možná) pracovníci pracovali lépe. Ono to tak nikdy nefunguje. Ta závislost je přesně opačná. Až když je produktivita vysoká (a trh v důsledku toho požaduje v tomto resortu více pracovníků) je možné platit vyšší mzdy. Ne naopak. A vůbec už ne je řídit centrálně.

A teď řeknu něco, z čeho budou mít odborové centrály a socialistické vlády osypky: práce je zboží a podléhá tržní nabídce a poptávce jako jakákoliv jiná komodita! Velká poptávka tlačí cenu nahoru, malá poptávka tlačí cenu dolů. Samozřejmě víme, že pružnost mezd směrem dolů je a priori problematická, protože na ní lidé nejsou zvyklí. Jsou navyklí na to, že ceny zboží i mzdy trvale rostou. A i v tom je zakopán pes. (A problém centrálních bank a bankovního systému pracujícího v režimu pouze částečných rezerv, tedy postaveného na principu trvalé inflace, čili znehodnocování peněz, dokonce dnes cílovaně znehodnocovaných.) Tedy, že centrální určování minimálních mezd a odvozených tarifních kategorií je jen návratem zpět do centrálně řízené ekonomiky a popíráním tržního hospodářství.

A samozřejmě alfou a omegou je kapitalizace malých firem, která je i po 30 letech na naprosto zoufalé úrovni. Není velkou nadsázkou, když řeknu, že levicí řízený stát usilovně pracuje na tom, aby každá sebemenší koruna byla zkonfiskována státem a prošustrována vládou na neefektivní a neproduktivní cíle. A že dnešní sociální systém je nejen hluboce neefektivním, ale bohužel i demotivačním, netlačí pracovníky k zodpovědnosti a výkonnosti, ale opakuje stejnou chybu minulého režimu, že i bez práce jsou koláče pro všechny. Nebo snad jinými slovy: za to, že jsou chudí, do značné míry může právě ten stát, který tak halasně požadují. Ale to jsem odbočil, takže zpět.

Adorace dělnické třídy sice zaznívala z tribun v mnoha proslovech, ale stále více bylo patrné, že politickou věrchušku stále více zajímá pouze vlastní moc a intrikaření, a ekonomika a prosperita vlastní země a toho vzývaného lidu byla zcela mimo jejich intelektuální (a ekonomicko-politicky dogmatický) obzor.

Ale i tak se dnešní mentální soudruzi nadále pokoušejí vzájemně dojímat různými texty typu: Ukažte mi jinou zemi, která dovedla vyrábět (následuje výpis několika průmyslových položek). A jaksi si nedokážou připustit, že naprosto stejný výčet tovaru vyráběly desítky a desítky jiných států, ovšem v daleko vyšší kvalitě i kvantitě.

Je dnes poměrně moderní jakási retrománie, adorující minulý režim a nějak hrubě nespokojená s tím, kde jsme se dnes ocitli. Navíc budeme v letošním roce po třicáté jubilovat změnu režimu, a podíváme-li se dnes do vlády, můžeme se právem zeptat, zdali vůbec k nějaké změně došlo. Vládne nám účelově zlevicovatělé ANO se socialisty s podporou komunistů (o dalších zlevicovaných stranách nemluvě), pod diktátem byrokraticko-centralistické Evropské unie, kteří v kooperaci stále více utahují šrouby jak ekonomické, tak společenské svobody. To jsme chtěli?

Problémem je, že i ten současný a nepříliš dobrý stav je přímým důsledkem vlivu pohrobků toho minulého režimu a možná i nedostatečného a příliš krátkého uvolnění před třiceti lety. Povíme si zde proto v tomto cyklu několik příběhů, které budou předchozí odstavce jasně dokumentovat.

V příštím dílu se podíváme, jak s velikou vítězoslávou soudruzi otevírali pražské Metro, které ovšem předtím strašlivě dojebali, o čemž si švitořili i vrabci, ale soudruzi cudně mlčeli.

PeTaX

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 346 × | Prestiž Q1: 13,16

+29 plus Známkuj článek minus –3

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top