Štítky článku: •  

Feudální tvář exekucí

Potíže s dluhy domácností jsou v systému fungování exekutorských úřadů, nikoli u bank.

O důležitosti státního dluhu pochybuje málokdo. Statistiky zadlužení států rovněž patří mezi nejznámější a nejvíce citované. Jak je to ale s dluhem soukromého sektoru?

O jeho významu bychom též neměli pochybovat — minimálně od doby, kdy na jaře 2007 začala americká hypoteční krize. A pokud zůstaneme v Evropě, nadměrná expanze soukromých úvěrů byla příčinou bankovních krizí v řadě zemí, včetně Itálie, Španělska, Irska, ale i Německa, Velké Británie, Nizozemska a Dánska. Nelze však paušálně prohlásit „dluh je špatný, nežijte na úvěr, nebuďte ani dlužníkem, ani věřitelem“. Dluh není automaticky špatná věc.

Chybějící pilíř

Vezměme si následujících deset zemí: Argentina, Středoafrická republika, Kongo, Kamerun, Pákistán, Alžírsko, Čad, Myanmar, Sierra Leone, Afghánistán. Co mají tyto země společného? Jsou chudé. Z různých důvodů. Argentina kvůli experimentům se socialismem a špatné hospodářské politice vůbec. Většina afrických zemí z tohoto seznamu je chudá kvůli špatně provedené dekolonizaci. Pákistán a Afghánistán kvůli válkám a kvůli náboženskému fanatismu, který obě země ovládá.

Ve všech chudých zemích najdeme jeden společný rys: nerozvinuté bankovnictví a téměř neexistující úvěrový a kapitálový trh. Jeden ze tří pilířů tržní ekonomiky chybí, kapitalismus se může vyvíjet nanejvýše na úrovni evropského středověku. Ekonomika pak vypadá podle toho.

I pro chudší členské státy Evropské unie platí, že jejich úvěrový trh je relativně nerozvinutý. Objem celkových úvěrů českých domácností například činí 31,3 procenta HDP, což mimochodem odpovídá úrovni Švédska roku 1950. Dnešní švédské domácnosti nesou dluhové břemeno v hodnotě 85,1 procenta HDP, což stačí na jedenácté místo na světě. Moment — znamená to snad, že zadlužení domácností je dobré? Mají se lidé zadlužovat, brát si hypotéky, kreditní karty a spotřebitelské úvěry ve jménu pokroku a růstu ekonomiky?

To v žádném případě nelze tvrdit. Ekonomika, jejíž domácnosti jsou předlužené, má sklony k nestabilitě — podívejme se na Kypr, který je světovým šampionem v zadlužení domácností s hodnotou 121 procenta HDP. Historicky nejvyšší hodnotu zadlužení domácností však vykázalo Dánsko v roce 2009: 139,4 procenta HDP.

Je poměrně málo známé, že Dánsko prožilo svoji vlastní krizi, která vedla k pádu několika desítek bank — po krizi mělo Dánsko jen asi třetinu bank, ostatní byly nuceny se sloučit. Ke cti dánských úřadů je třeba zdůraznit, že země si svoji krizi vyřešila sama, bez eurovalů a podobné pomoci zvenčí. Náklady na krizi byly nakonec poměrně malé: asi 12 procent HDP během období 2009–2013.

Jaká byla příčina dánské bankovní krize? Ačkoli Dánsko má formálně vlastní měnu, kurs koruny je pevně vázán na euro a měnová politika vždy přesně zrcadlila úrokové míry stanovené Evropskou centrální bankou. Po roce 2000 byly sazby ECB šity na míru tehdy stagnující německé ekonomice, což v Dánsku vedlo k úvěrovému boomu. Důsledky již známe. Importovaná měnová politika tedy může vést k přehnané úvěrové expanzi, což byl i příklad Irska. Z úrovně zadlužení domácností ve výši 117,2 procenta HDP (v roce 2009) se Irsko dostalo na 52,3 procenta v roce 2016. Irská bankovní krize byla velmi drahá a neobešla se bez zahraniční pomoci.

Kde je chyba?

Úroveň zadlužení českých domácností se zdá být nízká, což ovšem neodpovídá dramatickým údajům o počtu exekucí. Média přinesla před časem zprávu, že každý desátý obyvatel České republiky starší 15 let čelí exekuci. Celkem šlo o 863 000 lidí, z nich 151 000 mělo přes deset exekucí. Tato čísla by odpovídala podmínkám hospodářské krize, nikoli rostoucí ekonomiky s nejnižší mírou nezaměstnanosti v Evropě. Kde je chyba?

Chyba v tomto případě není na straně bank. Podíl nevýkonných úvěrů poskytnutých bankami domácnostem je na historickém minimu 2,38 procenta podle statistik ČNB za srpen 2018. Problém je jinde.

Problém je v systému fungování exekutorských úřadů. Český exekutor se těší unikátnímu postavení: má pravomoci veřejného činitele, ale jeho odměny odpovídají soukromému sektoru. Toto uspořádání má bez nadsázky feudální charakter, podobně vypadal ve středověku systém výběru daní. Je efektivní, avšak až příliš. Z občana se stává poddaný.

Zákonodárci měli dobrý úmysl: zlepšit vymahatelnost dluhů. Mnoha lidem ale způsobili peklo na zemi — většině naprosto zbytečně. Kromě toho, obavy veřejnosti z rozumného zadlužení mohou časem ohrozit i hospodářský růst. I to je jeden z možných dopadů boomu exekutorského řemesla.

Je překvapivé, že bezbřehá exekuční exploze zatím nevyvolala žádnou velkou odezvu na politické scéně. Je možné, že se zde otevírá téma, které pomůže vyhrát volby té straně, která jej správně uchopí. A nezapomínejme, že v Německu v roce 1932 byly exekuce rovněž velké téma: a jak to dopadlo.

LN, 18. 9. 2018

Robot Investment Calculator

Přetiskuje pan Pavel Kohout na NP


Pozn. red.: Osobně jsem toho názoru, že (snad v dobrém úmyslu, ale se špatným koncem, jak už to tak bývá) se zde zavedl systém zcela nadměrné ochrany věřitelů, a popravdě, hlavně vytvoření zcela amorální exekutorské mafie. (Pilnější čtenář by si také mohl snadno dohledat, která že to vláda tento tvar prosadila a zavedla.) Už dříve jsem psal, že před několika lety zde byla jakási konference, na kterou byl přizván i odborník ze Švýcarska, který se upřímně zděsil toho, jakým způsobem jsou zde exekuce aplikovány a zmínil, že je zcela nepředstavitelné, aby exekuce v civilizovaném evropském státě probíhaly tímto způsobem. Pochopitelně neříkám, že dluhy se nemají platit. Ovšem odměna exekutora musí být podle mého soudu přiměřená pohledávané částce, tedy by měla být vyjádřena například procentem z této (skutečně vymožené) částky, přičemž primárně by měl být uspokojen věřitel a exekutor až sekundárně. (Kdesi jsem se dočetl, že je to přesně obráceně.) Pokud namítnete, že podle tohoto klíče by se malé dluhy v podstatě nevyplatilo vymáhat, pak odpovím, že s tím nemám vůbec žádný problém. Naopak, do důsledku dotaženo, „režijní náklady“ vymáhání malých dluhů zcela převyšují zisk, respektive dosažení domnělé spravedlnosti a v důsledku vedou doslova k masové existenciální likvidaci. Pak snadno vzniká kolotoč a spirála dluhů, ze které již není cesty zpět. Ostatně zákon o osobním bankrotu je v tomto zcela bezzubý či úmyslně nastavený tak, aby pokud možno nešel prakticky využít. Věřitelé dnes žijí v poněkud idealizovaném světě, protože je nic nenutí seriózně se předem zabývat bonitou toho, komu půjčují (spíše naopak, někteří vnucují půjčky i těm nepochybně neschopným splácet, nadto za naprosto skandální úrok, nebo vědomě využívají toho, že je dlužník zahnán do kouta) s vědomím, že se stačí obrátit na soud, který promptně (a bez velkého zkoumání podstaty) vystaví platební příkaz a následně nařídí exekuci. Tím věřitel v podstatě riskuje jen velmi málo. Z celého procesu půjček se téměř zcela vytratilo podnikatelské riziko a z celé problematiky se vytratila přiměřenost. Ale jak se zdá, vážně se tímto problémem nikdo zabývat nechce. Osobně se ale domnívám, že tento stav je dlouhodobě neudržitelný a nakonec bude muset skončit nějakou „dluhovou amnestií“.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 361 × | Prestiž Q1: 8,74

+12 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top