Štítky článku: •  

Schopnost rozlišovat je nezbytná k přežití

Neschopnost rozlišovat, např., kvalitu od „škváru“, originál od kopie, zprávu od propagandy, pravdu od lži, moje od tvého — nebo národa od režimu, je obvykle znakem vrozené jednoduchosti a neinformovanosti jedince. Jen obtížně si lze v dnešním světě představit úspěšné přežití bez hodnotově zakotvené a rozvinuté schopnosti rozlišovat.

prof-milan-zeleny.png (141,886 kiB)
prof. prof. prof. Milan Zelený

Nejzávažnější je určitě neschopnost nebo neochota diferencovat mezi národem a vládnoucím režimem, jako např. mezi Němci a vládou Národně socialistické strany, nebo mezi Rusy a vládou Komunistické strany (bolševické). Vládnoucí režim Stalinův nebo Hitlerův nelze směšovat s Němci nebo Rusy. Stejně tak je třeba umět rozlišit mezi národními zájmy a politickými zájmy režimu vládnoucí strany. Zájmy národní nevyplývají ze zájmů politických. Národní hrdost také není totožná s hrdými politiky — a už vůbec ne s mezinárodní nenávistí.

Představme si, že by, po hrůzách Druhé světové války a po porážce Německa, poválečné generace Evropanů obrátily svoji nenávist proti Němcům, tj. proti německému národu. Kde by asi Evropa, a EU, a 70 let míru a hospodářského rozvoje dnes byly? Kolik válečných konfliktů a „berlínských zdí“ bychom museli přetrvat a jak citlivě by chyběla německá pracovitost a znalosti? A kde by asi bylo ČR a ostatní země východní Evropy? Jaké štěstí, že válečné i poválečné generace uměly rozlišovat.

Co chtěl Hitler, není totéž, co chtělo Německo a už vůbec ne Němci jako národ. To, čeho Němci dosáhli od Druhé světové války, není totéž, co chtěl Hitler dosáhnout svoji válkou. Nadnárodní i národní režimy jsou především režimy a jejich vlastní přežití jejich jediným cílem. Schopnost rozlišovat často chybí nejen nevzdělancům, ale i vzdělaným politickým demagogům a ideologickým zpátečníkům, členům režimů dnešních i bývalých.

Dnes je situace zcela jiná. Obecná neschopnost rozlišovat vede ke hrůzným konfliktům, teroristickým tragediím, zbytečným krveprolitím a nepředstavitelnému utrpení uprchlíků, běženců, emigrantů i exulantů, jejichž masy již přesáhly čísla z Druhé světové války. Neumí-li nové generace rozlišit mezi národem a vládnoucím režimem, pak je současná doba konfliktů i nadcházející éra válek alespoň vysvětlitelná, i když jistě ne pochopitelná.

Převládající politická pseudodemokracie, dnes již ve většině světa, je částečnou příčinou – ve smyslu „Národ si svobodně zvolil režim a tudíž: národ i režim jedno jest.“ Jenže ne národ si nutně zvolil režim: mnozí volili jinak, mnozí nevolili vůbec a jiní odmítli degradovat demokracii volbou „menšího zla“. Ani ti, co daný režim zvolili, nenesou zodpovědnost za jeho následné chování, korupci a politické intriky: neměli dost spolehlivých informací, uvěřili propagandě, dávali přednost optimismu před fakty, anebo se nechali unést lživou předvolební kampaní. Hloupost je sama o sobě již trestem nejvyšším, jak říkal Jan Werich, není třeba je trestat podruhé.

Pamatujete jistě, jak si Egypťané zvolili Muslimské Bratrstvo a jak tu úžasnou chybu voličů nakonec musel vojenským pučem řešit generál el-Sisi, dnešní prezident. Celý demokratický svět byl proti tomu: Obama odmítal „vojenskou diktaturu“, EU lámala nad Egyptem hůl, politologové si do studií nosili spací pytle. Představte si třeba, kdyby generál Rommel podobným pučem sesadil demokraticky zvoleného Hitlera a jeho NSDAP; byl by dnes mrtvým „hrdinou“, asi jako el-Sisi je hrdinou živým.

Podobně nelze dočasný režim kyjevských oligarchů, korupčníků a militaristů směšovat s Ukrajinci a Ukrajinou. Chyby voličů jsou stále častější a musí se opakovaně napravovat: válkou, pučem, další (horší či lepší) volbou. Bez odlišení lumpa, podvodníka či hlupáka od rovného, spolehlivého a znalého inspirátora a vůdce, ztrácejí volby smysl a demokracie tak dostává „na frak“.

Politici a politologové budou vždy chválit pseudodemokracii, i když selhává v kritických chvílích. Chybami se člověk nemůže učit, protože už je pozdě. Jedině z chyb druhých se lze něco přiučit v politice — ne z vlastních „pomýlení“; tedy, ne na újmě, strádání a utrpení občanů — občany je třeba rozlišit od morčat.

Stále častěji slyšíme a čteme, že Američané tohle či ono, Rusové tohle či ono, atp., jako kdyby Američané a Obamův režim, nebo Rusové a Putinův režim, jedno a totéž bylo. (Možná, že Češi a Zeman, nebo Češi a Sobotka, opravdu jedno jest; ale v ostatním světě tomu opravdu tak není.).

Režim zůstává režimem a národ národem: doby, kdy zájmy režimu odrážely zájmy národa, jsou ty tam, jestli vůbec kdy byly. Spíše jen na regionální a lokální úrovni dochází někdy k souhře politiků s občany komunity. Určitě tomu tak bylo ve Zlíně, když byl Tomáš Baťa čtyřikrát za sebou zvolen starostou — a žádné strany tam nemohly „stranit“.

Setkáváme se s narůstající nenávistí proti národům: Ukrajinci prý nenávidí Rusy, Rusové Ukrajince, Řekové Němce a naopak, většina pak Američany, Američané Rusy, atd. Přitom jde o politické režimy, ne o národy. Ale mnohým, duševně lenivým, je to jedno: rozsévají vánky nenávisti a diví se pak, když sklízejí bouře válek a utrpení.

Víte, národ je úplně něco jiného než režim. Národy přežívají po tisíciletí, produkují samy sebe, svůj jazyk, svoji kulturu, chování i hodnoty. Politické režimy s nimi mají pramálo společného: střídají se téměř „obden“, jsou vytvářeny uměle, inženýry lidských duší, jejich hodnoty, chování i kultura jsou jiné, umělé. Nemají potřebné trvání, protože škodí a musí tak být do nekonečna obměňovány: historicky jsou stovky i tisíce režimů, ale jen jeden národ. 

Nenávist není příliš zdravá, ale přesto přirozená lidská emoce. Nenávidět lze jedince, skupiny, strany, režimy, ideologie – prostě všechno, co nenávidíte. Všechny tyto elementy mohou mít lživé, zvrhlé, zločinné, korupční a podobné nenávisti hodné sklony či cíle.

Nenávist k národům je však něco úplně jiného: jde o iracionální, často aktivní, expresi zanedbaných a zlenivělých mozků jedinců a skupin. Jsem přesvědčen, že národ, jakýkoliv národ, nelze nenávidět; povětšině směšujeme národ s vládnoucím režimem — z pohodlnosti a lenosti. Nenávist vůči národu (ne národnímu státu, tj. režimu) je příčinou všeho zla a utrpení v současném světě.

Je to velká škoda. Každý národ je zázrakem přírody, květem evoluce, obdivuhodný svým tisíciletým přežitím, kulturou, chováním a láskou (bez notné dávky lásky by se těžko rozmnožoval a přirozeně obnovoval). Procestoval jsem celý svět a žil mezi mnohými národy: na národech není co nenávidět, jen obdivovat, a v úžasu nebo třeba s humorem vnímat ty blahodárné rozdílnosti — ale nakonec se vždy potkat s dobrem, pohostinstvím, vlídností, touhou i snahou po lepším životě. 

Jen režim takové vlastnosti nemá a mít nemůže: nežije, nedává ani nehostí ze svého — žije a tyje z národa. Zanedbává své funkce ochrany. Nenávidí ostatní režimy. Režimy, strany, vlády i jedinci se nenávidí navzájem, národy se navzájem nenávidět nemohou a neumí; to jen když, díky neschopnosti rozlišovat, tj. vinit nevinné a osvobozovat viníky, jedinci a skupiny podlehnou nenávisti, pro kterou hledají dostatečně velký předmět.

Proto, až opět uslyšíte výrazy jako proruský nebo antiamerický, proamerický nebo protiruský, pak vězte, že jde vždy a jen o dočasně vládnoucí režimy, ne o národy; a že nasloucháte nejen zlu, ale i hlouposti, jejíž propastné hloubky nechtějte nikdy poznat.

Autorem textu je pan prof. Milan Zelený

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 926 × | Prestiž Q1: 6,24

+4 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top