Štítky článku: •  

Anarchie a přirozený stav

V poslední době se jakoby roztrhl pytel s různými články, příspěvky a názory o tom, jak by měla fungovat a co to vlastně je, ta liberální společnost. V podstatě se vytvořily dva velké proudy v současné vulgární a laické politické teorii.

john-locke.jpg (12,027 kiB)
John Locke, * 1632 † 1704

První je takzvaný „hlavní proud“, jehož teoretickým základem je, že je třeba přerozdělovat majetky, kde se jen dá a v takové míře, jak se jen dá, sem tam přidat nějakou tu monetární stimulaci a neustále dokola omílat poučky o solidaritě. Tento „mainstream“ nelze nikam zařadit, neboť si půjčuje různé výroky prakticky z každého politického hnutí, od ortodoxního marxismu a utopického socialismu, přes keynesiánství až po libertariánskou pravici.

Opačný pól zaujímají v současnosti zastaralé tendence v rámci liberalismu, které se stávají stále populárnější a odvolávají se při tom na velké myslitele, jako byli Mises, Rothbard nebo John Locke a táhnou tyto názory do, někdy až úsměvného, extrému. V dnešním článku se pokusíme osvětlit názory a postoje posledního jmenovaného, ​​aby i ortodoxní anarchokapitalisti názorně uviděli historický původ myšlenek, které tak vehementně propagují.

V první řadě je třeba podotknout, že tento článek nemá za účel hodnotit a porovnávat, zda vyzdvihovat jeden liberální proud nad druhý. Náš metodologický přístup bude přísně „Wertfrei“ dle epistemologických zásad Praxeologie. Zda se nám tato úloha podařila, musí posoudit jiní.

Přejděme však k samotné podstatě tohoto článku.

Jak vlastně vznikl liberalismus?

Otázka, kterou si klade, alespoň podle nás, příliš málo lidí, kteří sami sebe označují za liberály či libertariány. Liberální myšlenky se formovaly dlouhodobě, prakticky už nejstarší myslitelé starověku, mezi nimiž je třeba vyzdvihnout především Epikura, podali základní zásady liberální etiky. Hédonismus dal základ utilitaristické morálce, na níž velcí britští filozofové vybudovali svůj ucelený etický a politický systém klasického liberalismu. Pravidelní čtenáři „Ekonomického myšlení před Adamem Smithem“ jistě zaregistrovali kapitoly o Škole ze Salamanky, která byla jakýmsi preludio teorií klasického liberalismu.

Další významný myslitel, jehož je možno kvalifikovat jako předchůdce liberalismu byl Thomas Hobbes. Jeho „Leviathan“ je nezaslouženě vnímán jako obhajoba absolutismu, ba dokonce totalitarismu. Ve skutečnosti, je v tomto díle silně akcentován právní pozitivismus a heslo „non rex est lex sed lex est rex“1 je postaveno na piedestal. Právě tento moment v hobbesovské filozofii, blaženost Epikurova a katolická protireformace Školy ze Salamanky se dají označit za jakési-takové vlivy na vývoj Lockova myšlení.

Ale skutečným impulsem pro Lockův rozvoj bylo dílo Toryovského myslitele Roberta Filmera. Právo Filmerovo dílo „Patriarcha“, v níž Filmer obhajoval zejména dědičné právo od Boha pro panovníky, přimělo Locka k rázné odpovědi whigů. Svou odpověď na konzervativní dílo, silně zavánějící feudálním středověkem, vydal John Locke v roce 1689 a právě letos je datem, které je možné označit za rok zrodu klasického liberalismu a John Locke si právě jím zajistil slavnou přezdívku „Otec klasického liberalismu“.

Dílo, které mělo nedozírné následky na celou politickou teorii (i praxi!) a vyformovalo liberalismus a vtisklo pečeť dobám na příštích dvě stě let, které bývají označovány jako období klasického liberalismu, vytvořilo moderní dělbu moci a zakotvilo lidská práva, se nazývá „Dvě rozpravy o vládě“.2

V podstatě není možné přecenit význam a ideologický dopad této, rozsahem velmi krátké, knížky. Mises, Rothbard, Nozick, Kant, Montesquie a vlastně všichni liberálové, odvozovali své myšlenky ohledně politické filozofie od tohoto díla. Pomineme historické okolnosti vzniku tohoto díla a pustíme se s plnou vervou do jeho alespoň zběžné, interpretace.

John Locke, „Otec klasického liberalismu“ byl skutečným zakladatelem myšlenkového proudu, který nikdy předtím neexistoval v ucelené formě, i když hlavní inspirace, které podnítily Locka k artikulování myšlenek vyjádřených v jeho spisech, vyplynuly z jeho podrobného čtení výše uvedených autorů (tedy Epikuros, Škola ze Salamanky a Hobbes).

Přesto originalita jeho politických myšlenek je srovnatelná snad jen s Aristotelovými varhanami a Kantovou metafyzikou. Důkazem toho je ústava Spojených Států, v níž jsou doslovně citovány celé pasáže vyňaty z Locka, zda Montesquiou dopracování Lockova teorie dělby moci. Rovněž nelze interpretovat britský empirismus bez znalosti Lockova příspěvku pro celé ostrovní myšlení (etické a politické, ale i teoretické).3

V dílech Locka a jeho následovníka Huma je jasně vidět, jak dlouhou cestu urazil liberalismus, během staletí. V jejich dílech, které jsou nejlepšími reprezentanty klasického liberalismu, je silně vidět odklon současného liberalismu od klasického chápání, směrem k sociálnímu (resp. Socialistickému) liberalismu. Díla těchto velikánů, by v dnešní době v žádném případě nemohla být nazváno jako liberální, ale byly by označeny za radikálně libertariánská.

„Dvě rozpravy o vládě“ jsou vlastně dvě různá pojednání, zabývající se dvěma různými problémy, spojené do jednoho spisu. V „První rozpravě o vládě“ je předmětem vyvrácení Filmerových argumentů ve prospěch dědického práva králů, odvozeného od dob biblického Adama, jako prvního krále. Skutečně podstatná je však až „Druhá rozprava o vládě“. „Druhou rozpravu o vládě“ začíná Locke přímo in medias res, kdy rozpravu otevře tématem přirozeného stavu. Otázka přirozeného stavu a etatogenézy je klíčovým problémem celého souboru liberálních myšlenek. Každý spor, stále v rámci liberalismu4, mezi etatisty a anarchisty, nutně musí argumentačně vést k dílu Johna Locka a sporu o povahu přirozeného stavu a limitech vlády.

Locke své úvahy o moci vlády a její legitimitě odvozuje od stavu, který existoval před vznikem státu. Popisuje přirozený stav jako „stav dokonalé svobody řídit své jednání a nakládat se svým majetkem a se svými osobami tak, jak považují za vhodné, v mezích přirozeného zákona, aniž by žádali povolení nebo závisely na vůli někoho jiného. Je to také stav rovnosti, v němž všechno moc a pravomoc jsou vzájemné, aniž že jeden její má více než druhý.“5

Základní charakteristikou přirozeného stavu u Locka jsou dvě přirozená uzpůsobení lidstva. Za prvé, je to svobodná vůle, projevující se jako schopnost uspořádat si své záležitosti tak, že nejsme přinuceni jednat jinak, než bychom jednali, jinými lidmi nebo institucemi a naše jednání je tedy dobrovolné. Druhou podmínkou přirozeného stavu je soukromé vlastnictví. Zde bychom si dovolili použít extenzivní interpretaci výroku, když tvrdíme, že Locke v tomto bodě nemá na mysli pouze fiktivní dělení vlastnictví na osobní vlastnictví a vlastnictví výrobních prostředků, a tedy implicitně předpokládá jako způsobilé i vlastnictví výrobních prostředků.

Tato, na první pohled nepodstatná poznámka, ve skutečnosti zklamává všechny, kteří tvrdí, že Locke nebyl apologetou kapitalismu, a že jeho spisy je možné interpretovat antikapitalisticky. Důvodem je fakt, že Locke se jednoznačně staví na stranu soukromého vlastnictví, a tedy i na stranu hospodářské organizace založené na soukromém vlastnictví výrobních prostředků — kapitalismu.

Při etických otázkách u Locka musíme zklamat všechny zastánce apriorní racionalistické etiky, neboť základní etickou úvahou u Locka je vždy užitek a slast, resp. odstranění strasti. Jeho empirickou etiku a utilitarismus potvrzuje i tento výrok: „Nemohu jinak, než si přát, aby se mi dostalo právě tolik dobra z rukou každého člověka, kolik si kdo přeje ve své duši, jak bych měl čekat, že budu mít jakoukoli část svého přání v tom ukojenou, pokud se nebudu já sám starat o to, abych ukojil stejné přání, které je nepochybně v jiných lidech, kteří jsou jedné a téže přirozenosti?“6

Hédonismus (snaha o odstranění strasti) je tedy zřejmá, stejně jako příklon a předznamenání utilitarismu a morálního relativismu, tak zjevného u Ludwiga von Misese. Stav svobody však Locke nechápe hobbesovsky jako „bellum omnium contra omnes“, ale ukládá lidem v přirozeném stavu povinnost následovat příkazy přirozeného zákona. Přirozený zákon zde však nefiguruje jako zjevení Všemocného Boha, přesto, že Locke byl křesťanem a přikláněl se k deistickému chápání, ale jako racionální zdroj poznání, schopný afikovat lidský rozum základními premisami praktického (morálního) zákona.

„I když, toto je stav svobody, přece to není stav zlovůle. I když člověk v onom stavu má nekontrolovatelnou svobodu volně nakládat se svou osobou nebo se svým majetkem, přece nemá svobodu zabít sebe sama nebo také nějakou bytost, kterou má ve své moci, ledaže tam, kde to žádá nějaké ušlechtilejší užívání než její zachování.“

Lockův přirozený stav, je de facto anarchokapitalistickou společností založenou na soukromém vlastnictví a racionálním přirozeném právu a utilitární morálce. Ohledně všeobecně přirozeného zákona nám Locke říká: „Stav přirozený má zákon přirozený, aby ho řídil, který zavazuje každého a rozum, který je tento zákon, učí všechno lidstvo, které jen chce jít k němu na radu, že jelikož všichni jsou si rovni a nezávislí, nikdo nemá poškozovat druhého na jeho životě, zdraví, svobodě nebo majetku.“

Takto definuje Locke liberalismus jako doktrínu, podle níž je člověk plně svobodný ve svém jednání, dokud neubližuje a nepoškozuje práva jiných. „Jak je každý povinen zachovat sebe sama, … tak ze stejného důvodu má zachovat ostatní lidstvo, a pokud nejde o to, provést nějakou spravedlnost na provinilci, nemá odejmout nebo poškozovat život nebo to, co směřuje k zachování života, svobodu, zdraví, údy nebo statky druhého.“

Toto tedy byl velmi stručný úvod do myšlení velikána a zakladatele klasického liberalismu, filozofa, ke kterému vzhlížejí všichni liberálové — otce klasického liberalismu. Uviděli jsme, že politická filozofie Murrayho Rothbarda nebyla tak originální, jako by se člověk mohl domnívat, a že liberální anarchismus je vlastně jiné pojmenování pro přirozený stav u Johna Locka.

„Otec klasického liberalismu“ byl známý svým příklonem k individualismu, dělbě moci a principu „laissez-faire“ v doslovném znění — tedy nezasahování do soukromé sféry člověka, a jako takový si zaslouží naši plnou úctu a důsledné studium jeho spisů, pokud chceme nahlédnout úžasnou historii liberální teorie, která, právě od dob Johna Locka, formovala celé západní myšlení a dnes, nutno podotknout, že bohužel z liberalismu zůstal pouze pojem liberální demokracie, který už dávno neobsahuje to, co si pod tímto pojmem představovali staří myslitelé klasického liberalismu.

S tímto konstatováním se s Vámi loučí „Všemocná Vláda“ a přeje Vám hodně trpělivosti při argumentaci pro věc liberalismu — budeme ji všichni potřebovat. Příště si povíme více o Lockově přístupu k úloze vlády a dělby moci a pokusíme se ukázat anarchokapitalistům, proč klasičtí liberálové považují „Stát nočního hlídače“ za nezbytný.


[1] Není král, je právo, ale právo má vládnout!

[2] Dvě pojednání o vládě (Česky), Two Treatises of Government (Anglicky)

[3] Praktická filozofie se liší od teoretické, existencí praktické vůle subjektu. „Praktické je vše, co je možné díky svobodě.“ Kant, I., Kritika čistého rozumu, str. 476

[4] Liberalismus je široká politická doktrína, jejíž nejlevicovější frakcí je sociální liberalismus, nejpravicovější anarchokapitalismus. Je mnoho různých liberálních proudů, které tu teď nebudeme jmenovat a mezi kterými vznikají neustále třenice a neshody, ale přesto zůstává liberalismus jako politická ideologie, se svou hlavní myšlenkou — svobodou, konzistentním teoretickým proudem.

[5] Locke, J., Dvě pojednání o vládě, str. 140

[6] Locke, J., Dvě pojednání o vládě, str. 141

Překlad PeTaX

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 236 × | Prestiž Q1: 5,51

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top