Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Odmítnutí anarchie

Dnešní článek bude pokračováním seriálu o základech, vzniku a vrcholu klasického liberalismu a bude věnován úvahám o přirozeném stavu, státě a právě z pera Johna Locka, jejichž první část najdete zde.

locke3.jpg (7,454 kiB)
John Locke, liberální myslitel

Jak jsme předznamenali v předchozím článku, dnešním tématem bude přechod z přirozeného stavu do státoprávního uspořádání podle Johna Locka. Vysvětlili jsme si, co to je přirozený stav a jaké jsou v něm znaky společenské kooperace, která se řídí přirozeným zákonem. Zde vidíme, že Locke se přikláněl k iusnaturalizmu, který chápal velmi naivně a přirozený zákon se vznášel ve vědomí členy společnosti jako nedosažitelná chimérická fata morgána.

Přechod od přirozeného stavu do stavu politické společnosti je u Locka spontánním přerodem společnosti do vyššího stadia vývinu. Jakkoliv byl Locke velkým myslitelem, byl prvním v řadě klasických liberálů, a tak se nelze divit, že některé jeho názory nebyly kriticky vybroušené do té nejvyšší míry. Vznik státu jako zvyku, vytvořeného a drženého pohromadě násilím a donucením (což se nám ve Všemocné Vládě zdá jako pragmatičtější přístup, který realitu popisuje lépe než Lockova verze společenské smlouvy) je dílem Davida Huma, Lockova následovníka, o kterém se i samotný Mises vyjadřoval jako o jednom z nejdůležitějších myslitelů hnutí klasického liberalismu. David Hume a jeho skeptický přístup, spojený s chápáním státu jako „Dvanácti soudců“ a náhledem prizmatem utility bude předmětem následujícího článku z cyklu o klasickém liberalismu.

Lockův přirozený stav jsme přirovnali k anarchokapitalizmu, což sice není úplně přesné, ale Rothbard vystavěl svůj teoretický systém státu a práva právě na díle Johna Locka, se kterým ho spojuje až zarážející podobnost. Dalo by se říci, že Locke považoval přirozený stav za ideální formu společenské organizace. Jak je potom možné, že Locke odmítal anarchii přirozeného stavu?

Samotný autor nám poskytuje tři koncizně formulované důvody, kvůli kterým společnost v přirozeném stavu funguje s velkými problémy, pokud vůbec. Tento způsob argumentace přebral po Lock řadu autorů klasického liberalismu, včetně Ludwiga von Misese, o kterém jsme pojednali jinde. Locke si klade stejnou otázku jako my, (výše), když se ptá: „Pokud je člověk ve stavu přirozeném tak svobodný, jak bylo řečeno, a pokud je neomezeným pánem své vlastní osoby a svého majetku, největšímu rovný a nikomu nepoddaný, proč se chce zbavit své svobody, proč se chce vzdát své suverenity a poddat se panství a řízení nějaké jiné moci?“[1] Jinými slovy, proč se většina veřejnosti (včetně části autorů Všemocné Vlády) touží podrobit autoritě moci?

Odpovědí je starý dobrý utilitarismus. Konsekvencí existence státní moci je moc. Tato věta není tautologií a to z toho důvodu, že moc znamená vynucení uplatnění práva. Lockova intelektuální zbraní hromadného ničení je formulace: „Velký a hlavní účel, pro který se lidé spojují do států a poddávají se vládě, je zachování vlastnictví. K tomu v přirozeném stavu chybí mnoho věcí.“[2]

Mnoho moderních anarchokapitalistů si myslí, že bezstátní společnost je myšlenkovým plodem 20. stol., ale jak vidíme (a ještě uvidíme v dalších částech seriálu o klasickém liberalismu — pokud bude o něj zájem) zpochybňování nutnosti státu a jeho autority je staré jako lidstvo samo, vždyť ani John Locke, myslitel 17. stol. nebyl prvním teoretikem, který zpochybnil nutnost státu.

Prvním důvodem, který Locke uvádí proti přirozenému stavu a vice versa ve prospěch státu je, že „chybí zavedený, pevný a známý zákon přijímán všeobecným souhlasem za měřítko práva a bezpráví a za obecné pravidlo, které by rozhodovalo všechny spory mezi nimi.“[3] Ne každý dokáže ve svém případě správně aplikovat přirozený zákon, zejména když se sám dopustil přestupku proti němu. Locke dokonce tvrdí, že „zákon přirozený je jasný a pochopitelný všem rozumným tvorům.“ Toto tvrzení je minimálně problematické, ba dokonce ho považujeme za naivní a nesprávné. Právo a morálka je pouze konvence a zvyk, existují sice zásady a priori (alespoň podle Kanta) nebo jinak, existují znaky společné pro etiku pro všechny kultury ve všech časech, ale přesto, že i Mayové a „dekadentní“ buržoazie 19. stol. se řídili týmž přirozeným zákonem, nikdy jsme neslyšeli (alespoň my ve VV), že by viktoriánská obchodníci praktikovali lidské oběti na vrcholu pyramidy, zda Mayové pili svůj pověstný „čaj o páté“.[4]

Druhým důvodem, který nám Locke předkládá ve prospěch politické společnosti a vlády je, že ve stavu přirozeném chybí známý a nestranný soudce s pravomocí rozhodovat všechny spory podle zavedeného zákona.“ V přirozeném stavu, který se řídí přirozeným zákonem (o kterém jsme konstatovali, že se vyznačuje prvky idealistické naivity), má každý člověk právo být soudcem při porušení jeho práva. Co podle nás, kteří jsme obeznámeni s dílem Murrayho Rothbarda, nutně musí vést k excesům při přísnosti trestů, které však Rothbard ve své Etice svobody považuje za přijatelné. Locke, a spolu s ním všichni myslitelé klasického liberalismu, si jsou plně vědomi, že lidé mají tendenci „být stranický k sobě, vášeň a pomsta jsou velmi způsobilé, aby je zavedly příliš daleko a s příliš velkou horlivostí v jejich vlastní věci.“[5] Tak, jak jsou lidé vášniví a straničtí ve svůj prospěch, jsou zcela nezaujatí o zájmy ostatních.

Třetím, a posledním důvodem, který Locke uvádí proti přirozenému stavu je nemožnost vynucení práva. Pokud bychom také dokázali překonat prvotní problémy, tj. byli bychom schopni zjistit co je právo, ba dokonce bychom se také dopracovali k rozsudku u nestranného a nezávislého soudce, kdo by měl moc vykonat rozsudek a napravit tím vzniklou nespravedlnost? Celá teorie minimálního státu klasického liberalismu od druhé poloviny 17. stol. je založena na myšlence, že stát je inherentně a sám o sobě špatný, ale přesto nutný.

Jak nám říká Locke: v přirozeném stavu často chybí moc podporovat a zastávat rozsudek, pokud je správný, a náležitě jej vykonat. Ti, kteří se provinili nějakou nespravedlností, zřídka opomenou, tam kde jsou schopni, učinit svou nespravedlnost dobrou. Takový odpor činí mnohdy potrestání nebezpečným a často přináší záhubu těm, kteří se o něj pokusí.“ Locke tím vlastně říká, že pokud vám v přirozeném stavu parta svalovců bez krku poruší vaše práva, neexistuje možnost nápravy nespravedlnosti — a to z jednoduchého důvodu — nedostatku fyzické síly.

Jak vidíme, Rothbard zdaleka nebyl první myslitel, který si uvědomoval vnitřní povahu státu jako monopolu násilí. Celé dějiny klasického liberalismu jsou protkány červenou nití nedůvěry vůči státu a jeho úřadům, spojenou se skepsí ohledně jeho nutnosti vůbec. Typickou rysem liberalismu byl a je však postoj, že přesto, že stát je špatný a násilnický, jeho užitek (utilita) při prosazování a uplatňování práva je nenahraditelná. V samotné substanci liberalismu je hluboce zakořeněná skepse, která pokud podlehne zjednodušující dogmatismu, dějiny se budou neustále cyklicky opakovat i se svými neblahými následky. Připomeňme si proto slavný citát Kartézův: „Dubito ergo cogito, cogito ergo sum.“

Shrnutí: Podle Johna Locka — Otce klasického liberalismu, je stát a politická společnost výsledkem spontánního přechodu lidstva z  přirozeného stavu, ve kterém není možné vynutit svá práva vůči silnějším do státoprávního uspořádání, na základě fiktivní společenské smlouvy. John Locke je nejvybroušenějším ochráncem individuální svobody, filozof, který obrátil pozornost z Boha na člověka a právě člověka — jednotlivce postavil na pomyslný piedestal spolu s nejvyšší etickou hodnotou — individuální svobodou. Právem ho proto lze nazvat Otcem klasického liberalismu.


[1] Locke, J., Dvě pojednání o vládě, str. 198

[2] Ibid

[3] Locke, J., Dvě pojednání o vládě, str. 199

[4] Tím jsme chtěli naznačit, že v různých časech a v různých kulturách neplatí stejné morální normy, ale to, co je společensky akceptovatelné, je velmi relativní.

[5] Locke, J., Dvě pojednání o vládě, str. 199

Překlad PeTaX

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 195 × | Prestiž Q1: 5,06

+2 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Odmítnutí anarchie

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top