Štítky článku: •  

Kdo na koho doplácí?

Nejlepším prologem k tomuto článku bude citát: „Zákon předal kolektivní sílu do rukou bezohledných lidí, kteří si přejí využívat jednotlivce a jejich svobodu a vlastnictví, aniž by se vystavovali riziku. Tím se z loupení stalo právo.“ Fréderic Bastiat (~1850)

Kdo platí do přerozdělovacího stroje více, než z něj dostává?

Takový občan platí všechny možné daně a dotovaných služeb získává málo. Je kuřák a není abstinent — takže platí spotřební daně z cigaret a alkoholu. Má rád kávu, čokoládu a kaviár — kde je vyšší sazba daně z přidané hodnoty. Jezdí vlastním vozem nebo nedotovanou autobusovou dopravou — a platí přímo nebo v ceně lístku daň z benzínu. Je v zaměstnaneckém poměru — a nemá šanci vyhnout se dani z příjmu a zdravotnímu a sociálnímu pojištění. Má nanejvýš jedno dítě, které skončí studium po střední škole — a nevyužije dotované vysoké školství. Nemá úspory v bance — která byla sanována státem, aby nezkrachovala. Nemá stavební spoření, hypotéku či penzijní připojištění — se státním příspěvkem. Celý život je v celku zdravý — nevyužije bezplatné zdravotnictví, ale nedožije se více než 75 let — a bude brát důchod podprůměrnou dobu. Má nadprůměrný výdělek — a platí progresivní daň z příjmu.

Kdo naopak na systému přerozdělování vydělává?

Občan, který z té velké přerozdělovací mašiny profituje, platí jen nízké daně a získává maximum státem podporovaných služeb. Je nekuřák a abstinent, jí hlavně pečivo, zeleninu a maso — kde je snížená sazba daně z přidané hodnoty. Má více než dvě děti, které budou studovat na vysoké škole. Podniká na živnostenský list — dokáže si zredukovat daňový základ nebo je neefektivním státním zaměstnancem — na kterého ostatní doplácí. Cestuje nanejvýš dotovanou dopravou, má stavební spoření, hypotéku nebo životní připojištění, má úspory v bance, která byla sanována státem. Po odchodu do důchodu bude žít nadprůměrně dlouho, přitom ale bude trávit hodně času po nemocnicích. Jeho příjem nedosahuje průměru a bydlí v bytě s regulovaným nájemným.

Pravděpodobně jen málokterý občan se dokáže zařadit jednoznačně na některou stranu. Přerozdělovací systém je jednak příliš komplikovaný a jednak jeho jednotlivé nástroje se vzájemně potírají: kdo více cestuje autem, sice více využívá státem placené silnice, ale zase platí více na dani z benzínu. Kdo má vyšší mzdu, platí sice vyšší daň z příjmu, ale zase využívá dotované stavebné spoření, stát mu zachránil úspory v bance a jeho děti využívají dotované vysoké školství.

Přerozdělovací systém je složitá spleť nástrojů, a běžný poplatník nedokáže komplexně posoudit, jestli na systému vydělává, nebo na něj doplácí. Dokáže ale posoudit efekt jednotlivých zákonů. Bude proto ad hoc preferovat politická opatření podle své konkrétní situace: Nekuřákovi a abstinentovi nebude vadit zvyšování spotřebních daní, lidé s vyššími příjmy budou odmítat progresivní zdanění, lidé s penězi v bance nebudou demonstrovat proti státní záchraně bank, lidé s nadanými dětmi nebudou souhlasit s legalizací školného, lidé dojíždějící do zaměstnání dotovanou dopravou nebudou chtít zrušení dotací na dopravu. Lidé s nižšími příjmy budou proti zrušení přídavků na děti, lidé bez dětí a lidé s vyššími příjmy budou ochotni zrušení dětských přídavků podpořit. Kdo bydlí za regulované nájemné, nebude chtít rychlou deregulaci, atd.

Náš právní řád je přerozdělovacích nástrojů plný. Jejich prosazování je projevem základní lidské vlastnosti — maximalizace užitku. Není ale pochyb o tom, že bychom se bez takových zákonů obešli, a že by společnost mohla spokojeně existovat i bez nich. Ušetřili bychom si obrovské náklady, které jsou s přerozdělováním spojeny a spousta lidí, kteří se věnují činnostem s přerozdělováním spojených, by se mohla věnovat užitečnějším věcem. K tomu je však potřeba dosáhnout určitého poznání a společenského konsensu.

Kdysi primitivní lidské společnosti dospěly k poznání, že vzájemné olupování není prospěšné a přijaly pravidla trestající násilí. Stát začal soudit a trestat krádeže a poškozování cizího majetku — a vraždy a ublížení na zdraví. Později se ale stal zákon prostředkem k dosahování stejného efektu, kterému měl zabraňovat — přivlastnění si plodů práce druhých. Možná, že jednou lidé dospějí k poznání, že legalizované olupování v podobě přerozdělovacích zákonů nepřispívá k blahobytu o nic víc než násilí nezákonné.

Psal 13. 8. 2001 pan Petr Mach na petrmach.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 186 × | Prestiž Q1: 7,34

+10 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top