Štítky článku: •  

Autentická zpověď státisty

Aneb zpověď „státisty“ začátku 21. století pro budoucí generace žijící již ve Svobodné Společnosti.

Skoro celý můj dosavadní život, pokud nepočítám poslední jeden až dva roky, jsem byl zarytým „státistou“. Když říkám zarytým „státistou“, myslím tím při pohledu zpět opravdu učebnicový příklad člověka, jehož mozek byl úspěšně přetvořen k obrazu loajálního vazala, který je patřičně hrdý na své vazalství vůči externí autoritě.

Sám sebe jsem v té době považoval za ateistu. To až tak docela nebyla pravda. Můj bůh existoval, jen v jiné podobě. V podobě instituce jménem stát. Zní to zvláštně, ale podívejme se, kolik podobnosti v uctívání státu a boha při bližším pohledu odhalíme. Lidé patřící do vládnoucí třídy a reprezentující stát mají obrovské paláce, řídí se zjevně jinými pravidly než ostatní smrtelníci a mají možnost různě překrucovat moralitu prostřednictvím svých zákonů.

Nosí jednotné hábity a mluví v dvojsmyslech, které mohou být vyloženy téměř jakkoliv. Jejich počínaní je propleteno mnoha různými rituály, které z nich navenek dělají tajemné, moudré a noblesní bytosti odlišující se od ostatních lidí.

Skutečnosti, které by za normálních okolností byly nepřípustné a nemorální, můžou být jejich zákony zlegalizovány (např. krádež ve formě daní nebo jakýkoliv jiný příkaz nebo zákaz týkající se soukromého majetku).

I přesto všechno jsou stále považováni za ochránce dobra před zlem. Co jiného než jistá forma zmutované víry a absolutní oddanosti může takto zamlžit lidský mozek? Co jiného než absolutní, bezpodmínečná loajalita vůči nějaké autoritě může člověka donutit používat dvojí metr dobra a zla? Co jiného než určitá forma bezmezné víry a přístup typu „takto to vždy bylo a bude” může zajistit, že člověk nevznese jednoduché, ale zásadní otázky, které by ho napadly víceméně okamžitě, pokud by šlo o aktivitu např. jeho souseda nebo jiného smrtelníka?

Přesto, že se pravděpodobně při psaní tohoto článku budu místy trochu stydět, stejně jsem se rozhodl se s vámi o svůj pohled na svět a své nekonzistentní názory z minulosti podělit. Totiž, co kdybych tímto článkem náhodou někomu mohl osvětlit jeho vlastní mentální vazalství?

Pokud jsem výše naznačil, že už jsem se své víry ve státní autoritu ve své hlavě zbavil, tak jsem se nevyjádřil přesně. Proces „odprogramování” se od víry v autoritu a vše, co k tomu patří, může, myslím si, trvat i několik desítek let. Ve skutečnosti je těžké si představit, zda je vůbec možné náš individuální, svobodný pohled na svět nabýt zcela zpět, pokud vše, co jsme kdy prožili a znali, je autoritářství. Pokud byl můj mozek bezmála dvacet let tvářen v prostředí autoritářského stereotypu, navíc v době jeho největší tvarovatelnosti a plastičnosti, potom všechny jizvy takto způsobené nemusí být zcela zahojeny nikdy.

Narodil jsem se do společnosti, kde fakt, že existuje instituce, která na nás dává pozor a říká nám, co máme dělat, je naprostou normou. Lidé jsou moc nebezpeční, sobečtí a hloupí na to, aby se postarali sami o sebe. Že tato instituce není zcela dokonalá, jak je nám řečeno, je přirozené, nicméně bez ní by to bylo mnohem horší, pravděpodobně konec civilizované společnosti.

Vystaven propagandě, že jediným smysluplným a reálným systémem existence lidské společnosti je autoritářství ve formě vládnoucí státní aparatury způsobilo, že jsem ztratil schopnost sám pro sebe uvažovat o základních principech individuální svobody. [Pozn. redakce: narodil jsem se jako otrok a pokládám se tudíž za otroka.]

Nebyl čas nad nimi přemýšlet, neboť bylo třeba se naučit „pro život důležitější věci”. Tuto myšlenku se pokusím lépe ilustrovat na následujících příkladech.

Např. pokud já sám nemám právo navštívit své sousedy a přinutit je přispět mi na jakýkoliv účel, který právě považuji za důležitý (neboli zdanit je), jak toto právo získala nějaká autoritářská instituce?

Proč mi trvalo více než dvacet let položit následující, přirozenou otázku: Kde tato instituce tuto moc a práva získala, jak k tomu vlastně došlo? Stalo se to jistou formou společenské smlouvy s našimi předky, kteří už dávno nežijí? Nebo pokud přijmu postoj, že tím, že jsem se narodil v určité geografické oblasti, jsem tak dobrovolně delegoval tato práva a moc na autoritu tuto oblast obhospodařující, potom další přirozenou otázkou by bylo: „Je možné delegovat právo, které sám nemám?“

Pokud ne, může takové právo být delegováno miliónem lidí prostřednictvím voleného zástupce, přestože jediný volič sám takové právo nemá? Jak je možné, že bych se sám cítil velmi trapně, kdybych své sousedy nutil přispět na X nebo podpořit investici do Y, ale pokud to udělám prostřednictvím voleného zástupce státní autority, tak je vše v pořádku?

Tyto a podobné zásadní otázky byly zcela vymazány z mé hlavy, lépe řečeno mimo rozsah témat povolených ve veřejné diskuzi. Rozsah témat, o kterých jsem byl schopen diskutovat, by se dal shrnout takto: Je prospěšnější daň ve výši 19 % nebo 21 %? Je moudřejší utratit státní peníze na sociální dávky nebo armádu?

Byl jsem schopen vést hodinové diskuze na tato a podobná témata s přáteli vazaly, neschopen zamyslet se nad nimi v širším kontextu a principu. Neschopnost zpozorovat obrovské kontradikce v mé vlastní hlavě znamenalo, že jsem odsuzoval sociální dávky, jakožto nástroj k okradení jedné skupiny lidí ve prospěch jiné, ale podporoval vyslání české armády na Blízký Východ nebo investice do silnic.

Během puberty jsem denně četl denní tisk. Sám sebe jsem nejen z tohoto důvodu považoval za „vzdělaného” člověka, který se zajímá o politiku a veřejné dění. Přesto si zpětně myslím, že čtení novin v době mého zkresleného a zúženého pohledu na svět, v době jakési intelektuální bezbrannosti a bez schopnosti špetky kritického myšlení, pouze více a více zahalovalo můj mozek a zužovalo mou schopnost vnímat svět v pravém světle reality.

Ač je nelehké to přiznat, ještě více jsem tím podlehl mainstreamové propagandě. Problém současných mainstreamových novin není v tom, že by bezmezně uctívaly všechny státní představitele. Problém je, že bezmezně uctívají státní instituci jako takovou.

V závislosti na vládnoucí politické straně můžou některé noviny být ve výsledku ke státní aparatuře spíše kritické než pozitivní. Problém je, že bez ohledu na tón, jakým o vládě mluví, vláda je vždy to nejdůležitější, o čem mluví a píší. [Pozn. redakce: obdobné je smýšlení o státním rozpočtu, jako konečné a nejvyšší svátosti, o níž dogma nedovoluje pochybovat, jen diskutuje o velikosti.]

Vláda si počíná buď správně, a pak není nutno nic měnit, anebo špatně, a řešením této situace je více vlády nebo nový vládce. V každém případě ale vždy hledej řešení prostřednictvím politické autority, od které se očekává plošné řešení.

Takže to jsem byl já, o „veřejné dění” a „problémy národa” zajímající se vysokoškolský student, připravený perfektně zapadnout do přednastavené autoritářské společenské mašinérie.

S ambicemi, že pokud se bude dařit, třeba bych mohl dosáhnout na nějakou politickou funkci, a když ne, tak alespoň práce v armádě nebo u policie by mě učinila také šťastným. Zkrátka, ideální nadějné dítě systému, dobře prospívající ve škole, orientující se v politice a veřejném dění, progresivně smýšlející a také bez nejmenšího smyslu pro základní koncepty a principy individuální svobody a spravedlnosti. Posledně jmenovaná charakteristika, myslím si, je pro budoucí kariéru v politice vůbec tím nejdůležitějším aspektem.

Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, pořád jsme se ještě nedostali k těm nejzjevnějším projevům mé bezmezné víry ve všemocnou autoritu jménem stát, kterými jsem si prošel. Toužil jsem se dostat do armády, kam mě naštěstí nevzali (tehdy to byl samozřejmě velký smutek). Z nějakého důvodu jsem si myslel, že poslušně plnit udělené příkazy je to, co mě udělá šťastným a to, podle čeho je člověk hodnocen jako dobrý nebo špatný. [Pozn. redakce: viz zde článek o příčinách a důsledcích (každého) státního školství.] Cítil jsem, že tohle by mohla být moje silná stránka.

Jako další epizodu z doby mé intelektuální temnoty bych uvedl, jak jsem vnímal leteckou havárii letadla plného polských státních autorit. Prohlásil jsem, že pokud by se něco podobného stalo nám Čechům, neváhal bych se vydat na smuteční průvod do Prahy, čímž bych projevil solidaritu s naším národem. Dnes je mi z těchto vzpomínek zle. Těžko říct, proč jsem neměl pocit povinnosti cestovat na smuteční průvod do Polska nebo někam úplně jinam, kde došlo k havárii letadla s „obyčejnými” lidmi? Neumím si to vysvětlit jinak, než že jsem byl v té době hluboce věřící.

Vládnoucí třída národa byla něco, co jsem bez nadsázky jakýmsi způsobem uctíval, a to přesto, že jsem tyto lidi vůbec osobně neznal. Musela to tudíž být jejich politická funkce, která ve mně vyvolávala tyto pocity. V neposlední řadě lidé, kteří nechodili k volbám, pro mě byli nezodpovědní ignoranti. Ano, i téhle hře jsem propadl.

Věřím, že pokud žijete v roce 2238 ve Svobodné Společnosti, ve které bezmezná víra v autoritu dávno vyprchala z mysli většiny lidí, a čtete tento článek, nestačíte se divit. Buďte, prosím, shovívaví. Jsem totiž přesvědčen, že naše generace není o nic hloupější než vaše. Jsme jen oběťmi mnohaleté autoritářské indoktrinace. Naše forma společnosti a smýšlení proto nejsou založeny na racionalitě a samostatném úsudku, ale na zavedeném stereotypu, který jsme byli odnaučeni podrobovat důležitým otázkám.

Jak z toho všeho ven? Při zpětném pohledu jsem byl pro svobodnou společnost ztraceným případem. Jak jsme se tedy nakonec dokázali vymanit z nadvlády autoritářského zla a mentálního otroctví?

Nejdůležitější a naprosto zásadní byl první, na první pohled jednoduchý, nicméně naprosto zásadní krok. Tím krokem je začít myslet vlastní hlavou, bez ohledu na okolní status quo. Přesně tohle se mi přihodilo, když jsem dokončil vysokou školu a měl dva měsíce volna před nástupem do zaměstnání. Frustrován svou neschopností argumentačně porazit levicově smýšlející kamarády a přesvědčit je o mnohem „lepším a efektivnějším” pravicovém politickém smýšlení, vydal jsem se cestou hledání nových argumentů pěkně od začátku.

V tomto okamžiku došlo ke zlomu a byla započata fáze postupného autoritářského odprogramování, které, věřím, bude vyžadovat ještě mnoho let k úspěšnému dokončení. Nebylo to zdaleka bezbolestné, neboť všechny doposud posvátné a nediskutovatelné normy musely být podrobeny čerstvému přehodnocení. Tento proces neopakovatelně popsal H. L. Mencken ve své sbírce esejí „Mencken Chrestomathy” takto:

„Nejnebezpečnějším člověkem pro jakoukoliv vládu je ten, který je schopen myslet sám pro sebe bez ohledu na převládající pověry a tabu. Téměř nevyhnutelně dochází k závěru, že vláda, pod kterou žije, je nepoctivá, šílená a nesnesitelná a tak, pokud je romantikem, pokusí se to změnit.”

Pozn. redakce: To je brilantní analýza a zpověď a jeden každý člověk by si měl včas položit otázku, zda také není „stá­tis­tou“ (cizím výrazem etatistou). Pokud odpověď na tuto otázku bude poctivá, patrně většina lidí si musí odpovědět, že tak­to se na věc nedívali a že patrně také přijímali status quo jako danost.

Jak jsem dokladoval v nějakém minulém článku, právě tradičně svobodomyslnější Američané si dnes začínají uvědomovat, že právě stát se jim vymknul z kontroly a je třeba mu začít pravomoci rychle odebírat ve prospěch svobody jedinců. Což je jediná akceptovatelná svoboda. Vše ostatní je jen utvrzování otrokáře, že dobře činí a my jsme za to otroctví vlastně vděční.

[Redakční poznámky a vsuvky jsou zřetelně vyznačeny.]

Autorem textu je pan Přemysl Holub

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 366 × | Prestiž Q1: 5,97

+3 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top