Štítky článku: •  

Je to standardní?

Koalice jako ty, které vznikají u nás, standardní, navzdory tvrzení jejich obhájců, nejsou.

Standardní jsou předvolební koalice, ve kterých se strany spojují, vytvoří společný program a předloží jej ke „schválení“ voličům. Standardní mohou být i povolební koalice, ale ty jsou všude na světě řešením, které je východiskem z nouze, vznikají tehdy, kdy výsledek voleb nedovolí složit jednobarevnou vládu. I tehdy ale jsou složeny alespoň v komplementárních barevných odstínech. A už vůbec nejsou standardní koalice mezi ideově protikladnými stranami, jako je ODS a ČSSD. Takové koalice vznikají jen v extrémních krizových situacích, v případě opravdu nejvyšší nouze, například ve chvílích ohrožení státu, nebo kolapsu jeho ekonomiky (Argentina). Pak ovšem ani nejsou nazývány „Koalice“ ale třeba „Válečný kabinet“, jako ve Velké Britanii za druhé světové války.

Kdyby taková koalice ve Velké Británii vznikla jen proto, aby se udržely vztahy ekvivalentu našich „kmotrů“ z Konzervativní strany a jejich protějšků, ekvivalentu našich „šibalů“ z Labour party, jen z rozhodnutí regionálních „vůdců“ a bez jakéhokoliv vysvětlení voličům, kromě urážlivého „je to legální a není to nic proti zákonům, nerozumíte principům demokracie“, britští voliči zleva i zprava by spustili takový rachot, že malá demonstrace na Mariánském náměstí a v zasedací síni magistrátu by proti tomu byla jen čajovým dýchánkem. V Paříži by hořela auta. U nás ti, kdo o demokracii neví nic, dávají národu lekce o „politické kultuře.“ Vím, o čem mluvím. To, co máme u nás, je velmi specifická forma demokracie, ve které volič je až posledním a nejméně důležitým činitelem v politickém rozhodování.

Někdy kolem roku 2002 jsem napsal, že volební programy stran jsou jen reklamní slogany. Díky našemu poměrnému systému máme u nás systém založený na koalicích, kompromisech a neprůhledných dohodách. Strana jde do voleb s programem, ten je po volbách smíchán s programem jiných stran a vznikne koaliční program. Ten je pak, aby koalice mohla získat důvěru sněmovny, opět zředěn do formy programového prohlášení vlády. Poté je programové prohlášení dále ředěno kompromisy při projednávání návrhů jednotlivých zákonů ve vládě. Ty jsou ředěny znovu, během projednávání ve sněmovně a částečně ořezány a částečně doplněny dodatky, většinou z opozičních lavic a nakonec vznikne zákon, který je homeopatickou verzí původní myšlenky, ve které z programu, pro který volič hlasoval, zbyla setina procenta roztoku. Někdy se k němu, ještě před jeho schválením, nehlásí ani autoři původního návrhu.

Vím, že kompromis je někdy nevyhnutelnou cestou k cíli, k prosazení a uplatnění principů. Pomalejší, méně účinnou, ale někdy jedinou. Pokud tomu tak není, je špatný — nejde pak o kompromis, ale o prohru. U nás je ale kompromis považován za hodnotu ceněnou více než cíl. Původní cíle, zásady a naše principy je lépe zapomenout, protože bychom nemuseli dosáhnout kompromisu. Dohodnout se je důležitější, než o čem se dohadujeme, a původní cíl se v procesu pomalu ale jistě ztrácí. Cílem se stává kompromis.

Je pravda, že do určité míry to tak funguje všude, ale jen u nás se to stalo základem systému.

Nedivme se, že koncovým stavem je přesně to, čeho jsme svědky dnes — naše politika už není soubojem idejí, ale soubojem, kdo dokáže přechytračit svého soupeře. S principy se vytratila i moudrost, nahradila ji vychytralost.

V takovém systému trpí demokracie, ale je jako stvořený pro politické kšefty a zákulisní dohody a prosperují v něm šíbři všech barev.

To je špatné a psal jsem o tom už tehdy. A proto mluvím o tom, že o skutečné demokracii má u nás ponětí jen velmi málo lidí. A to i přesto, že mnozí z našich politiků jsou veterány s patnáctiletou zkušeností ze sněmovny nebo senátu. Nemají zkušenost s demokracií, nemají zkušenost s politikou, mají zkušenost s dohodami, které se tvoří mimo dosah voličů, s kompromisy a kšefty — my vám a vy za to nám, nevědí, co je zpětná vazba a vůbec netuší, že základním prvkem demokratického systému je volič.

Dnes ale i tento systém degradoval. Dnes už neexistuje ani pomyslná ideová hranice a ze systému se volič úplně vytratil. Ten svým hlasem rozhoduje už jen o tom, kolik kostiček lega dostane ta která strana pro příští čtyři roky na hraní. Už vůbec nemá kontrolu nad tím, co se s jeho kostičkou stane po volbách. Už vůbec nemá jistotu, že volená strana bude respektovat jeho vůli. Strany se sejdou se svými kostičkami, rozhodnou se kdo s kým hraje a kdo s kým ne, a bez ohledu na jejich původ a barvu, bez ohledu na přání těch, kdo jim ty kostičky dali, se dohodnou, co z nich složí.

Voličů se v této fázi už nikdo na nic neptá a napíše se koaliční smlouva, program, pestrobarevný slepenec nápadů, pro které nehlasovali voliči ani jedné z koaličních stran. Když někdo z voličů protestuje, že koaliční strany staví z jeho kostiček něco úplně jiného, než čemu dal svůj hlas, dostane vynadáno, že „nechápe principy demokracie. Vazby mezi „kmotry“ v ODS a jejich protějšky, „šibaly“ v ČSSD, se kterými je spojují stejné osobní zájmy, jsou již dnes pevnější, než vazby k jejich vlastním stranám a než k jakýmkoliv „ideovým kořenům“, pravým či levým, nebo k jejich voličům.

To jsme viděli letos zejména v Praze, kde se vedení ODS, stejně jako vedení Sociální demokracie neodvážila zasáhnout, když se jejich pražské organizace rozhodly ignorovat jejich přání neuzavírat koalici. I to je zvláštnost české demokracie.

ODS se brání, vydala materiály, které mají veřejnost přesvědčit, že ve spojení ideově protikladných stran jde vlastně o standardní koalice, a že nejsou ničím výjimečné, že k nim dochází často.

Dochází k nim opravdu často — u nás.

Pokud ale nelze prokázat, že nebylo jiné řešení, nejde o standardní koalice, ale koalice účelové. To, že jich bylo více, nedokazuje, že se jednalo o standardní koalice, ale že ODS uzavřela více účelových koalic. To, že do podobných koalic někde jinde vstoupily jiné strany, neznamená, že ty, do kterých vstoupila ODS, se tím stávají „standardními“. Pokud to navíc ODS vysvětluje programovou shodou z „devadesáti procent“ (v Praze to dokonce dospělo tak daleko, že ČSSD a ODS společně „splnili plán“ jako sovětští stachanovci na 180 procent, každá strana přispěla svými devadesáti procenty), pak neměly ODS a ČSSD vstupovat do koalic a měly rovnou svolat slučovací sjezd. Veřejnosti nemůže ODS říkat, že je to normální a kdo tomu nerozumí je hlupák, který nechápe demokratické principy. Nadějí pro ODS nemůže být primátor, který s vážnou tváří tvrdí, že sto procent svých voličům daných slibů už splnil tím, že se za asistence ČSSD stal primátorem.

Voliči ODS jsou lidé inteligentní a vzdělaní, pamatujete?

ODS jim nemůže tvrdit, že se vrací ke svým ideovým kořenům s pomocí ČSSD. To, co voliči slyší z úst nejvyšších představitelů ODS, ať už celostátně, nebo v jejich regionech, se ODS vrátí jako bumerang. Už se tak stalo v několika předcházejících volbách.

ODS se chlubí, že díky koaličním vyjednáváním získala o jedenáct starostů více, než by jich měla bez nich. Myslíte, že taková „vítězství“ budí důvěru?

Musím co nejrazantněji odmítnout tvrzení, že v komunálních volbách nejde o politiku. Pokud by tomu tak bylo, neměli bychom utrácet peníze a čas na volební kampaně a měli bychom spravování chodníků a odvoz popelnic svěřit nějaké správní firmě. Může to být pravda na nějaké malé vesnici, nebo malém městečku, kde každý každého zná, protože s ním chodil do školy, nebo se znají jako sousedé a kde největší výdaj obecního rozpočtu je nová omítka školní budovy. Tam skutečně nejde o politiku, kandidáta Frantu, nebo Josefa všichni znají a pokud jej znají jako slušného a pracovitého souseda a kamaráda, nezáleží jim na tom, za kterou (pokud vůbec za nějakou) stranu kandiduje. Výsledky jeho práce pak mohou vidět na vlastní oči. Čím větší je město, čím větší je jeho rozpočet a čím větší jsou jeho kapitálové projekty, čím složitější je jeho sociální problematika, čím složitější je rozhodování o územním plánu a čím větší je anonymita a vzdálenost jeho zastupitelů od voličů, tím více jsou rozhodnutí zastupitelstev věcí politickou.

U měst jako jsou Praha, Brno nebo Plzeň, už nelze vůbec mluvit o nepolitickém charakteru jejich správy. Ve skutečnosti se v mnoha ohledech dá činnost jejich magistrátů, samospráv a rad porovnat spíše s prací sněmovny a vlády, než s činností jejich kolegů v malých městech a vesnicích. Kandidáta Nováka v Praze nebo Brně voliči nevolí, protože jej osobně znají. Volí jej podle jeho stranické příslušnosti, podle svého vztahu k proklamovaným zásadám a principům jeho strany, volí program jeho strany, volí jej i na základě toho, co jim jeho strana v kampani slibuje.

Volič se pak smutně ptá, kde jsou ty zásady a principy, kde je volební program, kde jsou sliby kandidátů a jejich stran? Má pro něj být kompenzací za ztrátu toho všeho dětská autobusová jízdenka, která konec konců v tlusté knize zvané „Volební program“ není nikde zmíněna?

Ve své analýze výsledků květnových voleb do sněmovny píši, že ODS závěrem volební kampaně pro květnové volby zcela zapomněla, že jejím přirozeným oponentem je levice. ODS se už tehdy rozhodla, že jejím hlavním „nepřítelem“ (to není můj výraz, první kdo jej, pokud vím, použil, na červnovém povolebním kongresu, byla dnešní pražská radní Alexandra Udženia) v budoucnu nebudou levicové strany, ale TOP09. V každém případě již závěr kampaně ODS pro květnové volby byl zaměřen proti TOP09, což si Pražané ještě pamatují. Během léta pak vedla ODS svou „bitvu o dominanci na pravici“, a kladla na ní, zejména v Praze, verbálně i mediálně, větší důraz, než na přípravu komunálních voleb. Volby samozřejmě prohrála, vyhrála ČSSD a ODS v Praze skončila třetí se ztrátou 44 procent svých bývalých voličů a za stranou proti které vede válku o hegemonii.

Dovolím si k tomu opakovat, co jsem napsal v článku „Co vlastně chce ODS?“ v srpnu 2006. Psal jsem to tenkrát v době sestavování koaliční vlády, ale věřím, že co jsem tenkrát psal, má univerzální platnost:

„ODS musí ukázat svým potencionálním spojencům i veřejnosti, že je spolehlivým partnerem, že ani neignoruje, ani neválcuje menší spojence, že pro ni politika není jen kšeftaření, korupce a dohody „hochů, co spolu mluví“. Musí své koaliční partnery kultivovat, připravit si je, ukázat jim, že s nimi počítá i pro budoucnost, pokud budou chtít být jejími dlouhodobými politickými partnery v budoucích parlamentech a budoucích vládách.“

S otázkou politického spojenectví se potýkají i zahraniční politické strany, což dokazuje článek k diskusi o současné povolební situaci ve Velké Británii. Bývalý poslanec, Labour party, David Marquand, píše:

„Samozřejmě je cosi špatného s Labour party. Je tribalistická, více tribalistická než Cameronovi konzervativci. Stále se drží své povýšené zastaralé představy sama sebe, podle níž Labour party, a jen Labour party, je skutečnou levicí a stranou obyčejných lidí. Jsou zde, pravda, i nějaké jiné otravné malé straničky, které Labour party může tolerovat a pustit je na palubu lodi, když je to nutné. Ale jejich jediným úkolem má být podporovat labouristy, když je Labour party, jediná relevantní strana levice, potřebuje. Tento způsob myšlení je nesmírně urážlivý, povýšený a intelektuálně zavrženíhodný.“

Dosaďme si ODS za Labour party a pravici za levici a máme perfektní popis přístupu ODS k partnerským stranám. Jsou dobré, pokud není zbytí a ODS je potřebuje do povolebních koalic. Před volbami je ale ODS vidí jako nepřítele a po volbách, pokud je možnost sestavit jakoukoliv jinou koalici, se proti nim dokáže spojit i se svými ideovými oponenty a hodit je přes palubu, spolu se svými vlastními zásadami a „ideovými kořeny“.

Ještě něco jsem napsal v létě 2006. I to platí bohužel dodnes a i to má universální platnost:

„Tyto volby byly referendem o Jiřím Paroubkovi. A ODS je vyhrála. Nevyhrála však dostatečným rozdílem, hlavně proto, že pro mnoho lidí z mnoha důvodů nebyla dost důvěryhodná. Pro mnoho lidí představovala menší zlo. Slyšel jsem od desítek lidí, že šli k volbám a volili ODS jen proto, že alternativou byl Paroubek s komunisty v zádech. Nevyhrála větším rozdílem i proto, že nedokázala být inspirující a integrující silou pro pravici, nedokázala ji sjednotit a stát se jejím hlasem. Ani se o to vlastně nepokusila. ODS zpohodlněla, zvykla si na to, že byla po dlouhou dobu dominantní politickou silou na pravici. V budoucnu to už nepostačí, musí se stát její integrující silou.

ODS dosud nepochopila, v čem je hodnota politického spojenectví. Vidí koaliční vztah jen jako početní trik, díky kterému se snad dá na základě výsledku voleb sestavit vláda. Nepochopila, že politická strana v multistranické společnosti potřebuje politické partnery. Partnerství může čas od času přerůst ve formální koalici, důležitý je ale jeho dlouhodobý charakter. U nás jsou koalice něčím vytvářeným ad hoc, dlouhodobě spolupracovat zatím nechtěly ani strany s téměř identickým programem, dalo by se říci, že neplatila programová příbuznost, ale personální nevraživost.

Stojí jí velmi krátkodobý, nejistý a politicky nevýhodný „štěk“ na vládním jevišti za škodu, kterou způsobí, za ztrátu respektu, ztrátu důvěry, ztrátu schopnosti navazovat a udržovat vztahy s politickými partnery? O ztrátě sebedůvěry a seberespektu se bojím psát, mám obavy, ze ODS se již těchto vlastností krok po kroku zbavila sama.

Pokud je bude považovat jen za nástroj pro jedno použití a bude je házet za hlavu v momentě, kdy jí přestanou být užitečné, bude spolu s nimi zahazovat to, čím se liší od socialistů a čím je dosud stále atraktivní pro velkou část voličů. Stane se populistickou a demagogickou stranou bez zásad a bez skrupulí. Možná jí to pomůže, velmi krátkodobě, ale poškodí ji to trvale a velmi vážně. Možná to fungovalo dosud, ale dnes je poměr sil natolik vyrovnaný, že záleží na každém mandátu. A v budoucnu to bude ještě horší.

Viditelným problémem české politiky je její stagnace. Volební výsledky mají tendenci se více a více přibližovat plichtě. Tyto volby byly výjimkou jen v tom, že se překvapivě zvýšila volební účast. Ale to bylo jen díky extrémní polarizaci společnosti, ne proto, že by veřejnost náhle začala vnímat politiku jako něco atraktivního. Pohybujeme se v mrtvých vodách. Politika se stala kšeftem s pozicemi, přetahováním se o kontrolu veřejných zakázek, handlováním s hlasy a vlivem. Není to jen problém ODS, ale je to i problém ODS. Někdy se zdá, že jsme povýšili ty nejhorší známé metody komunální politiky na univerzální politické metody platné na všech úrovních. Nerostou nám politické osobnosti, rostou nám chytří a šikovní političtí šíbři.“

Zdroje

Psal 6. 12. 2010 pan Tomáš Haas na Aktuálně.cz

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 164 × | Prestiž Q1: 5,65

+6 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top