Štítky článku: •  

Střípky (191)

★ Genderismus v dějepisu pro 21. století (Hana Lipovská) ★ Laissez faire kapitalismus (Luboš Zálom) ★ Vítězná recenze knihy M. Šichtařové „Ukradený syn“ (Jenda Kropáč) ★

Genderismus v dějepisu pro 21. století

Projekt Dějepis 21. století obsahuje i následující perlu: Žákům se má pustit ukázka z Nemocnice na kraji města, kde doktor Sova vítá ve špitále doktorku Čeňkovou.

Poté žáčci mají zodpovědět otázky:

  • Proč primář zpochybňuje rozhodnutí mladé lékařky? Z jakých hodnotových rámců tyto postoje vychází?
  • Myslíte, že daná ukázka potvrzuje dominantní postavení mužů? Zdůvodněte své závěry.
  • Odráží se podle vás ve vztahu mezi nadřízeným a podřízeným nějak dobový společenský kontext? Vyznívají dnes některé primářovy postoje nekorektně?

Následuje nezbytný ideologický rozbor:

„Mladá lékařka Alžběta Čeňková (Eliška Balzerová) nastupuje do svého prvního zaměstnání, rozhodla se pro ortopedii. Ukázka z úvodního dílu populárního seriálu Nemocnice na kraji města zachycuje její rozhovor s primářem ortopedie Sovou (Ladislav Chudík).

Sova zpochybňuje její rozhodnutí. Za třicet let své praxe v nemocnici nepoznal jedinou ženu, která by u ortopedie vydržela. Není to podle něj práce pro ženy.

Scénu lze v rámci výuky využít pro reflexi dobových genderových stereotypů, je ovšem potřeba přihlížet i k tomu, zda má takto explicitní formulace tyto představy o přednostech mužů potvrzovat, nebo zda se naopak nejedná o pokus o jejich zpochybnění.

Další osudy doktorky Čeňkové v seriálu ony stereotypy zpochybňují. Ukázka je nosná též s ohledem na analýzu vztahu mezi podřízeným a nadřízeným.

Primář Sova staví mladou lékařku do velmi složité situace, žáci mohou diskutovat o tom, jakým způsobem svou moc uplatňuje a jaké cíle sleduje.

Podnětný může být též pokus o rekonstrukci hodnotových kontextů, z nichž zobrazené jednání vychází. Ukázku můžeme srovnat se scénou SSM, která na zobrazený rozhovor navazuje. Primář Sova v ní poněkud posouvá hodnocení celé situace, což lze využít jako vhodný doplněk k diskuzím o vyznění genderových stereotypů.“

Soudruzi se v projevech ptávávali: „Co říci závěrem“?

Tedy, co říci závěrem: Projekt Dějepis v 21. století — multimediální aplikace pro dějepisnou výuku proběhl v letech 2012–2014 za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, Evropských strukturálních fondů a Státního rozpočtu ČR.

Jeho řešitelem je Ústav pro studium totalitních režimů. Projekt je financován díky Operačnímu programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.

Anebo totéž, vlastními (Štrosmajerovými) slovy:

„Kdyby hloupost nadnášela, tak vy se tady budete vznášet jako holubička.“

Hana Lipovská · FB


Laissez faire kapitalismus

Možná je to jen tím, v jaké zájmové bublině se pohybuji, ale připadá mi, jako by nejhlasitějším trendem v současné diskuzi na téma svobodná společnost byl směr, který sám sebe nazývá anarchokapitalismem. Neupírám Urzovi určité marketingové dovednosti, s nimiž se stal, jistě právem, jakýmsi guru tohoto proudu v Čechách. Obhajoba svobodné společnosti se prostě dnes rovná anarchopitalistická pozice — alespoň se to tak může zdát někomu, kdo se ideologií ani filozofií dosud nezabýval, nebo jen velmi povrchně. Má to však jeden zádrhel. Pokud si přečteme Urzovu knihu Anarchokapitalismus, která se stala jakousi biblí českých anarchistů, kteří se chtějí odlišit od anarchistů otevřeně i v ekonomických otázkách levicových, nebo pokud si poslechneme některou Urzovu přednášku, nebo jeho komentář (jiné věrozvěsty anarchokapitalismu už v podstatě nemá smysl sledovat), musíme si uvědomit, že z naprosto převážné části jde o obhajobu svobody v oblastech, která tato svoboda může být, aniž by ještě společenský systém musel být úplně zbaven instituce vlády.

Velmi správně Urza líčí, proč může na tržní bázi fungovat zdravotnictví, silnice, penze, školství, měnový systém, energetika. Jenomže to ještě nemusí znamenat anarchii. Čistý laissez faire kapitalismus je systém, kde se stát nevměšuje do svobodné smlouvy a tedy výše zmíněné oblasti nechává na pokoji, a omezuje se jen na výkon síly tam, kde je to morální, tedy při obraně občanů. Jestliže Urza obhajuje ostátnění školství, je na stejné pozici, jako minarchisté — jenomže on si svoji anarchistickou pozici osobuje uplatňovat i zde. Důležitou oblast, která znamená skutečný rozdíl mezi minarchistickou a anarchistickou pozicí, tedy důvod existence státu, ve své knize i ve svých přednáškách Urza odsouvá jaksi na okraj, ačkoliv by to mělo být to nejdůležitější.

Anarchistická pozice by měla brát minarchistickou pozici jako výchozí bod, který není nutné obhajovat, protože to už dávno udělali minarchisté. Jestliže však anarchisté hlavní část své diskuze věnují líčení, proč má fungovat školství bez státu, ve své pravé podstatě diskreditují minarchistickou pozici, která je správná, a směšují ji s pozicí anarchistickou, která je mylná, řádně neobhájena a povrchní. Praktiky anarchokapitalistů, tak jak je vidím, pokládám z dlouhodobého hlediska za škodlivé, zavádějící a vlastně nás vzdalující od skutečné podstaty věci.

Luboš Zálom · FB

+ reakce

Miroslav Pavlíček Já bral libertariánství vždy jako minarchismus nebo možná optimo-archismus, nikoliv anarchismus, a anarchokapitalismus jsem bral vždy spíše jako nadávku a propagandistické klišé, kterým se mainstream a ostatní nepřátelé snaží vštěpovat masám, aby je od libertariánství odradili.

Stát je v rámci pojetí ekonomické teorie transakčních nákladů jednou z důležitých institucí ke snižování transakčních nákladů v rámci celých společenství. Pochopitelně, že jako ve všem i pro užitečnost státu platí zákon klesajícího mezního užitku nebo výnosu. Takže každý další díl vstupu státu přináší už nižší přírůstek užitku z takového vstupu, až začne být menší než náklady na takový vstup, nebo dokonce škodlivý čili se záporným užitkem.

Pokud nějaký spolek vykonává funkci státu v rozsahu, kdy kořistí z vyšších transakčních nákladů, než by bylo nutné, je to v podstatě vybírání výpalného, a takový spolek není legitimním státem, nýbrž je vykořisťovatelskou mafií.

Tyhle státy, co v době míru „snižují“ transakční náklady za cenu poloviny HDP, mají tedy bezpochyby charakter mafie kořistící z výpalného z transakcí a nikoliv dodržující základní ekonomickou poučku rozsahu užitečnosti mr = mc.


Vítězná recenze knihy M. Šichtařové „Ukradený syn“

Dnešním světem hýbou různá témata. 63 pohlaví, 1. rodič a 2. rodič, …

Pro někoho pokrok, jiný je zděšen degradací nejzákladnějších křesťanských, a dokonce i vědeckých principů a norem.

Tak či onak, pokud je člověk pouhým pozorovatelem má možnosti, jak se elegantně vyhnout, když snesitelnost dosáhne určité meze, lhostejno na kterou stranu. Markéta Šichtářová není z těch, kdo se vyhýbají. Neudělala to ani zde, byť pro to byly všechny myslitelné důvody.

Virtuálním prostorem poletují desítky a možná i stovky příběhů matek, ale i otců, které se srazily s realitou dnešního systému. Většinou to spraví čtyři, možná pět odstavců a úkol je splněn. Že zůstanou otázky a mnohdy oběti, už ale nikoho po nějaké době netrápí. Nikoli však zde.

Markéta, s vehemencí sobě vlastní, se pustila po stopách příběhu, který by v „normální“ společnosti byl nemyslitelný. S pečlivostí excelentního ekonoma sbírala data, skládala mozaiku a vytvořila vskutku absurdní a šílený obraz latentní choroby, která nepřišla odnikud, které jsme dovolili, aby díky jednotlivcům na těch „správných“ místech prorostla systémem pod povrchem do té míry, že se stala normou. Nikoliv proto, že bychom to tak chtěli, ale proto, že je velmi obtížné a někdy i nemožné sáhnout si na pravdu. Vůle samotná někdy prostě nestačí, a pravda, když chodí světem, se směje jen na chudé duchem, jak pravil kdysi klasik. Lež nemá skrupulí a pravda to co lež, zatím nedokáže.

Příběh v celé nahotě ukazuje, jak tu lhostejnost, onde vyšší zájem, jindy vypočítavost a zištnost válcuje to, co by mělo být tím základním kodexem: vzájemný respekt, důvěra, nezištnost a v nejednom případě pochopení. Ukazuje, jak jednotlivec v úřadě přenese svá vnitřní negativa do společnosti, nepostižitelný, neporazitelný, nedotknutelný. A je lhostejno, zda je to lékař, policista, advokát nebo i jen nějaký úředník s nějakou kompetencí. Můžeme sledovat slušně promazané soukolí byrokracie, která se zbavuje odpovědnosti, bagatelizuje, přehlíží a pohodlně nevěří. Z hlavního proudu se na nás hrne, jak se máme nejlépe v historii, jak dokonale funguje naše „demokracie“, jak máme všichni svoje práva a jak máme možnosti se bránit. Všechno platí až do okamžiku, kdy by mohl nastat problém k řešení, nebo existuje někoho vyšší zájem, lhostejno, zda zištně osobní či finanční.

Toto vše se na vás vyvalí z textu, jako hnis, když rozříznete ránu. Bez jediného komentáře, popisu pocitu, nebo odsudku pisatelky. Jednoduše jen holá fakta bez jakýchkoliv přívlastků o to méně uvěřitelná.

Ukradený syn je příběh normální ženy, s poněkud méně šťastným dětstvím, na které měla svůj vliv i tehdejší doba reálného socializmu. Má potenciál stát se rozbuškou, která při příznivé konstelaci může spustit lavinu, podobně jako se to stalo svého času se Šmejdy, pokud…

#ukradenysyn

Jenda Kropáč · 4. říjen v 10:17

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 137 × | Prestiž Q1: 5,03

+5 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top