Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:

Lidskost, kolektivismus a anarchismus

Při diskusi se státisty (etatisty) se často stává, že debata dospěje do bodu, pro který jsou charakteristické otázky typu: Jsou lidé schopni samostatné existence? Jsou lidé schopni zodpovědnosti? Jsou lidé schopni samostatnosti v rozhodování?

Jinými slovy – jsou lidé způsobilí k životu? Jsou schopni dobrovolné, pro všechny zúčastněné strany prospěšné, spolupráce? Státismus čili víra ve státní autoritu má na všechny tyto otázky jasnou, rezolutní a absurdní odpověď. Ta zní – ne, lidé nejsou od přírody vybaveni k samostatné existenci. Lidské pokolení je „málo lidské“ na to, aby mohlo svobodně prosperovat.

ovcani-2.jpg (10,979 kiB)
Kolektivismus

Státistickým řešením je pak soustavné potlačování lidských projevů, které dělají člověka člověkem – používání vlastního rozumu a úsudku, rozhodování o vlastním osudu, rozvíjení vlastní individuality, identity a sebevědomí, dobrovolné sdružování a spolupráce s ostatními lidmi. Autoritářství je systém, který omezuje člověka v jeho základních lidských projevech za účelem učinit jej „lidštějším“ – ve smyslu poslušnějším.

Avšak takový postup by se dal přirovnat ke snaze o vytvoření bezchybného, absolutně spolehlivého robota s lidskou povahou. Toho nemůže být nikdy dosaženo. Pokud se tak stane, bude to konec lidskosti. Autoritářství je přímým útokem na podstatu lidskosti, na svobodnou lidskou mysl.

Státismus a autoritářská forma společnosti vnímá člověka jako objekt, kterému je potřeba určovat jasná pravidla, jinak se dříve nebo později utrhne z řetězu a vydá se cestou rapidní sebedestrukce. Soudí, že člověk potřebuje jasně definovanou autoritu, která bude jeho spásou. V okamžiku, kdy je ustavena, může člověk konečně „vypnout“ své neovladatelné lidské myšlenky a choutky, a jednou provždy začít žít poklidným a bezpečným životem.

Státismus se pokouší člověka přesvědčit, že jeho samostatné myšlení a rozhodování není nadále zapotřebí. O vše bude postaráno armádou státních byrokratů a sociálních inženýrů. Jejich utopickým cílem je perfektní, ve všech směrech harmonická společnost, kde není třeba se nadále trápit hlubším přemýšlením a rozrušovat se emocemi, neboť sociální odborníci ve službách státu to, co je pro naše vlastní dobro tím nejlepším, už promysleli a rozhodli.

Současný státismus a autoritářský kolektivismus bude pro vzdálené budoucí generace velkým nepovedeným sociálním experimentem, na který budou někteří pohlížet s úsměvem a údivem, jiní se zděšením.

Poté, co jsme byli svědky selhání vrcholného kolektivismu v éře komunismu, jsme se namísto vyvození smysluplných závěrů vydali cestou lehce odlišné formy kolektivismu pod názvem demokracie. Z pohledu jednotlivce se při srovnávání komunismu a demokracie bavíme o různých formách kolektivismu, nikoliv o principiálním rozdílu v uspořádání společnosti. Nezáleží na tom, jestli o mých záležitostech za mne rozhoduje komunistický byrokrat nebo někým zvolená vláda. Zásadním problémem je, že v žádném z těchto systémů o sobě nemohu rozhodovat sám.

Demokracie je posvátným slovem dnešní doby. Šíření demokracie, a to i za cenu vraždění a drancování, je považováno za počin úctyhodný a vznešený. Ve skutečnosti jsme stále ve slepé uličce. Nepochopili jsme, že problém není v chybě kolektivistického centrálního plánování, ale v centrálním plánování samotném.

Dokud neupustíme od záměru shora vytvořit to „správné, lepší“, jednotné, plošné uspořádání společnosti, nikdy se od kolektivismu neodpoutáme a budeme pouze střídat různé formy autoritářství. Čím více se člověka snažíme vtěsnat do předepsané formy, tím více v něm potlačujeme to lidské, a tím více si koledujeme o katastrofu. Patologické prostředí nevyhnutelně generuje patologické jevy.

Ze začarovaného kruhu kolektivismu se dostaneme tehdy, když forma společenského uspořádání jako diskusní téma přestane existovat. Systémem, což je nepřesný pojem, při kterém bude naše lidskost obnovena, je anarchismus. Anarchismus není možno „instalovat“ a vnutit společnosti, např. jako demokracii. Je to přirozená forma lidské společnosti, která se samovolně vynoří ve chvíli, kdy je společnost osvobozena od jiných, umělých, vykonstruovaných a silou vnucených forem lidské tyranie.

Anarchismus je přirozený stav společnosti bez vládnoucí vrstvy, která disponuje právy odlišnými od zbytku společnosti. Nejbližší český termín vystihující slovo anarchismus je „dobrovolnictví“.

Vlastnosti a schopnosti, které dělají člověka člověkem, v něm budou frekventovaně využívány, takže bude mít tu nejlepší příležitost se rozvíjet a prosperovat. Pokud štěstí definujeme jako stav, kdy je člověk v souladu se svou přirozeností, potom anarchismus je jediný stav společnosti s potenciálem maximálního štěstí jednotlivce.

Anarchismus utužuje dobrovolnou lidskou spolupráci, markantně ulehčuje řešení mezilidských sporů a problémů, poskytuje úrodnou půdu pro vzájemnou podporu a pomoc, otevírá nekonečné možnosti lidské kreativity a v neposlední řadě má potenciál stát se nástrojem člověka na cestě k pro nás téměř nepředstavitelnému materiálnímu bohatství, míru a prosperitě.

Autorem článku je pan Přemysl Holub

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 089 × | Prestiž Q1: 5,46

+2 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Lidskost, kolektivismus a anarchismus

(Článek už je starý. Interní diskuse k němu byly uzavřeny.)

Žádné komentáře

Facebook diskuse
top