Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 4 min.

Genderově vyvážená cesta do pekel

K tomu, aby civilizace přestala být konzistentní a odolná proti vnějším vlivům, bylo v historii použito již mnoho metod. Nejvíce účinné se však ukázaly ty, které dovedou postavit proti sobě různé vrstvy obyvatel.

Staromarxisté k tomuto účelu používali společenské třídy, neomarxisté pak vnucenou multi-kulti metodu, která velice spolehlivě vede k něčemu úplně jinému, než k harmonickému soužití mezi kulturami.

Poštvat mladší proti starším a děti proti rodičům byl oblíbený způsob jak bolševiků, tak nacistů, přičemž Lenin ani Hitler nebyli zdaleka první, kterým se to povedlo poměrně snadno, a to za pomoci vrozených mechanismů pubertálního vzdoru. Nyní rovněž vstupuje na scénu fenomén, jenž se dá pro tyto účely použít stejně snadno jako kámen do praku, kterých se u cesty válí dostatek a netřeba je složitě hledat:

Boj pohlaví sice není myšlenka úplně nová, jen její operativní potenciál dozrál díky novým technologiím do masové podoby. A zatímco využívání menšiny LGBT jako munice proti tradiční struktuře společnosti má omezenou účinnost a občas budí i společný pocit odporu, metody jak poštvat ženy proti mužům mají mnohem širší záběr i spektrum možností.

Původní myšlenka ženské emancipace jako ostatně spousta jiných pozitivních záměrů v dějinách již dávno zmutovala do maligní formy. Všemožné prosazování kvót na zastoupení v čemkoli už začíná znechucovat i část ženské populace, která si tuto formu pozitivní diskriminace nevyžádala a v některých případech ji dokonce uráží. Přesto však mají podobné snahy nepopiratelné výsledky — pomalu narůstající vzájemnou averzi mezi oběma skupinami, aniž by si byla většina zúčastněných vědoma, odkud vlastně vítr vane…

Že by snad šlo o dobrý úmysl všech těch aktivistů a iniciátorů? Jenže i takovými je dlážděna cesta do pekel, zvláště když se objevují dvě na první pohled protichůdné tendence, které paradoxně vůbec nejdou proti sobě, ale ruku v ruce rozkládají přirozenou strukturu společnosti.

První z nich je urputná snaha ignorovat přirozené rozdíly mezi pohlavími, která pomalu přerůstá v jejich postupné vyhlazování v zájmu… no, vlastně čeho?

A na druhou stranu — když je potřeba, tak se rozdíly naopak zdůrazní — ve smyslu, že muž má automaticky silnější tělesnou konstituci, a proto se musí na ženě dopouštět primárního násilí.

Pokud však on sám dostane od ženy pěstí, je to roztomilé či dokonce žádoucí, neboť se jedná o akt kompenzující jeho nespravedlivě vrozenou dominanci způsobenou testosteronem.

Přeraženým nosem od hysterické partnerky se muž většinou nechlubí, aby se ještě nedočkal výsměchu od svých jednodušších kamarádů, které v tomto postoji naše pokroková společnost podporuje s dodatkem, že k tomu ženu vyprovokoval svojí brutalitou.

Ano, jde do jisté míry o nadsázku a je jasné, že ještě nejsme tak daleko, že by touto masáží byla ovlivněna dostatečně velká část populace, aby mohlo dojít k nevratným změnám. Bylo tedy nutno přistoupit k dalšímu kroku:

Pokročilá pseudohumanistická výchova dokázala šikovně využít paradoxu známého jako Efekt náhradního viníka — případ, kdy se určitý vzorek žen, často i dobrovolně, podrobuje islámským pravidlům šaríja, která ženu ponižují už z principu, že má poloviční hodnotu, přičemž se ale za toto ponížení musí někomu pomstít. A ten někdo je pak onen zlý bílý muž z naší nenáviděné evropské civilizace. Jak je to možné? Nezáleží tolik na tom, co kdo činí, ale na koho se smí ukázat prstem.

Pro mnoho uší to opět bude znít konspiračně, bohužel náš dosavadní obzor se pomalu naklání a pokud si nedáme pozor, následující vývoj může vypadat následovně:

Přežitý model: Žena — rodička — může dát najevo slabost — nemá projevovat iniciativu — má se spolehnout na muže. Muž — živitel — ochránce — musí projevovat iniciativu — nesmí dát najevo slabost.

Přechodné období: Žena — partnerka — může dávat najevo slabost i projevovat iniciativu. Muž — partner — musí projevovat iniciativu — neměl by dávat najevo slabost (pořád dobře ví, že unavené a raněné kusy se likvidují).

Cílový stav: Žena — mstitelka — musí projevovat iniciativu i slabost v maximálně výhodné kombinaci. Muž — pachatel — musí a zároveň nesmí projevovat iniciativu — za obojí bude trestán — je povinen dát najevo slabost, aby byl odhalen a zlikvidován jako vadný kus.

Výjimky z tohoto pravidla jsou opravdoví despotičtí tyrani, vůči kterým si ženy nedovolí projevit jakýkoli odpor, nebo naopak mužské květinky, které si některé mstitelky pěstují jako kompenzaci svého babochlapovství, aby se pak ještě více mstily na těch, kteří do těchto extrémů nepatří. Ti první (d.t.) spadají převážně do nové privilegované menšiny-většiny, která se připravuje na převzetí moci a ti druzí (m.k.) pochopili, že změkčilost je v dané situaci vhodnou metodou přežití ve formě domácích mazlíčků.

Zákonitě pak bude vzrůstat počet nespokojených žen, které ještě nepodlehly indoktrinaci a kvůli tomu nemohou najít odpovídajícího partnera, neboť nestojí o despoty ani o květinky-mazlíčky a zbytek normálních mužů raději uteče mezi eskymáky, aby se vyhnuli soužití se mstitelkami.

S jejich drzým reptáním si však nové feministické oddíly časem jistě poradí…

Ale vážně — jako další hřebík do rakve je genderové šílenství dobře načasováno, i když se může někomu zdát, že se jedná o pokrok, co nám zajistí novou a radostnou budoucnost. Jistě, tradiční společenské role obou pohlaví byly v mnohém svazující, nicméně obyvatelstvo si na ně do určité míry zvyklo už proto, že vymezení bylo víceméně čitelné.

Současný trend ale směřuje spíše k nečitelnému chaosu a nejistotě, v které je riziko uvažovat samostatně. Řízení tohoto chaosu pak ještě rádi přenecháme těm všem odborníkům, kteří ho vytvořili.

(autor je publicista, rocker a dobrodruh)

Píše pan Fr. Filip Dvořák na NP

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 156 × | Prestiž Q2: 10,26

+16 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Genderově vyvážená cesta do pekel

Žádné komentáře

top