Štítky článku: •  

Rozhodný odpor proti kolektivismu

Celá diskuse se totiž vede o zástupném tématu. Pokud jsou lidé okolnostmi (třeba svobodou) nuceni se rozhodovat, pak zvažují všechny dostupné faktory a pak se rozhodnou. Někteří samozřejmě dobře, jiní třeba špatně. Možná dokonce podle Gaussovy křivky rovnoměrné distribuce. Ať už inteligence, nebo štěstí.

Snazší je ovšem cesta, kdy se ta nepříjemná svoboda (vyžadující osobní rozhodnutí), nahradí kolektivním rozhodnutím nějakého státního orgánu, který určí, jak věci budou, a zbývají jen dvě cesty: podřídit se (a třeba pak v hospodě nadávat na poměry, pokud to kolektivní rozhodnutí není podle vůle nadávače), nebo se postavit proti násilí kolektivního orgánu a např. je nerespektovat. To ovšem vede ke kriminalizaci, protože neposlouchat kolektivní orgán je pokládáno za zločin.

Tedy máme volbu mezi osobními rozhodnutími (se všemi riskantními dopady na náš osobní život a životní styl), nebo slepou poslušností.

Všechny levicové koncepty vedení státu(?) nabízejí přesně ten model. „Vzdej se nějaké individuální rozhodovací role, věř tomu, že to s tebou myslíme dobře, a poslouchej rozkazy.“ A mnoha lidem to velmi usnadní život. Nebudou se muset rozhodovat. Tak je to dáno, tak to platí, tak se tomu musíme podřídit.

Ti druzí pak jsou postaveni před volbu sklonit hlavu a podřídit se většině (to je obvyklá mantra demokratistů, kteří demokracii pochopili jako diktaturu většiny bez respektu k menšině), nebo před soukromé rozhodnutí nerespektovat ten diktát a stát se bez vlastního zavinění psanci, v kontextu dnešní doby zločinci, zločinci bez oběti.

Když o té věci budeme uvažovat ještě z jiného úhlu, pak každá totalitní, chcete-li, centristická moc vždy tenduje k simplifikaci. Zažili jsme to přece (my starší) na vlastní kůži: Státní plánovací úřad nebyl schopen administrovat a plánovat nekonečná kvanta nerůznějších druhů zboží a služeb, takže se silově snažil všechny aktivity unifikovat, kategorizovat a ustejňovat.

Výsledkem toho tlaku bylo málo zboží, jen v málo variantách. V mizerné kvalitě i kvantitě.

Dosti typický jev centralismu je, že si ti momentálně mocní zajišťují kvalitnější zboží i služby pouze pro sebe, ať už se jednalo dříve o vládní prodejny, SANOPZy, Tuzexy, či dnes o parlamentní bufety, ministerské jídelny apod.

Tlaky na unifikaci se bohužel netýkají jen zboží a služeb, ale také (a dokonce hlavně) unifikace lidského potenciálu. Napadl jsem to ve svých posledních čtyřech článcích na případu školství, kdy se stát, jako vlastník monopolu na školství, setrvalým tlakem snaží simplifikovat své výstupy. Nepřipouští (či jen nerad) alternativní a třeba i žádné školství, protože jsou to anomálie, které nejdou napasovat do stádního, uniformního konceptu.

Právě v tom školství je výtečně doložitelný koncept centrální moci a plánovitého hospodářství, kdy nejen že je jednotlivcům plánovitě odebíráno právo na jinakost, právo na osobní plány. Stát plánovitě kategorizuje produkty svého snažení do několika málo škatulek, protože jinakost se mu statisticky špatně zpracovává.

Takže, není vlastně celým smyslem a cílem jen jednoduchost státní statistiky? A následná otázka: je z hlediska státní mašinérie lepší mít ve své gesci administrativy 10 miliónů nezvladatelných a zcela individuálních tvorů s vlastními plány, anebo 10 miliónů zestejněných, ale měřitelných, poslušných otroků, jen s několika málo právy a s obrovským penzem povinností, příkazů a zákazů?

Jinými slovy tomu nadále můžeme říkat kolektivismus, nebo socialismus. Sice bez komunistů, jako vedoucí silou společnosti, ale s komunistickou výchovou, myšlením a řízením.

Oblíbenou zbraní kolektivistů a komunistů je argument, že pokud by se společnost nesešroubovala množstvím předpisů, nařízení a zákazů, vznikla by anarchie. Ostatně už sám soudruh Lenin označil anarchii za nejvyšší nebezpečí pro socialistickou revoluci. A nemohu se ubránit pocitu, že právě anarchie, zejména ve vzdělávání a ekonomice je tím nejlepším řešením všech soudobých problémů.

V anarchii (svobodném a dobrovolném společenství) jsou lidé nuceni se rozhodovat podle mnoha faktorů, které v tom daném okamžiku znají jen oni sami, a nějak je vyhodnotí. Žádný úřad není schopen všechny faktory v daném čase znát a evidovat ve všech tvarech a variantách a správně se nad člověkem rozhodnout.

Proto se státním násilím neustále mantinely zužují, aby ti, kteří se bojí vlastních rozhodnutí, nemuseli nést odpovědnost a dobrotivý úřad (kolektivní stát) jim jasně řekl, kde je jejich místo, směr, i účel.

A náš stát se usvědčuje z téhož už promarněných 25 let. Žádný prostor pro svobodu a individualitu. Náš stát má mnohonásobek zákonů a nařízení, než je potřeba. A každým novým zákonem jen zužuje mantinely pro přirozenou existenci nejrůznějších typů lidí. Unifikuje vše do úzkého koridoru: makej a plať státu výpalné, jinak budeš potrestán.

Není většího důkazu centralismu a loupeže soukromých plánů svobodných lidí.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 1 739 × | Prestiž Q1: 6,46

+5 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, nebo mi bude zanášet diskusi nevyžádanou reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat, pokud neporušíte pravidla zmíněná výše. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top