Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 3 min.

Báječná léta s StB

V souvislosti s výtkami vůči Jaromíru Nohavicovi a jeho spolupráci s StB je možná vhodné uvést některým diskutujícím pár dat, jež snad otupí osten kritiky.

Dnes — s odstupem bezmála 30 let — se některé věci zdají malicherné a někteří vynášejí ostré soudy vůči těm, kteří upadli do tenat této vpravdě zločinecké organizace. Ono neštěstí v podobě Cibulkových seznamů, pálení dokumentů v době po 17. listopadu a v neposlední řadě i pozdější soudní procesy, kde svědčili staří a zkušení členové StB, zcela zamlžilo podstatu hnusného času.

Metody této organizace byly velmi sofistikované a zločinci v jejich řadách se vyznali v psychologii jako málokdo. Uměli docela přesně vyhmátnout slabší stránky člověka a poté udeřit s plnou silou. Vyčítat komukoliv, že podlehl, jistě lze, ale to jestli je člověk opravdovým hrdinou, se poznalo jen v těchto okamžicích a nikoli nyní v kavárenských diskusích.

Jelikož bylo dobře známo, že se tato banda sadistů neštítí ničeho, nebylo pro nikoho snadné zůstat na pevných morálních pozicích. Dodnes některá neobjasněná úmrtí (vražda pátera Coufala v Prostějově), která nesla — nejspíše úmyslně — stopy „práce“ příslušníků StB, byly důvodem, proč zažívat opravdový lidský strach. Pokud nebyl člověk přímo zabit, stačilo jej umístit třeba do psychiatrické léčebny (Augustin Navrátil z Hané). Pobyt zdravého jedince mezi třeba schizofreniky není opravdu tím, co by člověku dodalo energii do života.

Uvedl bych tři příklady, možná méně razantní, nicméně s výhodou, že jsem byl blízko.

Jeden můj kolega z nemocnice — velmi dobrý lékař — byl těmito správnými hochy vyzván přímo ke spolupráci, která se měla odehrávat tím, že bude poslouchat řeči kolegů a poté podávat pravidelná hlášení. Když spolupráci odmítl, chlapci odešli. Zhruba za týden se k němu na přechodu přiřítilo auto a zabrzdilo zhruba 30 cm od něj. Z okna vykoukl vysmátý chlapík a povídá: „No, pane doktore, dneska to ještě vyšlo“.

Druhý kolega ze stejné nemocnice byl odveden přímo ze sálu, kde podával anestesii, k pětihodinovému výslechu. Je to tvrdý a poctivý chlap, který vždy říkal, co si myslí. Po návratu byl evidentně rozrušený a sdělil nám, že oni vědí absolutně všechno, i obsah některých hovorů, kde si myslel, že je mezi svými. Onen výslech neměl žádný jiný význam, než sdělit kolegovi, že ať se děje cokoliv, oni se všechno dozvědí.

Po podpisu Několika vět v lednu 1989 (spolu s mou ženou), jsme byli zhruba za 5 dní jmenováni v Hlasu Ameriky. I když jsem nebyl přímo vyhozen, můj šéf tehdy jen kroutil hlavou a naznačoval mi, že pro mne nemůže v případě vyhazovu učinit vůbec nic. Zhruba za týden se ozval můj domácí telefon, kde mi neznámý sladký hlas sděloval, že mám být hodný, protože mám přeci dvouměsíční dcerku, s kterou moje žena chodí na sídlišti na procházky a jistě přeci nechci, aby do nich narazilo auto.

Oba dva mí kolegové i já jsme měli obyčejný lidský strach, násobený výhrůžkami pro naše blízké. Nijak proto nemohu soudit ty, kteří v tomto rozpoložení prostě podlehli pochopitelným obavám a podepsali nějaký papír, aby měli klid. Pamatuji třeba na herce Kanyzu, na Jiřinu Bohdalovou, kteří byli svého času vláčeni v médiích jako největší špína.

Nikdo, opakuji nikdo však nejmenoval ty lidské zrůdy, které všechno toto dělaly. Ty, které stály za vraždami, výslechy, zavíráním do blázinců či co najížděly na přechodech do lidí. Tito „nelidé“ jsou hodni největšího lidského opovržení, nicméně jejich jména jsou neznámá a jistě pobírají krásné důchody za „službu vlasti“.

Jsem si jist, že u posledního soudu budou muset vyložit na stůl všechny karty a poprosit Soudce o smilování. Protože čas, který měli zde na Zemi, promarnili.

Píše pan Tomáš Vodvářka na blog.idnes.cz


Pozn. red.: A možná ti, kteří dnes nejvíce kvičí a házejí kamení, sami mají másla na hlavě…

Nehažte kamení

Prosím, nehažte kamení, nehažte kamení na mou tvář.
Nosím ďáblovo znamení, na čemž nic nemění svatozář.
A proto prosím, nechte těch ohledů, nechte těch ohledů bezcenných.
Děsím se vašich pohledů přes hlavy sousedů upřených.

Za chvíli rozsudek hlasitě přednesou 
a potom poběží pro sako z pruhů.
Prý pro můj posudek více mě nesnesou 
a naší mládeži půjde to k duhu!
Spěchám, nechte těch proslovů, nechte těch proslovů, o scestí.
Nechám na cestě k domovu rezavou podkovu pro štěstí,
pro štěstí, pro štěstí, pro štěstí …

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 283 × | Prestiž Q1: 10,23

+18 plus Známkuj článek minus –1

Interní diskuse

Báječná léta s StB

Žádné komentáře

top