Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

       

Štítky článku:
Čtení tohoto článku zabere přibližně 4 min.

Horký rozpočtový podzim

Itálie vs. eurogroup aneb Úvodní zápletka další řady seriálu „Konflikty uvnitř EU“ je na světě.

Ministři financí eurozóny naléhají na Itálii, aby přepracovala návrh svého státního rozpočtu. Italský rozpočet pracuje s plánovaným deficitem v hodnotě 2,4 procenta hrubého domácího produktu. Předseda tohoto neformálního orgánu (který je znám jako „eurogroup“ neboli „euroskupina“), portugalský ministr financí Mário Centeno žádá Itálii, aby „úzce spolupracovala s Evropskou komisí na revizi plánovaného rozpočtu, který by byl v souladu s našimi pravidly“.

Italská vláda to odmítá. Itálie podle ní potřebuje rozpočtový deficit, aby se dokázala vyrovnat s vleklou hospodářskou stagnací. Úvodní zápletka další řady seriálu Konflikty uvnitř EU je na světě.

Vzniká otázka, zda Itálie opravdu potřebuje deficitní rozpočet, když má na krku dluh 132 procent HDP neboli 2,26 bilionu eur. Dluhová služba (splácení úvěrů) zhltne čtyři procenta HDP — s rostoucí tendencí, neboť úrokové sazby rostou.

Hra s ohněm

Nejprve ale pár slov k jednomu z hlavních protagonistů: co je to vlastně eurogroup?

Je to v zásadě neformální zasedání ministrů financí, jehož se účastní zástupci Evropské komise a Evropské centrální banky. Právní ukotvení eurogroup je velmi vágní: jde o pouhé dva stručné odstavce z Lisabonské smlouvy. Orgán zasedá za zavřenými dveřmi a nemá povinnost publikovat zápisy ze schůzí ani jiné dokumenty. Eurogroup se nemusí nikomu zodpovídat, má však značnou moc: v roce 2013 rozhodla o částečné konfiskaci vkladů ve dvou největších kyperských bankách v procesu známém jako „bail-in“.

Co to znamená? Itálie si hraje s ohněm. Kdyby bylo někdy v budoucnu třeba zachraňovat italské banky — a to nelze vyloučit –, nelze spoléhat na vstřícný postoj eurogroup.

Je-li řeč o záchraně, nelze pominout dalšího zásadního aktéra, jímž je ECB. Její prezident Mario Draghi již v červenci 2012 oznámil, že „ECB učiní vše pro záchranu eura a věřte mi, bude to stačit“. Doposud měl pravdu: záchranný program, v jehož rámci ECB masivně a pravidelně kupuje dluhopisy členských států (v hodnotě 39 miliard eur měsíčně), zřejmě skutečně zabránil platební neschopnosti Itálie a možná i dalších států. ECB drží dluhopisy v nominální hodnotě kolem 2,6 bilionu eur, z čehož 500 miliard připadá na Itálii.

Jenže ECB již před časem oznámila, že v prosinci 2018 hodlá tento program utlumit. Co bude dál?

Optimistický názor má za to, že evropský dluhopisový trh je již dostatečně stabilizován a další pomoci není třeba. Jenže tento optimismus neodpovídá faktům. Ta jednoznačně hovoří o tom, že bez nákupů ze strany ECB by o italské státní dluhopisy nebyl na trhu prakticky žádný zájem. Co to znamená, když o dluhopisy není zájem? Jejich cena klesá, zatímco výnos do doby splatnosti (úroková míra) roste. Při absenci intervence ze strany centrální banky může tento vývoj velmi snadno směřovat k situaci, kdy dluhová služba přesáhne možnosti státního rozpočtu. Výsledkem může být „kreditní událost“ (řečeno eufemistickým jazykem finančních trhů) neboli státní bankrot (řečeno lidově).

Jinými slovy: buď ECB poruší všechny sliby a Itálii bude pomáhat i nadále, anebo finanční trhy zažijí hodně divoký rok 2019. A pokud ECB bude tentokrát výjimečně zásadová, bude nutno aktivovat jiné systémy. Konkrétně ESM, Evropský stabilizační mechanismus. Jeho momentální půjčovací kapacita činí 410 miliard eur. Pro začátek by to mohlo stačit, ale systémové řešení to není. A to nemluvíme o politické hořlavosti tohoto postupu. Také slyšíte v pozadí rozhořčenou otázku: „Máme my, zodpovědní Němci (Nizozemci, Rakušané, Slováci atd.), dotovat z našich peněz nerozumné utrácení lehkovážných jižanů?“

Keynes, na scénu!

Vraťme se ale k otázce, zdali deficitní rozpočet může Itálii pomoci. Podívejme se do historie 70. a 80. let. Tehdejší italské vlády, v drtivé většině křesťanskodemokratické, věřily, že ano. Výsledek? Vysoká inflace a dluh, který se nepodařilo zkrotit ani za téměř tři desetiletí vlád, které byly rozpočtově mnohem zodpovědnější. Ano: éra italské nezodpovědnosti skutečně skončila krátce po roce 1990. Za současnou krizi nesou vinu politici z let 1970–1990, kteří jednali skutečně populisticky a kteří jsou z velké části již po smrti.

Obhájci současného italského vládního rozpočtového návrhu tvrdí, že ekonomika je pod svým potenciálem a potřebuje rozpočtový impulz, aby se rozběhla. Ano, v pozadí slyšíme starého známého Keynese. Mezi hlavními příčinami plánovaného rozpočtového deficitu je plánovaný růst minimální mzdy a další sociální opatření, zejména v oblasti penzí. Jak tradiční téma!

Mimochodem. Italská vláda bývá kritizována jako „krajně pravicová“ nebo „pravicově populistická“, ale její hospodářská politika nese mnohé jednoznačně levicové rysy. Možná nastal čas, aby politologové a komentátoři sestoupili ze svých intelektuálních výšin a začali si všímat přízemních faktů, kdo za co utrácí a proč.

LN, 7. 11. 2018

Robot Investment Calculator

Píše 9. 11. 2018 pan Pavel Kohout na NP


Pozn. red.: Pochopitelně, že dehonestační mediální nálepka „krajně pravicová“ je odvozena pouze z dlouholeté (a mnohokrát vyvrácené) politické lži, která se jako hutný smrad táhne společností již nějakých 70 let. Jakmile Itálie vyslovila svůj odpor k masové imigraci, obdržela nálepku nacionální, ergo nacistická, ergo pravicová (a samozřejmě extrémně, jak jinak). Marné je vysvětlování, že akcent na národní zájmy nemá s pravicí nic společného. Jenže soudruh Stalin jasně řekl, že jestliže je sovětský, internacionální socialismus levicový, pak nutně musí být nepřátelský, nacionální socialismus hitlerovského Německa pravicový. A do zblbnutí se tento pseudoargument, účelová lež, patologicky opakuje desítky let. Že se ti nálepkáři alespoň trochu nestydí, jsou tím již dávno a dávno zcela směšní (a trapní).

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 118 × | Prestiž Q2: 12,71

+15 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Horký rozpočtový podzim

PeTaX:
Ano.
czertwo:
Kéž by byli směšní, ale tato lež o pojmu pravicový je velkým množstvím lidí přijímána. "To jsou přece jen nějaké akademické kecy, důležité je žít, pře…
top