Štítky článku: •  

Co mi škola dala i nedala

Našel jsem v jednom letošním čísle týdeníku Respekt hlubokomyslnou úvahu o školském systému: jak by měl vypadat, proč nevypadá, jak by měl vypadat, jak to udělat, aby vypadal, jak má vypadat, a tak dále a podobně.

Nuže, drahně let již uplynulo od času, kdy jsem každého jitra bral na záda brašnu s učebními pomůckami a mazal do školy. Jistěže se během nich ledacos změnilo, to nejzákladnější ale ne: jaký je účel školy? Jak mu ona dostává? K tomu bych měl co připodotknout.

Evropské obyvatelstvo stárne. Dlouho-li a bude polovinou sestávat ze samých dědečků a babiček; a kde má pak slavný erár brát peníze na jejich důchody? Řešením by byl návrat k rodinnému modelu o… no, ne hned o deseti dětech, jako tomu bývalo za císařovny Marie Terezie, ale aspoň o třech. Jenže ono se rodičům nechce, pokud se vůbec někdo uvolí rodičem být a nějaké děti mít. Proč, medle? Proč už se nerodí dětí jako dřív? Třebaže tuším, že ne každý bude s tézemi uvedenými v následujících odstavcích souhlasit, dovolím si poukázat na některé příčiny toho stavu.

Máme, ve srovnání s minulostí, spoustu volného času; ne nadarmo se v Německu říká současné společnosti Freizeitgesellschaft (společnost volného času). Bylo by hloupé jej nevyužít; jenže… hle, šídlo se klube z pytle, jeho plnému využití se staví do cesty zavilý nepřítel: škola. Dosáhne-li dítko věku šesti let, ocitají se rodiče na dalších — nejméně — třináct let jejím zajatcem. Škola jim nařizuje, jak a kdy mohou trávit volný čas, jak si musí zařídit denní režim, případně jestli maminka může či nemůže být zaměstnaná. A jejího příjmu je třeba; skýtá dnešní čas možnosti, jichž za mého dětství nebývalo: cestování, dvacatero sportů a zábav, k tomu přináležejícího nářadí, což všechno stojí nemalé prachy. Ale i když se prachy společným úsilím obou rodičů seženou, nastává jim obtížný a velmi citelný čas omezení; a neodpovídá-li děcko učitelským představám, mnohdy i trapnosti a pokoření.

Český rodič zpravidla prachy zvlášť neoplývá, zato se mu po půlstoletém odříkání otevřel svět a chtěl by té nádherné možnosti využít. Jenže o prázdninách… horko, randál, silniční zácpy, vzteky a nervozity, všude lidstva jak na Karlově mostě, sardinkovitě obležené pláže, navíc nevynechají francouzské nebo italské odbory příležitost, aby právě v týž čas nepotrápily rodiny s dětmi stávkami dopravních zaměstnanců, inu, idyla. A ovšem také drahota. Na rodinách s dětmi se chtivě přiživují prodejci prázdninových rozkoší a nemilosrdně je oškubávají: cena za kukaň v panelákovitém monstru se okamžikem vypuknutí prázdnin zvýší na dvojnásobek. Klidu, pohody, příjemného počasí a rozumných cen si může užít pouze ten, kdo nemá děti, nebo se pro své hříchy v minulých životech nestal učitelem.

K tomu není dnešní škola právě zařízení, kam by člověk posílal svého potomka bez obav; následkem dlouholeté snahy levicového učitelstva byla ze západních škol vymýcena kázeň, a projeví-li se čtrnáctiletý smrad jako zdatný kuřák, je to ještě spíš lehčí z možných nadělení. Krátce, každý rodič bez rozdílu děkuje nebesům, když má to strastiplné údobí za sebou. Velmi mnozí, stojíce před rozhodnutím mít nebo nemít dítě, si řeknou — než tohle…

Neříkám, že jsem objevil celou a bezvýjimečnou příčinu neochoty moderního evropského člověka plodit potomstvo; ale snad jsem poukázal na dost závažnou okolnost. Dobrá; ale co teď s tím? Co dělat, aby děti nebyly mladým lidem na překážku a neměli je pouze v případech, že jim ujedou nohy, čemuž lze dnes působením různých pilulek snadno předejít? Zrušit školu?

Snad ani ne. Nicméně se školství nevyhne důkladné proměně celého svého systému, nechce-li, aby za čas zůstali v třídách učitelé sami. Bude nezbytné školu odposvátnit, upustit od představy, že současný stav je cosi nebesy daného a navěky nedotknutelného; musí si uvědomit, že účel není ona, nýbrž dítě.

Navzdory neustálým reformám je škola zařízení strnulé, bez valné změny přejímající svůj systém z dob, kdy učitelský mládenec s mašlí v copu býval jediný možný zprostředkovatel vědění. Školští činitelé ještě jaksi nedošli k objevu, že současný člověk má, chce-li, k dispozici bohaté mimoškolní zdroje, z nichž si může osvojit jakýkoliv stupeň vědomostí v kterémkoliv oboru a sestavit z nich stavbu individuálního vzdělání. Tradiční škole tak zbývá už jen dvojí oprávnění k existenci: vydávání vysvědčení a důvod donucovací: vzít za ucho toho, kdo by z vlastní vůle o vzdělání nestál, a z moci úřední ho přinutit k odsedění příslušného počtu let ve škamnách. K jakému užitku, je věc druhá.

Uč se synu moudrým býti, doporučoval mládeži školní Jan A. Komenský… no, co by se mě samého týkalo, mnoho nejen moudrosti, ale ani trvalých a použitelných vědomostí jsem si ze školy neodnesl. Ošoupával jsem lavice školní po třináct let; a dnes, kdy mám svou profesní dráhu za sebou, mohu provést bilanci. Co mi z lavic ošoupávání vyplynulo, dá se lehce shrnout: malá násobilka, vybraná slova a maturitní vysvědčení. Zbytek se řídil pravidlem — naučit, dát se vyzkoušet a pustit z hlavy. Cokoli užitečného nebo aspoň zajímavého jsem si osvojil nad uvedené tři body, neodnesl jsem si ve školní brašně, ale sestavil z drobných kamínků celoživotního samovzdělání, jehož způsob a cíl se znamenitě minul s hodnoceními a doporučeními mých někdejších učitelů.

Výuka českému jazyku mě obohatila o zmíněná již vybraná slova (budiž, také o jiný pravopis). Poté si osedlala koníka větných a slovních rozborů, na němž do úpadu rajtovala. Dodnes nevím, k čemu to bylo dobré; co živ jsem, nikdo mě nepožádal, abych mu rozebral větu. Povinná školní četba byla snad vedena dobrým úmyslem, ale ve svém důsledku vedla k tomu, že z vlastního zájmu jsem vnucované autory ani za nic do ruky nevzal. Trvalo dvě desítiletí, než jsem se z té rány vzpamatoval a zjistil, že díla pánů Jiráska, Raise či paní Němcové snad nejsou nasycena vší moudrostí světa, že ale jsou pěkná a stojí za přečtení.

Osvojil jsem v běhu svého života řádku cizích jazyků různého stupně použitelnosti, ale škola na tom měla zásluhu pramalou; co umím, naučil jsem se sám. Byl to hotový div, jak škola uměla léta letoucí jazykům učit, učit, a dohromady nic nenaučit. Patrně že v profesorské snaze o perfekci, již je možno známkovat, zaniká skutečný cíl — ovládnout cizí jazyk třeba nedokonale, ale použitelně. I když, pravda, jednou z příčin toho stavu byla tehdejší doba: hned po konci války byla co hlavní jazyk zavedena ruština, mluva slovanská, i učili jsme se spíš odchylkám od češtiny než skutečně cizímu jazyku. Když k ní po třech letech přibyla angličtina, koukali jsme na to jako jeleni; i ta angličtina se však vyžívala v gramatickém perfekcionismu, než aby se zaměřila na využití v praxi. Což lze zčásti pochopit: psala se léta padesátá, praktické využití kynulo na druhé straně odrátované hranice, již bylo dovoleno překročit jen zvlášť prověřeným diplomatům a pracovníkům zahraničního obchodu, i byla veškerá výuka západním jazykům spíš takové teoretické cvičení bez vyhlídky na uplatnění.

Valnou většinu života jsem se živil nějakou formou geologie, byv ledačím od vrtného dělníka po odbornou technickou sílu. Cokoli z toho oboru umím, naučil jsem se sám. Ve škole se mi dostalo — myslím, že v kvintě — několikaměsíčního trápení s krystalografií, bez napojení na ostatní geologii a naprosto zbytečně. Zbytku přírodních věd jsem se učil dlouhá léta, ale dovedu-li dnes rozeznat dub od javoru, mají na tom zásluhu skautíci, mezi nimiž jsem se krom zálesáckých praktik naučil hluboké lásce k přírodě. Tomuto předmětu se ve škole nevyučovalo, a dobře že ne; jistě by nám dokázala přírodu znechutit stejně jako Jiráska.

Můj zájem z nejpřednějších vždy náležel historii. Mám-li v tom oboru vcelku slušný přehled, ve škamnách jsem jej nenasbíral; z nich jsem si odnesl kromě marxistických žbleptů pramálo. Rovněž v zeměpise jsem platíval za borce, čemuž ale nijak nepřispěli odborní učitelé, jejichž hlavním vědním oborem býval zpravidla tělocvik. Hudební a umělecká výchova mě provázela v podobě lehce odpočinkových předmětů po celou školní kariéru; budiž Bohu želáno, že mě za mák nevychovala. Nenaučila mě ani použitelně číst noty, kdyby mě rodiče zlomek toho času bývali posílali do houslí, přineslo by to výsledek zajisté solidnější. Kreslit a malovat jsem se naučil v pozdnějším věku sám, jelikož jsem zjistil, že mi to činí potěšení. Učitelé mi ten pocit zprostředkovat nedokázali hovoříce spíš o beznadějném čuněti, jemuž je škoda dávat do ruky tužku. Co se zbytku předmětů týče, inu, odseděl jsem si je. Byl jsem vyzkoušen, získal takovou či onakou známku a všechno zase pustil z hlavy, čímž bylo účelu dosaženo.

Neboť škola nehodnotí lidskou kvalitu, osobnost, nadání a použitelnost; cení si hodných chlapečků, kteří se nenechají kamarády zlákat k rošťárnám, nýbrž se poslušně našprtají předepsanou látku, dají se z ní vyzkoušet, obdrží dobré vysvědčení a všechno zase zapomenou. Přitom je o životní dráze člověka rozhodováno kolem jeho čtrnáctého roku; kdo se může divit, že je pak v životě málokdo skutečně na svém místě, a když, musel se k němu prokousat sám. A neníť škola účel a tím méně svátost, nýbrž prostředek. Každodenní docházka, tolik a tolik let na škole základní, tolik na gymnáziu, škamny, černá tabule, křída, sešity, úkoly, známky, vysvědčení… je to jen instrumentář, jejž lze odložit. Už nyní nevyhovuje, jak ukázala panika proběhnuvší nedávno Německem: jeho vyspělé hospodářství nutně potřebuje zdatné informatiky, ale není jich, protože je německá škola nedokáže vychovat. Zkostnatělý systém, v němž uplynou dlouhá léta, než se rozhodnutí ministerské rady přemění ve školní osnovy, než ty pak vejdou v platnost, vytisknou se podle nich učebnice, než se jimi učitelé vůbec začnou řídit… mezitím se hospodářství vyvine desetkrát rychleji a ze školních znalostí je zastaralé haraburdí. Ne-li populační úvahy, pak tyto hospodářské staví školu před nelehký zlom. Buď se přizpůsobí potřebám industriálního věku, jelikož obráceně to nejde, nebo pozbude svého smyslu.

Dnes, kdy se život mění rychleji, než stačí nadřízené úřednictvo zareagovat, v poměrech rozvinuté informatiky, v době, kdy zítra už opravdu leckdy znamená včera, ve společnosti kladoucí do popředí svých zájmů volný čas, bylo by pomalu namístě opustit systém vzniklý v dobách paruk a copů. Učit mládež dle rychle se měnící potřeby, z velkého dílu v praxi a v zahraničí, posílat ji do života vybavenou znalostmi a zkušenostmi, ne lejstry. A osvobodit rodiče od diktátu prázdnin, vyučovací doby, celého toho sešněrovaného korzetu, pro nějž se mladí lidé raději rozhodují žádné děti nemít. Abychom se totiž dočkali roku 2100 jako národ a ne jako vymírající zbyteček, ztracený v chaotickém prostředí přišelců svou identitu ztrativších a novou nenašedších.

K tomu by stačilo mnohem méně prostředků, méně donucování, méně diktování rodinám. Místo toho podpořit přirozený sklon člověka k obohacování věděním; on už si vybere, co odpovídá jeho potřebám, náklonnostem a inteligenci. Nejde totiž o to, co si člověk natluče do hlavy. Oč jde, jsou kameny znalostí a zkušeností, z nichž vystaví svou osobnost. A musí to být kameny účelně vybrané, k osobnosti — která je každá jiná — dobře pasující a trvanlivé, nikoli písek, jenž se okamžikem vypuknutí prázdnin rozsype.

Možná, že co jsem napsal v předchozích odstavcích, je má osobní zkušenost, již jiní nesdílejí. Ale za sebe tvrdím, že všechno trvale použitelné, co jsem během třinácti let ošoupávání lavic školních opravdu získal, bych si býval mohl osvojit v třítýdenním intenzivním kurzu.

Táži se, jestli v té skutečnosti nevězí i jediná skutečná a k cíli vedoucí školní reforma, již si čas beztoho vynutí, pokud ovšem do té doby nevymřeme. Stačilo by chlapečky a holčičky naučit ve škole číst a psát. Nemusela by to být za každou cenu škola státní; ani by nebylo nutno do ní honit děti už od šesti let, o něco později by pochopili účel toho trápení lépe. To už by také bylo možno systém pevných učebních plánů opustit. Místo velkých tříd se stálým osazenstvem zřídit pohyblivé, krátkodobé kurzy, zprostředkovávat v nich menší, ucelené soubory vědomostí, a to spíš jako individuální pomoc těm, kdo látku sami nezvládnou. Vytřídit všechno, o čem se dá předpokládat, že zase vyletí druhým uchem ven, a soustředit se na znalosti v životní praxi skutečně nezbytné a trvale použitelné.

V libovolném čase nechť se pak dostaví každý, kdo si myslí, že látku ovládá, a ukáže, že je schopen postoupit dál; místo skálopevně stanovených prázdnin ať si každý vybere své osobní volno, kdy a jak se mu hodí. Kdo by si přesto myslel, že to bez rozsáhlých, ale pomíjivých znalostí nejde a že cíl a koruna všeho jest kus papíru s razítkem, nechť uváží, že už máme prostředky dokonalejší než tabuli, křídu a brašnu s písankami. Dokladem toho jsou patnáctiletí utřinosové, získavší u svého domácího počítače hlubší znalosti informatiky, než jaké dokáže zprostředkovat universita.

Praví se, že účelem školy jest vychovávati vzdělance… nu, nejsem si zcela jist, zda náležím k této ctihodné čeledi, snad bych ale nějaké ponětí o světě, kultuře a všelikém kvaltování lidském měl. Bohdá jsem tedy nepsal nadarmo ani tyto řádky, jakkoli vím, že mi nezískají jen samý souhlas a chválu.

Hannover, 10. listopadu 2018

Píše pan Luděk Frýbort na NP


Pozn. red.: Škoda, že jsem tento článek nenapsal já, protože bych ho napsal uplně stejně. Takže musím panu Frýbortovi poděkovat, že mi ušetřil práci.

Autor článku: | Vydáno: | Přečteno: 165 × | Prestiž Q1: 6,83

+9 plus Známkuj článek minus –0

Interní diskuse

Komentáře

Článek má 0 komentářů.

Pravidla pro diskutující

Přidáním komentáře souhlasíte s tím, že budete dodržovat základní pravidla slušné výměny názorů. Vítám jejich střet, ale snažte se je vždy vést v rámci kultivované debaty. Bude-li se někdo chovat jako sprostý nevychovanec, pokud bude urážet ostatní komentující, spamovat, nebo tapetovat diskuse zcela mimo téma článku, nebo ji zanášet reklamou, takové příspěvky nekompromisně zablokuji. Na oplátku slibuji, že i kontroverzní příspěvky nebudu editovat, ani mazat. Za deset porušení těchto pravidel budete z diskuse nekompromisně a navždy vyřazeni (včetně IP adresy). PeTaX

Článek už je přlíliš starý. Diskuse k němu byly uzavřeny.

Dosud bez komentářů

Svobodný svět

Jen svoboda jednotlivce vede ke svobodné společnosti

top